Nemovitá kulturní památka v Pardubičkách - konec ničení archeologické lokality?

Cílem tohoto článku je pokus přiblížit širokou škálu jednotlivých památek v rozsahu navrženém na zapsání a nutnost řešení ochrany tohoto místa.

Současné archeologické doklady o středověkém osídlení ostrožny v Pardubičkách pocházejí z několika míst dané plochy. Nejjižnější nálezy keramiky z 12./13.století byly získány během zakládání současného hřbitova a archeologickou prospekcí, v místech ležících jihozápadně až západně od západního průčelí kostela sv.Jiljí (Sommer 1977, s.115). Na polích, jižně od kostela, jsou zmiňovány i nálezy popelnic a stříbrných mincí (Semonský 1940, s.25). Ze sledované plochy nejvýchodněji zjištěný nález (střep, 15. stol.) pochází z výkopu pro elektrický kabel při vnějším severovýchodním rohu hřbitovní zdi (Čurda 1995, s.10). Severní okraj sídliště (tzn. severozápadně od kostela sv. Jiljí, před hřbitovní zdí) byl odkrýván archeologickýmí výzkumy v letech 1973, 1975, 1993-94 a 1998-99. Jednalo se o objekty a vrstvy s nálezy převážně ze 13.století, kde největší objem nálezů tvořil keramický materiál, dále železa, hrudky bronzoviny, ale i např. vrtané kamenné závaží. Tato část osídlení zanikla v druhé polovině 13. století výstavbou kamenných základů kostela.1) Na zániku sídlištních vrstev se dále podílelo pohřbívání (hroby byly nejprve ukládány především z jižní a jihozápadní strany u kostela, v malé míře uvnitř kostela), dále přístavba kostelní lodi a hloubení zakladů zdí jižně od kostela (klášterní objekty), stejně jako destruktivní novodobé zásahy. Dosud nejzápadněji jsme středověké osídlení zjišťovali v sondě č.4 v r.1994. Kromě jednoho pohřbu a destrukce kamenného a cihlového zdiva zde byla odkryta pravoúhle lomená zeď s částí základu zahloubeného do hloubky 16O cm (Čurda 1996, s.89).2)

Možnosti zjištění dalších náhodných nálezů či položení nových archeologických sond nebyly dosud samozřejmě vyčerpány. V úvahu přichází např. i řada míst na současném hřbitově, kde stálo nejspíše jádro původního osídlení. Zde nepředpokládám, že by výkopy hrobníků poškodily archeologické situace v celém komplexu. Hlavně v prostoru cest, místy při hřbitovní zdi, u kostela, zvonice a ojediněle i mezi hroby lze najít místa pro archeologické sondáže.3)

Plocha vně hřbitovní zdi je ze západní a severní strany volná, z jihu a východu volná částečně (asfaltová komunikace, soukromé dvorky). V bývalém vojenské prostoru je nutno však počítat se zemními zásahy způsobenými vojskem.

Severní území s částí původního sídliště, později opevněného sakrálního areálu, bylo archeologicky zkoumáno zhruba z necelé jedné čtvrtiny. Nadále zde tedy zbývá značný prostor se zachovanými archeologickými situacemi. Zvlášť cenný je z tohoto hlediska opevňující příkop, který sakrální areál v podkovovitém tvaru obkružuje. Příkop byl zkoumán v šesti příčných řezech. Stratigrafie jeho zánikových vrstev tvořených zásypy a splachy je velmi dobře čitelná v širokém, nepoškozeném rozsahu. V této podobě je v něm zachycena lokální historie od 13. do 20. století. Na ostatní ploše se však projevila řada zásahů, které místy lokalitu poškodily.

