Svědectví ČINNOST ILEGÁLNÍHO HNUTÍ V ÚSEKU: SEZEMICE, PARDUBICE, HOLICE, CHOCEŇ, SEČ, DOBRKOV

Velký počet těchto zbraní jsem dopravil do Sezemic. Tyto jsem uložil v Sokolovně v Sezemicích v dutině mezi stropy, aby v příhodné chvíli byly k dispozici při našem osvobození od německých vetřelců. O těchto zbraních, které se skládaly z opakovacích pistolí se zásobníky a náboji, ze dvou strojních pušek a rovněž nábojů, věděl bratr Vosyka, který byl se mnou ve spojení po celou dobu okupace. Znali jsme se ze Sokola2). Udržovali jsme oba styk s jedinci ze Sokola na venkově, které jsme považovali za naprosto spolehlivé ( Jsou to např. Bohdaneč: bratr Průcha - Rybitví: bří Novotní-Rosice: bratr Kmošek - Trnová: Sochor ml. - Srch: řídící učitel Kolman - Rokytno: Zbudil atd. ve všech 24 jednotkách našeho okrsku.) Žádali jsme od nich, aby měli vyhlédnutý kádr dobrých, spolehlivých lidí. Bylo jim naznačeno, že zbraně jsou připravené. Pomýšleli jsme docela s bratrem Vosykou v květnu 1942 přepadnouti pardubické letiště, obsaditi je. Letadla s pěchotou byla přislíbena z ciziny. Akci tuto vedl dle udání naší spojky pana Ungra, úředníka Sdružených železáren, Lützowova 55, Praha II., sám kníže Lobkovic. Měli jsme zajištěn dostatečný počet dobrých mužů, střelné zbraně měly býti doplněny od bratra Klapky, těžší výzbroj nám měla býti dodána z Prahy, jejíž montáž sami bychom museli provésti v Pardubicích. Akce tato po zralém uvážení a důtklivém napomenutí br. Mísařem3), kterého jsme znali prostřednictvím br. Fořta od počátku roku 1942, nesměla býti provedena, poněvadž proto nebyla doba zralá, jak konečně následující události potvrdily, (vedoucí v Praze mimo Ungra byli všichni zatčení), předtím pracovali jsme také s br. Vaškem a chrudimským Drajerem. Muž krycím jménem „Sova“, správně Rudolf Mareš, předseda Imky, s nímž jsme byli také napojení na Prahu-Bílou Horu na bratra Šťastného, který užíval krycího jména „Sova“, bratr Mareš žádal, abychom v Pardubicích inkasovali vysílačku. Místnost jsme pomocí br. Ježka Ant. obstarali, vysílačku jsme namontovali, neboť mezitím byl František Vaško zatčen a br. Vosyka, který jel odkliditi ukrytou vysílačku v horách, která tam měla být narychlo odstraněna ze mlýna z Ležáků, přes veškeré úsilí nenalezl.

Br. Drajer z Chrudimě byl podle vlastního udání zapojen na komunistickou skupinu v Pardubicích a nevěděl tudíž, že my spolupracujeme přímo s Jobem Mísařem. Po zatčení Vaškově jsme obstarali do Mísařovy vysílačky lampy, a to u br. Jedličky a u bratra Fuksy. Br. Fuksa nám při této příležitosti nabízel další vysílačku v malém provedení a moderního typu.

Potom jsme dodávali br. Mísařovi různé zprávy, který je dodával dále, pomocí vysílačky. Jednou při takové akci byl obklíčen Němci, vysílačku musel utopiti ve Starém Labi, přeplaval nové Labe a aby získal alibi, informoval kamarády rybáře, aby řekli, že s nimi od rána byl u vody, sám pak přelezl plot u Stadionu a klidně přihlížel fotbalovému zápasu. Po atentátu na Heydricha ztratili jsme spojení s Ústředím v Praze, poněvadž švagr František Mandys a mnoho Pražanů bylo popraveno.

