NÁŠ ROZHOVOR

1. Narodil jste se ve stejném roce jako televize a v Chrudimi. Jaká je Vaše nejstarší vzpomínka na svět?

Narodil jsem se polomrtvej, ale krásná, osmdesátiletá porodní babička mě chytla za paty, hlavu strčila do kopřiv a pumpovala na mě studniční vodu (artézskou = hloubka studně 80 m, teplota vody 0,4°C).

Povedlo se jí mě dotlačit zpátky na svět, pak mnoho let jsem toužil objevit buď severní nebo jižní pól, ale sudičky mě poslaly do tropů.

Básník pravil, ten, kdo prožil smrt, najde porozumění pro život.

2. Víte něco o svých předcích?

Všechno a bylo jich až až - ani to ale radši nechtějte slyšet.

Matka - jedenácté dítě, žila vesele do 92 let.

Její otec poslán 1878 Císařem pánem do Bosny - Hercegoviny a po návratu mi mnoho vypravoval. Je to tam stále stejné.

Matčina nejstaršího bratra Františka jakýsi voják zastřelil, když si František šel do studánky pro vodu. Už bylo dva dny po válce - srpen 1918. Kdyby šel na pivo do krčmy „U velkého U“, určitě by se mu to neUdálo.

Otcův sedmý bratr - Boža - tremp, šel naopak na Silvestra do hospody, dal facku německému důstojníkovi a přes Terezín se dostal do Osvětimi. Stále čekám, že se vrátí, že asi trempuje u Mazurských jezer.

3. Jak se Vám vedlo na školách?

Špatně. Na všech.

Nejlepší známka z mravů, a to - dvojka. Držela se mě pevněji než klíště. Ještě v 60tých letech mi ji přisoudil pan ředitel gymnázia v Čáslavi - prof. Kaňka - a zároveň tutéž známku synovi, před žáky všech tříd na dvoře školy, protože měl dlouhé vlasy (zbožňoval Beatles) a mně za to, že ho prý špatně vychovávám. Dnes je syn úspěšným scénáristou a režisérem hudebních pořadů televize.

4. Jak jste přežil léta válečná?

Nevesele.

Nějaký den mě zavřeli v kasárnách Technische Nothilfe ve Slezské ulici (Praha), protože jsem měl odjet na kopání zákopů k polárnímu kruhu, ale otec mi sehnal falešné potvrzení, že od narození nesnáším zimu. Pracovní úřad v Brandýse n. Labem mě poslal do továrny Melichar-Umrath na oddělení kontroly granátových víček. Pracoval jsem nepříliš pečlivě, takže 28 000 vadných granátových víček jsem pustil do dalšího výrobního procesu. Navíc se prozradilo, že jsem dal opravit pět pistolí panu Prokopovi v sousední dílně, takže otec rozhodl, že bude lépe, když se schovám u zubního technika Krapse v Kostelci n. Labem. Ten báječný člověk mě ukrýval ve své knihovně do 30. 4. 1945.

5. Od puberty jste se věnoval studiu hry na violoncello u prof. Sádla. Připravil Vás na violoncellovou soutěž při Pražském jaru. Kdo tenkrát zvítězil?

Já ne, ale sovětský čelista Šafran, druhý - Rostropovič.

Ve všem jsem třetí (vodjakživa).

6. Už po válce jste se dal na spisovatelství. Zúčastnil jste se soutěže nakladatelství Práce s rukopisem „Děti země“, po válce soutěže na filmový scénář - s názvem „Proč“ a nabídl jste knihu povídek „Věčná tvář“ o lásce.

Do dnešní doby Vám vyšlo 27 knih, některé byly přeloženy do ruštiny, slovenštiny, polštiny a bulharštiny. Z knihoven čtenáři kradou hlavně Vaše rozhovory s Janem Werichem „Pavilón polozapomenutých snů“, „Balada z domu V+W“ a humoristickou novelu „Pět v balónu“. Napíšete ještě něco? I o Pardubicích?

Činím tak právě teď, jde o román, „Na břehu Křišťálové řeky“. Říkalo se tak milovanému Labi za dob starého Říma a Pardubice dostaly v rukopise název „Město zrcadlení“, protože měly mnoho vodních ploch, než je zničila cukrovka.