Po zániku areálu způsobeném nejspíše husity v roce 1421 již k jeho obnově nedošlo. Pohřbívání zde ještě určitý čas pokračovalo ve značném rozsahu, včetně prostor poškozeného kostela. Později, když byl rozebrán stavební materiál z nadzemních částí poškozených staveb, nastalo vybírání základového zdiva uloženého v zemi. Jednotlivé terénní nerovnosti byly pak postupně odstraňovány a zaváženy. Tyto nerovnosti, snad včetně valu, zaznamenané v minulém století jsou zmiňovány ještě i ve čtyřicátých letech 20. století (Lüssner 1857, s.232, Semonský 194O, s.25.). Za první republiky došlo v určité šíři, podél okraje svahu nad řekou, k planýrce a to v souvislosti se stavbou úzkokolejné dráhy ženijního pluku (Podivín 1991, s.68, 125-6). V širší linii, vedené přibližně od lodní části odkrytého kostela ve směru západním, se projevují zásahy, jež při západním okraji jsou znatelné až do podložního písku. Tato skrytá část zde později fungovala jako obecní louka, nezastavěná parcela oddělená plotem od parcel zahrad a dvorků při rodinných domcích umístěných východněji. Další snížení a narušení některých vrstev mají na svědomí skrývky a deponace půdy z let 1992-3. Zemní zásahy spojené nejprve s výstavbou obytných objektů,4) později s jejich likvidací, včetně ovocných stromů a zahrad, se tak projevily nejen na jednotlivých stavebních pozemcích. Mystifikačně působily recentní artefakty velmi nenápadně vtlačené těžkými mechanismy do některých středověkých objektů a vrstev. Vedle hlubokých kolejí vytlačených nákladními auty do rozměklé půdy přeťal klášteřiště v jižní části oblouk elektrického a telekomunikačního kabelu. Severně od areálu ohraničeného příkopem byla plocha zničena v roce 1992 hlubokou skrývkou.5) K nejnovějšímu poškození plochy areálu došlo koncem října r.1997. Naprosto nekompetentním, nešetrným zásahem vedeným za účelem odplevelení byly mechanizací zplanýrovány veškeré nerovnosti zanechané nejen posledním výzkumem. Přestože zmiňované zásahy poněkud zjizvily zkoumaný areál, většina důležitých vrstev a objektů zůstala pro uskutečněný, ale i budoucí archeologický výzkum zachována.

Pardubičky, kromě archeologie, skýtají prostor i pro další badatelské činnosti. Například v kostele sv. Jiljí zasluhují pozornost dochované fresky. Dvě jsou umístěny po stranách presbytáře (postava sv. Jiljí a veduta), jedna se nachází za hlavním oltářem (Poslední večeře Páně). Zřejmě náleží svým vznikem do období přestavby (výstavby?) kostela do dnešní architektonické podoby. Vedle nezbytné restaurace a rekonstrukce fresek by byl velice přínosný ikonografický rozbor, především zmiňované veduty. Tato freska zřejmě utrpěla na svém dochování za necelých posledních sto let značnou újmu. Pardubičský kronikář J. Semonský na ní ještě shledává „... jezdce na koni (rytíře), jedoucího přes most řeky ke klášteru, vypínajícímu se na návrší kolem kostela.“ (Semonský 1940, s.24). Bohužel, dnes je na fresce bezpečně identifikovatelná pouze (omítnutá?) budova s oknem (presbytář?). Je-li pokračování objektu kostelní lodí, věží či dveřmi, zda se jedná při levém horním okraji fresky o palisádu a co představovaly tři oblouky (ruiny?) v dolní části zachovaného vyobrazení, nelze ze současného stavu zjistit. Přesto můžeme považovat tuto fresku za snahu o zobrazení místní situace v době jejího vzniku (někdy okolo přelomu 15/16. století?). Kromě stavebně historického průzkumu jsme v kostele nadále dlužni i archeologická zkoumání.6)

