Malé případy 50. let

1. Zemědělská otázka

Snažím se sledovat případy jednotlivých zemědělců, konkrétních osob, které byly do jisté míry postiženy komunistickou mocí. Mým úkolem tedy není podat celkový přehled o poúnorovém vývoji zemědělství v pardubickém regionu, neboť tato tématika by si zasloužila samostatnou studii, založenou na podstatně hlubší analýze. Pouhá kapitola nemůže poskytnout dostatečný prostor pro zmapování celé zemědělské problematiky, proto se zaměřím pouze na dílčí případy, na základě nichž si potom můžeme utvořit určitý obraz o strastech obyčejného, soukromě hospodařícího rolníka v padesátých letech.

Záměrně jsem napsal „soukromě hospodařícího“, neboť o těch bude v následujícím textu řeč. Poté, co komunisté dosáhli mocenského monopolu, mohli konečně naplno uplatňovat svoji politiku vedenou podle sovětského vzoru, a to i na venkově v zemědělském sektoru. Skoro v každé vesnici se zakládala tzv. jednotná zemědělská družstva a státní statky, které byly založeny na společném vlastnictví a společné práci rolníků. Někteří zemědělci vstupovali do družstev dobrovolně a s nadšením, ale více bylo těch, kteří odcházeli do družstev nedobrovolně a pod nátlakem. Přesto stát do jisté míry ještě toleroval střední rolníky či malorolníky hospodařící v soukromém sektoru. Ti mu však za to museli platit daň v podobě dodávek neboli kontingentů. Každý soukromě hospodařící zemědělec měl na každý rok předepsány dodávky úměrně k jeho vlastnictví, které pak musel splnit nehledě na měnící se podmínky a okolnosti (např. neúroda, úbytek dobytka způsobený nemocemi apod.) V mnoha případech byly takové dodávky nesplnitelné a pokud rolník stanovený kontingent nedodržel, musel zaplatit vysokou pokutu nebo strávit několik dnů ve vězení.

První případ, který zde uvedeme, se ovšem dodávek netýká. František Příborský a jeho paní Emilie ze Zminného, kteří vlastnili zemědělskou usedlost o 4,5 ha (majetek byl napsán na paní Příborskou), se dopustili „dne 3. srpna 1951 v odpoledních hodinách maření úředního rozhodnutí tím, že neuposlechli ústního vyzvání předsedy MNV ve Zminném Fr. Materny a újezdního tajemníka Rudolfa Bendy, aby zapůjčili výfukovou řezačku pro tamní statek, který je pod národní správou a má nedostatek pracovních sil“.1) Toto bylo oznámeno na oddělení II Pardubice okresního velitelství Národní bezpečnosti předsedou MNV ve Zminném Maternou a tajemníkem Bendou, kteří potřebovali řezačku pro výmlat. Příborští prý odmítli svou řezačku zapůjčit, neboť ji sami potřebovali na mlácení, „přestože Příborský v tu dobu klidně odpočíval v chládku na pohovce.“2)Ten také odmítl po telefonu hovořit s bezpečnostními orgány a tak MNV doručil písemné rozhodnutí Emilii Příborské, ta však nechtěla řezačku půjčit a bez svého muže, který odešel na pole, nechtěla jednat. Přesto byla řezačka nakonec převezena do statku za přítomnosti orgánů NB. Ve své výpovědi z 3. 8. 1951 Příborský uvádí, že předseda Materna a tajemník Benda mu přišli oznámit, že mu zaberou řezačku. Přitom podotýká: „Že by se jednalo o to, zda jim ji půjčím, mě není nic známo“.3) Sám prý denně potřebuje řezačku k řezání krmiva pro dobytek a dokončení žňových prací. Byl ochoten řezačku půjčit až po skončení prací, jako prý půjčil i vůz. Protože považoval věc za vyřízenou, odešel na pole. Druhý den vypověděla paní Emilie Příborská, že nejprve ji přišel požádat o řezačku jakýsi pan Žoha a když mu odvětila, že jejich řezačka je malá, beze slova odešel. Asi po čtvrthodině přišli Materna a Benda se slovy: „Tak, pane Příborský, my jdeme zabírat řezačku.“4) Paní Příborská uvedla, že jim půjčí řezačku po skončení svých prací, oni však chtěli řezačku ihned. Poté, co odešli, byl Příborské poslán výměr MNV, podle kterého měla řezačku okamžitě vydat k zapůjčení. Ta však nechtěla jednat v nepřítomnosti manžela. Podle výpovědi tajemníka Rudolfa Bendy požádal předseda MNV slušně o zapůjčení stroje, tajemník je přesvědčoval o nutnosti zapůjčení stroje a ubezpečoval je, že stroj v pořádku vrátí. Když Příborský odmítl, šel tajemník volat bezpečnost, ale Příborský s ní nechtěl mluvit. Poslali tedy Příborské výměr, který ovšem nechtěla Příborská bez svého muže podepsat s poukazem, že již půjčovali statku gumový vlečňák na potah. Benda dále podotýká, že manželé Příborští hovoří mezi místními rolníky o tom, že již přišli o traktor a jiná příslušenství v celkové hodnotě 180 000 Kčs a že za to dosud nedostali zaplaceno. V trestním spise se píše, že „Příborský vede mezi tamními zemědělci rozvratnické řeči a tím pak svádí zemědělce k tomu, že na dnešní poměry poukazují a váznou tím tak zemědělské práce v obci. V roce 1948, kdy měl Příborský odňaté volební právo, před volbami předem prohlásil, že ve Zminném bude 60 bílých lístků, což se také uskutečnilo. Z celého jeho jednání je jasně vidět jeho záporný poměr k dnešnímu lid. dem. zřízení“.5) Podle trestního nálezu JNV v Pardubicích ze dne 14. 8. 1951 byl František Příborský podle § 42 odst. 1 písm. c zák. č. 88/1950 Sb. ze dne 12. 7. 1950 potrestán pokutou ve výši 5 000 Kčs (v případě nedobytnosti 15 dny vězení) a Emilie Příborská podle téhož zákona pokutou 10 000 Kčs nebo 30 dny vězení. V prosinci t. r. podala paní Příborská žádost o slevu pokuty, 5 000 Kčs již bylo zaplaceno. KNV v Pardubicích výnosem z 21. 2. 1952 prominul pokutu 10 000 Kčs úplně. Na závěr ještě dodejme, že 6 týdnů po zabrání řezačky si paní Příborská odvezla rozbitou řezačku bez náhrady škody zpět domů.6)

