NÁVŠTĚVA T.G. MASARYKA V PARDUBICÍCH 22. 7. 1906

Co se vlastně stalo při návštěvě TGM v Pardubicích roku 1906? Odpověď nacházíme na stránkách kroniky Sokola Pardubice, kde je o tom tento záznam:2) „Přednáška T.G. Masaryka a její následky. Na letošní rok připadlo 50. výročí smrti Karla Havlíčka Borovského. Výbor jednoty se radil, jakým způsobem by se dalo využíti tohoto smutného výročí k lepšímu poznání Havlíčkova života a díla. Usnesl se všemi hlasy až na 2, že uspořádá veřejnou přednášku a pozve k ní univerzitního profesora T.G. Masaryka. Po dohodě s Vzdělávacím klubem svolal na den 4. VII. schůzi místních spolků a korporací. Ta rozhodla, aby se 22. července konala ve velkém sále Dělnického domu veřejná přednáška, kterou prosloví prof. Masaryk. Přednáška se dokonale vydařila. Účastnilo se jí na 1200 osob. Po přednášce bylo rozdáno neb lacino rozprodáno 1000 brožur a spisů. Dne 28. srpna se účastnil starosta3) s jednatelem4) porady spolků o druhé Havlíčkově oslavě a prohlásili, že se jí Sokol nemůže a nesmí účastniti, jestliže se jí účastní spolek vojenských vysloužilců, spolek podle usnesení ČOS (= České obce sokolské, pozn. aut.) protichůdný. Pozvání prof. Masaryka do Pardubic a odpor Sokola proti veteránům zavdalo některým místním listům příčinu k nepravdivým a neslušným útokům na hlavní sokolské činovníky. Tak v 31. čísle Neodvislých listů 5) čteme: „Bratru Em. Krausovi, starostovi tělocvičné jednoty Sokol v Pardubicích! S podivením a opovržením odsuzují členové jednoty Tvé chování jako starosty národního spolku těl. jedn. Sokol, kdy dne 22. července t.r. vedl jsi průvod mezinárodních sociálních demokratů do Dělnického domu. Jelikož sociální demokraté jsou největšími odpůrci sokolských jednot, a proti všemu národnímu, jest povinností Tvou, když s nimi společně sdílíš a cítíš, bys úřad starostenský odevzdal do rukou členstva.“ Čteme tam, že „nelze již déle snášeti zpátečnické jednání nynějšího beznárodního a na úkor většiny národně smýšlejícího členstva sestaveného výboru, jež jest v naprostém odporu s sokolskými zásadami.“ V článku se vytýká, že se k přednáškám zvou lidé z jedné politické strany (realistické)6), že se výbor bratříčkuje se sociálními demokraty a ostře vystupuje proti národním dělníkům a mládeneckému spolku „Havlíček“, kteréžto spolky při všech sokolských podnicích spolupůsobily a Sokol morálně a hmotně podporovaly!“

Na základě těchto útoků resignovalo celé předsednictvo a výbor pardubického Sokola ze svých funkcí (kromě Boh. Růžičky). Byla svolána mimořádná valná hromada na 18. srpna 1906, na niž se dostavili za župní předsednictvo župní starosta JUDr. Karel Pippich z Chrudimě7)a župní náčelník Gustav Fejfar z Ústí nad Orlicí. Dr. Pippich ocenil práci odstupujícího výboru jako „vpravdě sokolskou a národní“ a nabádal k vnitřní soudržnosti. JUDr. Stanislav Lipčík zdůvodnil svou rezignaci takto: „Neodstupuji pro nízké a anonymní útoky Neodvislých listů, nýbrž proto, že nynější výbor jest soukromě i veřejně napadán, takže obecenstvo se domnívá, že i většina členstva nesdílí jeho zásad. Nechci státi v cestě jiným a chci znemožnit výtku, že Sokol jest mnou ubíjen. Odstupuji z vedoucího místa dobrovolně, nikým nedonucen a prohlašuji, že já a moji přátelé i budoucně třebas i jako oposiční menšina budeme si všímat práce v Sokole a ve svých intencích a ve svém duchu dále pracovat. Doufám, že se tím vzpruží činnost v jednotě proti nynějšímu stavu, kdy opačný směr se vší práce ano i účasti při schůzích a podnicích úplně vzdaluje.“ Valná hromada zvolila pak novým starostou Ferdinanda Potůčka8), místostarostou Jiřího Drahoše, náčelníkem Boh. Růžičku (zemřel 19. 4. 1940) a zástupcem vzdělávacího odboru dr. Josefa Těšíka.Z Havlíčkovy oslavy zůstal schodek 83,40 K, který zaplatila městská rada koncem roku 1906, protože měla nad oslavou protektorát. „Neodvislé listy“ a „Samostatné směry“9) obžalovaly veřejně pokrokářské činovníky Sokola, že tento schodek zavinili. Viněn byl i bývalý starosta Emanuel Kraus. O schodku se mluvilo s podobnou tendencí i ve dvou členských schůzích Sokola. Konec tomuto podezírání učinilo až vysvětlení pokladníka A. Čížka.

