První olympijské ?zlato? pro čsl. jezdecký sport

Jak k tomu došlo, nám vylíčí exkluzivní příspěvek starého „koňaře“ - pamětníka - pana Karla Trojana, býv. majora čsl. armády, a to z roku 1998, ve kterém reagoval na vynikající úspěch našich hokejistů - olympioniků - v japonském Naganu. Tento příspěvek jsem získal od přátel pana Trojana z řad členů pražského Klubu rodáků a přátel města Přelouče, a rozhodl jsem se seznámit s jeho obsahem i širší veřejnost.

Hlavním hrdinou vzpomínané olympijské slávy se stal do té doby málo známý kůň Eliot, vynikající skokan, objevený kdysi býv. npor. Františkem Venturou v přeloučské posádce. Avšak dříve, než Vás s životním úspěchem jezdce i koně na antverpské olympiádě v roce 1928 seznámím, dovolte mně několik informací na úvod.

Pro rozvoj jezdeckého sportu měla po první světové válce zásadní význam především čsl. armáda. V roce 1919 byla v Pardubicích založena Ústřední ekvitační škola, v roce 1920 byl pak v Hranicích na Moravě zřízen Ústřední jezdecký ústav, jehož posláním byl jezdecký výcvik důstojníků. Nutno rovněž připomenout, že zástupce pardubického Vojenského jezdeckého učiliště kpt. Rudolf Popler se zúčastnil stáží v Pinerolo a Tor di Quinto, kde se seznámil s metodou přirozeného ježdění v jezdeckém učilišti.

U nás v Přelouči bývalo sídlo jezdecké posádky již od 18. století. Střídali se zde husaři s hulány. Nová kasárna ve městě byla vybudována v letech 1858-1859 v nynější Hradecké ulici při Pernštýnském náměstí pod čp. 154.

Po 1. světové válce existovalo v nové republice celkem 10 dragounských pluků, z toho osmý sídlil v Pardubicích s názvem „Dragounský pluk č. 8 knížete Václava Svatého“. Vzhledem k tomu, že Pardubice byly zároveň sídlem jediného jezdeckého učiliště v republice, které zabíralo větší část kasárenském prostoru (dnes prostranství býv. Prioru, hotelu Labe, polikliniky, telekomunikací a Parkoviště), byl jezdecký pluk dislokován v pěti městech: v Pardubicích, Dašicích, Bohdanči, Přelouči a Staré Boleslavi. Při této příležitosti je třeba připomenout, že pardubickým učilištěm prošla řada později vynikajících dostihových jezdců - důstojníků, rovněž tak i četní rodinní příslušníci t. zv. „modré krve“. Z 8. dragounského pluku byly přímo v Pardubicích tři eskadrony (vozatajská, náhradní a cyklistická), v Přelouči sídlila třetí kulometná eskadrona. Zde měla posádka k dispozici dvě jízdárny: „Velkou“ u lesa „Hájku“ s několika trvale vybudovanými překážkami, určenou pro armádní závody menšího významu (později svazarmovské letiště) a t.zv. „malou jízdárnu“ pro běžný každodenní výcvik. Tato „malá“ jízdárna zabírala prostor v místech nynějšího parkoviště u hotelu Sport směrem jižním až na úroveň současné Smetanovy ulice. O některých středách bývala jízdárna využívána v dopoledních hodinách i pro účely dobytčích trhů. Starší pamětníci si jistě připomenou existenci vykládací a nakládací rampy poblíž nynějšího hotelu Sport. Lze konstatovati, že právě dragouni patřili ke koloritu města a byli místními spoluobčany vždy vřele přijímáni. To se týkalo i rodinných příslušníků t.zv. vojenských gážistů, kteří se záhy zapojili do společenského i spolkového života ve městě. Osobně vzpomínám např. na syna prapor. Jadrného, mého spolužáka z obecné školy či syna rovněž prapor. Čápa, který však přišel při dojíždění vlakem do pardubické střední školy v důsledku tragické události o obě nohy.

Právě praporčíka pana Jadrného označuje pan Karel Trojan za vzácného člověka, vychovaného ještě „císařpánem“, který mu byl velkým rádcem v době, když přišel z vojenské akademie jako čerstvý poručík ke „kulometce“ do Pardubic.

Třetí eskadrona jezdeckého pluku č. 8 byla postupně v letech 1933-1935 z Přelouče odvelena a na její místo přišla „technická trupa obrněných automobilů“. Tolik tedy úvodem k příspěvku dnes již 86 letého pana Karla Trojana.

Karel Trojan : Nejenom hokejisté přinesli „zlatou“!

Ještě jsme plni dojmů - sportovci i nesportovci - z návratu našich hokejistů, kteří na letošní zimní olympiádě v Naganu získali pro naši malou republiku zlatou medaili. Z úspěchu se radovali staří i mladí a všechny sdělovací prostředky - televize, rozhlas a tisk... Hokejisté si tuto poctu a pozornost opravdu zasloužili a zůstanou zapsáni zlatým písmem v olympijské historii.