Samostatný zemědělec František Benda, spolumajitel (se svou ženou) hospodářské usedlosti v Čeperce o výměře 9,22 ha, byl v prosinci 1952 obviněn z „ohrožení jednotného hospodářského plánu“, neboť za rok vůbec nedodal plánovaných 5,40 q ovsa a 0,27 z 0,33 q luštěnin. Kromě toho nedodržel plánované osevní plochy. Na svém statku choval 8 kusů hovězího dobytka (plánováno 9), z toho 3 dojnice (plánováno 4) a o jeden kus vepřového dobytka méně než bylo plánováno. Důvodem jeho nesplněných dodávek byl nedostatek krmiva a slintavka a kulhavka, která napadla jeho dobytek v červnu 1952. Nedostatek obilnin vysvětluje rolník Benda špatnou úrodou. Podle trestního nálezu JNV Pardubice ze dne 15. 12. 1952 byl potrestán pro přestupek podle § 39 zák. č. 88/1950 Sb. pokutou 4 000 Kčs nebo 12 dny vězení.7)

Stejného přestupku se dopustil také Václav Pavlas, samostatný rolník z Libišan obhospodařující usedlost o výměru 23 ha. Zde choval 20 ks hovězího dobytka, z toho 9 dojnic (plánováno 22 kusů a 8 dojnic), 30 kusů vepřového dobytka (plánováno jen 16) a 30 slepic (plánováno 62). Václav Pavlas nedodal 490 q vepřového masa z plánovaných 1062 q a dále 3456 l mléka z původních 10 550 l. Za rok 1952 nedodal také 4,30 z 69 q pšenice, 1,90 z 55 q žita, 3,89 z 15,5 q řepy, 12,40 q ranných brambor a 3 vejce z původních 3870 kusů. Jako příčinu uvádí rolník Pavlas nedostatek krmiva a kulhavku a slintavku, které napadly jeho dobytek (dvě krávy se navíc otelily a přišly o mléko). Ztráty pšenice, žita a řepky vysvětluje neúrodou a velkými vedry, jež způsobily podpaření obilí. Přesto byl Václav Pavlas potrestán 21. 11. 1952 podle stejného paragrafu jako předchozí rolník pokutou 30 000 Kčs nebo 1 měsícem vězení.8)

