Jak jsme hledali opatovický klášter

Proto jsem knihu přijal se zvláštní zvědavostí a ještě během vánočních svátků ji celou přečetl. Vedle vyprávění o Lichnické paní na mne velice silně zapůsobily pověsti o Kunětické hoře a zvláště pak o Opatovickém klášteře a pokladech ukrytých v jeho sklepeních. Bylo mi divné, jak se mohl celý veliký klášter jen tak ztratit. Později jsem zatoužil Opatovický klášter nalézt, přiznám se, že to byl po určitou dobu můj klukovský sen. Po válce jsme se odstěhovali do Přelouče, přišly jiné zájmy a jiné starosti, v novém prostředí jsem na svůj klukovský sen zapomněl. Až za nějaký čas, to jsme už bydleli ve Spytovicích, jsem na půdě objevil několik sešitů Rosůlkovy monografie „Pardubicko, Holicko, Přeloučsko“. Při jejich čtení se Opatovický klášter vynořil podruhé, tentokrát mnohem silněji. Myslím, že to bylo v době, kdy jsem začínal studovat na pardubickém gymnáziu. Rozsáhlé dílo F. K. Rosůlka obsahovalo v době svého vzniku snad všechna známá fakta. Jako student jsem se o problému vyhledání pozůstatků kláštera mnoho napřemýšlel, ale na nějakou akci nebylo v té době ještě ani pomyšlení. Vhodná doba nastala až asi po dvaceti letech, kdy jsem již pracoval v elektronické laboratoři pardubické geodézie. Jednou takhle sedíme s kolegou Františkem Štillem v pracovně Dr. Zikmundy na pardubickém zámku a povídáme si o nových elektronických metodách vyhledávání a zaměřování různých objektů ukrytých v zemi. Dr. Zikmunda nám říká, co kdybychom naše nové zařízení, konstruované právě pro tyto účely, vyzkoušeli právě v Opatovicích. Opatovice jsou prý pro všechny archeology jako začarované. Žádný zatím nemůže na základě dosavadních výzkumů ohlásit, že klášter, který byl po tři století kulturním centrem východních Čech, objevil. Je mi najednou v místnosti trochu těsno. Uvědomil jsem si, že stojím na prahu splnění svého klukovského snu, současně si uvědomuji, že jde o příležitost zcela mimořádnou, kdy v případě úspěchu můžeme nesmírně mnoho získat, v opačném případě ale mnoho ztratit, možná i zcela zapadnout. Jestliže nabídku přijmeme, nesmíme si u lokality tak známé a významné za žádných okolností dovolit neúspěch. Riziko to bylo. A velké. V té době jsme sice měli vynikající přístroj, ale neměli jsme ještě příliš jasno v metodice měření s touto aparaturou v terénu. Na takovou práci je třeba se připravit nanejvýš zodpovědně, domlouvám tedy s Dr. Zikmundou pro začátek na zkoušku práci menšího rozsahu a na podstatně menší ploše. Dr. Zikmunda souhlasí a nabízí další klášter, tentokrát v Sezemicích. Zanikl prý ve stejné době, jeho zbytky se mohou nacházet na farské zahradě, zbytky hospodářských budov mohou být někde v okolí mateřské školky. Dobře, bereme, cesta do Opatovic tedy vede přes Sezemice. To byl tedy náš „vstup do historie“.

