Osudy přeloučského pomníku Antonína Švehly

Přibližme si trochu blíže osobnost Antonína Švehly. Narodil se dne 15. 4. 1873 v Praze - Hostivaři, kde jeho otec vlastnil statek. Právě toto rodinné prostředí formovalo charakter mladého Švehly. Po absolvování nižšího gymnázia v Praze navštěvoval odbornou zemědělskou školu v České Lípě, kterou úspěšně dokončil. Na práci v zemědělství se podílel již od dětství. Do veřejného života vstoupil již v r. 1893, kdy v Hostivaři založil Tělocvičnou jednotu Sokol, kde byl sám 13 roků cvičitelem a 25 let zastával funkci jejího starosty. Díky své nezměrné pracovitosti a cílevědomosti se propracovával velmi rychle kupředu. V roce 1902 byl zvolen do výboru Sdružení českých zemědělců a zároveň se stal i jeho místopředsedou. Dařilo se mu určovat základní metody práce v praktické politice agrární strany. Usiloval o výrazné rozšíření členské základny strany, kterou do té doby tvořili převážně jen velcí a střední sedláci. V duchu hesla „Venkov jedna rodina“ prosazoval zapojení veškerého zemědělského venkovského obyvatelstva do agrární politiky. Ve snaze ovlivnit sociální politiku zemědělského dělnictva, které patřilo nesporně k sociálně nejslabším skupinám tehdejší společnosti, pronikl i do předsednictva Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české. Když převzal v r. 1900 po otcově smrti vedení rodného statku, byl již široce angažován ve veřejném a politickém životě a tak chod hospodářství nesla převážně jeho manželka. Z jejich šťastného manželství pocházely dvě děti: syn Antonín, který vystudoval práva, a dcera Helena, později provdána za agrárního poslance - v letech 1934-1938 též ministra vnitra v čs. vládě - Josefa Černého.

Svou autoritu posílil v rolnických kruzích zápasem za zájmy pěstitelů řepy proti diktátu nízkých výkupních cen cukrovarnického kartelu. V roce 1909 byl zvolen předsedou agrární strany, jejímž faktickým vůdcem byl již dlouho před smrtí jejího zakladatele a prvního předsedy Stanislava Kubra. Švehla, u kterého se nadprůměrná inteligence pojila s obrovskou pracovitostí, prokázal mimořádné politické schopnosti. Vždy dokázal správně odhadnout situaci a prozíravě určit pro agrární stranu nejvhodnější politickou linii. Jeho zásluhou se agrárníci stali početnou, dobře organizovanou, disciplinovanou a také nejvlivnější českou politickou stranou. Sám Zdeněk Nejedlý výstižně napsal, že Švehla byl pro agrárníky více než jen předsedou strany. Byl „jejich vůdce, jejich duch svatý, jejich všechno“. Pro vážnou srdeční chorobu musel však svoje aktivity dočasně omezit, ale jakmile to jeho zdravotní stav dovolil, vrátil se s plnou vervou ke své práci. V době vypuknutí 1. světové války ustoupil z veřejné politické scény do pozadí. Přitom však udržoval kontakty s dalšími předáky české politiky a dokonce jim umožňoval scházet se k poradám v sekretariátu agrární strany. Setkal se i s T. G. Masarykem před jeho odjezdem do zahraničí a byl proto ve styku i s tzv. Mafií. V tiskárně agrárního tiskařského družstva se tiskl s jeho vědomím ilegální list Mafie „Hlasatel“. Rovněž „Manifest českých spisovatelů“ ze dne 17. 5. 1917 byl s jeho souhlasem publikován v agrárním listu „Večer“. Později se rovněž podílel na oficiálním vyhlášení samostatnosti čsl. státu. Byl jedním z pěti „mužů 28. října“ (Vavro Šrobár, Alois Rašín, Frant. Soukup, Antonín Švehla a Jiří Stříbrný). Právem lze prohlásit, že na podzim roku 1918 byl jednoznačně nejmocnějším mužem v české politice. Všeobecně se předpokládalo, že Švehla projeví v čs. vládě zájem o funkci ministra zemědělství, avšak on sám prosadil 14. 11. 1918 své jmenování do funkce ministra vnitra. Jeho vztah k prezidentovi T. G. Masarykovi byl založen na vzájemném respektu a úctě, později přerostl ve skutečné přátelství. Velkou zájmovou oblastí A. Švehly byla pozemková reforma se záměrem oslabení šlechtických velkostatků, převážně německých a maďarských. Orientaci agrární strany na širší vrstvy venkovského obyvatelstva potvrdil její sjezd v dubnu 1919, který přijal nový název - Republikánská strana československého venkova - a to za předsednictví právě A. Švehly. V říjnu 1922 se Švehla postavil do čela vlády všenárodní koalice, ve kteréžto funkci setrval do roku 1929 (se zdravotní přestávkou v r. 1926). V r. 1927 odmítl úvahy o kandidatuře na úřad prezidenta republiky a naopak podpořil opětovné zvolení T. G. Masaryka. Bohužel, intenzivní politická činnost se negativně odrazila na jeho zdravotním stavu a v roce 1928 ho srdeční choroba přechodně vyřadila z politického života. Po volbách v roce 1929 byl vstřídán ve funkci ministerského předsedy dalším předákem agrární strany - Východočechem Františkem Udržalem. Když se již zdálo, že se bude moci vrátit k aktivní práci, zemřel náhle 12. 12. 1933 doma v Hostivaři. Tolik tedy k životu a osobnosti Antonína Švehly.