7. Skoro sedmdesát let běháte dlouhé tratě - donedávna závodně - včetně maratónů. Je to vůbec rozumné a zdravé?

To nevím, ale mně to činí radost. Je to jako droga a při běhu se držím poučky, že - ne délka trati, ale rychlost unaví profesionála - takže se ploužím, co noha nohu mine. Nechci vyhrát a tak mávám nadšeně těm, kdož mě povzbuzují slovy desítky let stejnými: „Blbče, kam pádíš, dyk seš první“.

8. Jak jste se dostal od ploužení k tryskovému letectvu, když trpíte závratí už v suterénu?

Stalo se tak v 50. letech, kdy vládl nad lékaři § 39, takže mnozí museli do armády, ač jsme nechtěli, ale kromě důstojníků a vojáků základní služby jsem se věnoval výcviku devadesáti dívek do třiceti let. Šlo o tři zdravotnické družiny ČSČK. Zvlášť si oblíbily noční cvičení, neboť jsem - jako figuranty - rozmísťoval po lesích nestydlivé vojáky základní služby a ony se na nich učily, ale tehdy se stalo, že nám z obory v Heřmanově Městci uteklo - za svítání - sedm sika jelenů a Lesní správa po mně požadovala 7 x 7 000 Kčs nebo je nalákat zpátky. S pomocí čtyřset vojáků a chytrého hajného se mi to povedlo.

Říkali mi potom Uncas. Lovec jelenů.

9. Svezl jste se někdy v tryskáči?

Často. Dokonce jeden čas jsem v nich prováděl výzkumy podle japonského profesora Takata - Ary. Spočívaly v odběrech krve od výšky 500 m po tisíci metrech až do 10000 m - zprvu já sám sobě, později - ve spárce - i pilotovi a nakonec jsem - piloty vycvičil tak, že si krev odebírali sami. Velitel letiště o tom dodnes neví, takže mu to neříkejte - jde o otce našeho prvního kosmonauta. Nevím, zda už je vše promlčeno. Výsledky pokusů odvezl do Japonska MUDr. Pavel Kantorek, neboť se tehdy účastnil maratónu na OH v Ósace, kam jel vlakem z Čáslavi, kde si odbýval základní vojenskou službu.

Výsledky pokusů - včetně odběrů v dolech na Kaňku a v Příbrami (sv. Anna) jsem uveřejnil ve Vojenských zdravotních listech.

10. Ve Vaší ordinaci jsem si všimla obrovských olejomaleb na plátně. O co jde?

O mé obrazy. Akty. Plátna jsem dostával z vojenských intendančních skladů. Jednalo se o vyřazené štrozoky. Mnohá léta jsem se zúčastňoval Armádních soutěží tvořivosti mládeže, ať už v hudbě nebo v malbě a dociloval jsem stabilních výsledků. Počet soutěžících nikdy nepřesahoval počet 3, moje umístění = vždy 4. Není důležité vyhrát, že?

11. Kromě všeho, o čem jsme si povídali, jste se na samotě v Železných horách věnoval chovu krávy na hluboké podestýlce. Proč?

Měl jsem 4 děti, zásobování mlékem vázlo, alkohol odmítaly (tenkrát). Jak si vyrobit mléko sám, mně prozradil ředitel Veterinárního ústavu ČSAV v Uhříněvsi.

V té době - 50. léta - probíhala nepříliš milosrdná socializace vesnice, nikdo nesměl nic mít a lékař - podplukovník, umělec a běžec si pase krávy po horách. To nikomu nevadilo?

Vadilo to všem, kromě té krásné krávy. Mě to stálo 27 trestů a návrh na vyloučení z armády. Malina to snášela bez poruch tvorby mléka. Dávala nám 16 l denně.

12. Pěstoval jste ještě něco?

Nutrie, pstruhy, včely, brambory a divizny velkokvěté.

