SÁGA RODU VRANEŠIČŮ

Jméno Vranešič je v Pardubicích velmi dobře známo řadu let, kdy se tu objevuje poprvé?

Zakladatelem rodu byl dědeček Petr(první). Ten jako obchodní cestující prodával víno po obchodech, a proto také všechny a všechno zde dobře znal. Namluvil si babičku, dceru ze mlýna v Kostelci u Heřmanova Městce, a později se s ní oženil. Založil v Pardubicích svůj první obchod v Arnoštské ulici (dnešní Sv. Anežky České) v sousedství Tomanova domu, kde je dnes vedle na rohu starožitnictví. Tam dědeček začínal, to bylo v roce 1869.

Později dědeček koupil dům na náměstí naproti radnici. My jsme si vždycky říkali, kde vzal tolik peněz na tu koupi, ale to se později náhodně vysvětlilo. Při jednom stěhování před mnoha lety jsme našli v nábytku po mamince starou listinu od Královského soudu v Chrudimi. „Babička ze mlejna“ byla totiž dcerou z prvního manželství, maminka jí brzy umřela a tatínek si vzal jakousi zchudlou ženu z panského rodu. Ta byla asi „na peníze“, nechtěla babičku vyplatit věnem, tak jí vedle nábytku dala i dlužní úpisy z doby, kdy některý z jejich předků lidem půjčoval peníze. Byl zřejmě, jak bychom dneska řekli, asi lichvář. Ten starý papír obsahoval i jmenný seznam dlužníků, na druhé straně pak pečetě a razítka, vůbec to byl velmi zajímavý doklad.

Dědeček, když úpisy jako věno dostal, tak tam uvedené lidi obešel, jestli by se nechtěli vyplatit. Oni byli povětšinou šťastní, že se zbaví dluhu, dědeček nečekaně získal peníze a za ně koupil zdejší dům. Nechtěla jsem, aby se listina někde ztratila, tak jsem ji někam velmi pečlivě uschovala, ale dnes to nemohu nalézt, což mne velmi mrzí. Tak jsem dětem řekla, jak vzácný rodinný doklad to je, kdyby se někde něco takového objevilo, až zavřu oči, aby se k tomu podle toho chovaly.

A kdy vlastně dědeček Petr tenhle dům na náměstí koupil?

To z hlavy přesně nevíme, ale můžeme se podívat do Sakaře, tam to určitě bude. Vidíte tady, „Náměstí Viléma z Pernštejna, dům čp. 61, - Petr Vranešič s ženou Pavlínou od roku 1879“. Vinárna tady se původně jmenovala „U Petra a Pavla“, jména svatých měla připomínat křestní jména zakladatelů Petra Vranešiče a jeho ženy Pavlíny.

Dědečkův syn Petr Vranešič (druhý) bydlel v tomto zadním bytě nahoře, tady se narodily i všechny jeho děti, René, Zdeněk i Táňa. Z nich už nežije nikdo. Nám je sedmdesát a obě jsme dcery Josefa, nejmladšího syna zakladatele rodu dědečka Petra prvního.

Jak napovídá jméno Vranešič, přišel dědeček zřejmě odněkud ze zemí bývalé Jugoslávie...

Ano, dědeček přišel někdy roku 1860 z Crveného Mlýna u Lublaně v dnešním Slovinsku. Není tedy pravda, jak se o něm zde říkalo, „že je Srbochorvat“. I když prý se tenkrát tak říkalo všem, kteří přišli z těchto míst Evropy. Dědeček se v Pardubicích usadil a dočkal se ve městě veliké vážnosti, protože byl jmenován „měšťanostou“. Stát se pardubickým měšťanem bylo v té době velké vyznamenání a on si toho také nesmírně vážil.

V roce 1903 měl dědeček vlastní vinárnu na slavné Východočeské výstavě na Olšinkách, dodnes je na archivním situačním plánku vedena jako pavilon č. 13. Když výstava skončila, byl pavilon rozebrán a znovu postaven tady za naším domem čp. 61 na konci zahrádky a sloužil zde, hlavně pro radost dětem, skoro padesát let.

Ani druhá slavná výstava v Pardubicích, 1. Celostátní výstava tělesné výchovy a sportu v Jiřinkovém parku v roce 1931, se neobešla bez účasti rodiny Vranešičů. Dědečkův syn Josef, náš otec, když viděl nepříznivou nabízenou polohu na valech mimo hlavní proud návštěvníků, upustil od svého záměru s výstavní vinárnou a přijal nabídku firmy Mattoni a v jejím representačním pavilonu prodával na výstavě tuto slavnou minerálku, a to velmi úspěšně.

