Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Přednáška JUDr. Karla Krpaty v Praze (1969)
Moji drazí přátelé a sousedé maličko přespolní,když jsem tu byl mezi Vámi naposled, bylo mi na jedné straně hej, na druhé mnohem hůř. Ale když to tak zvážím, je mi rozhodně dneska lépe. V čem je ten rozdíl? Loňský rok, a především jeho počátek, byl pro mne doslova požehnaný. Řekli jsme si tu naposled, že kdysi z důvodů mi naprosto neznámých a nikdy mi nesdělených byla nade mnou vyslovena klatba, především tím, že jsem byl bez udání důvodů zbaven spisovatelské organizace. Loni - a zase mlčky - byla ona klatba ze mne sňata a já dnes mám možnost volněji publikovat. Jsem dokonce ve výboru autorské skupiny Východních Čech, kterou jsme ustavili v Hradci Králové a založili při ní velmi pěkný obsahově hodnotný časopis „Texty". Možná, že Vás bude zajímat, kdo mimo mne je z Pardubáků členem této organizace, které předsedá chrudimský spisovatel Miroslav Hanuš.
Tedy - samí básníci, máme teď v Pardubicích úrodu na lyriku: přímo z Pardubic je to jen roztomilý Miloš Vodička, ale věrně se k nám hlásí pardubičtí Pražáci, tedy Petr Kabeš, ohrazenický Vlastimil Maršíček a Jirka Pištora. Tedy čtyři statní muži a jeden vetchý stařec - to jsem já - snad stačíme, abychom se Hradečákům ubránili. Ale my s nimi vycházíme velice přátelsky. Dík těmto kontaktům - pracuje se mi nyní dobře. Vy snad někteří víte, že mi před Vánoci vyšel dosti obsáhlý románek, o kterém si později ještě víc povíme, a na který tyto skutečnosti neměly ještě vliv, protože Skupina byla ustavena až letos na jaře, ale sotva víte, že po celý červenec a srpen vycházel v královéhradeckém deníku téměř denně můj široký seriál eseji nadepsaný „Kladské motivy", z nichž bych rád sestavil .novou knížku. A to už je jistě notnou zásluhou mých nových známostí ze Skupiny.
Ale představte si, že to není psané, ale mluvené slovo, které mne zaměstnává nejvíc. Já jsem teď na roztrhání s rozhlasem. Najednou se objevilo, že se nebojím mikrofonu, a proto mi jej stále staví před ústa. Už jsem toho namluvil, že si ani na všechno nevzpomínám, některé ty relace máme nahrané na magnetofonovém pásku a možná, že by Vás bavilo, kdybychom si je tu přehráli. Rozhlas mi nedal pokoj ani na dovolené, přijel za mnou na Skalku a natáčeli jsme tam přímo v terénu, na židovském hřbitůvku, tuze zdařilou reportáž. Abyste tak měli přehled o tom, co se v tomto čase děje a v nejbližší budoucnosti stane, tedy v krátkosti: Myslím, že některou nejbližší neděli bude Prahou vysílána má zpověď v kostce „Představte se sám", která se mi velmi hodila, abych veřejnosti připomněl naše pardubické divadelníky, popravené za Heydrichiády. Bojím se, že se na ně zapomíná. Poté chtěl bych Vás upozornit, že někdy začátkem prosince půjde na pražské vlně celostátně dosti dlouhá relace k jubileu 60tiletí pardubického divadla. Nezapomínejte totiž, Pardubáci, že letos 11. prosince tomu bude 60 let, kdy se naši otcové poprvé sešli pod střechou, jejíž štít je ozdoben sochou Kafkova Génia a označen nápisem „Městské divadlo". Neupozorňuji Vás na to jen proto, že uslyšíte rozhlasový křest našeho dra Pavla Theina, který pěkně vzpomíná na svá intendantská léta, ani proto, že tam budu oplakávat tu překrásnou, nezapomenutelnou Urbanovu oponu, která nám shořela při požáru dne 30. března 1931, ale hlavně, že uslyšíte hlas, jemuž byla dopřána čest, aby se vůbec prvý rozlehl z otevřeného jeviště našeho divadla. On ten hlas -divte se, dodnes žije! Ano, ano, hned Vám to vysvětlím. Inaugurační večer - toho 11. prosince 1909 zahájil projev tehdejšího starosty Františka Kuchyňky, po němž promluvil dr. Josef Štolba, a nyní následoval krátký scénický proslov, který pro tuto příležitost napsal básník Karel Mašek - Fa Presto. Hrály v tom jen tři osoby - 2 ženské a 1 mužská. Opona se vůbec poprvé zvedla, a první promluvila jedna z postav ženských, a sice ta, kterou představovala tehdejší slečna Anna Matyášová, dnes provdaná a ovdovělá Potěšilová, matka lékaře doktora Potěšila a sestra Vám všem dobře známého Ing. Berty Matyáše. Nuže tato paní Potěšilová, dnes dvaaosmdesátiletá a mezi námi, starými Pardubáky důvěrně známá pod jménem „teta Nany", žije mezi námi ve Vilovce a je dosud tak čilá, že nám mohla několik slov do mikrofonu říci. Už se těším, až ten její stařecky roztřesený hlas poletí éterem. Bude to perlička celého vysílání.
