Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
09.12.2020 18:00

Regulace řeky Labe na Pardubicku v první polovině dvacátého století

Přednáška T. Jandy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

F.V. DANIHELKA

obrázek k článku Loni v srpnu jsme si připomněli 30. výročí jeho úmrtí a 14. února 2001 je to 90 let, kdy se malíř František Vincenc Danihelka, přední představitel výtvarného umění našeho regionu, narodil. Proto jsme zašli do vilky u Matičného jezera na malý rozhovor s jeho ženou, paní Ludmilou Danihelkovou. Paní Danihelková, Váš manžel byl nejen velký umělec, ale také dobrý člověk a výborný společník, který měl jistě hodně přátel. Kteří z nich mu byli nejbližší?

To je dnes už pro mě po těch letech obtížná otázka. Přátel měl opravdu hodně, ale že by měl k někomu mimořádně blízký vztah, to si ani nevzpomínám. Jako učitel měl především velmi rád své žáky, k těm měl velmi hezký vztah a jezdil s nimi i ve svém volném čase malovat na Vysočinu o sobotách a nedělích.

Je známo, že mistr Danihelka měl cestu k umění značně složitou, podle přání otce se musel nejprve vyučit krejčím, vždyť i do Prahy odjížděl původně jako módní střihač. Kdy a kde měl vlastně svou první výstavu?

Byl to asi v roce 1930 tady na Starém Pernštýně. Potom v roce 1935 vystavoval v Praze s tzv. „Nesdruženými umělci“ v Mánesu. A v roce 1937 mu společnou výstavu s Vojmírem Vokolkem připravily Syndikát novinářů a spolek „Typografia“. Bylo to v pardubickém Průmyslovém muzeu.

Co pokládáte za jeho největší umělecký úspěch?

On sám si nejvíc cenil své účasti v celostátní soutěži ministerstva kultury v šedesátých letech, kdy se přihlásil se souborem „Krásy naší vlasti“. Byly to převážně kresby a malby nejrůznějších hradů a zámků z celé republiky a také motivy ze starých Pardubic. Ústřední odborná porota vybrala některé z nich a ocenila je čestným uznáním.

Mistr měl zvláštní vztah ke svému rodnému městu. Podle kritiky věnoval Danihelka Pardubicím takový podíl své kreslířské a malířské tvorby, jakou jim v poválečném období nedaroval žádný jiný umělec. V čem to bylo, že člověka, který viděl takový kus světa, lákaly právě staré Pardubice? Byla to jejich krása nebo obava, že už je nestihne zachytit?

Řekla bych, že to byly oba ty důvody. Přece jen šlo o jeho rodné město, k němuž měl zvláštní niterný vztah. Ale je také pravda, že staré Pardubice nová moderní výstavba bezprostředně ohrožovala. Bydleli jsme třeba ve Švermově ulici, kde za ní už byly Pardubice staré. Ty se ale bouraly a kouzelné křivolaké uličky nám den ze dne mizely s očí. Musel tedy spěchat, aby ty své „mizející Pardubice“ stačil ještě zachytit.

Vyprávěl Vám někdy o svých studiích, o škole, profesorech a vůbec o životě v Praze?

Asi to tam nebylo všechno zas až tak bezstarostné a svobodné, jak si lidé o malířích myslí. On například rád vzpomínal na pana profesora Jakuba Obrovského a jeho rodinu. Paní profesorová totiž všemožně pomáhala chudým, zvláště mimopražským, studentům. Obstarávala jim například laciné obědy u Červeného kříže. On totiž nejen uměním živ je člověk...

Na mistra Danihelku rád vzpomínal pardubický tiskař Josef Čížek...

Oni se znali velmi dobře a vzájemně si dovedli pomoci. Manžel chodil k Čížkovům do tiskárny kreslit na kámen a tisknout své litografie. Když jim tiskárnu zavřeli, tak sehnal panu Čížkovi zaměstnání ve Fondu výtvarných umělců. Oba bratři Čížkové, Josef i Ladislav, měli mého muže velmi rádi, například po jeho návratu z Jugoslávie mu v Grandu uspořádali výstavu.