Vraťme se však zpět k myšlence postavení pomníku Ant. Švehlovi v Přelouči. Důvody pro realizaci tohoto záměru nám přiblížil ve Východočeském Republikánu čís. 24 ze dne 11. 6. 1937 jeden z vedoucích činitelů agrární politiky na Přeloučsku pan Václav Linhart, statkář z Přelouče: „Antonín Švehla měl k našemu východočeskému kraji, tedy také k Přelouči velmi přátelský vztah. V prvé řadě mu šlo o našeho řepaře a vedle toho též o cukrovarnictví. A právě přeloučský cukrovar neušel pozornosti A. Švehly, který tak poznal i samotnou Přelouč. V začátcích tvoření agrární strany jsem znával Švehlu ze schůzí v Praze a to ještě za předsednictví Karla Práška. Když se však stal předsedou Ústřední jednoty řepařů, byl nám pozván na schůzi řepařů do Přelouče. Tenkráte navštívil naše město poprvé. Na této schůzi byl pozoruhodným Švehlův výrok, který byl zároveň i jeho přáním: „Kéž bychom měli, my řepaři, alespoň jeden vlastní cukrovarnický komín, aby s námi cukrovarníci nenakládali jako s otroky“. Vždyť se v té době řepaři mnohdy báli jezdit se řepou do cukrovaru, protože bylo s nimi jednáno jako by tam vozili nějakou kradenou věc. Byly to tehdy těžké doby. A tehdy jsme A. Švehlu prvně poznali, jak se dokázal bít za osvobození řepařů. Se Švehlou jsem se stýkal i ve válečných letech. Často jsme s ním sedávali společně s naším poslancem Frant. Udržalem v nádražní restauraci v Praze. Tehdy náš cukrovar měl málo řepy a jednalo se o její zvýšení pro cukrovar. Zakoupil jsem jednu peněžní akcii, abych mohl uplatnit svoji myšlenku, že větší množství řepy je možno opatřit porolničením cukrovaru. Uchýlil jsem se tehdy o radu k našemu poslanci Fr. Udržalovi a ten mne poslal přímo ke Švehlovi. Nikdy nezapomenu, jak se Švehla vyjádřil, smím-li či ne do správní rady přeloučského cukrovaru, když jsem dodal, že mým úmyslem je porolničení tohoto důležitého podniku. Švehla řekl energicky: „Jdi tam a na nic se neohlížej!“ Šel jsem tam a za vzácné pomoci tehdejšího předsedy cukrovaru Ing. Hampla se nám podařilo cukrovar dokonale porolničit. Švehla, který tehdy naši práci bedlivě sledoval a nám i radil, měl z porolničení tohoto východočeského podniku velkou radost.