Pojďme tedy po stopách jména Vranešičů v Pardubicích...

Takže dědeček byl nejprve v tom obchodě dole v Arnoštské ulici vedle Tomanů, potom měl další filiálky ve městě, třeba na Legionářském náměstí na rohu proti Imperiálu nebo na Skřivánku v dnešní třídě Jana Palacha naproti kamenosochařství, ale tuto filiálku brzy zrušil. Nejznámějšími místy rodu Vranešičů byl později roh Wilsonovy a Sladkovského a náš dům čp. 61 na náměstí.

Babička rodinný majetek rozdělila tak, že hlavní část dala Petrovi a náš otec Josef dostal tento dům s obchodem a vinárnou proti radnici. Strýček Petr potom rohák na Legionářském náměstí prodal a za utržené peníze koupil tady vedle dům u Bílého koníčka. Když se potom zaběhl jeho obchod a vinárna na Wilsonově třídě, kde měl i krásný velký byt, tak dům U bílého Koníčka pronajímal.

Přibližme si tedy tento v Pardubicích známější Vranešičův obchod na náměstí. Vzpomínáte si ještě, co se zde všechno prodávalo a šenkovalo?

Tady na náměstí jsme měli lahůdkářství a vinárnu i tak zvanou „formanku“, takové rychlé občerstvení k stání i k sezení. Prodávala se tu i lahůdkařina, vařila se káva, čaj i víno, když chtěl někdo svařit. Případně pro pivo se posílalo do restaurace, pokud měl host zájem.

Z vín jsme nejvíce prodávali výčepní víno, naši specielní značku „Morské“, to bylo víno v Pardubicích velmi známé a mimořádně chutné. Pocházelo odněkud z rakouskočeských hranic. Bylo opravdu vynikající a nemělo tady konkurenci.

Jinak se samozřejmě prodávala i značková vína. Pamatujeme se ještě, že naše sklady vína navštěvovali pravidelně inspektoři, odborníci na kvalitu. S nimi otec konzultoval způsob uskladnění a stupeň zralosti jednotlivých druhů vín, jestli má ještě ležet nebo se brát za měsíc či hned. Potom se stáčelo do lahví. Název obchodu zněl „Lahůdky a velkoobchod vínem“.

Když menší obchody, nebo i hotely a luxusní restaurace potřebovaly opravdu kvalitní víno nebo i něco značkového, tak to brali od nás. Samozřejmě jsem měli i běžná vína a značkové alkoholy, francouzské koňaky atd. A v podstatě stejná nabídka byla i na Wilsonově třídě, i když v menším rozsahu.

Slyšel jsem, že jste mívali své speciality, které byly k dostání jen u Vranešičů a jinde ve městě se nesehnaly...

Ono každé lepší lahůdkářství mělo svoji specialitu. Strýc Petr Vranešič na Wilsonově třídě měl na příklad báječný rozdělaný, ochucený, slaný tvaroh. To byla pochoutka, jaká se v takové kvalitě jinde v Pardubicích opravdu koupit nedala. Chodilo na ni mnoho stálých zákazníků. Specialitou našeho domu na náměstí zase byl zase zvláštní druh vlašského salátu. To byla zásluha naší maminky Gabriely, která do něho dodávala některé speciální ingredience, takže byl opravdu mimořádně chutný. Do majonéz se dával tzv. „panenský slunečnicový olej“ z Itálie, řezník Jirman dodával specielně pro nás dělaný jemně mletý salám, ze Smiřic se vozil zvláštní ochucený ocet, prostě Vranešičův vlašský salát, to byla delikatesa. I když salátů různých druhů tady bylo vždycky dost, stejně jako velká plata různě obložených chlebíčků. V sezóně, třeba o Vánocích, se jich za hodinu prodalo na stopadesát i víc. Velký zájem byl také o italské zboží, jako byly marinovaní úhoři, sýr Gorgonzola či salám Mortadela, olivy v nejrůznějším nálevu nebo i o zvláštní italský kečup. Ani vyjmenovat se to nedá, člověk si už ani na všechno nevzpomene. Vím, že ze sýrů byl velký zájem o ementál, gorgonzolu, žervé a domů se kupoval hodně parmazán. Prodali jsem i dost sladkostí, oblíbená byla například švýcarská čokoláda Suchard.