Veškeré naše zprávy potom jsme dodávali prostřednictvím Mísaře a jeho spojky přes Německý Brod. Činnost z opatrnosti byla nařízena, aby se prováděla pokud možno omezeně, a to pouze na zajišťování schopných jedinců jak v Pardubicích, tak i na venkově na shromažďování informací apod. V této době byl Mísař na schůzi revolucionářů v Praze, která byla konána v muzeu za vrátnicí, kde byly shromážděny vynikající osobností z českého politického života, kde dostal instrukce, aby veškerá další naše činnost byla vedena pokud možno ještě ve větší tajnosti. Schůzky na to jsme měli potom s Mísařem v Polabinách, na Hůrkách „u Grobiána“ u Fořtů, u Vosyků a v Sezemicích u mne. Teprve na podzim 1942, když nebylo lze se scházet venku, scházeli jsme se ve mlýně u Jandíků, často za bílého dne. Proto bylo nutno, aby nás Ing. Jandík, který denně v podniku byl a jehož služeb Mísař pokud bylo třeba používal a jej o mnohém informoval, poznal. Až do října 1944 byly schůzky informativní a plánovací. Předpokládalo se, že bude nutno ozbrojenou mocí prováděti ozbrojený odboj. V říjnu 1944 byli shozeni parašutisté na Vysočině. V téže době dostal br. Mísař pokyn od spojky z Prahy, aby vnikal do továren. To uskutečňoval tak, že do mlýna zval schopné jedince z továren a tam jsme je zpracovávali, aby v příhodné době očekávali akci. Od začátku ledna 1945 začalo pronikání do periférií, vesnic a mezi inteligencí podle dalších pokynů pražské spojky. Projížděli jsme tudíž do vesnic a získávali kolem vyhlédnutých již lidí širší okruh schopných pracovníků. Byly časté schůze, nejvíce ve mlýně, u Vosyků - v bytě Ing. Jandíka - v kanceláři školního rady v Pardubicích a kvůli bezpečnosti, poněvadž jsme nechtěli býti prozrazení, byl určeným shromaždištěm můj byt v Sezemicích. Odtud jsme podnikali návštěvy do okolních vesnic, ve kterých jsme schůzovali na různých místech v Chotči ve včelíně, v Časích v cihelně - v tunelu - pod silnicí apod.

Již od začátku ledna 1945 byl zván do našich ilegálních schůzí br. major Aubrecht, který byl organizátorem vojenského ilegálního hnutí.4) Uvedený obstarával výbušniny. Sám je nosil v aktovkách, a to od mužů, kteří byli zaměstnaní v Semtíně a tito muži byli napojeni na civilní ilegální hnutí Joba Mísaře. Z bytu majora br. Aubrechta v Bohdanči výbušniny odvážel „Juraj“ (Jiří Havrda), a to do Pardubic, kde je zakopával se sestrou Ježkovou v jejich zahradě a část měl zakopanou u Labe v boudě. Juraj odvezl z bytu br. Aubrechta 35 kg Tonolu a 8 kg rozbušek. Dne 12. 1. 1945 přijel ke mně do Sezemic br. Aubrecht, který žádal, abych vydal 2 pistole pro muže, kteří obstarávali vynášení výbušnin z Explozie. Zbraně potřeboval proto, aby v případě nezdaru se mohli zastřeliti. Těmto mužům se major Aubrecht zaručil, že se o jejich rodiny postaráme. Počátkem března očekával se s jistotou zásah ruské armády pomocí partyzánů a parašutistů, k němuž se činily přípravy.

25.II. br. major Aubrecht nařídil: Rozdělení raketového materiálu, důvěrné zajišťování zbraní a střeliva, sestavování map jednotlivých míst vojensky důležitých, jako mostů, železničních nadjezdů, podjezdů atd., vojenských institucí, jejich význam, zjišťování pohybů a smýšlení německého vojska a pod., dále sepsání Němců, kolaborantů, Vlajkařů. Před navazováním užších styků s Voloďkou jel 1. 3. Juraj (Jirka Havrdů) s Jobem (Josefem Mísařem) do Kostelce u Heřmanova Městce k starostovi a odtud k hajnému Sýkorovi a jeho synu, kde byl od října 1944 soustředěn místní partyzánský štáb. Tam se jednalo o budoucím spojení Voloďky s námi, až se přemístí do lesů za Holice.