Ale to ovšem není všecko. Zvlášť náročný úkol mi uložil pražský rozhlas, když si přeje, abych mu do konce listopadu dodal pětačtyřicetiminutový dialog na nějaké zvlášť poutavé historické téma. Pětačtyřicet minut - to znamená slušně dlouhá jednoaktová hra. Co plátno, usmolit to musím a už na tom pracuji a mám téměř hotovo. Mimo to mám v redakci „Textů" dodat nějaké ty slušně fundované články k šedesátiletí divadla a to nejhorší ze všeho: mám rozepsanou samostatnou práci, která mne ovšem ze všeho baví nejvíc, ale jsem tak rozptýlen jinými povinnostmi, že jsem od června nenapsal ani řádku. Ale proč Vám tohle všechno vykládám? Tedy jen proto: když mi v srpnu přišel dopis od Aniny, chytil jsem se za hlavu a zatkal: Kde mám na to vzít čas? A třebas k Vám jedu tuze rád - a to mi prosím věřte - už už jsem se houpal, že chtěj - nechtěj budu muset zase odříci. Asi by to tak dopadlo, kdybych nežil pod kutnou dvou žen - konec konců jako většina z nás. Prvá z nich sedí támhle a mnohem přísněji než náš pověstný gymnasiální třídní dr. Mazánek pedantsky sleduje, jestli to říkám všechno správně, protože podle jejího pevného přesvědčení já nic neumím a ona měla to neštěstí, že se provdala za největšího moulu z Pardubic. Vy tomu věřit nebudete, ale ona mi drahá Věruška, ačkoliv pípnout italsky neumí, opravovala i italskou výslovnost, když jsem doma nacvičoval italskou přednášku pro francouzskou Torricellianu. Tak to je jeden můj tyran a druhý je má sestřička, přemnohým Vám výborně známá Marta Vránová, která u nás bydlí a uložila mi, abych Vás tu všechny od ní vřele pozdravoval. A tyhle dvě komandantky spustily unisono: a to by tak hrálo; abys neměl čas pro Pražáky, to je tvá povinnost, a vem, kde vem -pojedeš! Tak tu jsem. Ale prosím Vás, jen nechtějte ode mně žádnou opravdovou přednášku, já vskutku neměl čas, abych něco seriózního sestavil, já si přijel s vámi jen sousedsky pobreptat, poklábosit. A víc ode mne nečekejte, ledaže se na něco vážnějšího dostaneme v debatě. Anina mi psala, že prý byste rádi něco slyšeli o té mé poslední práci, o románku „Tři dny tammuz". Možná, že je opravdu zajímavé, kam jsem to zavandroval já, dramatik starých Pardubic a ctitel renesanční Itálie, když se pojednou octnu v bizarním prostředí venkovského ghetta. Mám-li Vám to vysvětlit, tedy nevyhnu tomu, že budu maličko opakovat cosi, co jsem vám vypravoval už naposled. Mám totiž takovou podivnou vlastnost: mocně mne přitahují ona místa, s nimiž jsem se seznámil četbou některé literární práce, která mne mimořádně zaujala. Přitom mi naprosto nevadí, že si pevně uvědomuji, že vůbec neběží o skutečnost, nýbrž jen o o pouhou básnickou fikci, tedy o událost pouze vysněnou. To paličatě přehlížím. Tak například: Jako student jsem se zamiloval do Zeyerova dekadentního hrdiny Jana Maria Plojhara. Už mne ta láska dávno přešla, ale podívejte se, kdykoliv přijdu do Říma - a kdybych i největší spěch měl, vždycky si zaskočím na Piazza di Spagna na španělské schody pod Trinita dei Monti a tam si dojat řeknu: Tady stihla Jana Mariu prvá nevolnost. Nebo proč - myslíte - jsem před druhou světovou válkou tak urputně jezdil do Palestiny? V Pardubicích měli zato, že mne zajímá židovská kolonisace. I toto, právě naopak - ta mi vadila. Po stopách Starého a Nového zákona jsem tam chodil, biblické příběhy jsem tam hledal a byl všecek nešťastný, když se před mýma očima měnila romantická pustina kolem Mrtvého moře v židovskou industriální oblast, protože tam rostly továrny na asfalt.