Stejně tak historie sousední zvonice v sobě zřejmě skrývala mnohá tajemství. Mám na mysli zvonici původní, jejíž přestavba a likvidace kamenné části se uskutečnila na počátku osmdesátých let dvacátého století. Přinejmenším se zde nabízejí dvě otázky. První, archeologická, se zajímá o místo, kde zvonice stojí, respektive co stálo v těchto místech před její výstavbou. Víme, že existence vsi Pardubic sahá do 12. století a je tedy nepravděpodobné, že by tato exponovaná plocha (v centru vsi?) zůstala třista let nedotčena. Druhá otázka je po původu jejího kamenného zdiva. Můžeme předpokládat, že do zvonice byly zakomponovány některé architektonické prvky, i uvažovat o tom, zda její veškeré zdivo nepocházelo ze sousedního zaniklého kostela. Rok 1483 je uveden jako letopočet na nejstarším zavěšeném zvonu ve zvonici (Lüssner, s.232). Vzhledem k tomu, že tento zvon byl odlit pro pardubičskou zvonici, můžeme podle něj odvozovat i její stáří.7) Další otázka se týká vzniklé potřeby umístit zde zvon, a to i s úvahou o možnosti předešlého nabytí farní působnosti kostela sv. Jiljí. Konstrukce kostela v době stavby zvonice zřejmě neumožňovala jeho zavěšení. V rozsahu (plánované?) přestavby kostela byl tento požadavek existencí zvonice již nejspíše vyřešen.8)

Samostatnou kapitolu badatelské činnosti nabízejí náhrobní kameny, původně uložené v podlaze kostela sv. Jiljí, od roku 1905 upevněné při vnější zdi zvonice. Jedná se o tři kameny z odlišného materiálu, čtvrtý byl údajně použit na současném oltáři. Historie těchto kamenů je velmi pohnutá. Zřejmě se jedná o náhrobní kameny, které kryly hroby v sousedním, husity zničeném, kostele sv. Bartoloměje. Značné poškození hrobů a kamenů se nejspíše váže k této násilné události. Bílý mramorový náhrobek ze zbytky nápisu a červenavý rozlomený masivní blok s původně připevněným plechovým erbem jsou přisuzovány Arnoštovi z Hostýně a jeho ženě Adlétě. Šedý kámen se zbytkem rytiny mohl i eventuelně náležet k hrobu č.2, tedy muži pochovanému s brakteátem v dlani v presbyteriu zjištěného kostela. Následné uložení poškozených náhrobků v podlaze kostela sv. Jiljí a někdy v druhé polovině 19. století přemístění dvou z nich do kněžiště bylo nejspíše vedeno neúspěšnou snahou o nalezení hrobu Arnošta z Hostýně.9)

Během povrchového průzkumu skryté a z části zplanýrované plochy jsem si zde všiml okraje zasypané studny. Nachází se asi v polovině plochy, při jejím východním okraji (přibližně v ose asfaltové odbočky zatáčející pak vlevo ke hřbitovu). Studna o průměru asi 1 m je vyzděna do kruhu ze zaoblených pískovcových bloků. Existenci tří studní v Pardubičkách uvádí F.K.Rosůlek, z toho u dvou zmiňuje i jejich hloubku 12 a 17 metrů (Rosůlek 1909-26,s.574).

Při archeologického výzkumu v Pardubičkách bylo nalezeno také několik architektonických prvků. Pocházejí z různých míst plochy.10) Jedná se o profilovanou část pískovcového okenního kříže, o část soklu přeraženého na dva kusy, o pískovcový kvádr se skosenou hranou a o dva menší fragmenty z pískovce. Kromě toho, převážně z hrobů, byly získány čtvercové hladké terakotové dlaždice a několik středověkých cihel. Ve většině zaniklých objektů se objevovaly úlomky čediče, zlomky opuky tvořily místy souvislé vrstvy. Pozůstatky malty s drobnými zlomky ostatního zdiva zaplňovaly jámy po odtěžených základech.