1. III. byla z rozkazu majora br. Aubrechta dopravena výbušnina br. kpt. Vondruškovi do Chocně „partyzánu Honzovi“, kterou ve východních Čechách byla rušena železniční doprava a vyhazovány mosty. Buňky mezi sebou udržovaly styk spojkami. Sezemice-Pardubice-Rosice-Semtín zprostředkoval ing. Jandík. Spojku mezi horami a námi zprostředkoval Jirka Havrdů, spojky z Telegrafie, známe pod krycími jmény (Hron, Stejskal), partyzán z hájovny J. Sýkora u Váp. Podola. Na Seč partyzánům dodával zprávy z rozkazu bratra maj. Aubrechta škpt. Mates neb Jirka Havrdů.

V Sezemicích jsem ustavil ilegální výbor dne 4.III.1945 ze samých 100% mužů, a to: Srazil Ladislav, Klapka František, Schweidler Karel, Pánek Karel, Jiroušek Josef, Panáček Jar., Schvindta Josef, Štěrba Frant., Píša Alois!

20. III. předložil nám br. Hatlák anonymní dopis, kde byl varován, aby přestal spolupracovati se skupinou Mísařovou, Jandíkem a těmi ostatními kumpány, že bolševik Mísař vykládá o sobě, že je věrný Čech a vlastenec, aby se nebáli té sebranky z východu, že nás přijdou osvobodit. Můžeme upozornit ty ostatní hlupáky, že si dáváme na všechno pozor. A to velmi dobrý. Znám Vás dobře, neboť jste v naší čtvrti a vím, co děláte...

25. III. dostal Jirka Havrdů rozkaz od br. maj. Aubrechta, aby dovezl Voloďkovi do lesů za Holicemi směr ke Chvojnici, část výbušnin. 28. III. s br. Mísařem a s Jirkou jsem musel několikrát jeti k partyzánům do Chocně a to vždy za noci, kde nás chtěli přemluviti, abychom provedli generální stávku. Tam jsem viděl poprvé br. Joba rozzlobeného. Ihned vyšetřoval, kdo takový nápad měl. Když mu bylo vyhýbavě odpověděno, ihned nařídil, že se musí ráno spojiti s naší vládou v Košicích a teprve, uzná-li naše vláda, že je to žádoucí, nechť vyzve také rozhlas v Londýně a doporučuje takovou věc a upozorní, že je to s naším vědomím. Den a hodinu začátku i konce stávky budeme v případě doporučení sami ohlašovati letáčky. Při jedné zpáteční cestě ve 4 hodiny ráno - tma a pršelo. Sjíždíme s kopce v lese u Vysoké, když se mně něco namotá do drátu, nechybělo mnoho, že jsem při tak rychlé jízdě nepřelétl přes řidítka. Zjistili jsme, že naši partyzáni náložemi přeráželi spoustu telegrafních tyčí. Když jsem vymotal dráty, jedeme dál. Při vyjíždění z lesa a proti nám se začíná objevovati šest německých autobusů. Tyto byly naplněny Němci, kteří pravděpodobně byli zpraveni, že partyzáni zpřeráželi tyče, tak jeli provésti zátah. Museli jsme uskočiti se silnice do rozmoklého pole a tam do bláta pěkně lehnout, abychom po jejich přejetí šeredně zamazáni vstali a jeli dál. Samosebou, že jsme po hlavní silnici nejeli, raději jsme se uhnuli na Litětiny, Horní a Dolní Roveň.

29. III. z ústředí jsme dostali rozkaz, aby bylo navázáno spojení veškerých ilegálních složek mezi sebou. Br. Mísař byl na schůzce ilegální skupiny škpt. Kotena, dále u soc. dem. skupiny, u skupiny učitelské, já jsem byl volán k sjednocení skupiny bratra Krátkého5) a Rubíčka u skupiny Blahouta6). V kaceláři br. Rubíčka bylo definitivně rozhodnuto, že se veškeré složky připojují na skupinu Mísařovu, jen skupina Blahoutova dělala potíže, však těsně před historickými událostmi se připojila.

7. IV. se objevily na různých místech v Pardubicích strojem psané letáčky, které otevřeně jmenovaly Ing. Jandíka a zuřivého bolševika Mísaře: „Neshání p. Ing. Jandík u svého zaměstnance komunisty alibi?? Ti páni spolu něco kutí, ale nepomůže jim to! Varujeme pardubické občany před těmito pochybnými charaktery, které se snaží na osobním riziku a obětech svedených občanů zajistiti jednak svoje alibi a jednak později kariéru. Jandík skončí jako zrádce národa a Mísař se komunisty toužené sovětizace ČSR nedočká.“ Následkem toho br. Mísař prchnul k partyzánům do hor a br. Jandík do Sezemic ke mně.