A tak z návštěvy T. G. Masaryka v Pardubicích r. 1906 zbyla jistá pachuť, k níž se považoval za vhodné vrátit ještě J. Urban roku 1922 za další návštěvy Masarykovy ve městě.

Poznámky:

1) Viz Z. A. Cinkan: Návštěva TGM v Pardubicích r. 1922 v „Pamětním sborníku k novému odhalení sochy TGM 28. 10. 1998 v Pardubicích“, vyd. Masarykova společnost - odbočka Pardubice a Klub přátel Pardubicka 1995, s. 23.

2) Kronika Sokola Pardubice, díl I. (1863 - 1912), kronikář ředitel měšť. školy Ot. Horák, rok 1906. Děkuji tu srdečně současnému archiváři Sokola Oskaru Balatkovi a Jiřímu Charvátovi, členu výboru pardubické odbočky MS, za kopii dokumentárního záznamu.

3) Starostou sokolské jednoty v Pardubicích byl v letech 1904 -06 Emanuel Kraus, nar. 23. 6. 1870, majitel továrny na výrobu železných konstrukcí, založené r. 1893 v ulici Ke Tvrzi čp. 113.

4) Předsedou vzdělávacího odboru byl advokát JUDr. Stanislav Lipčík, člen Pokrokového klubu, od roku 1910 člen městské rady v Pardubicích. Do Pardubic přišel z rodné Hané r. 1903, předsedou sokolské jednoty tu byl v letech 1919 -27.

Zemřel 23. 8. 1946.

5) Neodvislé listy, týdeník národní strany svobodomyslné (Mladočechů) ve východních Čechách. Vycházel od 8. 10. 1895 v Pardubicích vždy v sobotu do srpna 1915. Redaktorem byl Ant. Juklíček, tiskl F. Hoblík v Pardubicích.

6) T. G. Masaryk založil realistickou stranu (Českou stranu pokrokovou) roku 1900 a byl za ni poslancem v říšské radě od roku 1907.

7) JUDr. Karel Pippich (1849 - 1921), kulturní a politický pracovník Chrudimi, mladočeský poslanec a sokolský činovník (župa Pippichova), autor divadelních her. Viz o něm Miroslav Bastl: JUDr. Karel Pippich (150. výročí narození), vyd. Okresní muzeum Chrudim 1999, 42 s.

8) Ferdinand Potůček, starosta Sokola v letech 1906 - 1917, zemřel 25. 9. 1930.

9)       Samostatné směry, majitelé vydavatelé a redaktoři Antonie a Ladislav Štěpánkovi v Pardubicích, list vycházel od roku 1900 do 14. 7. 1919.

Dodatek:

Pardubická přednáška T. G. Masaryka o K. Havlíčkovi byla otištěna na pokračování ve dnech 24., 26. a 28. 7. 1906 v Hajnově „Osvětě lidu“ a r. 1936 byla vydána jako brožura s názvem „V čem je význam K. Havlíčka.“ 29. 7. 1906 ji TGM zopakoval v Havlíčkově Borové. (Viz Jaroslav Opat: TGM na Vysočině, In: TGM na Vysočině, Praha - Krucemburk 1996).

Příloha:

MASARYK MEZI NÁMI

(Vzpomínka Emanuela Krause)

K výročí 88. narozenin pres. Masaryka požádal jsem bratra Emana Krause o několik vzpomínek. Napsal mi dopis a škoda, že jej všichni nemůžete čísti z originálu. Ta podoba písma s Masarykovým je tak milá.

„Bratře redaktore! Moje vzpomínky na osobní styk s T. G. Masarykem nemohu v časopise vypsati ze dvou příčin: jednak nedovedu je vylíčiti tak, aby čtenář měl týž dojem radosti a vděčnosti, jakou já k vzpomínkám těm chovám a pak zabíhají do doby rušného politického života v Pardubicích a o politice časopis zásadně nepíše.

Mohu však dotvrditi, že v té době (předválečné) nebylo žádnou slastí býti veřejně činným. Nebylo jednoho spolku, společnosti i osobních přátel, kam by dravost politiky nezasáhla. Zasloužilí veřejní pracovníci resignovaně odstoupili v ústraní a rozvážní lidé s hořkostí sledovali neurvalý boj, jehož konec byl tehdy nedohledný.

V té době vzniknul v Pardubicích Pokrokový klub a uspořádal cyklus universitních extensí. Universitní profesor Drtina po první přednášce doporučil zříditi v Pardubicích dívčí gymnasium, které klub uskutečnil vzdor rozeštvané veřejnosti.