Švehla navštívil Přelouč také v roce 1927 o velkých slavnostech Veverkových, které se konaly v Pardubicích a Rybitví, končily pak u Veverkova hrobu na Sv. Poli v Přelouči. Hrob byl v té době prostý, nebyl označen ani žádným pomníkem. U Veverkova hrobu jsem ho přivítal a pozdravil. Sdělil jsem mu, že Veverkův pomník opatříme pro budoucnost důstojným památníkem, což Švehla kvitoval s poznámkou, že to musí podpořit. (Poznámka: realizováno následně Hospodářskou jednotou okresů pardubického, přeloučského a holického, a to žulovým kvádrem s ruchadlem). Nás však tehdy vůbec nenapadlo, že tento velký muž odejde brzy z veřejného života.

Poslední moje setkání se Švehlou bylo po jeho těžké nemoci, kdy dlel jako rekonvalescent na svém statku v Hostivaři. Bylo to u příležitosti sjezdu republikánské strany v říjnu 1933. Byl jsem vyslán sjezdem spolu s přítelem Mašínem za řepaře společně s jinými jako deputace sjezdu ke Švehlovi do Hostivaře, abychom ho pozdravili a projevili radost, že se mezi nás brzy vrátí. Mluvil k nám tehdy vřelá slova a pak přijímal zástupce delegace v hloučcích ve své knihovně. Nás přijal s přítelem Mašínem samostatně a projevil velkou radost ze shledání: „A kde vy se tady berete, staří kamarádi?“ Projevoval velkou radost z pokroku, který řepaři porolničením cukrovarů docílili a při tom vzpomenul svého dávného výroku ze schůze v Přelouči, kdy toužil alespoň po jednom porolničeném cukrovarském komíně a s uspokojením dodal, že už jich nyní máme 18, že jsme tedy něco dokázali. A to bylo moje poslední shledání s naším živým vůdcem. Potom se vše obrátilo a nastal dne 12. 12. 1933 konec. Přišli jsem ho vyprovodit z rodného statku na hostivařský hřbitůvek, kde nyní spí svůj věčný sen.“

Tolik tedy ve svých vzpomínkách pan Václav Linhart. A právě z vděčností za vše, co pro zemědělský lid udělal, považoval pan Václav Linhart za svůj životní úkol s pomocí svých přátel z celého Přeloučska postavit mu v Přelouči důstojný pomník.

Za realizátora tohoto uměleckého díla byl zvolen akadem. sochař Alois Bučánek. Narodil se 6. 9. 1897 ve Slavičíně u Uherského Brodu. Na akademii umění v Praze studoval u prof. Štursy a prof. Španiela v letech 1923-1927. Za 1. světové války byl členem čsl. legií v Rusku (1917-1920). Z jeho dílny si připomeneme m. j. pomník padlých ve Velkých Opatovicích (1926), pomník prezidenta Masaryka v Holešově (1928), sochu T. G. M. v Masarykově koleji v Praze - Dejvicích, výzdobu budovy Pozemkového úřadu v Olomouci (sochy „Haná“, „Ječmen“ a „Chmel“ (atd. Alois Bučánek zemřel v koncentračním táboře Terezín dne 9. 5. 1945.

Vlastní slavnost odhalení Švehlova pomníku v neděli dne 13. června 1937 v Přelouči byla manifestačním srazem nejen všech zemědělců z Přeloučska, ale i všech místních a okresních organizací, zájmových složek a četných vzácných hostů. Všichni účastníci slavnosti se mohli přesvědčit, že volba autora uměleckého díla byla správná.

Slavnostní průvod vyšel v 10,30 hod. za účasti 6 hudeb (Divišova, Hasičská, Bělská, Živanická, Jelínkova z Choltic a Zdechovická), v čele průvodu jeli trubači, následoval dorost Selské jízdy, jízdní Sokol, jízda hřebčína Kladruby n./L., Selská jízda zelená, cyklisté, prapory, krojovaná skupina, hosté, Ždánický dorost, legionáři, Sokol, DTJ, Orel, Skauti, fotbalisté, hasiči, cizí organizace, organizace strany z jiných okresů, Odborová jednota, okrsky: Bělá Rohovládova, Kasalice, Živanice, Choltice, Stojice, Bezděkov, Lipoltice, Řečany n./L., Jankovice a Přelouč. Hudby byly zařazeny v odstupech do průvodu.