Výzkum v Sezemicích jsme započali na jaře roku 1973. V naší tříčlenné měřické skupině byli ještě František Štill, duchovní tvůrce nového zařízení a Ing. Josef Žampach z Českého úřadu geodetického v Praze, který elektrickou odporovou metodu pro geodézii objevil kdesi v terénu, když pozoroval při práci nějakou geofyzikální skupinu (což byla mimořádně šťastná chvíle) a měl tady působit jako odborník přes metodiku měření. Z prvního dne si pamatuji, že jsme zašli do místní školy za kýmsi, aby nám o možné poloze zbytků staveb kláštera něco blíže pověděl a pak jsme rozvinuli první odporový profil na východní straně kostela podél cesty vedoucí k Loučné. První fáze výzkumu trvala dva dny. Něco jsme naměřili a pak dlouho počítali. Tehdy totiž bylo pro nás stále nejdostupnější výpočetní technikou logaritmické pravítko. Když jsme konečně dostali hodnoty odporů v jednotlivých měřených bodech, nikdo z nás nevěděl, co s nimi. Ukázalo se, že Ing. Žampach toho ví o elektrické odporové metodě asi tolik co my. Navíc našemu prototypu příliš nevěřil a v místním hostinci při obědě zpovídal místní sousedy, s úmyslem získat věrohodné informace o poloze kláštera. Sezemický klášter byl však zničen, zanikl v dobách husitských válek před více než 550 lety. Tak daleko ale nikomu z místních paměť nesahala. Po dvou dnech jsme práce v terénu na nějaký čas přerušili. Potom jsem trávil mnoho desítek hodin ve fotokomoře u bazénu, ve kterém jsem ve vodě modeloval různé situace a na nich prováděl laboratorní odporová měření. Zde jsem získal mnoho důležitých poznatků o tom, jak je třeba jednotlivé elektrody rozmístit a jaký tvar odporové křivky co známená. Do Sezemic jsme se vydali až koncem prázdnin. V naší měřické skupině zaujal tentokrát místo pan Doc. Dr. František Váhala, tehdy ředitel Čs. egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a v Káhiře. Připravoval se na nadcházející expedici do Abú Síru a chtěl si vzít naše nové zařízení ssebou. O naše měření v Sezemicích jevil značný zájem a do nového přístroje vkládal velké naděje. Strávili jsme na farní zahradě v Sezemicích opět dva dny a pak se pokoušeli naše měření nějak vyhodnotit. Doc. Váhala byl nejen význačný a všeobecně uznávaný bohemista a egyptolog, ale bez větších potíží se dokázal vžít i do světa techniky a při další návštěvě už s našim přispěním samostatně pracoval. Jednou odpoledne, když jsme jako obvykle usedli na farské zahradě na studnu a svačili, pan docent jaksi nesměle prohlásil, že se mezi námi takhle příliš necítí, že by si přál, abychom si všichni vzájemně tykali. Bylo mu tehdy přes šedesát a nám něco málo přes třicet. Dalo nám dost přemáhání, abychom panu docentovi vyhověli. Byl to velký vědec a my měli značnou úctu. Časem se však ukázalo, že byl i velký psycholog. Tykání nikomu neubralo na vážnosti, naopak, pomohlo vytvořit mezi námi velice hezký vztah. „Studna úmluvy“, jak jsme později zjistili, byl ve skutečnosti řádně zaplněný septik, ještě že nikdo z nás nebyl pověrčivý.

V lednu následujícího roku odjel Dr. Váhala s našim prototypem na expedici do Egypta, takže jsme naše výzkumy museli na čas přerušit. Přestávky jsme využili ke stavbě druhého prototypu, který se svým provedením od prvního dosti lišil. Nikdo z nás v té době netušil, že právě tento přístroj má být nejslavnějším výrobkem naši kariéry.

Jak pan docent v Abú Síru uspěl, nevím. Vrátil se asi po půl roce nemocen a po několika měsících zemřel. Egyptská poušť si vybrala svou krutou daň. Vím jen, že provedl na Ptahšepsesově mastabě řadu měření, ale ta zapadla kdesi v pozůstalosti.

Výzkumy v Sezemicích jsme dokončili později, kdy jsem mohl zbytky staveb kláštera sezemického a přilehlých staveb zakreslit do plánu a předat pardubickému muzeu. Správnost řady elektronicky vytipovaných objektů pak zanedlouho při záchranném archeologickém výzkumu Dr. Šebek potvrdil. To bylo povzbudivé, byla to dobrá příprava na následující rok 1975, kdy jsme měli v rámci řešení výzkumného úkolu vypracovat technologii provádění elektronických odporových měření pro geodety.

Začátek roku 1975 je ve znamení plánování výzkumu, sepisuje se smlouva, shání se odborná literatura. Dávám do projektu pokud možno co nejvíce měření v terénu, abychom získali potřebnou praxi. V rámci úkolu můžeme přijmout i nějaké brigádníky. Tu a tam zkoušíme zaměřit nějaká podzemní vedení, ale hlavní síly směrujeme do Opatovic.

