Z MÉ KRONIKY - 9. část

Za okupace jsem dostala od soudu výpověď a hned s touto výpovědí přišlo nařízení, abych nastoupila na Živnostenském inspektorátu v Pardubicích. Živnostenský inspektorát byl útvar Arbeitsamtu, šéfem byl Regierungsrat Heiland. Západně od hotelu Veselka byl od roku 1879 vysoký dům, který v tomto roce postavil Václav Kašpar dle návrhu architekta Kaury z Prahy, Budova zpočátku sloužila jako škola, později sloužila jako část jezdeckých kasáren. Když byly v roce 1958 kasárny rušeny, byla zbořena i tato budova.

Za okupace se bývalá škola stala sekretariátem Arbeitsamtu. V ní měl své sídlo Regierungsrat Heiland. Byl to hezký člověk ve věku asi 40 let, dobře mu padla německá uniforma. Dodržoval přesně své povinnosti, když přecházel ulici, vždy jen zcela kolmo a kde to bylo povoleno. Na ulici zdravil zvednutou pravicí a slovně „Heil Hitler“. My všichni jsme měli povinnost zdravit stejným způsobem.

Živnostenský inspektorát měl tenkráte své sídlo v rohovém domě nad Novým bytem v dnešní ulici 17. listopadu. Byly to čtyři kanceláře, vedoucím byl rada Ing. Rudl. Bydlel v Hronovické ulici vedle bývalého kulturního domu Tesla. Byl vysoké postavy, málomluvný, ale dobrý Čech, protože i když o vlastenectví nikdy nemluvil, snažil se nás zachránit před prací v Německu a když se příliš vlastenčilo, tvářil se, že nic neslyší. Tam totiž byli zaměstnáni bývalí důstojníci čsl. armády. Nepamatuji si již jejich šarže, byl tam pan Zýma za Slatiňan, pan Březina, lékař MUDr. Částečka, vím, že tam byly tituly nadporučík, kapitán, major a pod. Nikdy nezapomenu na tento kolektiv. Byli to ušlechtilí, vzdělaní lidé, s kterými byla radost spolupracovat.

Práce tam bylo málo, ale Ing. Rudl to řídil tak, aby se zdálo, že jsme plně využiti a že náš počet je nutný. Jak jsem již uvedla, měli jsme nařízeno zdravit zvednutou pravicí a zřetelně vysloveným pozdravem. To jsme činili jen tehdy, když jsme včas nezahlédli Heilanda a již nebyla možnost skrýt se v průjezdu. Vzpomínám si, jak mně bylo horko, jak mi šla pomalu ruka nahoru a jak jsem něco zablábolila. Když Heiland přešel, zastavila jsem se a dívala se ustrašeně kolem sebe, plna strachu, zda mě někdo nepozoroval.

Do našeho kolektivu též patřila uklízečka. V kancelářích byly tabulky a tam se psalo uklízečce, zda má v té kanceláři zatopit neb ne, protože byli zaměstnanci mimo podnik a topilo by se zbytečně.

Regierungsrat občas udělal inspekci u nás v kanceláři a když si přečetl v jedné kanceláři na tabuli slovo „netopit“, velmi se rozčílil a křičel, že se musí uklízečka naučit německý jazyk. Jiného si tam nevšiml a odešel.

Nejtěžší chvíle z nás všech prožíval MUDr. Částečka. Byl to dobrý Čech, vlastenec a měl za povinnost prohlížet lidi určené na práci do Německa. Shledal-li je zdravými, pak jeho posudek znamenal odjezd do Německa. Za to ho lidé nenáviděli, slibovali mu ústně i písemně, že jednou bude viset a on marně apeloval na Heilanda, aby ho této funkce zbavil, že na to nemá zdravé nervy.

Přišlo nařízení, že musíme udělat zkoušku z němčiny. Byly nám předloženy všem stejné otázky, na které jsme měli písemně německy odpovědět:

„Kdo vyvolal druhou světovou válku?

Kdo podle mého názoru tu válku vyhraje?

Co vzkazuji Vůdci?“

Tak, vlastenci a teď se projevte! Major nám udělal malou přednášku a řekl, že v životě si nemůžeme vybírat, co nám vyhovuje, že je někdy nutno skočit do kalných vln. Odpovědět dle svého přesvědčení by nebylo hrdinství, ale hloupost.

A tak jsme naskákali všichni do těch kalných vln a přáli Sieg, což jak víme z historie nemělo vliv na pozdější skutečnost.

Ing. Rudl mě jednou poslal na nějakou oslavu do divadla. Bylo nutno, aby byl někdo přítomen z našeho útvaru a padlo to na mě. Seděla jsem asi ve čtvrté řadě v přízemí a v lóži kousek ode mě seděl Regierungsrat. Po přednášce jsme všichni povstali a se zvednutou rukou poslouchali německou hymnu. Když jsem slyšela sladké tóny naší české hymny, vyhrkly mně slzy z očí a nemohla jsem je utřít, protože na mě viděl Heiland. A tak jsem tu českou hymnu proplakala.

Bylo to v době, kdy jsem se vdávala a tak další moje zaměstnání bylo v advokátní kanceláři mého manžela. Rozloučila jsem se se svými kolegy, na které nelze zapomenout. Byli to vzácní lidé. Byli o více let starší mne a proto jistě již nikdo z nich nežije. Ale naše generace byla vychovaná ve vlastenectví. A do posledního dechu nezapomenu na vzácnou osobu pana prezidenta Masaryka a na chvíle, kdy jsme jako školačky pana prezidenta vítaly v Pardubicích.