Zahájení slavnostního odhalení pomníku otevřel iniciátor slavnosti a předseda organizačního výboru pan Václav Linhart. Zdůraznil, že postavením Švehlova pomníku vzdává Přeloučsko poctu vůdci zemědělského lidu a velkému státníkovi. Vyslovil přání, aby se jeho pomník stal památkou na jeho slavný a požehnaný život.

Hlavní slavnostní projev přednesl pak předseda Republikánské strany poslanec Rudolf Beran, který připomněl velmi obšírně zásluhy velkého muže nejen pro veškerý zemědělský lid, ale i pro celý český národ.

Oba projevy byly přítomnými přijaty s velkým nadšením.

V závěru slavnosti předal pak předseda organizačního výboru Václav Linhart pomník Antonína Švehly starostovi města, městské radě a obecnímu zastupitelstvu do opatrování s přáním, aby připomínal i příštím generacím tohoto velkého a obětavého budovatele našeho státu.

Avšak již brzký čas toto vyslovené přání nesplnil. Politický tlak Adolfa Hitlera na západní mocnosti k vyřešení otázky sudetských Němců byl završen Mnichovskou dohodou o odstoupení našeho pohraničí s německými - mnohdy i smíšenými - obyvateli ve prospěch Říše. Nastalo období t. zv. druhé republiky a vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje ke 2. světové válce. Proto ještě před následnou okupací naší okleštěné vlasti (15. 3. 1939) učinili organizátoři odhalení pomníku Antonína Švehly rozumné, ale velmi odvážné opatření a uschovali sochu v areálu blízké Hospodářské školy, kde byla uchráněna před zneužitím pro válečné účely, t.j. roztavením. Slouží jistě ke cti zasvěcených občanů a jejich rodin, především též vedení Hospodářské školy, že tento odvážný čin zůstal po celou dobu okupace utajen.

Pro obnovení Švehlova pomníku nenastalo však ani po ukončení 2. světové války příznivé klima. V důsledku rozdělení zájmových sfér vítězných mocností v zemích východní Evropy na Jaltské a později i Postupimské konferenci došlo po osvobození z naší vlasti k výraznému posunu politického spektra a to postihlo právě i bývalou agrární stranu, která již nebyla po osvobození obnovena. Nebylo přihlédnuto ani k tomu, že v londýnské exilové vládě měla i své zastoupení. Byl to jeden z velkých ústupků Moskvě a naší komunistické emigraci.

Jaký osud však stihl sochu Antonína Švehly po roce 1945, se prozatím vypátrat nepodařilo. Jedinou realitou zůstává skutečnost, že byla z válečného úkrytu v objektu Hospodářské školy vyzvednuta, naložena na dopravní prostředek a odvezena neznámo kam. Kdo však měl zájem na jejím tajném odklizení či úplné likvidaci, se neobjasnilo. A tak zde také prozatím končí pátrání po tomto krásném pomníku, který měl být chloubou a obohacením Vč kraje o významné umělecké dílo. Právě z toho důvodu by mělo pátrání i nadále pokračovat. Je jistě sympatické, že o pátrání projevila zájem i redakce Pardubických novin.

Adresa autora: František HOLLMAN, Žižkova 605, 535 01 Přelouč

Použité prameny:

1. Depozitář Městského muzea v Přelouči:

    - Východočeský Republikán, čís. 24 ze dne 11. 6. 1937

    - Program slavnosti odhalení Švehlova pomníku na neděli dne 13. 6. 1937

    - Projev Václava Linharta u příležitosti odhalení pomníku Antonína Švehly

    - fotosnímek pomníku Ant. Švehly

2. Publikace: Politická elita meziválečného Československa 1918 - 1938 (KDO BYL KDO), Praha 1998, Ant. Švehla

1. Bučánek Alois, akadem. sochař, nar. 6. 9. 1897 (Ottův slovník naučný - Dodatky).