Konečně 2. června společně s Dr. Františkem Šebkem a Frantou Štillem odjíždíme na konzultaci k paní profesorce Dr. Emilii Nohejlové-Prátové do její vily v Opatovicích. Přijetí je milé, srdečné. Paní profesorka je menší čtyřiasedmdesátnice, svěží, bystrého ducha a plná energie. Je zde také její manžel, akademik Silvestr Prát. Sedíme u stolu kolem mapy a paní profesorka vypráví. Pak se společně s ní vydáváme na obhlídku terénu. Na opatovickém klášteřišti stojí dvě usedlosti, Pleskotova a Morávkova a bývalý Morávkův mlýn, slouží jako skladiště místního JZD. Kolem obou usedlostí vede cesta ke mlýnu a pokračuje přes dřevěný mostek dál do polí. Naproti oběma usedlostem přes cestu je jakási terénní proláklina zarostlá stromy. Připomíná vysoušený rybník. Prý se jí říká Topolina. To jméno má v novodobé historii Opatovického kláštera svůj význam. Obhlížím terén, který právě v těchto místech příliš povzbudivě nevypadá. Husté křoviny nás asi mezi sebe se sondami a s dráty jen tak nepustí. No, uvidíme. Děkujeme paní profesorce za odborný a zasvěcený výklad, loučíme se a odjíždíme do Pardubic. Další přípravy jsou spíše teoretické, také zajišťuji zápisníky a další nezbytné měřické pomůcky - nevodivé pásmo, pentagon, měřické hřebíky. Franta Štill zase navštěvuje Dr. Smetánku v Archeologickém ústavu ČSAV v Praze, odkud přináší přehledný plánek dosavadních archeologických výzkumů konaných v obvodu klášteřiště.