Neméně zajímavými se v Pardubičkách jeví i změny týkající se tvaru vlastní ostrožny a toku řeky Chrudimky. Narušení ostrožny vojáky zmiňuji již výše v tomto článku. V jižní části, tedy směrem k její špici, byl rozsah zemních zásahů asi největší. Účast řeky na obvodovém tvarování ostrožny byla dalším, neméně dominujícím prvkem. Původně Chrudimka (či její rameno) zřejmě obtékala ostrožnu při jejím úpatí již od východu. Ještě dnes při cestě do Nemošic můžeme pod kopcem vlevo spatřit nepříliš patrné pozůstatky vodního koryta. Řeka tak tvořila přirozenou ochranu, zároveň se však podílela na podemílání svahů a jejich případných sesuvech. Zvlášť, když tyto svahy zvané „Ssutiny“ nebyly ještě ani počátkem dvacátého století zarostlé křovinami a stromy. Podíl na existenci těchto holých strání měla vedle eroze především intenzivní pastva.

Ve stručném nástinu problematiky tohoto místa je nyní zřejmé, že na prvním místě stojí jeho uchování do budoucna, a to dále již v co nejméně poškozované podobě. Zbytek archeologicky neprozkoumané plochy by měl zůstat zachován i jako případný další zdroj informací pro příští generace. Optimální řešení osudu plochy před hřbitovem vidím v navázání na již existující pruh parčíku při hlavní komunikaci. Parková podoba tohoto místa by zatravněním a vhodnou volbou umístění okrasných keřů plnila tak hned několik funkcí. Předpokládám, že by zde měly být vyznačeny základy kostela, přilehlých staveb i příkop. Místy by mohl zůstat odkryt i pruh původního čedičového základu a také např. jednotlivé, barevně odlišné zánikové horizonty příkopu. Situační plánek, případně kresebný pokus o rekonstrukci by doplňoval text.

Památná, významná místa bývají obvykle zachovávána jako paměť minulosti. Je to znak kulturnosti, ale též úcty k dávno prožitým osudům našich předků. Archeologická lokalita v Pardubičkách k takovým místům rozhodně patří.

Poznámky:

1) Jedná se nejspíše o původní kostel sv. Bartoloměje, který je zmiňován v souvislosti s pardubickými cyriaky v papežské listině z r. 1295. Kostel násilně zanikl husitským útokem r.1421.

2) V těchto místech byl výzkum v roce 1994 ukončen. Z dosud nezjištěných eventuálních objektů lze v Pardubičkách očekávat i takové nálezy jako např. obydlí feudála (dvorec, tvrz?) či klášterní stavení z 13.-14.století, fungující ještě před výstavbou mladšího klášterního areálu.

3) Z povrchu nově vyhloubených hrobů SSV od zvonice pochází např. zlomek keramiky (13.stol.) a cihly. Z rozšířeného hrobu vlevo při vchodu na hřbitov, z písčité vrstvy uložené v hloubce 120cm, byly získány zlomky prejzů, vápenné hrudky a železný hřeb.

4) Například chalupa čp.12 částečně překrývala sektor č.4 sondy z r.1993, bezprostřední okolí východně a severně od tohoto sektoru bylo výrazně poškozeno.

5) Naštěstí průzkum těchto míst i zeminy deponované u pozemku školy neprokázal téměř žádné archeologické stopy.

6) Do Vč. sborníku historického č.9 je v současnosti připraven čl. „Stavebně historický průzkum kostela sv.Jiljí v Pardubicích - Pardubičkách“ od F.R.Václavíka a B.Šedy.

7) „leta boziho mcccc osmdesateho trzetiho tento zwon lit jest do pardubiczek,...“ (Lüssner 1857, s.232), Pardubičky jsou jako název vsi uvedeny tak již k roku 1483.

8) V této souvislosti lze, i když čistě hypoteticky, uvažovat o původní kapli sv.Jiljí stávající v místě dnešní zvonice. Současný kostel sv. Jiljí by pak kompletně pocházel z 15./16.století, za reálného předpokladu použití staršího zdiva ze zaniklých staveb.

9) Architekt B. Dvořák zaznamenává polohu náhrobních kamenů (ve dvou případech nerituální) k roku 1894 (SA Pardubice - XIII/271), Lüssner odlišnou polohu k r.1857. Dále k této problematice: Rosůlek s.575, Diviš, Semonský s.27-8, Melicharová-Vinař s.48-9, Kotyk s.111-117. Dnes jsou kameny uloženy ve VČM Pardubice.