František Kožený byl samostatným zemědělcem, který hospodařil na 14,27 ha orné půdy v Dřítči. Z plánovaných dodávek na rok 1952 nedodal 6116 l mléka (plán. 11 000 l), 147 kg hovězího masa (plán. 1440 kg), 199 kg vepřového masa (plán. 1180 kg), 504 kusů vajec (plán 3150 ks), 50 kg pšenice (plán. 5150 kg), 690 kg žita (plán. 3490 kg), 340 kg ječmene (plán. 1330 kg), 255 kg ovsa, 415 kg luštěnin (plán. 480 kg) a 1175 kg řepky (plán. 2155 kg). Nedodávky mléka byly podle Koženého tvrzením způsobeny nedostatkem krmiva a slintavkou. Dodávku hovězího masa nesplnil, ačkoli nabízel na dodávku jednu chovnou jalovici, ta však nebyla odebrána. Nedodávky vepřového vysvětluje slintavkou, na kterou uhynulo jedno prase. Rovněž mu nebyla uznána dodávka 7 selat, která byla údajně dodána po termínu. Nedodání vajec bylo způsobeno nedostatkem krmiva. Nesplnění kontigentu žita je následkem špatné úrody. Nedodání předepsané dávky ječmene bylo podle Koženého zapříčiněno úřednickou chybou, správná předepsaná dodávka měla činit 990 kg. Oves si musel ponechat pro zabřezlou klisnu. Nedostatek luštěnin vznikl nedopatřením, neboť místo nich zasel „pelušku“. Na jaře 1952 bylo Koženému přiděleno půl hektaru řepky na povinném pachtu, tudíž nestihl splnit svoji dodávku. Na základě trestního nálezu JNV v Pardubicích z 10. 3. 1953 byl rolník František Kožený uznán vinným z přestupku podle § 88 zák. č. 88/1950 Sb. a potrestán pokutou ve výši 10.000 Kčs nebo 3 týdny vězení. Dne 8. 5. 1953 mu však byl trest amnestií prominut.9)

Jedním z mnoha dalších, kteří z nejrůznějších důvodů nesplnili předepsané dodávky, byl „vesnický boháč“ Josef Křičenský, rolník z Rybitví. Svůj kontingent nesplnil nedodáním 2915 l mléka, 280 kg vepřového masa, 163 kg hovězího masa a 3341 vejce. Podle slov jeho manželky (manžel byl toho času v pražské nemocnici) způsobila nedostatek mléka slintavka krav, nedostatek vepřového úbytek dobytka v důsledku nemoci. Co se týče hovězího masa, to po Novém roce (1953) „chtěli převést na starý rok a pan Zeman (zřejmě předseda MNV - pozn. aut.) to zapomněl na starý rok převést.“10) Příčinou nedodávky vajec byla TBC slepic. V trestním spisu J. Kříčenského je též přiložen posudek z 28. 3. 1953, podepsaný předsedou trestní komise Františkem Novotným. V něm se praví: „Jmenovaný zemědělec je prohlášen obvodovou radou za vesnického boháče, který neměl nikdy sklon k dělnické třídě, jeho otec byl dlouholetým starostou a za okupace vydržoval a hostil Němce. Chování Josefa Křičenského a jeho sourozenců bylo vždy povýšené. Sociální poměry v minulosti byly ve jmenované rodině vždy dobré. V dnešní době při jeho onemocnění je situace na tomto hospodářství neutěšená, k práci je prakticky jedna osoba, která má na starosti jednoroční děcko, starou nemocnou tchyni a postiženou dlouholetou nemocí sestru. Máme domnění, že v důsledku jeho onemocnění se chce zbavit hospodářství“11) J. Křičenský byl 8. 4. 1953 podle §88 zák. č. 88/1950 Sb. potrestán pokutou 10 000 Kčs nebo 30 dny vězení. O měsíc později byl amnestován.12)

Posledním rolníkem, o kterém se zde zmíníme, je Bedřich Tykvan z Rybitví. Ten nedodal 3324 l mléka, jelikož byl jeho dobytek napaden slintavkou a kromě toho mu JNV přidělil dalších 1500 l k dodání. Nepodařilo se mu rovněž dodat 100q cukrovky, neboť „asi na 3 korcích byla slabá“.13) Bedřich Tykvan dále uvádí: „Vejce na I. čtvrtletí 1953 nesplním, mám mor u slepic. Maso vepřové na I. čtvrtletí nemám, až na II. čtvrtletí dám jedno prase. Maso hovězí asi splním, dal jsem dvě krávy. Plánovaný stav dobytka 16ti kusů nemám, mám jen 12 ks. Jaro mám zaseto“.14) Trestní komise u JNV Pardubice mu 9. 4. 1953 vyměřila peněžní trest podle §88 zák. č. 88/1950 Sb.ve výši 15 000 Kčs, v případě nezaplacení 45 dnů vězení. Také Bedřich Tykvan však byl v květnu téhož roku amnestován.15) Na závěr si ještě poslechněte, co o B. Tykvanovi napsala v posudku ze dne 28. 3. 1953 trestní komise při JNV v Pardubicích. Jedná se vlastně o charakteristiku, jíž tehdejší komunistická moc označovala mnohé rolníky, kteří se nechtěli „zapojit do budování socialismu“ a místo toho radši pracovali na vlastní půdě, o kterou však dříve či později přišli.