Je pondělí 30. června a do naší laboratoře nastupují na brigádu dvě studentky přeloučského gymnázia, Jitka Procházková a Zlatka Kukánová. Po chvíli nakládáme Frantův Mercedes měřící technikou a jedeme do Opatovic. První odporový profil směřuje od dřevěného mostku přes mlýnský náhon podél cesty kolem obou usedlostí. Pak se věnujeme Pleskotově zahradě, na níž jsou znát jakési terénní valy. Přicházejí první první poznatky - valy jsou čistě hliněné, měřená napětí se pohybují v přibližně stále stejných hodnotách. Přichází pan Pleskot, statný sedmdesátník. Je prý už čtvrtým rokem v družstvu. Mluvíme o všem možném, on je víc hospodář, o klášter se tolik nezajímá. Končíme první den hledání a odjíždíme domů. Další dva dny zpracovávám výsledky měření a děvčata se věnují překladu názvů jednotlivých částí kláštera v francouzském Cluny, podle něhož snad byl opatovický klášter, ovšem v menším měřítku, postaven. S překlady a se získáváním dalších informací o benediktinských klášterech pomáhá i zdechovický pan děkan Otto Šrůtek. Nazítří, 2. července odjíždíme podruhé do Opatovic. Vítá nás pan Pleskot a ukazuje nám jakési ploché návrší vzadu v zahradě, že prý v tom místě bývá někdy zjara vidět jakýsi půdorys. Děkujeme za informaci a pokládáme odporový profil na oné planince. Ať měřím jakkoli, všechny měřené hodnoty jsou si podobné jak vejce vejci. Tak čistý terén jsem ještě neměřil. Při třetím profilu začíná generátor jemně syčet, přichází první a jediná porucha našeho EOMa. Ač neradi, balíme a odjíždíme do Pardubic do laborky. Po příjezdu ihned otevíráme generátor, zatímco obě studentky vaří polévku z pytlíku. Brzy zjišťujeme závadu generátoru. Je to vypálený můstek na tištěném spoji s měřícími rozsahy. První dva prototypy EOM měly maximální výstupní napětí 500 voltů. To bylo přiváděno i na tištěný spoj s předřadnými odpory. Toto poměrně vysoké napětí si našlo na desce cestičku, vznikl můstek a obloukový výboj. Opravu jsme provedli tak, že jsme poškozené místo prořezali pilkou, aby vznikla vzduchová mezera. Balíme opraveného EOMa a odjíždíme toho dne podruhé do Opatovic. Pozornost věnujeme Pleskotově usedlosti a přilehlým prostorům. Pohyb zde není právě snadný. Je to zde, jak říká Miroslav Horníček, jako balet „Labutí jezero“, stále po špičkách. Slepic je na dvorku a zahradě nepočítaně a holubů snad pětkrát tolik. Dvůr prostě nelze přejít suchou nohou, ale neslevujem nic a měříme, kde to jen trochu jde. Měřená napětí trochu stoupají, ale celkový výsledek zhruba koresponduje se stavem prvního katastrálního mapování z roku 1840. Další dny vyhodnocujeme dosavadní výsledky a uvažujeme, co dál. V pondělí 7. července měříme jen dva profily, nic zvláštního. Vracíme se sem opět ve středu, kdy se věnujeme okolí Morávkova stavení. Zdá se to podivné, prý bychom měli být už dávno na troskách kláštera, ale EOM stále nic neříká, ani když jej vodíme kolem mlýnského náhona. Začínám být bezradný, hledání už trvá skoro dva týdny a pořád nic. Čtvrtek věnuji opět studiu Rosůlkovy monografie. Pokolikáte už? Příští den je pátek 11. července. Oběma studentkám, Jitce a Zlatce končí brigáda. Musí si na podniku vyzvednout výplatu a zařídit nezbytné formality. Hodně nám pomohly, ale to hlavní, Opatovický klášter, nemáme. Je mi líto, za svou práci by si účast na objevu skutečně zasloužily. Z dlouhé chvíle beru do ruky opět Rosůlkovu monografii a pročítám snad podvacáté první dva odstavce na straně 374. Teď si teprve uvědomuji, že autor jmenuje jeden a tentýž vodní tok na jednom místě jako tok labský, na jiném místě jako mlýnský náhon. V hlavě mi začíná svítat. Je asi kolem desáté, balíme, jedem. Opatovice nás vítají teplým, vlhkým počasím. Jdeme k místu, které od samého začátku zůstávalo poněkud stranou pozornosti, k Morávkově ladem ležící zahradě. Zahrada není souvisle oplocena. Po její hranici je naskládáno velké množství tvarovaných kamenných kvádrů, možná stovka jich tam bude. Nikdo dnes neví, k jakému účelu kdy sloužily, prý je to snad zbytek po nějakém vodním díle z pozdější doby. V severním rohu zahrady stojí socha světce, kterou pan Pleskot někde v okolí nalezl a sem postavil. Zahrada je zarostlá, volný průchod zde mají pouze slepice. Vegetace má tři patra. Počítáno odspoda jsou tu kopřivy, mezi kterými exempláře dosahující dvoumetrové výše nejsou výjimkou, dále černé bezy a nejvyšší patro tvoří asi osmdesát let staré topoly. S Frantou jdeme za panem Pleskotem vypůjčit si sekery, abychom proklestili pěšinu pro odporový profil. Pan Morávek, vlastník zahrady, dal k vykácení několika bezů ochotně souhlas a byl by rád, kdybychom mu mohli vyčistit zahradu celou. To bych taky rád, ale na to dnes už nemáme čas. Začínáme měřit od sochy světce směrem k Morávkově vile. Je vlhko, dusno a obtěžují komáři, kteří jsou v této lokalitě mimořádně velcí. Po několika málo desítkách metrů jdou hodnoty měřených napětí prudce nahoru. Oproti obligátním 80 až 120 milivoltům je tu najednou 600 i víc. Uvědomuji si mimořádnost tohoto okamžiku a prosím Frantu, aby udělal na tomto památném profilu nějaký snímek na památku. Profil končíme na dvorku Morávkovy usedlosti, kde už jsou měřené hodnoty zase v normálu. Je to zvláštní pocit. Zbývá už jenom prosekat dvě kratší pěšiny pro profily, jimiž chceme upřesnit rozměry pozůstatků kdysi slavného a mocného kláštera. Profily vedeme tentokrát napříč zahradou směrem k mlýnskému náhonu. Ukazuje se, že destrukce zasahuje až k náhonu. V této chvíli už není co hledat. Prolíná se pocit uspokojení s pocitem jakési prázdnoty. Někdejší klukovský sen se splnil. Splnil. A co dál? Teď naše práce v Opatovicích na určitou dobu končí. Je třeba zpracovat všechna měření, zakreslit nález do mapy a o výsledku akce informovat v pardubickém muzeu. Týž den jsme se rozloučili s oběma studentkami a mně nastala práce dostat výsledky našich měření na papír. Doma pod zvětšovákem jsem nakreslil situační plán opatovického klášteřiště přibližně v měřítku 1 : 1000 a nechal v reprodukci vyrobit asi 10 výtisků. Do nich jsem pak jednotlivě zakresloval potřebné údaje. Tak vznikla i jediná mapa rozmistění profilů, která se později ztratila a několik map se zákresem přibližné rozlohy destrukce klášterních objektů. S jednou z těchto map jsem zašel za Dr. Zikmundou, abych jej s výsledky výzkumu seznámil. Jako vždy, mile mě přijal. Začal jsem s výkladem situace, říkám, jaký je tam hrozný terén, zarostlý dvoumetrovými kopřivami, ale Dr. Zikmunda mě nenechal ani domluvit a vykřikl „Cože, kopřivy? To je přece stará kulturní půda“! „A povalujou se tam kusy cihel“, říkám já, abych tomu nasadil korunu. „Počkejte, já vám řeknu, jaké cihly jsem viděl a vy pak posoudíte, co jsou zač, abych nemohl podvádět. Jsou užší, vyšší a uvnitř velmi hrubé...“ Slyším jej jako dnes, jak vykřikl „Do...! Tolik archeologů tam chodilo a žádný to neviděl! Teď přijde nějaký geometr a řekne: Tady to máte!“