Anebo jinak: kdyby svět byl tak otevřený, jak kdysi za mých mladých let býval, víte, kam bych se od minuty rozejel? Na Sicílii, ale ne do pověstné Taorminy, ale do zastrčené Donnaf ugaty, protože tam se rozvíjí děj Lampedusova románu „Gepard", který mne v posledních letech z celé světové literatury nejvíce očaroval. Anebo na Sardinii, protože tamní divoké hory jsou dějištěm povídek i románů mé zamilované italské spisovatelky Grazie Delledy. A se Skalkou, scénou mého „Tammuzu", je to totéž.
Rád přiznávám, že Jiráskovo „Temno" na mne učinilo mimořádně hluboký dojem a že dodnes v něm ctím jedno z největších děl českého umění slovesného. Jeho první kapitoly se odehrávají na Skalce, bylo tedy samozřejmé, že se tam musím vypravit. Stalo se v jednu červnovou nebo červencovou neděli roku 1925 a za čtrnáct dní byl jsem tam znova. Proč? Inu, Skalka mne očarovala, nechal jsem tam srdce, našel jsme v ní - na židovském hřbitůvku pod splavem Zlatého potoka - místečko, o němž věřím, že má v sobě filosofickou moudrost, protože usmiřuje a vyrovnává dva zdánlivé protiklady Život a Smrt. Proč jsem toto vzácné a uklidňující poučení objevil. Vám nepovím, protože jsem to široce popsal v kursivě, která předchází vlastnímu ději románu. Tak se mi toto místečko stalo útěchou, mou věží ze slonové kosti, jak to překrásně už někdy v letech třicátých nazval náš společný přítel Arnošt Bareš, když mne upozornil, že tak „tour ďivoire" nazývá Alfréd de Vigny místa, jež se v srdce nás smrtelníků vepsala jako drahá a uctívaná.
Nuže - židovský hřbitov na Skalce je má „tour ďivoire", věž ze slonové kosti, chápejte tedy nyní, že jsem mu byl dlužen svou literární daň. Psal jsem ji rád. Ovšem netušil jsem, jak svízelné jsou dnes ediční podmínky, i když nakladatelství má nejlepší snahu knihu vydat. Je zázrakem, že „Tři dny tammuz" se zjevily na posledním vánočním knihkupeckém trhu. Jestli Vás to zajímá, povíme si o tom po debatě. A co ještě říci? Kritika přijala mou poslední práci velmi vlídně. Ani jediný odmítavý hlas. A nejvíce jsem se zaradoval, že obzvlášť kladný postoj zaujali Slováci. Posudek bratislavského „Literarnyho života" je snad nejlichotivější ze všech. Mám ho s sebou, rád ho zapůjčím k nahlédnutí. Bojím se, že jsem vám o té knížce řekl málo, ale ani nevíte, jak těžko se vypravuje o vlastní práci. Snad nějaký námět, nějaké vysvětlení nám přinese debata. Odpovím každému rád, pokud budu schopen.
A zatím skončím přáním, abych Vás tu všechny brzo našel ve zdraví tak, jak jsme se sešli dnes, a prosbou, abyste mi drželi palec. Sedmdesátka se sice již plíží, ale já se toho strašidla nebojím, a když mi ještě trochu síly vystačí/snad bych mohl být naším Pardubicům - i když ony, zdá se o to mnoho nestojí - maličko užitečný.