13. Po čase jste letectvo dobrovolně opustil a začal se věnovat otázkám tropického lékařství. Proč?

Kromě lidí a krav mám taky rád bakterie, zvlášť mor a choleru. Již během studií jsem stážoval na Infekční klinice na Bulovce u prof. Procházky. Po promoci (1950) jsem byl přidělen - nikoli odvezen v kazajce - do Psychiatrické léčebny v Kosmonosích, na infekční oddělení. V rámci sledování problematiky cizokrajných chorob jsem prožil nějaký čas v Gdaňsku v Instytutu medycyny morskiej, v Indii, v Číně, v Mongolsku (s osmi expedicemi geologů), v Iráku. Oblíbil jsem si povídání východních lidí. Získal jsem dojem, že jsem tam už kdysi žil. Pan Banerji, továrník a šestý radní města Kalkaty mi to potvrdil. Říká, že jsem převtělenej Bengálec.

14. Jak a kde jste přišel k akupunktuře?

Vnutili mi ji pacienti našeho oddělení Tropických chorob, když viděli při pobytu její úspěchy v zahraničí.

Během osmi let pobytu v Mongolsku jsem se učil u lékaře Nemocnice mongolsko-československého přátelství. Jmenoval se Dolžin-Očir. Říkali jsem mu Zlatý zub.

15. Dával jste jehličky také prezidentu Svobodovi. Pět let. Co jste si za tu dobu řekli?

Nic. Asi mě neměl rád. Chtěl totiž, abych se oholil a já pravil, že tak učiním, až on si nechá narůst vousy.

15 a. Kromě zájmu o infekční choroby a akupunkturu jste věnoval pozornost otázkám stárnutí. Co Vás vedlo - rok dva po promoci - k takové nepříliš populární činnosti?

Goethe a Čapek kdysi zajímavě řekli, že být mladé dokáže každé tele, ale být starý je prý většinou dílo umělce...Vždy jsem měl dříve narozené osoby rád, zvláště dívky. Jsou moudré už v mládí a čím dál tím moudřejší na rozdíl od hochů. Podívejte se zase na mě. S Vojslavou Pruchovou, sestrou malíře Železných hor Jindřicha Pruchy, jsme si psali denně mnohastránkové dopisy. Bylo jí 96 let, když mi napsala: „Jste poslední hřebíček, kterým visím na životě.“ Může Vám to snad napsat nějaká patnáctka?

Po lékařské stránce mě k otázkám stárnutí dovedla práce v leteckém a kosmickém lékařství. Piloti tryskových letadel odcházeli tenkrát do jiného zařazení ve věku 25 let jako přestárlí na rozdíl od kosmonautů, jejichž věk se tehdy pohyboval mezi 30-40 lety, neboť v té době jsou duševní a tělesné pochody člověka nejvyrovnanější čili nezdravější. Obdobná byla situace i mezi pracovníky vysílanými do tropických zemí, zvláště na delší pracovní pobyt. Lékařské směrnice zkušených kolegů z koloniálních zemí (Anglie, Francie, Německo) požadovaly, aby nebyl povolován odjezd mužům ženatým a starším 45 let. To se v naší zemi nedalo po r. 1945 dodržovat, takže když např. si perský šáh vyžádal na opravu třtinového cukrovaru ing. P. z Chrudimě, pustili jsme ho, ač mu bylo 75 let. Vrátil se živ a zdráv.

15 b. Co Vám dalo vesmírné lékařství?

Jako infekcionista jsem bojoval proti mikrobům. Avšak, když se vysterilizoval, kosmické kabiny, aby tam nebylo ani jedno neviditelné stvoření, kosmonautům se špatně dýchalo a do kabin se musely dávat aspoň některé bakterie, z čehož je vidět, že všechno je jinak a že člověk nemůže žít ani bez lidí ani bez bakterií.

16. Proč jste dělal v roce 1973 rok vrátného ve Smetanově divadle?

Protože se Národní opravovalo, ale proč jsem vůbec strašil v divadelní vrátnici?

Odmítl jsem splnit rozkaz akademika Švestky, abych nastoupil do služeb vězeňského lékařství (Pankrác, Ruzyně, Říčany) a tak po uplynutí tří měsíců výpovědní lhůty mě ředitel Dr. Zeman dal vystěhovat na dvůr Fakultní nemocnice Vinohrady. Nějaký čas jsem byl doma, ale když se mi začalo stejskat po nezdravých lidech, hledal jsem uplatnění zase ve zdravotnictví. Tam mě chtěli jen do té chvíle, než si zjistili, že neposlouchám ani prof. Švestku, člena ÚV KSČ (ale jinak to byl hodnej člověk). Tak jsem se rozhodl pro dráhu divadelní. Mám to v krvi.

