Ohlédnutí za 115. výročím narození akademika Jiřího Diviše

Jeho otec – rodák pardubický, Ing. Jan Vincenc Diviš (1848 – 1923) byl známým odborníkem v oboru cukrovarnictví a autorem mnoha odborných prací. Jeho „Sacharometrie“ byla citována i v lékařském písemnictví. Plných 40 let (1879 – 1919) byl ředitelem přeloučského cukrovaru a též velmi úspěšným starostou tohoto města v letech válečných 1914 – 1919. Zasloužil se též o založení Polabského muzea v Přelouči, které obohatil některými nálezy.

Akademik Jiří Diviš vyrůstal ve venkovském prostředí mezi prostými lidmi. To nepochybně ovlivnilo i jeho vztah ke spolupracovníkům. Pochází z početné rodiny, měl mladšího bratra Ivana (otce v roce 1999 zesnulého básníka Ivana Diviše a divadelního výtvarníka Petra Diviše) a tři sestry: Annu, Alžbětu a Ludmilu, která však záhy zemřela v necelých dvou letech svého věku. Jiří navštěvoval střední školu – gymnázium v Praze na Malé Straně, a to v Hellichově ulici. Ubytován byl jako chovanec Strakovy akademie. Dle dochovaných materiálů se u jeho jména ve výročních zprávách objevovala často hvězdička. V roce 1905 se zapsal na lékařskou fakultu UK, ačkoli si jeho otec přál studia na právnické fakultě. Po promoci 1. června 1911 nastoupil jako operační elév na dětském oddělení u primáře Václava Kafky. Od 1. října se stal prvním sekundářem a zástupcem přednosty oddělení dětské chirurgie. Zde působil až do nástupu vojenské služby, t. j. do 1. října 1912. Po ukončení jednoroční prezenční služby nastoupil 1. října 1913 jako operační elév na porodnické klinice dvorního rady profesora Karla Pawlíka a na gynekologické klinice u profesora Václava Piťhy. U obou absolvoval s výtečným prospěchem. Od 1. dubna 1914 do 30. dubna 1915 měl platný dekret děkanství lékařské fakulty na operačního eléva na I. chirurgické klinice, avšak Jiří musel již 1. 7. 1914 nastoupit válečnou službu v c.k. Feldspitalu, kde byl velitelem plukovní lékař MUDr. Rudolf Trenkel. Zde působil do roku 1917, kdy byl po těžké úplavici přeložen do Brna. Plukovník MUDr. Trenkel o něm ve vysvědčení hovoří jako o chirurgovi s bohatými praktickými i teoretickými znalostmi, který ošetřoval za obtížných podmínek ve válečném prostředí (ošetřil více než 10.000 raněných).

Polní nemocnice často sídlily ve vesnických domcích nebo školách. Ve dne i v noci bylo třeba ošetřit až tisíce raněných. Přes tuto vyčerpávající práci dokázal J. D. napsat sedm publikací, uveřejněných ve vojenské zdravotnické literatuře. Tato vojenská služba dala Jiřímu Divišovi dostatek příležitosti, aby prokázal, že i v primitivních poměrech může chirurg prokázat zraněnému velké dobrodiní. Od 10. března 1918 byl přidělen na I. chirurgické oddělení Zemské nemocnice v Brně, která byla vedena MUDr. Hugo Leischnerem. Zde působil do 17. listopadu 1918. Od 1. ledna 1919 nastoupil jako lékař oddělení Pražského sanatoria a zároveň jako soukromý asistent profesora Rudolfa Jedličky.

Osudy Jiřího Diviše byly neodmyslitelně spjaty s historií zřizování II. chirurgické kliniky od samého začátku. Byl-li Rudolf Jedlička hlavou tohoto snažení, byl Jiří Diviš jeho výkonnou rukou.

Za tři roky po skončení první světové války provedl Diviš se svým učitelem Rudolfem Jedličkou první thorakoplastickou operaci v Praze (vyjmutí žeber při plicní tuberkulóze).

V roce 1923 vykonal první vědeckou transfúzi krve v tehdejším Československu. Titul docenta byl Jiřímu Divišovi udělen v únoru 1926. V témže roce vykonal jako docent II. chirurgické kliniky pražské lékařské fakulty ve svých čtyřiceti letech operaci, která z něho udělala světovou chirurgickou hvězdu: jako vůbec první úspěšně odstranil část plic s metastázou rakoviny. Když v říjnu 1926 zemřel přednosta II. chirurgické kliniky, profesor Rudolf Jedlička, byl 26. listopadu docent Jiří Diviš pověřen zastupováním, přednáškami i vedením kliniky. Tuto práci vykonával až do roku 1929, jeho pověření bylo každým rokem prodlužováno. O místo přednosty kliniky se v profesorském sboru odehrával boj: skupina vedená profesorem Antonínem Přecechtělem podporovala docenta Jana Zahradníčka, zatímco skupina vedená Josefem Pelnářem, Ladislavem Syllabou, Karlem Weignerem a Arnoldem Jiráskem byla pro pokračování v tradici myšlenek Rudolfa Jedličky, tedy pro Jiřího Diviše. Hlasovalo se vícekrát, jednou při absenci několika členů Pelnářovy skupiny se vytvořila většina hlasů pro Jana Zahradníčka, který na II. chirurgickou kliniku nastoupil koncem roku 1923.