30. IV. v 16.30 hodin jsem dostal telef. příkaz od bratra maj. Aubrechta, abych se ihned vypravil do Pardubic. Tam mně byla předána kpt. Vondruškou aktovka s rozbuškami. Tyto jsem musel dovézti do Chocně. Dobrá organizace mně překvapila. Na peróně poznávací značky byla paní s pánem, ke kterým jsem se dle značky na obleku přihlásil. Pán byl zřejmě Rus - mluvil správně česky. Paní však byla Češka. V Chocni na nás čekal mladík, který mně opět poznal dle uvedené dvojice. Mladík byl nemluvný a vedl mně přes celou Choceň do čtvrtě tzv. „Vinice“ pod č. 812. Tam jsem vše i s písemnými rozkazy předal pánovi, který to měl pro ruského důstojníka a tajnou vysílačku, kterou obsluhovala Ruska. Tam bylo soustředěno z celých východ. Čech ilegální revoluční hnutí. Na této schůzi byla nařízena povšechná pohotovost k organizovanému povstání proti německým okupantům. Tam bylo také přesně organizováno vojenské napojení na civilní ilegální hnutí. V této schůzi si okresy určily, že vždy tři spolu sousedící okresy se musí v případě potřeby napojiti všemi možnými prostředky, třeba i pěším kurýrem, aby rozkazy byly řádně doručeny. Náš okres měl jmenované důstojníky: bra maj. Aubrechta a kpt. Vondrušku a tito opět byli napojeni na okres Vysoké Mýto, škpt. Lískovce, Vysoké Mýto u evangelické modlitebny. Během schůze nám „Honza“ oznámil, že se domů nikdo nedostane, neboť všechny choceňské vlakové spoje budou ve 23 hodin vyhozené. Toto skutečně také s třaskavinami od nás bylo provedeno, sice o něco později, o půl jedné hodině po půlnoci 1. 5. 1945, což jsem já musel zakusiti na svém vlastním těle. Když jsem chtěl v noci jeti domů a nebylo spojení, požádal jsem p. přednostu, mohu-li se svézti nákladním vlakem. Po souhlase jsem nasedl do služebního vozu a jel jsem. Když jsme přijížděli ke Srubům, kroužilo před námi letadlo. Bylo slyšeti silné detonace a to skoro se zdálo, že jsou před námi. Vlakvedoucí nechal zastavit vlak a poručil průvodčímu, aby šel před vlakem. Také po kratší cestě přišel na vyhozenou trať na můstku u Srubu. Musel jsem se v duchu usmáti, když železniční zřízenci mezi sebou debatovali, jak přesně to letadlo a potmě, v dešti, zasáhlo cíl. (Nám totiž bylo na schůzi řečeno, že se vždy vyžádá letadlo na žádaný úsek, aby krylo čin partyzánů).

Do Pardubic jsem se dostal s ranním vlakem s přestupováním přes poruchu. Přivezl jsem z Chocně letáky: ČSR v boji - Smrt německým okupantům a německy tištěný leták „Adolf Hitler ist tot“ podepsaný českou Národní radou. Letáky ČSR v boji - Smrt německým okupantům jsem dostal rozkaz všude rozhodit, letáky Adolf Hitler ist tot jsem měl rozhoditi před kasárnami a ubikacemi Němců. Toto jsem dle rozkazů provedl.