Proti přednáškám prof. T. G. Masaryka chystaly se demonstrace. Návštěva extensí značně stoupla, avšak k demonstracím nedošlo. Po přednášce promlouval T. G. Masaryk se svými přívrženci o jejich existenčních poměrech, několika větami nejen poradil, ale po čase neopomněl dotyčný se zeptati po výsledcích. Vzpomínám na rady mně udělené s vděčností a řídím se jimi dodnes.

Známý výrok „nebát se a nekrást“ pronesl Masaryk na voličské schůzi v Praze v Konviktě, kde jsem se měl zúčastnit debaty o živnostenské otázce. Sál byl přeplněn, nálada bojovná, Masaryk měl býti vypískán a jeho řeč znemožněna. Schůze zahájena a po několika větách Masarykových nastalo v místnosti ticho. Přednáška trvala 1 a půl hodiny a provázena byla častým souhlasem přítomných. K debatě se nehlásil nikdo. Tu předseda oznámil, že ke slovu se hlásí Eman Kraus z Pardubic a v zápětí zaburácelo sálem: To je žid, vyhoďte ho! Ta trocha kuráže, s kterou jsem vstupoval do sálu, mne opustila, zůstal jsem bezradně státi, avšak Masarykův pohled mne vzpamatoval, můj proslov doznal souhlasu shromážděných a Masaryk podotknul: Tož měl jste strach a bylo to dobré!

Po válce setkal jsem se s panem presidentem v roce 1922, když po prvé zavítal do Pardubic. Program cesty byl oznámen jen několik dnů před příjezdem a stavební odbor musejního spolku, jehož jsem byl předsedou, chtěl pana presidenta přivítati osvětlením Kunětické Hory. Tenkrát nejbližší transformátor byl v Rábech, odbočka elektrického vedení na hrad byla by nejen nákladná, ale v krátké době několik dnů nedala se zříditi.

Po různých pokusech usneseno osázeti kontury hradu 3000 kornouty s dřevěným popelem napuštěnými hořlavinou, kterou darovaly Fantovy závody. Kornout hořel asi 10 minut. Při zkoušce bylo nádvoří hradu dosti osvětleno, avšak z dálky činilo osvětlení dojem roje svatojánských mušek. Tenkráte nám pomohl  ministr národní obrany p. Fr. Udržal zapůjčením dvou vojenských reflektorů, které přijely do Brozan v den příjezdu pana presidenta, odpoledne.

Členstvo sokolských jednot z Pardubic a okolí sešlo se na hradě a mělo přiděleny jednotlivé úseky hradeb, aby po vypálení světelné rakety zažehlo připravené kornouty.

Ještě jsem nebyl s rozdílením příkazů hotov, když na hrad přijel udýchaný městský posel s pozváním, abych se večer dostavil k banketu, pořádanému na počest p. presidenta na Veselce. Úbor byl předepsán, mezi jiným proužkové kalhoty, které jsem neměl.

Svolal jsem činovníky, aby zopakovali své úkoly, vsedl na kolo, před každým známým jsem seskočil s kola a zvolal: Půjč mi kalhoty! - Blázníš? - Neblázním, musí býti štráfované! S hrůzou jsem seznal, co mám dobrých přátel bez proužkových kalhot, které jsem vůbec nesehnal.

Před Veselkou jsem dorazil právě včas, abych vyslechl referát, jak to na „Kuňce“ s osvětlením dopadlo. Někdo vypálil raketu, když průvod pana presidenta vyjížděl z náměstí v Bohdanči. Sotva pětina kornoutů byla zažehnuta, když hrad osvětlen byl reflektory, jichž světlo bylo tak ostré, že bratři musili se zapalováním počkat, než si oči na světlo zvykly.

Než průvod pana presidenta dojel k Semtínu, odkudž byl prvý pohled na hrad, to už prvá polovina kornoutů dohořívala a než byl zapálen třetí tisíc kornoutů, to už byl průvod u labského mostu, za nímž krásně osvětlený zámek. - Dále jsem referát neposlouchal a při banketu s úzkostí větší, než tenkráte v Konviktě, očekával jsem věci neblahé.

Už jsem se uklidňoval, že záležitost tato mlčky projde, když náhle někdo mně šeptá: Pan president si přeje, abyste pověděl, jak jste tu Kunětickou horu osvětlili? Co teď? Buď řeknu, jak jsme to osvětlení připravili, anebo jak bylo provedeno. Rozhodl jsem se pro to poslednější. A moje rozpačité vypravování bylo přijmuto panem presidentem i přítomnými s veselostí.

Když pak jsem končil slibem, že Kunětická Hora uvítá pana presidenta při příští návštěvě vyšňořená a v jasu, zvlášť když pan president přízeň svou této zachová, odvětil pan president s úsměvem: To ani není třeba, máte dobrého přímluvčího a ukázal na p. ministra národní obrany bratra Frant. Udržala.

Pan president prohlédnul si vykonané záchranné práce na Kunětické Hoře při druhé své návštěvě v Pardubicích dne 23. května 1929. - Byl jsem při té slavnosti rovněž a proužkované kalhoty jsem měl.

Eman Kraus.“