„Jmenovaný je označen obvodovou radou jako vesnický boháč. Je to typický agrárník, který nemůže zapomenout na předválečné časy, kdy oni vládli vesnicí. Zaměstnával námezdní síly. Ve jmenovaném je skrytý nepřítel lidově-demokratického zřízení. Za doby předmnichovské republiky byl velice dobře situován, i za doby okupace. Podle našeho názoru pravděpodobně očekává zvrat našeho zřízení. Nenávidí dnešní pracující lid. Navenek jeví se jako uzavřený a neznáme, čeho je schopen za našimi zády. V nedodávkách, které jsou uvedeny na přiloženém listě běduje na sucho a nemoc u dobytka, což se u něho neprojevovalo dříve, když za něho pracovala chasa. U jmenovaného vyžaduje místní trestní komise přísného potrestání. Jmenovaný neskýtá záruku dalšího hospodaření. Bylo by záhodno po uvážení vyslovit konfiskaci majetku“.16)

2. Odraz doby v „běžném“ životě

Jak už bylo řečeno, nebudeme se zde zabývat osudy lidí, kteří se ocitli na stránkách novin jako „rozvratníci“ a „špióni“ a jejichž jména se měla stát mementem pro veškerý „pracující lid“. Lidé, o nichž bude řeč, představovali spíše tzv. malé ryby v mašinérii nezákonných procesů 50. let, jejich osudy však dohromady vytvářely celkovou atmosféru tehdejší doby. Proto nemůžeme jejich případy nijak podceňovat či zanedbávat. Obrazně řečeno, byly nesdílnou součástí pomyslné mozaiky, jež zobrazovala naši zemi v období 50. let tohoto století.

Naším úkolem bude sledovat osudy lidí, kteří se sice nestali aktéry žádných monstrprocesů, avšak přesto se ocitli ve středu pozornosti bezpečnostích složek, které v nich spatřovaly potencionální nepřátele státu. Některé případy v nás mohou vyvolat mírné pousmání, avšak tehdy bylo vše bráno s naprostou vážností.

Při své badatelské práci ve Státním okresním archívu v Pardubicích jsem často narážel na jméno Mozga. Dokonce i v seznamu osob, zaslaném Krajským velitelstvím StB Státní prokuratuře ve věci trestního oznámení v souvislosti s kauzou ing. Žemly, figuruje jméno Františka Mozgy.17) Krajský velitel StB v Pardubicích por. Němec kladl na Mozgu podezření „ze zločinu podle § 35, zák. č. 231/48 Sb.“ neboť „neoznámil bezpečnostním úřadům návrat emigranta Františka Černohorského, o čemž se dověděl od Sochora, přičemž mohl předpokládati, že Černohorský je ve styku s cizími činiteli“18)Přesto se však nakonec mezi obžalovanými v procesu s ing. Žemlou neocitl. Trestnímu postihu se ovšem nevyhnul. František Mozga se narodil v Litenčicích (okr. Kroměříž) 5. dubna 1915. Svého otce nepoznal, neboť ten zemřel v první světové válce ještě před jeho narozením. Vyučil se kuchařem, pracoval v Brně a potom jako šéfkuchař v Semtíně. V době druhé světové války byl nasazen (spolu s dalšími asi 60 živnostníky) na dva roky u jednotek Luftschutzpolizei v Düsseldorfu, jejichž činnost se zakládala na vyprošťování obětí náletů. Po válce vyhrál konkurz na hotel Grand. Zde si z vypůjčených peněz pronajal jídelnu, která však stála mnoho obětavé práce. Po roce 1948 byli společně se svou manželkou přemlouváni, aby vstoupili do KSČ. Pan Mozga se však svého členství ve straně národně socialistické nechtěl vzdát. Nakonec se museli z Grandu vystěhovat a veškeré příslušenství, které si pořídili, tam zanechat bez jakékoli náhrady. Mozgovi se proto ubytovali Na kopečku, kde si Fr. Mozga opět našel kuchařskou práci v menze a v hostinci. Avšak i zde byli pod neustálým dozorem neblaze proslulého bezpečnostního referenta Dominika Stehlíka. Necelý rok poté byl František Mozga předvolán k výslechu StB do hotelu Bouček. Jak se paní Mozgová později dověděla, bylo tam spolu s ním vyslýcháno asi 90 lidí. Důvodem byla návštěva Josefa Sochora, který přišel Mozgu varovat před příchodem člověka ze zahraničí, jenž měl s sebou údajně přinést nějaké zprávy (pravděpodobně se jednalo o Františka Černohorského). Sochor, sledován bezpečností, takto obešel asi 60 lidí, ti všichni potom byli Státní bezpečností zatčeni. Jednalo se vesměs o samé živnostníky (vedle Fr. Mozgy např. baron Hrubý či kavárník Tlapal). Všichni byli potom odvezeni do Krajské věznice v Chrudimi, kde pobývali asi šest měsíců19). Jejich pracovní náplní zde bylo lepení pytlíků a draní peří. Usnesením KNV v Pardubicích ze dne 3. 6. 1949 byl František Mozga poslán na dva roky do tábora nucených prací při Zemské donucovací pracovně v Pardubicích. Mezitím byli Mozgovi vystěhováni jak ze svého bytu Na kopečku, tak z hospody a obviňováni z ukrývání zásob cibule, kterou pak vyšetřovatelé dávali do oken, aby veřejnost viděla, co vše bylo v onom domě schováváno. Z tábora vyváželi pana Mozgu spolu s ostatními na zemědělské práce (např. vybírání brambor, řepy) a na stavební práce (stavba nádraží). Svou kuchařskou profesi však využil František Mozga i zde. Po přemlouvání mnoha vězňů zařídil v pracovně kuchyň a tam vařil. Propuštěn byl po dvou letech věznění, v září 1951. Tím však pro manžele Mozgovy strastiplné období nekončilo. Museli si hledat bydlení, neboť z Pardubic je Vojenská správa vystěhovala. Nakonec se usadili v Lipolticích (u Přelouče), kde je ve své faře na přímluvu P. Ryby ubytoval farář Tichý. Jelikož nebylo panu Mozgovi dovoleno pracovat v Pardubicích, museli si nakonec najít práci v Praze. Jejich syn František se v Přelouči vyučil nástrojářem a poté v roce 1968 absolvoval svá studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Po čtrnácti a půl letech se odstěhovali do Holic, kde získal František Mozga místo vedoucího v hotelu U krále Jiřího. Zde žili dalších patnáct let, až 15. 12. 1980 pan Mozga zemřel. V roce 1985 se paní Mozgová přestěhovala do Pardubic.20)