2. V. 1945 byl na objížďce br. maj. Aubrecht, stavoval se u mne a informoval se, je-li vše v pořádku a pohotově. Připravené a v pořádku bylo vše. Mužstvo pohotově, zbraně snesené, bylo 83 pistolí a bubínkových revolverů a 2 lehké kulomety. Hlásil jsem, že je vše vyčištěné a namazané, neboť u pistolí ztuhl vazelín a úderníky brzdily. Po tomto hlášení jel ještě br. major směrem k Holicím a jak jsem se druhý den dozvěděl, byl u důstojníka Řehounka v Časích a tam vyjednával o soustředění koní a vozidel, o čemž mně informovala moje spojka - Václav Dvořák z Časů.7)Tentýž den 2. 5. jsme si udělali výlet k opatření ručních granátů, kterých jsme získali 75, 12 pušek a bednu nábojů. Toto vše jsme vybrali Němcům z vagónu, které stály na trati Moravany - Holice. S mojí pomocí byli zúčastněni tito bratři: Moravec Ladislav - Martinec Jindřich - Kačírek Miroslav - Tichý Josef - Jedlička Josef. Výše uvedené zbraně a náboje jsme ponechali pro Sezemice. Mimo uvedeného také moje spojky, a to z Rokytna Mohaupt František, z Bohumilče Polák Jaroslav, nyní u kriminální policie a také z Bohumilče Procházka Karel, vesměs odvážní chlapci se s námi zásobovali v Moravanech zbraněmi, abychom mohli vyzbrojiti velký počet našich hochů v boji v Němčicích, v Býšti, v Rokytně, v Holicích, v Ředicích, ve Vysoké nad Labem a na Seči.

I partyzáni docházeli ke mně se zbraněmi, střelivem nebo zásobníky. V případě potřeby u mne i přespávali. Od 3. V. 1945 Mísařova skupina fungovala pro Pardubice, Seč a později i pro Holice, stala se ústřední spojkou partyzánských oddílů na všech místech okresů. Z tohoto partyzánského štábu, který byl umístěn u br. Vosyky - Sakařova ul. v Pardubicích, odtud byly dirigovány čety, které zakročovaly vojensky tam, kde toho bylo potřeba. Tomuto štábu velel br. maj. Aubrecht. Tam byly soustředěny zbraně, vozidla, pohonné látky a dobrovolníci a za pomoci zapojených důstojníků škpt. Matesa, kap. Vondrušky a br. Houdka byly organizovány vojenské akce v součinosti s akcemi organizovaných partyzánů ruských důstojníků, kap. Korovina, Nikolaje, Voloďky aj. Spojení mezi Chocní a Pardubicemi vykonával nepřetržitě br. Houdek, který jakmile bylo v jeho choceňském úseku potřebí třaskavin, je vždy od nás si vyžádal. Br. Houdek měl v Chocni svoje napojení na majora Rudé armády a ruskou dívku, která obsluhovala tajnou vysílačku, odtud také vojenské ilegální hnutí dostávalo pravidelné příkazy anebo dodávalo důležité vojenské informace za pomoci kap. Vondrušky nebo štáb. kap. Matesa.

Dne 5. V. 1945 přijel br. major Aubrecht a tázal se, co je nového. Hlásil jsem, že je u nás klid. Při odjezdu sdělil, že jede přehlédnouti situaci Dašice - Roveň. Dne 5. V. 1945 večer dověděl se br. maj. Aubrecht, že Sezemičtí hodlají přepadnouti hůrecká kasárna. Br. major Aubrecht ihned dal rozkaz br. ing. Jandíkovi, aby jel do Sezemic a zařídil, aby se akce neprovedla, neboť je zjištěno, že na Hůrkách je velká přesila německého vojska. Ing. Jandík rozkaz vyřídil, ale musel u mne přespati, neboť zesílenými hlídkami nebylo možno projeti a také tím, že byl velký déšť. 6. V. přijel br. Aubrecht do Sezemic a nechal se podrobně informovati, jaká je situace v Holicích, zda jsem zařídil, aby byla vysílána Holicím pomoc. Po sdělení, že se vyslané spojky musí vrátiti každou chvíli, neboť jsou půl dne v holickém terénu, informoval se, kolik je možno z celého okolí soustřediti partyzánů a mužů ozbrojených, hlavně puškami, zbytek pistolemi na případný zásah pomoci Pardubicím, když by podnikli akci proti Němcům. Odpověděl jsem, že by bylo pohotově 100 mužů ozbrojených puškami, pistolemi a revolvery. Muže by dodali, jak bylo vedoucími okolních buněk slíbeno a to větší část by vyslaly Sezemice, vedoucí Klapka František, Bohumileč: Polák Jaroslav, Újezd: Stehlík Raimund, Rokytno: Škrha Vojtěch, Časy: Dvořák Václ., Černá za Bory: Vondrouš Jos., Lukovna: Vratislav, Kladina: Němec, Koloděje: Horák ml., - Tito zde uvedení udržovali se mnou nepřetržité spojení. Co by se týkalo mužů beze zbraní, by bylo v krátkém čase pohotově 200 až 300. Ten samý den při odchodu 6. V. 1945 br. maj. Aubrecht mně rozkázal, abych v 11. hodin v noci čekal u kunětického přívozu, že vyšle na pomoc Holicím také mužstvo. Tato pomoc se velmi dobře hodila, neboť z Holic byli partyzáni tlačeni za hornoředický kostel, přes les Jeníčkův, Kaplanův a Bukačův až do Časů. Tam byla provedena zajišťovací fronta, zazděnými trubkovými ploty pana Řehounka a pokračovala pozemky p. Metelky až k pravé silnici k Holicům. Spojeným úsilím s partyzány, kterým velel ruský kapitán, kterému na levé ruce chyběl palec, se nám podařilo Němce zahnati tak, že větší část se jich musela stáhnouti přes Drahoš na Býšť. Ve dnech 5. a 6. V. dostal Jirka Havrdů rozkazy od bratra maj. Aubrechta, aby doručil několikráte hlášení do Litětin, ruskému důstojníkovi Voloďkovi, který byl velitelem partyzánů, mně do Sezemic a do Holic. Od soboty 5. V. do čtvrtka 10. V. jsme v těchto dnech byli zúčastění neb jsme podporovali boje v okolí jako: v Němčicích, ve Vysoké, Býšti, Holicích. Vrátím se trochu zpět, abych mohl podchytit dobu koncem ledna a únor, když míjely náš okres transporty ruských zajatců, strašně zubožených, hladových a nedostatečně oblečených. Moje manželka organizovala těmto ubožákům účinnou pomoc, sbírala potraviny a oděv po městě, sháněla povozy pro dopravu sběrů na místa, kudy transporty pochodovaly.