Myslím, že ještě jeden člen vašeho rodu, o němž jsme ještě nemluvili, je v Pardubicích velmi známý, i když až příliš smutným způsobem.

Máte zřejmě na mysli Taťánu. Byla to naše sestřenice, dcera strýce Petra, o osm let starší než já. Nedávno jsem někde doma zahlédla její svatební fotku. Je to k nevíře, byla tak mladá a loni by jí bylo už osmdesát. Ona se vdala za Frantu Hladěnu, to byl sportovec, závodník a prodejní zástupce několika automobilových firem. Předzvěstí jejich smutného osudu byla už vlastní svatba. Když jeli svatebčané do kostela, zrovna němečtí vojáci něco stěhovali a celý svatební průvod musel zastavit a čekat, až dlouhá kolona německých aut přejede. To jsme ještě ani netušili, jak strašný osud je stihne už za krátkou dobu. Za napomáhání našim parašutistům z Anglie Němci mladou krásnou ženu popravili a její muž při výslechu gestapa skočil z okna budovy Oberlandrátu.

Základní fakta o ní jsou v Pardubicích dosti známa, ale jak se paní Taťána vůbec dostala k té ilegální práci?

To bylo tak, Franta Hladěnů měl plno známých, byl kamarád s kde kým, přátelil se i Ernou Košťálem, ten se zase stýkal hodně s naším tátou. Franta Hladěna patřil k velmi známým lidem v Pardubicích. Bydlel na hlavní třídě mezi dnešní poštou a Albertem, kde dnes stojí ten nový činžák. Za jejich domem byla vzadu velká zahrada a sahala až k dnešní konzervatoři. V zahradě byl altán a tam asi tři z oněch parašutistů byli ve dne schovaní. V noci je Franta s Taťánou vždycky vzali domů, aby se najedli a vykoupali a během dne zase byli v zahradě. Tánina matka, naše teta Mařka, tam chodila denně těm lidem za zahrady vařit. No a pak přišel atentát a už se všechna ta hrůza rozjela. Teta Mařka svou dceru Táňu strašně milovala a nemohla se s tou ránou vyrovnat: mělo to i pro ni strašné následky. Strýček Petr dostal infarkt a teta z toho ohluchla. Umřela, když jí bylo 88 let, ale celý zbytek života doslova protrpěla duševně i fyzicky. Ani po operaci rakoviny střev ji tady nevzali do LDNky. Prostě ke konci života, když ji ubývaly síly, Pardubice ji odmítly přijmout do jakéhokoliv sociálního zařízení. Pomohl jedině MUDr. Iserle, ten ji přijal tenkrát odvážně na oční oddělení do nemocnice, tady a později na plicním u MUDr. Frintové-Zavřelové se o tetu postarali do doby, než si ji její syn, primář, vzal do Mariánských Lázní. Zemřela v domově důchodců v blízké Aši, kam za ni z Mariánek mohl dojíždět a starat se o ni. Na Pardubice, které jí vzaly milovanou dceru a vůbec se k ní zachovaly velice špatně, teta nerada vzpomínala. A ani se ji nedivím.

To je velmi smutná historie, připomeňme si raději ještě na závěr polistopadovou situaci, kdy jste konečně zas dostali zpátky svůj majetek.

Lépe řečeno, když jsme si svůj majetek mohli zpátky koupit. V rámci restituce nám sice vrátili náš dům, znárodněný v devětapadesátém roce, ale obchod jako takový jsme museli zpátky koupit a to nebylo vůbec jednoduché. Museli jsem si na to půjčit od Komerční banky a to bylo úplné martyrium. Ale v roce devadesát dva jsme ten náš obchod koupili zpátky.

A z čeho jste ten úvěr splácely?

Z provozu zdejšího obchodu, ono to totiž ze začátku „frčelo“ a byl odbyt, byla tady jistá tradice serióznosti, my jsme také uměli sehnat zboží a lidi sem chodili především za kvalitou. Paní Matoušková, bývalá vedoucí z Pramenu i její zástupkyně M. Ročková, zůstaly v obchodě jako naši zaměstnanci a velice zodpovědně ten obchod vedly. Využily také svých kontaktů a znalostí a zapracovaly do praxe obchodního provozu mého vnuka Petra Radostu, který letos v lednu obchod převzal jako spolumajitel s mou dcerou Martinou Starou. Tím nastoupila na scénu třetí a čtvrtá generace rodu Vranešičů.

Přejeme jim upřímně, aby tradici kvality a věhlas obchodu udrželi i pro další generaci.