Dr. Vincent Streit, obvodní a praktický lékař z Holic, byl obviněn z toho, že dne 27. 2. 1948 roztrušoval ve své ordinaci v Holicích nepravdivé zprávy, aniž by si jejich pravdivost ověřil. Jednalo se vlastně o to, že své pacientce Marii Schwarzové radil, aby se dala operovat, dokud jsou ještě k dispozici injekce a léky, neboť prý brzy nebudou. Anně Malé měl zase tvrdit, že poslouchal Londýn, kde hlásili, že republika přijde o svou samostatnost a nejsou žádné zprávy o ministru Masarykovi. V protokolární výpovědi z 19. 3. 1948 však dr. Streit popřel, že by mluvil se Schwarzovou o brzkém nedostatku léků a injekcí. Ohledně Anny Malé vypověděl, že před 16 lety prodělala operaci, po které se u ní začaly projevovat příznaky duševní choroby, jež se od té doby stále stupňovaly. V inkriminované době ji předepisoval léky na uklidnění, když pomateně mluvila o posledních událostech a rozhlasových zprávách. Dr. Streit však popřel, že by s ní vedl politické řeči. Po svém návratu z nemocnice Marie Schwarzová popřela, že by ji dr. Streit varoval před nedostatkem léků. Ostatní dvě svědkyně z čekárny ale shodně potvrdily, že M. Schwarzová po odchodu z ordinace o dotyčném rozhovoru s lékařem mluvila. Dr. Streit byl nakonec odsouzen k pokutě 3000 Kčs nebo 10 dnům vězení.21)

František Zahrádka z Přelouče byl obviněn z toho, že v listopadu 1948 kritizoval na svém pracovišti v pardubické firmě Prokop zavedení národní správy v živnosti jeho otce a pobuřoval ostatní zaměstnance, když prohlašoval, že jeho rodiče byli neoprávněně vyhozeni ze svého domu a stejně tak mu byla zabavena motorová vozidla. V protokolu z 2. 12. 1948 sice připustil, že pronesl nějaké námitky, avšak vzápětí dodal, že ho ostatní zaměstnanci naváděli k politickým debatám. Motorová vozidla mu prý byla zabavena ještě před zavedením národní správy. Svůj záporný postoj k lidově demokratickému zřízení rozhodně popřel. Jak byla celá záležitost vyřízena, už trestní spis neuvádí.22)

Pod hlavičkou OB3 - Oblastní úřadovny StB Pardubice, č.j. 5412/48 se dovídáme o MUDr. Miloši Baškovi, sekundárním lékaři ušního oddělení Masarykovy nemocnice, jenž se měl dopustit ilegálního přechodu st. hranice ve dnech 1. až 12. 7. 1948, tedy v době své dovolené, odkud se již nevrátil a proto se ocitl v důvodném podezření z ilegálního přechodu hranic z ČSR do ciziny, „aby se tam spojil s cizí mocí vojenskou a cizími činiteli, vůči našemu státu nepřátelskými, k úkladům o republiku a nynějšímu lidově-demokratickému zřízení“23) Dr. Bašek údajně odjel se skautskou výpravou do Změnických Dvorů na Českokrumlovsku, avšak odtud se již nevrátil. Proto byl dotázán jeho příbuzný MUDr. Vacek z Přelouče, zda-li o tom něco neví. Ten poslal do Změnických Dvorů telegram, který mu však byl o několik dnů později vrácen s tím, že adresát je neznámý. Žádný výsledek nepřinesla ani domovní prohlídka v bytě MUDr. Baška. Jeho přítelkyně V. Lišková vypověděla, že za ním do skautského tábora přijela, avšak nenašla ho tam. Rovněž nikdo z tábora nevěděl, kde dr. Bašek je. O tom, že by odjel za hranice, se jí prý nikdy nezmiňoval. O Baškově útěku se prý dozvěděla od své matky, se kterou se setkala v táboře. V. Lišková ve své výpovědi ze dne 2. 10. 1948 dále uvedla, že podle jejího názoru byl dr. Bašek částečně proti tehdejšímu zřízení a asi 2-3 měsíce před útěkem byl v Pardubicích vyšetřován pro podezření v souvislosti „s nějakou aférou v Hradci Králové“.24)

Další případ nás zavede do závodu Vekav v Platěnicích. Sem byly někdy kolem 5. 10. 1948 doručeny dvě pohlednice, jedna na závodní radu firmy a druhá do rukou Jaroslava Šimona. Obě pohlednice byly podepsány a odeslány Bohdanem Voženílkem, bývalým majitelem firmy Vekav, jenž uprchl do zahraničí a toho času se zdržoval ve Francii. B. Voženílek zde posílá pozdravy J. Šimonovi a všem zaměstnancům závodu a vyjadřuje své přesvědčení, že se s nimi opět sejde. Pohlednice převzal v kanceláři závodu předseda závodní organizace ROH Josef Tesař a odnesl je do dílny, kde je předseda závodní rady Emanuel Andres nechal zaměstnancům přečíst a Šimon poté obě pohlednice vyvěsil na tabuli, čímž „bylo vzbuzeno veřejné pohoršení a případ byl odsuzován, ježto Voženílek se provinil proti republice a svým útěkem závod takřka zničil.“25)J. Šimon však podle svých slov vyvěsil pohlednice, protože je považoval za výhružné. Voženílek totiž podle něj věděl, že Šimon po jeho útěku závod převzal. E. Andres byl na základě přestupku čl. 3, odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb. „o organizaci politické správy“ odsouzen k pokutě 300 Kčs nebo 48 hod. vězení.26)

Jan Topič, rolník z Dražkovic, se naopak dopustil „neúcty k státnímu symbolu“, když neuposlechl výzvy místního rozhlasu, aby všichni občané Dražkovic vyvěsili státní vlajky na počest sjezdu Budovatelů v Pardubicích, který se konal 27. 8. 1950. Topič sice výzvu slyšel a proto si vlajku připravil a nechal přes noc rozloženou. Druhý dne však zjistil, že mu ji vlčák v bílém poli zamazal svým tělem, když si na ni lehl. Proto nemohl vlajku vyvěsit. „Jelikož se jedná o venkovského boháče, který tajným způsobem ruší morálku v obci, jest nutné, aby byl pro tento čin potrestán.“ 27) Tak se také stalo a rolníku Topičovi byla pro přestupek §112, odst. 1 zák. č. 88/1950 Sb. vyměřena pokuta 5000 Kčs nebo 1 týden vězení.28)

Na Františka Bartoníčka, autodrožkáře z Rosic n. Labem, podalo dne 22. 2. 1951 velitelství SNB v Pardubicích - Doubravicích trestní oznámení pro trestný čin šíření poplašných zpráv a hanobení obyvatel republiky. Toho se měl dopustit v bytě dělníka Josefa Tobiáše v Bělečku (okr. Holice v Čechách) 23. 12. 1950, když zde mj. uvedl tyto výroky: „Bývalý předseda ONV v Pardubicích Krátký (Josef Krátký - pozn. aut.) praštil s funkcí proto, aby nebyl oddělán jako jeho syn. Dnes je předsedou Červeného kříže a veřejnému životu se vyhýbá... Bývalého bezpečnostního referenta Stehlíka musí pět maníků hlídat a byl již několikráte zmlácen a postřelen... Pracovna v Pardubicích (zřejmě Zemská donucovací pracovna, při které fungoval TNP - pozn. aut.) je tak přeplněna a statistika ukazuje, že jest zavřených lidí více než za doby Protektorátu. V Semtíně již nechtějí dělníci žádné socialistické smlouvy a jsou nespokojení. Proto jest nedostatek uhlí, že horníci vysadili z práce pro nespokojenost. V nějaké vesnici u Hlinska asi o 45 číslech nesmí se ukázat víc četníků, jen jeden, kdyby jich tam přišlo více, tak je všechny pobijou... Když chtěli v této vesnici udělat JZD, rolníci se proti tomu postavili a tak museli páni odjet. Za 14 dní se však vrátili a muže z celé vesnice zavřeli.“29)Jak uvádí zpráva o vyšetření, Josef Tobiášek i jeho žena potvrdili, že Bartoníček všechny výroky před nimi pronesl, i před traktoristou O. Cejnarem, který byl u hovoru rovněž přítomen. Ten to také potvrdil, pouze na některé výroky si nevzpomínal (např. o Stehlíkovi, Semtíně apod.). Cejnar rovněž poznamenal, že byl v týdnu kolem 17. 2. 1951 u Tobiášků, kam přijela Bartoníčkova žena s dcerou a naléhavě prosily Tobiáška, aby odvolal své udání na Bartoníčka. Tobiášek prý o tom chtěl mluvit s Bartoníčkem osobně a když zjistil, že ten sedí v autě, Bartoníčkovi okamžitě odjeli. Bartoníček všechno při výslechu popřel, stejně jako dcera, která byla spolu s ním v Tobiáškově bytě. František Bartoníček, provozující autodrožkářskou živnost, byl během okupace vězněn 6 měsíců pro podezření ze zabití desetiletého Fr. Platzera (příbuzný R. Heydricha), když do něj narazil autem. V letech 1945-48 byl zaměstnán u hospodářské kontroly ONV v Pardubicích. Bartoníčkovi byl odebrán zbrojní pas a koncese k jeho autodrožkářské živnosti.30)