Oděv byl určen utečencům, kterým potom jsme pomáhali do partyzánské skupiny. Tuto podporu poskytoval také br. Mísař. Takové přechody k partyzánům jsem neprováděl jednotlivě, nýbrž se dopravovali i auty, kde po padesátkách mnou ozbrojení (moje spojky a to Polák Jar. nyní u kriminální policie, Procházka Karel, oba z Bohumílče, já a jeden člen ilegálního hnutí z Bukoviny), jsme zajišťovali převoz do vsi Dobrkov za Rosicemi u Chrasti. Podobných nebezpečných věcí jsme prováděli velkou řadu.

Na ujasnění ilegálního hnutí ve východ. Čechách uvádím: Naše skupina byla z velké části řízená z Východu. Děkuji ze srdce našemu vedoucímu ilegálního hnutí Jobovi (Josefu Mísařovi), že celé hnutí vedl s rozvahou, vzorně, byť i někdy přísně, tak, že vše až do osvobození naší drahé republiky bylo bez ztrát na lidských životech.

Když se stalo, že bratr Mísař musel s ing. Jandíkem utéci z Pardubic, neboť byly vylepeny po Pardubicích letáky, přesunulo se celé ilegální hnutí ke mně do Sezemic, a to proto, že jsme byli s br. Vosykou Mísařovi zástupci.

Výpis osob, kteří se za doby ilegality scházely ve mlýně: J. Mísař, L. Vosyka, Fr. Klapka, Ing. Jandík, Havrda, Bajer, Řezníček, Vondruška, Hovorka, maj. Aubrecht, Vařečka, Hron, Šeřovský, Hatlák, Dudych, Marek, Langer, Ing. Jarkovský, Procházka, Polák, Olexa a velká řada spojek. Z toho okruhu bylo voleno 5ti členné byro, skládající se z Mísaře, Klapky, Vosyky, Řezníčka a Jandíka. Jmenované osoby složily do rukou Mísařových slavnostní přísahu Československé republice na život svůj a na život svých rodin.