10) Z povrchu po skrývce, z příkopu, ze základu domu čp.12, z hrobu č.49.

Literatura:

    Čurda, T. 1994a : Archeologický výzkum v Pardubičkách, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 20, s.96-l00.

    -1994b : Pardubické noviny z 21.12.

    -1995 : Pardubičky a nové výsledky archeologického výzkumu, mim.č. Zpráv Klubu přátel Pardubicka, s.7-13.

    -1996 : Zjištění sakrálního areálu v Pardubičkách, Archaeologia historica 21, s.87-91.

    -1997 : K upřesnění polohy cyriacké kanonie u sv. Bartoloměje, Zprávy KPP, s.233-237.

    -1999 : Středověké osídlení v Pardubičkách z pohledu archeologie, Vč.sborník historický 8, s. 23-63.

    -2000 : Pardubičky - zpráva o archeologickém výzkumu z let 1998-99, Vč.sb.historický 9, v přípravě do tisku.

    Diviš, V. 1929 : pro noviny Štít, roč. XXIII, č.38, ze dne 19.9.

    Hledíková, Z. 1984 : Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, Sborník prací vč. archívů 5, s.209-235.

    Ježek, M. 1995 : Výzkum v Pardubickém chrámu sv. Bartoloměje,

    Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, s.92-112.

    -1996a : O poloze vsi „Pordobic“, Vč. sborník historický 5, s.15-28.

    -1996b : Příspěvek k poznání průběhu výstavby gotického kostela, Sborník Společnosti přátel starožitností 4, s.147-152.

    -1997 : Poznámka k „poznámkám“, Vč. sborník historický 6, s.121-137.

    Kotyk, J. 1982 : Náhrobníky Arnošta a Adličky ze Staré v Pardubičkách, Zprávy Klubu přátel Pardubicka, s.111-117.

    -1996 : Co přinesl archeologický průzkum u sv. Bartoloměje v Pardubicích, Zprávy Klubu přátel Pardubicka, s.18-20.

    Lüssner, M. 1857 : Archeologické zprávy z Chrudimska, Památky archeologické II, s.231-232.

    Melicharová, J., Vinař, J. 1948 : Kostel sv. Jiljí v Pardubičkách, Pardubicko, s.48-49.

    Podivín, L. 1991 : Po stopě zaniklých vojenských drážek v Pardubicích, Zprávy KPP, s.68, 125-6.

    Rosůlek, F.K. a kol. 1909-1926 : Pardubicko, Holicko, Přeloučsko III.

    Sakař, J. 1920 : Dějiny Pardubic nad Labem, Pardubice.

    Semonský, J. 1940 : Dějiny filiálního kostela sv. Jiljí v Pardubičkách, in: Pardubické kostely a památky, s. 18-29.

    Sommer, P. 1977 : Výsledky archeologického výzkumu v Pardubičkách,

    Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha, s.113-117.

    Šebek, F. a kol. 1990a : Dějiny Pardubic I, Pardubice.

    -1990b : Listina Arnošta z Hostýně z r.1332 pro pardubické cyriaky, Informační zpravodaj Klubu přátel pardubického muzea a Historického klubu - pobočka Pardubice l-3, s.l-5.

    -1991 : Kostel sv. Václava na Chlumku u Pardubic v listině z roku 1295, Vč. sborník historický l, s.3-12.

    -1992 : K vývoji farní správy Pardubic v době předhusitské, Vč. sborník historický 2, s.45-56.

    -1994 : Pardubické noviny z 30.8.- 2.9.

    -1996 : Poznámky k nejstarším dějinám Pardubic, Vč. sborník historický 5, s.29-56.

    Tichý, J. 1940 : Byly Pardubice založeny či povýšeny?, ČČH 46, s.256-260.

    Václavík, F.R., Šeda, B. 2000 : Stavebně historický průzkum kostela sv.Jiljí v Pardubicích-Pardubičkách, Vč.sb.historický 9, připraveno do tisku.

       Vavřinec z Březové, 1979 : Husitská kronika, Praha.