Poslední dva případy, o kterých se tu nyní zmíníme, se odehrály v prostředí trochu neobvyklém pro tuto studii, a sice na tanečních zábavách. V prvním z nich se stal „pachatelem“ hudebník Alois Česenek, jenž byl obviněn pro „pro důležité porušení socialistických zájmů“. K celé věci mělo dojít na hasičském plesu 5. 1. 1952 v Sokolovně v Lázních Bohdaneč, který byl zároveň oslavou 75. výročí založení hasičského sboru v místní obci. Česenek zde byl jako kapelník požádán, aby hudba zahrála píseň „Červeno-bílý“ (jedná se o pochod Fr. Kováříka „Bohemians“), jež byla nakonec hrána dvakrát po sobě a vzbudila veliký rozruch a ohlas. Podle verze vyšetřujících orgánů „reakční osoby, jak šetřením vyšlo najevo, seděly poblíže hudby v levém rohu sálu a je pravděpodobné, že odtud zazněly prvé výkřiky „hrejte nám naši hymnu Červenobílý“, což kapelník na tuto žádost učinil. Svým způsobem jednání zapříčinil značnou kritiku proti své hudbě z řad místních občanů, což se zjistit dalo, avšak protokolárně se nedalo vyšetřit a zjisti viníky“31) A. Česenek byl nakonec za svůj „trestný čin“ potrestán podle §90 zákona č. 88/1950 Sb. pokutou 1000 Kčs nebo odnětím svobody v trvání 3 dnů.32)

Trestného činu „rušení budovatelského úsilí pracujících“ se měli dopustit zemědělci František Malý, Josef Kramář a pomocný dělník František Štěpánek. Stalo se tak 24. 1. 1953 v obci Křičeň, kde se konala taneční maškarní zábava, kterou pořádala místní hasičská jednota. Sešli se tu nejen místní zemědělci, ale též z dalekého okolí, vč. královéhradeckého okresu. Jmenovaní tři muži vtrhli před 21. hodinou do sálu v kostýmu koně a jezdce, přičemž jezdec „měl na sobě červenou košili, kalhoty rajtky a pás s pouzdry, na nohou měl žluté boty a na hlavě klobouk.“33) Jezdec měl tedy představovat amerického kovboje. Svým příchodem způsobili rozruch, lidé je přivítali potleskem, avšak nakonec byli dotyční muži vyvedeni ze sálu funkcionáři lidosprávy obce. „Jelikož taneční zábavu pořádala místní hasičská jednota a na zábavě byli převážně samí zemědělci, a to ještě z okresu hradeckého, stává se zde podezření, že tato akce byla uměle organizována na způsob selské jízdy v Nechanicích, nebo něco podobného“.34)Podle výpovědi dotyčných mužů byla akce připravena 14 dní dopředu, avšak ne s politickým cílem. „Většina pracujících v tom však viděla organizovanou akci velkých zemědělců...“35)Trestní řízení proti Fr. Malému, J. Kramářovi a Fr. Štěpánkovi však bylo nakonec 4. 5. 1953 zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky.36)

Na závěr této kapitoly bych se ještě rád zmínil o zámeckém objektu v obci Zámrsk. Jedná se sice o lokalitu, která do pardubického regionu nespadá (ačkoli Zámrsk byl v 50. letech součástí pardubického kraje), avšak účel, ke kterému zámek na počátku 50. let sloužil, je našemu tématu velice blízký. V letech 1949 - 1950 byla totiž tato renesanční budova ze začátku 17. století přestavěna pro vězeňské účely a zámek fungoval v období let 1949 - 1954 jako ústav pro mladistvé odsouzence. Převážnou většinou odsouzených tvořili ti lidé, mladší 18 let, kteří nejrůznějšími způsoby projevili nesouhlas s poúnorovým vývojem. Podobné instituce byly na území ČSR ještě dvě - ve Lnářích pro dívky a v Trenčíně, proto si myslím, že nebude na škodu zmínit se o tomto ojedinělém objektu.