V bytě Ing. Jandíka za ilegality jsme se scházeli: Mísař, Klapka, Vosyka, Havrda a Vondruška. Za doby ilegality u br. Vosyky: Mísař, Klapka, Havrda, Vondruška, Kopecký, Ander, Jandík, Bayer, Řezníček, Hovorka, Mates, Krátký, Rubíček, Černohous, Hron, Růžička, Šťastná, Volodka, Korovin, Aubrecht, Vařečka, Pluhař, Hylmar, Jírek, Kotálek, Deršák, Bouše, Hatlák a jiné. Po 5. květnu u Vosyky: mimo výše uvedených byli tam: Kasl, Votruba, Jůza, Joska, Brož, Marek, Kakrda, Hochman a velice mnoho jiných. V bytě u Klapky: Mísař, Srazil, Vosyka, Aubrecht, Švajdler, Havrda, Pánek, Vondruška, Jiroušek, Jandík, Panáček, Procházka, René Klapka, Polák, Štěrba, Ivan, Regent, Dudych, Píša, Olexa, Moravec, Říha František, Schwindta. Poznámka k našemu sezemickému ilegálnímu Národnímu výboru: dne 29. 4. předložil nám ve výboru br. maj. Říha přípis, že je jmenován ilegál. Okresním národním výborem předsedou Místního sezemického Národního výboru. V tomto přípise také bylo, je-li v místě Národní výbor, nechť je předseda tohoto výboru místopředsedou. Na to jsme odpověděli, že máme vše dávno ustanoveno. Proto jsme majora Říhu jmenovali předsedou branné komise. Incident v Sezemicích dne 7. V. 1945 nebyl zaviněn naší buňkou, neboť posádka v Leoně sama prostřednictvím poddůstojníka nás vyzvala, abychom šli převzít zbraně, že nám je dobrovolně vydá. Klidně jsme zbraně přebírali, pouze jeden se snažil telefonovati, avšak telefon jsme odpojili.

Také posunky se chtěl dorozumět s někým, aby přivolal pomoc, neb aby mohl vše oznámiti. Rovněž pistoli nechtěl odevzdati. Shodou okolností chytila před továrnou německého poddůstojníka padoucnice. Naši hoši, aby se nepotloukl, jej drželi a žádali o peřinu pod hlavu. Při této příležitosti vojín na motocyklu, když viděl, že se tam něco s vojákem děje, v domnění, že jej chceme bít, se otočil a přivolal z Hůrek obrněná auta a tanky, která dvěma proudy, a to od Počápel až po silnici do Pardubic, Sezemice přepadly. Dvě české zrádkyně Pišná a Ševčíková lživě posádku na Hůrkách informovaly, že jsou v Leoně pověšení němečtí vojáci. Při útoku na Sezemice po cestě stříleli a zajímali rukojmí. Takto bylo zajato a odzbrojeno našich 19 členů, a to: Bukovský Jos., Roček Fr., Kamenický Jar., Honc Fr., Čermák Jos., Mareš Vác., Chvála Frant., Novák Fr. ml., Halda Jos., Kačírek Mir., Hájek Mir., Fleiberg Jar., Tichý Jos., Šustek St., Kout Jan, Hron V., Martínek L., Schwendler Fr., Čermák Jan. Uvedené chtěli okamžitě zastřeliti. Zákrokem majora Aubrechta, Doc. Dr. Gutwirta, ředitele Blahouta, byli propuštění na svobodu. Na výzvu místním rozhlasem, abych se ihned dostavil, sedl jsem na Veselkův motocykl a jel jsem na Hůrka.

Když jsme přijeli k Hůreckým vratům, vyjíždí z nich auto, ze kterého major Aubrecht na mne volá: „Frantíku, už jsem to zařídil, nejezdi dovnitř - hoši ihned budou propuštěni. Jeď dále do Pardubic do Okresního Národního výboru!“ Také opravdu za okamžik se začali k veliké radosti nás všech naši hoši objevovati.

Dodatečně uvádím, jakým zběsilým způsobem sobě němečtí bandité v Sezemicích počínali. Jak seskákali z aut, začali z automatických pistolí stříleti. Zuřivostí vrhli se na rudou vlajku na Sokolovně, roztrhali ji na kusy, žerď přelámali a Sokolovnu chtěli zapáliti.

Zákrokem p. štáb. Suchana byla Sokolovna zachráněna od zkázy.