Počátkem nového školního roku otevřel Dr. Šebek s archeologickým kroužkem, který vedl na jedné pardubické škole, na vytipovaném místě archeologickou sondu o rozměrech asi 2 x 5 metrů. Pracoval až do příchodu zimy. Pracoviště navštívil i Dr. Smetánka z AÚ ČSAV. Výsledek archeologického výzkumu, jak jsem měl později možnost vidět, byly asi tři bedny, či spíše přepravky na ovoce plné střepového materiálu z 11 . - 14. stol. a jedna přepravka úlomků snad prý dost vzácné mozaikové dlažby. Na to, že sonda byla hluboká jen asi půl metru, byl nález opravdu více než slušný. Ve spolupráci s Dr. Šebkem jsme ještě v listopadu provedli doplňující elektronická měření v okolí sondy, která odhalila přítomnost základů dvou zdí, možná příček. Vertikální elektrická sonda pak prozradila, že stavební destrukce může zasahovat v tomto místě do hloubky nejvýše dvou metrů.

Nález pozůstatků opatovického kláštera není dílem jednotlivce. Podíleli se na něm všichni jmenovaní, každý svým nezastupitelným dílem, každý podle své profese, každý pořádným kusem poctivé práce navíc. Jen tak, ze zájmu o věc. Jinak to tehdy nešlo.

Zprávy o objektu začaly pozvolna pronikat na veřejnost. Přišlo i několik dopisů. Pisateli byli velkou většinou proutkaři, kteří nabízeli své služby při dalším výzkumu. Protože na mne proutky velice dobře chodily a o psychotroniku jsem se z hlediska své profese v té době dost intenzivně zajímal a zkoumal možnosti jejího uplatnění, slušně jsem pisatelům poděkoval. Jen jeden z dopisů mne přinutil, abych se jím zabýval trochu víc. Byl od jakési skupiny, která se asi zabývala také psychotronikou. Její vedoucí psal, že oni rovněž provedli na opatovickém klášteřišti výzkum svými metodami a zjistili ve větší hloubce jakousi „banku“. Obrátil jsem se tedy na Ing. Peteru z pardubického Stavoprojektu s dotazem, jak vypadá v oné části Opatovic geologický půdní profil. Odpověď zněla: Skála v hloubce 9 až 12 metrů pod terénem, nad ní jsou vodou zatopené štěrkopísky. Stručné řečeno, všude tam, kde se v minulosti rozlévalo Labe, je nemožné hloubit sklepení do vodou zatopeného štěrkopísku, aspoň v dřívějších dobách, kdy by stavitelé měli neskonalé problémy s odčerpáváním spodní vody prosakující z Labe. S psychotronikou jsem před několika lety skončil jednou pro vždy. Sám jsem se během dvaceti let přesvědčil, že tato metoda není ani zdraví neškodná, ani příliš spolehlivá.

Tématika opatovického kláštera se pak ještě po několika let tu a tam objevovala na stránkách tisku. Zásluhu na tom má především pardubický novinář a reportér Vlastimil Weiner. K publicitě velkou měrou přispěl i tehdejší reportér Mladého světa Rudolf Křesťan, ale to už je zase jiné vyprávění...