Uveďme si nejprve několik statistických údajů. Chovanci ústavu byli umístěni buď do polepšovny nebo výchovny, z nichž každá byla rozdělena do čtyř kázeňských tříd. V roce 1949 se v polepšovně nacházeli 103 chovanci, z nichž víc než polovině bylo od 16 do 18 let. Nejvíce z nich (jedna třetina) si odpykávala trest ve výši 2-5 let odnětí svobody. Další nejčastější tresty tu byly v rozmezí 6 měsíců až 1 rok a od 1 roku do dvou let. Dohromady byli v roce 1949 umístěni v Zámrsku 142 chovanci, přičemž celá polovina z nich pocházela z dělnických rodin. 64 chovanců bylo v Zámrsku drženo pro porušení zákona č. 231/48 Sb. (dalších 49 pro krádež, zbytek tvořili jedinci odsouzení za dílčí trestné činy).

Chovanci pracovali na ústavním statku, v dílnách (zámečnická, čalounická, truhlářská) či mimo ústav pro různé podniky. V neděli trávili čas tzv. ideovým školením a sportem. Jednou za 14 dnů byl chovancům promítán výchovný film. V ústavu rovněž fungovaly zájmové kroužky. Těch bylo celkem pět - hudební, divadelní, recitační, pěvecký a kroužek ruštiny. Každý týden se pořádaly kulturní a zábavné večírky. Ty byly organizovány samosprávou chovanců, jež tu také do určité míry existovala. Ke 3. 12. 1950 bylo v ústavu celkem 244 chovanců, z nichž 193 si odpykávaly trest odnětí svobody (zbytek byl „v ochranné výchově“). V listopadu t.r. byla zřízena zvláštní pobočka ústavu v Žacléři.37)

Bývalí, dosud žijící chovanci tohoto ústavu v Zámrsku se dnes každoročně setkávají a připomínají si léta strávená v tomto zařízení. Dne 16. května 1998 zde byla odhalena pamětní deska, připomínající nedávnou minulost zámeckého objektu. Jelikož se jedná o velice zajímavý a dosud vůbec neprobádaný případ, myslím si, že zpracování životních osudů „chovanců“ v Zámrsku by bylo jedinečným tématem pro dalšího badatele.

Poznámky:

1. SOkA Pardubice, fond Bezpečnostní referát JNV Pardubice 1949 - 1954, Trestní spisy, kart. č. 36.

2. Tamtéž.

3. Tamtéž.

4. Tamtéž.

5. Tamtéž.

6. Tamtéž.

7. SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. JNV Pardubice 1949 - 1954, Trestní spisy, kart. č. 52.

8. Tamtéž.

9. SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. JNV Pardubice 1949 - 1954, Trestní spisy, kart. č. 56.

10.    Tamtéž, kart. 57.

11.    Tamtéž.

12.    Tamtéž.

13.    Tamtéž.

14.    Tamtéž.

15.    Tamtéž.

16.    Tamtéž.

17.    Spis Krajského velitelství StB v Pardubicích, č.j. 279/49, sign. Pst I 1279/48 z 12. 2. 1949, podaný Státní prokuratuře v Praze Or I 45/49, s. 6-7.

18.    Tamtéž.

19.    V té době zde byli také Fr. Ryba a J. Císař.

20.    Z vyprávění paní Ireny Mozgové, bytem L. Malé 823, Pardubice, ze dne 12. prosince 1997.

21.    SOkA Pardubice, fond Bezpečnostního referátu ONV Pardubice 1945-1949, Trestní spisy 1945-48, kart. č. 115.

22.    Tamtéž.

23.    SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. ONV Pardubice 1945-49, Korespondence bezp. referátu, kart. č. 133.

24.    Tamtéž.

25.    Tamtéž.

26.    Tamtéž.

27.    SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. JNV Pardubice 1949-54, Trestní spisy, kart.č. 23.

28.    Tamtéž.

29.    SOkA Pardubice, fond. Bezpe.ref. JNV Pardubice 1949-54, Trestní spisy, kart. č. 30.

30.    Tamtéž.

31.    SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. JNV Pardubice 1949-54, Trestní spisy, kart. č. 43.

32.    Tamtéž.

33.    SOkA Pardubice, fond Bezp. ref. JNV Pardubice 1949-54, Trestní spisy, kart. 56.

34.    Tamtéž.

35.    Tamtéž.

36.    Tamtéž.

1. Zpracováno podle výňatku z publikace kolektivu autorů ministerstva spravedlnosti Vývoj vězeňství od r. 1945 - 1966, vyd. r. 1967, vypracovaném J. Slaninou.