Celá posádka z auta se hnala za br. Moravcem a za mnou, střílela po nás a když jsme zaujali v příhodném místě palebné postavení, začali nás od Počápel obkličovati. Tím jsme museli zaujmouti přehlednější terén nedaleko silnice. Rovněž stříleli za Renem, který jel na kole, ozbrojen revolverem. Stříleli za ním až i přímo do domovních dveří. Když projížděla městem obrněná auta, na kterých seděly ty dvě české zrádkyně, ukazovaly na můj dům, pravděpodobně Němce informovaly, že se vše u mne organizovalo. Posádka seskákala z auta dolů, třískali do dveří a řvali, že to bolševický hnízdo vyhodí do povětří. Na toto řádění vyšel br. Kordina a vysvětloval, že v domě nikdo není, žádné zbraně v domě že nejsou. Vojáci nasedli a jeli řáditi na Vrcha, kde také stříleli po lidech. V bezmezném vzteku vybíjeli si vztek germánského nadčlověka i na těhotnou paní, se kterou klepali, aby prozradila, kdo utíkal skrze Havlasů dům, kde bydlí neb jestli neví, kam se ukryl. Tyto zprávy jsou v celém tomto pojednání velmi stručně uvedeny, poněvadž činností a zásluhou většiny našich jednotlivců bylo vykonáno pro záchranu naši drahé vlasti mnohem, mnohem více. Podrobnější vylíčení naši činnosti v podzemním revolučním hnutí a vylíčení bojů, na kterých jsme byli zúčastněni, vylíčím později.

Klapka František, Sezemice

Za získání zajímavého svědectví F. Klapky z archivu Sokola Pardubice děkuji

p. Oskaru Balatkovi.

Poznámky:

1) Autor vzpomínek krejčí F. Klapka (nar. 1898), od r. 1945 člen KSČ, od r. 1946 správce kina Svět v pardubickém Grandu, předseda MNV v Sezemicích, byl 23. 6. 1949 odsouzen v nezákonném procesu Státního soudu v Praze s t. zv. skupinou ing. Jana Žemly na 20 let vězení. R. 1960 byl amnestován, r. 1968 rehabilitován.

2) Ladislav Vosyka (nar. 1897), stavbyvedoucí, krajský tajemník Svazu národní revoluce, člen KSČ a Okresního akčního výboru Národní fronty r. 1948, za války spolupracovník sovětského partyzánského výsadku KRYLOV (velitel Boris Charitonov), vysazeného na Choceňsku 20. 2. 1945, byl ve stejném procesu (viz jako pozn. 1) odsouzen na doživotí za předání seznamu 7 členů Oblastní úřadovny StB v Pardubicích Jaroslavu Slavíkovi ze Živanic.

3) Josef Mísař (přezdívka Job), zedník (nar. 1898), roku 1945 předseda OV KSČ v Pardubicích, za války politický komisař partyzánských skupin ve východních Čechách, byl r. 1949 odsouzen na 15 let vězení, r. 1960 byl amnestován, r. 1965 rehabilitován.

4) Mjr. Franjo Aubrecht (nar. 1896), významný dostihový jezdec a důstojník čs. armády, od 1. 6. 1948 v.v., byl odsouzen r. 1949 na 25 let vězení. Do r. 1960 byl vězněn v Ruzyni a Leopoldově, rehabilitován byl r. 1965. Zemřel r. 1985. Roku 1945 pracoval pro OBZ (t. zv. Obranné zpravodajství), pozdější neblaze proslulé 5. oddělení MNO. Obžaloba mu kladla za vinu styky s generálem Karlem Kutlvašrem odsouzeným r. 1949 na doživotí (zemřel r. 1961) a „podíl na útěku H. Krupkové na Západ“. Více o mjr. Aubrechtovi M. Svoboda a J. Kotyk v ZKPP 1993  9-10, s. 227 - 230.

5) Josef Krátký, od r. 1945 komunistický předseda ONV v Pardubicích. Jeho syn Lubomír (nar. 1930), student IV. B Obchodní akademie v Pardubicích, byl 11. 1. 1949 zastřelen dodnes neznámým pachatelem před svým bydlištěm v Schulhofově ulici v Pardubicích. Tento případ se stal impulzem pro rozpoutání nezákonných politických procesů na Pardubicku.

6) PhDr. Antonín Blahout (nar. 1886), sociální demokrat, předseda revolučního ONV v Pardubicích r. 1945, ředitel pardubické reálky, penzionovaný r. 1948 předčasně komunisty.

7) Václav Dvořák, později praporčík SNB, vyhotovil r. 1948 pro J. Mísaře seznam 14 příslušníků SNB, který se stal r. 1949 předmětem vyšetřování StB.

Editor: PhDr. Jiří Kotyk