17. Hrál jste někdy divadlo?

Ano - dvakrát. Za první republiky v Dělnické tělocvičné jednotě Brandýs n. Labem. Slíbil jsem, že o své první roli pomlčím celý život a vydržím to. Druhá role byla těžší, neb měla trochu charakter pantomimy. Spočívala v připlížení se - v masce lva - na okraj jeviště, třikrát bolestně zařvat do tmy hlediště a odplížit se - stále po čtyřech - do zákulisí. Diváci se prý smějí dodnes. Teprve Jan Werich mi vysvětlil, proč asi:

„Dobrý herec, rozesměje i svejma zádama“, povídal.

18. Jak jste se dostal do služeb Závodního ústavu národního zdraví uranového průmyslu Zdaboř?

Jako vždycky - příkazem. Tentokrát ministra zdravotnictví - prof. Prokopce.

19. A jak to, že jste tam dosud, ačkoliv uranový průmysl deset let prý už není?

Všechno je jinak. Jsou věci mezi nebem a zemí. Dodnes tam některé podniky patří, úřady - například - Kancelář prezidenta, Vláda ČR, Ministerstvo zdravotnictví a další (celkem to je, nebo do nedávna bylo deset zdravotnických zařízení v Praze). Je to výhodné pro zaměstnance oněch institucí, pro zdravotníky spíše ošemetné, neboť během několika minut můžete být přidělen na šachtu - třeba v Dolní Rožínce, ale ZÚNZ vedli a vedou slušní kolegové.

20. Které věty se Vám líbily při studiu křesťanské literatury?

Mnohé - například

• nahý jsi přišel na svět, nahý se na svět vrátíš

• majetek je ovocem krádeží a jestliže jsi nekradl ty, loupili tví předkové

• každá moc je dílo ďábla (mladý sv. Augustin)

• věty italské katolické sekty San Eggidio

21. Snažil jste se pomoct deseti tisícům lidí. Těch, které jste zarmoutil, není víc než prstů na levé ruce. Vzpomínáte si na některé Pardubačky?

Na všechny. Jsou krásné.

22. A na muže tamtéž?

Méně, ale na mnohé nelze zapomenout. Hanuš Thein za mnou chodil na Hrad, s čelistou Moravcem jsme se potkávali u prof. Sádla, s jeho sestrou besedujeme o literatuře a dějinách dodnes, stejně jako s dr. J. Hetychem, nebo s houslistou Kolkem. Jako infekcionista jsem se stýkal s kolegy infekčního oddělení v Pardubicích, měl jsem v péči ošetřovnu pardubického letiště, vzpomínám v dobrém zvlášť na plk. Páru - oblíbeného pardubického gynekologa, otce dnešního předsedy Akupunkturistické společnosti, na kolegy, kteří cvičili pardubické družiny ČSČK, s nimiž soutěžily mé dívky. Na milovníky pardubického létání - Z. Bičíka, P. Svitáka. Na malíře navštěvující V. Pruchovou na mé samotě v Železných horách. Obdivuji práci redakce ZKPP.

23. Neobyčejně dlouho jste působil v ázijských zemích. Setkal jste se někdy se skutečností, která Vám připomněla město perníku?

Stávalo se tak nejčastěji v Mongolsku. Když se totiž tam chcete někam dostat, musíte do letadla a k tomu letadlu se dopravíte jedině na koni. Až pilot přiletí, nezbývá vám než pošeptat koňovi: „přijdu za devět dní, počkej na mě, neboj se, prosím Tě.“ On si povzdechne, ale vždycky počká.

24. Jak to souvisí s Pardubicemi?

Představte si - letiště- silnice - závodní dráha Velké pardubické. V Mongolsku většinou chybí jen Thurn-Taxisův příkop. Jinak je to jako tady. Sem tam fata-morgana.

25. Nezapomněli jsme na něco?

Ne - nebo na všechno.

26. Na co hlavně?

Na to nejradostnější.

27. A o co jde?

Na to si právě teď nemůžu vzpomenout.