Ale i náš, často opomíjený, jezdecký sport má zlatou olympijskou medaili! Mnozí, zvláště mladí milovníci koní, to ani nevědí. Proto si to připomeneme: psal se rok 1928 a byla olympiáda. Hostitelskou zemí letních her byla země květin a tulipánů Nizozemsko - Holandsko. Jezdci vystupovali před králem a královnou v Amsterodamu. Sportovní jezdecká konkurence byla ze všech kulturních zemí, zastoupených převážně důstojníky hippických zbraní. Vždyť v té době byl právě kůň ve všech armádách hlavním a rychlým dopravním prostředkem. Proto bylo koní v armádách početně daleko více než dnes motorizovaných, a kavaleristé měli velký výběr. Nebyla však televize a rozhlas byl teprve v počátcích.

O českých jezdcích a kavaleristech malé a mladé ČSR se toho ve světě mnoho nevědělo. Proto v Amsterodamu nebyli vůbec bráni jako vážná konkurence až do chvíle, než se na olympijském parkuru objevil npor. Ventura s ryzákem Eliotem. Nastupoval jako osmnáctý jezdec. Všechny olympijské překážky překonali bez chyby s velkou elegancí a krásným stylem! Diváci ani nedutali. Nastaly velké ovace tleskáním a vhazováním květin na parkur! A konečný výsledek olympijského skákání 1928:

I. npor. Ventura na koni Eliot   - ČSR

II. kpt. Dertran na koni Papillon      - Francie

III. mjr. Kuhn na koni Pepotz    - Švýcarsko

Následovaly telegramy a telefonáty do ČSR a Radiojournal už večer hlásil, že npor. Venturu dekorovala „zlatou olympijskou“ sama holandská královna...

Npor. Ventura byl v té době příslušníkem 8. dragounského pluku „Knížete Václava Svatého“ a členem skokového oddělení vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích. Bylo mu 33 let a pocházel z Vysokého Mýta. Po návratu byl v Pardubicích dragouny a civilními jezdci, na venkově Selskou jízdou, oslavován. Dostal poděkování za vzornou reprezentaci prezidentskou kanceláří Tomáše G. Masaryka, který projevil přání zlatou medaili vidět. Mezitím byl npor. Ventura povýšen na kapitána a byl přijat samým T.G.M.!

Osudy koně Eliota jsou velmi pestré a stojí za zmínku! Pan praporčík Jiří Holík (dosud žijící v Lázních Bohdaneč), praporečník 8. dragounského pluku „Knížete Václava Svatého“, kterému prošel zařazením, rád o něm vypravoval: „Ryzák Eliot byl valach bez původu, nakoupen z uherské pusty a do výcviku přidělen k remontní eskadroně našeho pluku, která byla v Josefově. Po půlročním základním výcviku byl zařazen k naší kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným kádrovým posudkem: Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“ A skutečně se tak projevoval, proto byl u mužstva neoblíbený. Jednou se ve stáji odvázal, vyběhl na dvůr a řádil. Při chytání v honičce přeskočil nejen oje vozů, ale z místa přeskočil dokonce vůz. Až na chleba ho chytil npor. Ventura. Laskavými slovy: „Tobě se budu věnovat!“ ho odvedl do stáje. Stal se z nich nerozlučný pár. Eliotovi bylo vyměněno těžké nosné sedlo za lehké důstojnické. Když byl npor. Ventura povolán do ekvitačního kurzu Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích, odešli spolu. Tam už Eliot udivoval šikovností a elegancí mohutných skoků, až se stal reprezentantem a nakonec olympijským vítězem!

TRN

(Karel Trojan)

Co říci na závěr? Býv. kpt. František Ventura dosáhl svého životního úspěchu právě na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Vždyť ve Velké ceně národů ve skocích jednotlivců vypadl i favorizovaný kapitán Rudolf Popler. Trať plnou překážek (je třeba ji překonat co nejrychleji a bez trestných bodů za shození některé překážky) zdolal bez chyby pouze Frant. Ventura a na do té doby málo známém koni Eliot. Prošel i sedmičlenným finále a v dalším rozskoku zvítězil!

Tento vynikající sportovní úspěch je zvláště cenný též z toho důvodu, že do amsterodamské olympiády v r. 1928 jsme byli nositeli jen jedné zlaté olympijské medaile, a to z roku 1924, kdy ji získal v Paříži sokolský borec Bedřich Šupčík ve šplhu bez přírazu.

Pplk. František Ventura se narodil 27. 10. 1895 ve Vysokém Mýtě. Po svém olympijském úspěchu v r. 1928 se věnoval organizátorské práci a výchově jezdců. Na olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně působil jako rozhodčí jezdeckých soutěží. Zaslouženého důchodu se však tento olympijský vítěz nedočkal: v dubnu 1948 byl z armády vyhoštěn se ztrátou pplk. hodnosti... Zemřel dne 2. 12. 1969 v Praze, rehabilitace v roce 1989 a vrácení hodnosti s vojenskou penzí se již nedočkal!

Naši čtenáři si jistě rádi připomenou tohoto olympijského vítěze a vojenského učitele skokanů s koněm Eliotem na snímku - akvarelu - od akadem. malíře prof. Marcela Niederleho, tvořícího titulní stránku Památníku tělesné výchovy a sportu; tato publikace obsahuje 304 stran o velikosti 30 x 40 cm s množstvím obrázků a fotosnímků. Zmenšená kopie obrázku je součástí tohoto příspěvku.

Použité materiály:

- Příspěvek Karla Trojana: Nejenom hokejisté přinesli zlatou!

- Osobní korespondence autora s panem Karlem Trojanem