Jiljí Vratislav Jahn a Bedřich Smetana Z hudební historie Pardubic

Východiskem pro skutečně národní sborovou tvorbu se mnohé písně (jednak pro špatnou deklamací frázovitě vlasteneckých textů či instrumentální melodikou) přece jen stát nemohly.

Určitý pokrok a úspěšnější úsilí o dosažení národního tónu přináší později v české hudební kultuře především dílo Pavla Křížkovského, který vyšel z lidové písně a dosáhl velmi pozoruhodných výsledků.

Bedřich Smetana, když později si kladl otázku národní české tvorby, věděl, že Křížkovského cesta nemůže být jasným východiskem. Rozhodnými tvůrčími činy dokázal, že jedině správným předpokladem je jazyk, řeč a její správná a výrazná deklamace. Tímto svým pojetím razil zcela novou cestu české vokální hudbě a jeho devět mužských sborů je zcela jasným dokladem o správnosti této cesty.

Počátkem roku 1862 komponoval Bedřich Smetana v Praze svůj první rozsáhlý mužský sbor „Tři jezdci“ na text balady Jiljího Vratislava Jahna a splnil dávnou touhu oslavit svým uměním památku Husovu. Roku 1868 zúčastnil se s družinou přátel vlastenecké pouti do Kostnice, odkud si přivezl - právě z míst Husova upálení - kámen, který po celý život opatroval jako památku (nyní ve sbírkách Smetanova musea v Praze). Kdekoli se mu v jeho dílech dostalo příležitosti, všude vzdal poctu tomuto velkému Čechu i jeho novým myšlenkám, jež nalezly v našem národě takový ohlas.

V „Třech jezdcích“ není nic vnějšího; není tu líčeno Husovo potupné upálení, ani výbuch revoluce v Čechách po jeho smrti. Ale je zde ona jiskra, „nástroj mstitele“ („Z ní šlehne plamen divoký a k boji vyštve otroky...“) - tedy myšlenka, vyvolávající čin. Postava mistra Jana vznáší se Smetanovi ve veliké výši, dosahuje obřích rozměrů. Nikdo před Smetanou nestvořil v českém umění takovou apotheosu Husa a husitství jako Smetana v „Třech jezdcích“, v onom zářivém závěru „On sám“! Geniálně jednoduchými prostředky, základními akordy, čistou harmonií vystihuje Smetana čistotu a vznešenost památky kostnického mučedníka a hrdiny.

Výborný text J.V.Jahna s ústřední myšlenkou o „jiskře popele, z níž šlehne plamen divoký a k boji vyštve otroky“ poskytl Smetanovi krásnou příležitost.

„Tři jezdcové“ - tak zní původní název mužského sboru Smetanova, komponovaného v Praze počátkem roku 1862 - patří k nejtypičtějším skladbám Bedřicha Smetany.

Bedřich Smetana si byl plně vědom ceny tohoto sboru. Hned v roce jeho dokončení vydal si jej v partituře vlastním nákladem, což znamenalo v tehdejší jeho hmotné situaci mnoho (v roce 1862 nebyl Smetana ještě ani kapelníkem Prozatimního divadla, ani sbormistrem Hlaholu. Žil jen z výtěžků svých koncertních cest a z příjmů ze svého hudebního ústavu).

Sbor věnoval „Pražskému zpěváckému spolku Hlahol“, který také připravil později i jeho premiéru.

Ani u této sborové skladby nebyl Smetana bez předchůdců. V roce 1843 složil Ludvík z Dietrichů (1804-1858) baladu „Návrat poslů z Kostnice“ na látku s postavou Husovou. To však nebyla skladba sborová, spíše píseň s kytarou, jaké s oblibou Ludvík z Dietrichů skládal. V době vzniku Smetanových „Tří jezdců“ existoval však již a byl hojně zpíván stejnojmenný mužský sbor Ludevíta Procházky, dokonce též na slova J.V.Jahna. „Tři jezdci“ Ludevíta Procházky jsou baladou či ještě spíše elegií zcela jiného obsahu než stejnojmenné dílo Smetanovo. J.V.Jahn zpracoval tu báseň M. Lenaua „Tři jezdci po bitvě ztracené...“

Jen málokdy se dostalo Smetanovi tak vhodné a po všech stránkách zdařilého textu! Báseň „Tři jezdci“ splňují všechny požadavky, jež může mít skladatel vzhledem k textu pro sborovou skladbu. Autor těchto veršů Jiljí Vratislav Jahn (1838 - 1902), pardubický rodák, spisovatel, pedagog a vlastenec podobný Josefu Wenzigovi, vyslovil tu vzrůstající úctu obrozeného národa k památce mistra Jana Husa. Volil k tomu formu výpravnou, ale sevřenou, dramatizovanou přímou řeč a nesenou ustavičným pohybem až do závěrečné apotheózy. To bylo něco zcela odlišného než unylé básně, na něž se tehdy skládaly čtverozpěvy. A právě takový text potřeboval Smetana, aby mohl ukázat, co dovede...

Tento Smetanův sbor se velmi záhy po provedení pražským Hlaholem začal šířit i na venkov, kde přirozeně zatlačil a pak nadobro umlčel stejnojmenný, do té doby dosti oblíbený sbor Ludevíta Procházky. K tomuto procesu jistě nemálo přispělo, že byl tento sbor dostupný v tištěné partituře i hlasech. Smetana, sám jako nakladatel, věnoval výtisky této skladby svým přátelům nebo příležitostně tam, kde byl žádán o sbor.

Sbormistrem zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři byl dlouhá léta učitel František Battula, někdejší Smetanův spolužák z nižšího gymnázia a člen studentského smyčcového kvarteta, který požádal Smetanu o účast k slavnostnímu svěcení praporu. Smetana ve svém omluvném dopisu, že se oslav nemůže zúčastnit, přikládá tištěnou partituru svého sboru „Tři jezdci“, ke kterému poznamenává:

„Posílám svůj sbor: je těžký, ale já to jináč nedovedu, bohdá, že budoucí lehčejší budou“.

Zpěvácký spolek Pernštýn zvolil Smetanu (na popud pardubického Smetanova žáka JUDr. Leopolda Hruše) svým čestným členem (1868). Smetana se za to odvděčil rovněž věnováním partitury „Tří jezdců“, kterou zaslal k rukám předsedy Pernštýna, ředitele Jiljí Vratislava Jahna.

Již plných 138 let uplynulo od zhudebnění balady Jiljí Vratislava Jahna „Tři jezdcové“, které se stalo dalším velkým činem Smetanovým na poli sborové tvorby, kde punc ryzího mistrovství tohoto sboru nikdy nezmizí.

Tak pardubický rodák J.V.Jahn značně svým textem přispěl ke světovosti tohoto prvého Smetanova sboru.

Literatura:

1) Jaroslav Hloušek: Bedřich Smetana, jeho život a dílo, Praha 1917

2) Josef Plavec: Smetanova tvorba sborová, SNKL, Praha 1954

3) Poslouchejte s námi - Státní hudební nakladatelství - Praha 1961