Mistr zřejmě velmi miloval Jugoslávii, kde byl několikrát na studijní cestě. Jednoduché, pevné linie jeho kreseb jadranského pobřeží, třeba z okolí Dubrovníka, nás okouzlují dodnes.

Nejvíce mu dal ten roční studijní pobyt poskytnutý jugoslávskou vládou. Tenkrát poznal mnoho nádherných motivů, protože prošel velký kus Jugoslávie pěšky a kreslil. Vrátil se tam ještě v roce 1958, kdy cestoval také do Řecka a Turecka, Egypta a býv. Sovětského svazu. Většinu svých prací z těchto zahraničních cest potom vystavoval v galeriích po celých východních Čechách.

V Jugoslávii prožil krásnou dobu a jistě i umělecky vyrostl, ale na druhé straně za to také zaplatil, když ho k vůli tomu vyhodili z práce.. Nebo snad myslíte, že to byl jiný důvod, že musel v padesátých letech odejít z průmyslovky, kde učil, na převýchovu do výroby přebírat výlisky do TMS?

Já věřím, že to byl ten důvod. Konečně negativně to ovlivnila i skutečnost, že když do Pardubic přijel velvyslanec Jugoslávie, šel rovnou navštívit Danihelku. A to bylo v době, kdy slovo Jugoslávie nikdo raději ani nahlas neřekl, aby si některý ze soudruhů snad nemyslel, že sympatizuje s „krvavým psem Titem“. Manžela zachránilo to, že pro nemoc odešel ze školství. Nervově se zhroutil, vůbec nevycházel a skoro rok nevzal štětec do ruky. Ale zůstat na volné noze v době, kdy vlastně „kupovat od Danihelky nesmělo“, znamenalo pro nás bídu v pravém slova smyslu. Jeden čas jsem neměla ani na chleba a mléko pro děti. Ale na štěstí potom muž přece jenom směl na velmi omezený čas zase učit pár hodin v Přelouči a v kroužku PKO, takže naše hospodářská situace a jeho zdravotní stav se zlepšily a on začal zase malovat. Bohužel mu už nebylo dopřáno mnoho času, zemřel 27. srpna 1970. Bylo mu 59 let.

Jak jste se vlastně poznali?

No, to bylo docela zajímavé. Jely jsme se sestrou vlakem do Přelouče, tam jsme vystoupily a chtěly pokračovat pěšky do Tupes, kam jsme byly od strýce pozvány na posvícení. Před nádražím v Přelouči ale stál krásný kočár se dvěma vraníky a u nich postával mladý hoch. Zeptala jsem se, kam že jede, jestli by nás nevzal, abychom nemusely jíž pěšky. On řekl, že neví, protože tady čeká na malíře mistra Danihelku, který jede do Tupes na posvícení. Nakonec to dopadlo dobře, mistr přišel a vzal nás s sebou a jeli jsme společně tam i zpátky. Za nějaký čas nás pozval obě na návštěvu do ateliéru, a já, tak jsme se dohodli předem, jsem přinesla na ukázku některé své kresby a malby. Stala jsem se žačkou jeho výtvarné školy, poznali jsme se postupně blíže a byla z toho svatba.

Když už jsme u toho ateliéru na Kopečku, dívala jste se odtud někdy oknem přes střechy na Zelenou bránu?

Ano, znám dobře ten pohled, konečně je to také jedna z Danihelkových kreseb, mám ji tady pro Vás právě v deskách připravenou. On maloval ten motiv potom také jako velký olej pro lázně v Bohdanči, visel tam dlouhá léta, možná je tam dodnes.

Nevím, do jaké míry Vás uspokojily mé odpovědi, ale v každém případě děkuji redakci „Zpráv“ KPP za to, že jste si na mistra Danihelku vzpomněli. Právě od „přátel Pardubic“ si to, myslím, určitě zasloužil.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem