JEŠTĚ K PARDUBICKÉ OPEŘE A O VLADIMÍRU WURŠROVI

Nutno ovšem konstatovat, že ochotnická opera se v Pardubicích provozovala už po roce 1880. V té souvislosti nelze nezmínit průkopnickou osobnost Jana Procházky (nar. 1853 v Hořicích, zemřel 1931 v Pardubicích), který ve své umělecké činnosti používal pseudonym Pardubický. Vystudoval pražskou varhanickou školu a v Novoměstském divadle pod taktovkou B. Smetany hrál na housle. Přes čtyřicet let (1876 - 1919) byl v Pardubicích ředitelem kůru a s přerušením i sbormistrem mužského pěveckého sboru Pernštýn a ženského sboru Ludmila. Napsal řadu hudebních děl, ale proniknout s nimi za hranice regionu se mu nepodařilo. V r. 1882 nastudoval s ochotníky Flotowovu operu Alessandro Stradella a o rok později Blodkovu operu V studni a Hřímalého Zakletého prince.

Amatérská pardubická opera na tuto průkopnickou činnost dobře navázala a pokračovala v uvádění dalších, především českých oper (s Prodanou nevěstou vystoupila snad stokrát). Hybnou silou tu byl Vojtěch Lautner (nar. 1871 ve Skočicích u Plzně, zemřel v Pardubicích 1936). Jako dirigent Pardubické filharmonie nastudoval Hubičku, Dalibora a Tajemství od B. Smetany, Tvrdé palice od A. Dvořáka a jednoaktovku V studni od V. Blodka. Za zmínku ještě stojí, že k slavnostnímu otevření divadla složil „Hymnu vítěznou“. Rodinnou hudební tradici zachovával i jeho syn Jaroslav.

V poválečných letech stál v čele opery Jan Douša (nar. 1909 v Zásmukách). Povoláním učitel se dále hudebně vzdělával, spolupracoval s Pernštýnem a jako šéf orchestru Lidové opery nastudoval Hubičku, Tajemství, Prodanou nevěstu, Tvrdé palice, Dráteníka, Fidlovačku aj. Uváděl i česká díla kantátová. Pod jeho vedením vystupoval operní soubor nejen ve východních Čechách, ale podnikl i zájezdy na Slovensko. Na významné éře pardubické opery se vydatně podílel člen Národního divadla Pardubák Hanuš Thein, který se stal uměleckým konzultantem i obětavým zpěvákem (Kecal).

Protože si tento článek nečiní nárok na únavnou podrobnou dokumentaci a jde v něm především o vyzdvižení bohaté tradice, přeskočme rovnou do současnosti. A tu se nelze nezmínit o úspěšné Smetanově Hubičce, kterou nastudovala pardubická konzervatoř.

Pořadatelé festivalu Opera 2001, v jehož rámci zvlášť vybrané mimopražské operní profesionální soubory předvádějí na scénách Národního divadla pražskému publiku svá nejpozoruhodnější představení, vyzvali pardubickou konzervatoř, aby se i ona se svou studentskou inscenací této celostátní přehlídky zúčastnila. A tak 28. ledna 2001 vtrhlo pardubické mládí do orchestřiště a na jeviště slavného Stavovského divadla, kde W. A. Mozart prémiéroval svého Dona Giovanniho, F. Škroup naši první českou operu Dráteník a kde v Tylově Fidlovačce poprvé zazněla naše nynější národní hymna. Pro mladé muzikanty to jistě byla čest a nezapomenutelný zážitek. Bývalý vynikající zpěvák Nár. divadla národní umělec Václav Zítek, toho času i pedagog pardubické konzervatoře, který se pochopitelně přišel také na své žáky podívat, ono nadšené mládí láskyplně okomentoval: „Jsou to ještě děti...“ Ale tyto „děti“ se s příkladnou odpovědností pustily do díla a i když zejména zpočátku určitá rozechvělost byla patrná, rychle se vytrácela a mladí umělci i se svými pedagogy nakonec sklidili od plně obsazeného vstřícného hlediště mohutný aplaus, který nebral konce (ostatně několik potlesků bylo předtím i na otevřené scéně). Je nesporné, že tato mladá Hubička navždy zůstane jedním z nejvýznamnějších mezníků na pardubické cestě za vlastní profesionální operou. Nezbývá než věřit, že pedagogové důkladně vážili, zda zatěžování mladých hlasů celovečerní operou není přece jen riskantní.

Ale vraťme se k osobě Vladimíra Wuršra, nejdéle působícího pardubického divadelního ředitele. Narodil se r. 1888 v Praze a zemřel jako třiapadesátiletý tamže. Absolvoval nižší reálku a po ní přerušovaně studoval na pražské konzervatoři u J. Jiránka hru na klavír. Pěvecké zkušenosti získal na škole při smíchovském pěveckém spolku Lukes a soukromým studiem u známých pedagogů Wallersteina, Emericha a zvláště u Ludmily Procházkové-Neumannové.

V letech 1908-1910 působil v Moravské Ostravě jako dirigent i pěvec a odtud přešel do Pardubic k Východočeskému divadlu. Odtud se po jednoročním působení znovu navrátil do Ostravy a r. 1913 udělal rozhodující skok do pražského Vinohradského divadla, kde se stal pod vedením tamějšího šéfa Otakara Ostrčila předtím členem souboru. Zde významně rozšířil svůj repertoár a začal se též uplatňovat jako pohotový režisér. Vinohradské divadlo, které také mělo stálý soubor operní, bylo v té době vážným konkurentem Národního divadla, protože disponovalo vyspělým kolektivem činoherním i operním. Však také řada jeho členů jaksi průběžně přecházela do Nár. divadla.

Po zániku vinohradské opery odešel na necelý rok do Lublaně a odtud na šestileté angažmá následoval O. Ostrčila do Národního divadla. Stal se i zde předním členem souboru a vedle pěveckých rolí (např. Jeníka v Prodané nevěstě zpíval 58x) byl Ostrčilem pověřován četnými režijními úkoly a občas i dirigentskými záskoky. V knize Národní divadlo a jeho předchůdci (Academia 1988) je takto výstižně charakterizován: „Wuršer je příkladem umělce vzácného nadání, který opustil oficiální scénu pro touhu po samostatném podnikání. ...Ve své době byl obecně považován za jednoho z nejnadanějších českých zpěváků. Jeho hlasový fond byl vynikající: lyrický tenor kantilénového rázu, s lehkými výškami a měkkými legáty... nalézal široké uplatnění v oboru lyrických tenorových rolí..., ale vytvářel i postavy hrdinské... Mimo divadelní role se též uplatňoval jako koncertní pěvec ve velkých partech oratorních a kantátových (např. Beethovenova Missa solemnis a IX. symfonie, Berliozovo Rekviem a Dvořákova Stabat mater).

A přece na vrcholu své dráhy, hýčkán kritikou za pěvecké výkony, méně už za práce režijní, odchází do Pardubic za vidinou nezávislého umělce - vševládného ředitele. To, že jako renomovaný člen naší první scény nepokládal pod svou úroveň přejít na venkov k Východočeskému divadlu, svědčilo o tom, že toto divadlo mělo dobrou pověst.

U Východočeského divadla nastoupil jako osmatřicetiletý a začal s velkým elánem. Měl dobré organizační schopnosti a všeobecně se uznávalo, že si vede dobře. Přál nejen opeře, ale i činohře, jejíž soubor rozšířil, a měl pochopení i pro operetu. V době jeho předchůdce, ředitele Drašara, úroveň opery klesala. Tento pokles se podařilo Wuršrovi zastavit. Pomáhalo mu v tom i to, že měl dobré známosti a operní představení, která si troufla na světový repertoár, oživoval hostováním pražských hvězd. Po prvních letech znatelného rozmachu přišla však léta hubenější, která se nutně musila projevit v náročnosti provozu. Přicházela těžká léta světové hospodářské krize. Přesto Vladimír Wuršer udržel soubor pohromadě. Ovšem bylo to často na úkor kvality repertoáru a jeho inscenačního provedení. U činohry se objevovaly nezávazné veselohry a ve zpěvohře se stále častěji přecházelo k operetám, které své diváky nacházely přece jen snadněji.

Pokud jde o operety, účinnou pomocnicí při jejich vyhledávání a uvádění byla Wuršrovi jeho manželka Milada Nedeová, vlastním jménem Nedvědová. Narodila se r. 1900 v Kyjově. Po studiu na brněnské konzervatoři zpívala mj. dvě sezóny v košickém divadle lyrický koloraturní obor, ale již tam začala znatelně tíhnout k lehčí múze. Proto, když přišla za svým manželem do Pardubic, byla často obsazována do hlavních operetních rolí, jak se ostatně v zaběhaném řádu na manželku ředitele sluší. Po zániku východočeské operety přešla pak do vyhlášené pražské Velké operety, ale tam už mezi protagonisty nepatřila.

Ředitel Wuršer vládl Východočeskému divadlu až do roku 1940, kdy se vrátil zpět do Prahy a hudební veřejnosti zmizel z očí. V Pardubickém Městském divadle, které se z více důvodů stalo pro Východočeské divadlo scénou nejfrektovanější, zanechal trvalou stopu. Uplatnil se tu jako orchestrální hráč, dirigent, zpěvák a režisér, který přes četné překážky čestně bojoval s nevkusem, na provinčních scénách v té době tak častým.

Z dirigentů, kteří u Východočeského divadla působili, se nejvíce proslavil Josef Vinkler, který získal angažmá u orchestru Národního divadla, a dále Jožka Charvát, který má mj. zásluhy o pardubickou hudební školu. Ten se stal prvním dirigentem Radiojournalu a pak v Nár. divadle po dobu dlouhé Ostrčilovy nemoci operní provoz sám řídil. Zajímavou dirigentskou postavou byl v Pardubicích Guido Arnoldi, našinec s italskými předky, který to dotáhl až na dirigenta slavné milánské La Scaly.

Pokud jde o cizí operní soubory, dobré vzpomínky mají Pardubáci na olomoucká představení. Začátkem okupace se tam začal formovat vynikající soubor v čele s Beno Blachutem a Eduardem Hakenem. Tak Olomoučtí pomáhali pardubické veřejnosti udržovat aspoň částečný kontakt s kvalitním repertoárem v kvalitním provedení.

Snad poslední vážný pokus o založení pardubické opery podnikl hned v prvních týdnech po skončení války tehdejší ředitel a vynikající herec Miloslav Holub, jenž byl jako jeden z posledních jmenován už za svého ostravského působení národním umělcem. Hlavní tíha jednání však ležela na mladém dirigentu Františku Ondrůškovi, který po absolvování brněnské konzervatoři přišel do Pardubic r. 1940 ve svých 22 letech (nebylo divu, že se tu hned s jednou sboristkou oženil). V době svého pětiletého působení vyučoval též na hudební škole. Veškerá „operní“ jednání však musela skončit nezdarem, protože mj. bylo nutno především založit a vybavit - operní soubory v to zahrnujíc - divadla v navráceném pohraničí. A lidi i finančních prostředků nebylo nazbyt.

A tak nostalgicky vzpomínáme na Wuršrovu operu a divíme se, jak Pardubice, Hradec a Chrudim, které tehdy měly dohromady zhruba třetinu nynějšího počtu obyvatel, to dokázaly. Ale snad se blýská na časy...