Jiřímu Divišovi bylo nabídnuto místo primáře chirurgického oddělení nemocnice na Královských Vinohradech, kde v únoru roku 1930 nastoupil. Vzhledem k tomu, že oddělení bylo vybaveno značně zaostalým zařízením, provedl po svém nástupu řadu změn, především v rozčlenění prostor. Práce na chirurgickém oddělení se časem značně rozrostla. Byly sem posílány i případy hrudní chirurgie z Moravy a Slovenska. V roce 1931 provedl zde další unikátní operaci, a to resekci plicního laloku s prvotním nádorem. Pacientka pak za tři roky porodila zdravé dítě.

V roce 1933 se znovu rozhodovalo, komu svěřit místo přednosty II. chirurgické kliniky. Z přítomných jednatřiceti členů profesorského sboru bylo 26 pro Jiřího Diviše, dva lístky byly prázdné a tři proti. A tak byl v říjnu 1933 Jiří Diviš oficiálně jmenován přednostou II. chirurgické kliniky v Podolí.

Plynulý chod kliniky byl však narušen německou okupací v roce 1939. Diviš trpěl nejen celkovou situací, ale především osobní tragedií: jeho syn byl odvezen se studenty do koncentračního tábora, kde byl až do roku 1943 vězněn. Pražské sanatorium i klinika byly 26. dubna 1941 zabrány pro účely SS-lazaretu. U příležitosti svých 55. narozenin byl dne 4. 5. 1941 profesor Diviš svými spolupracovníky požádán, aby protestoval na protektorátním ministerstvu zdravotnictví proti úbytku chirurgických lůžek pro občany Prahy (asi 600 lůžek). Návštěva byla úspěšná a tak došlo během roku 1942 k výstavbě montované nemocnice v Motole. Během výstavby nové nemocnice operoval profesor Diviš na Vinohradech, ale již začátkem roku 1943 se přemístil do motolské nemocnice.

V období pražského povstání v roce 1945 zůstal profesor Diviš v nemocnici po několik dnů a řídil provoz celé nemocnice sám, protože přednostové ostatních oddělení se do nemocnice vůbec nedostavili. Byli sem přiváženi nemocní a ranění, kterým se dostalo ošetření bez ohledu na národnost, neboť Jiří Diviš ani v této situaci Hippokratovu přísahu neporušil.

Po osvobození se dostalo II. chirurgické klinice zadostiučinění v tom směru, že profesorský sbor lékařské fakulty UK přidělil již 26. května 1945 bývalou německou chirurgickou kliniku profesoru Jiřímu Divišovi. Čekala ho nejprve velká práce, neboť převzatá německá klinika byla v havarijním stavu. Když se poměry ustálily, měl Diviš 11 asistentů a stejný počet sekundárních lékařů. Prioritou kliniky byla hrudní chirurgie. Jiří Diviš jako citlivý znalec lidských povah dal každému možnost uplatnění, vítal každou iniciativu. Sledoval všechny novinky, které přinášela současná světová odborná literatura, a čerpal z nich témata pro diskuse na seminářích.

V roce 1953 se podařilo získat pro II. chirurgickou kliniku budovu po bývalé gynekologické klinice. Její rekonstrukce si vyžádala náročné stavební úpravy a tak provoz mohl být zahájen až v březnu 1958, kdy bylo Divišovi již sedmdesát dva let. To již také trpěl anginou pectoris s častými záchvaty, které mu znemožňovaly soustavnou práci na klinice.

Známý psychiatr a psycholog prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. vzpomíná na spolupráci a přátelství s Jiřím Divišem ve své trilogii lékařských vzpomínek (druhý díl) jako na jednoho z nejsympatičtějších lidí, jaké kdy poznal. „K pacientům byl vždy laskavý, při přesvědčování pacienta o nutnosti operace velmi šetrný. Moji ženu operoval na appendicitidu“. Prof. Vondráček uvádí m. j. tuto historku, dokumentující Divišovo obvyklé nasazení na II. klinice: „Byl jsem několikráte při jeho operacích. Operoval naprosto klidně, nezlobil se, nenadával. Jednou lékařka, která mu asistovala, omdlela a padala, ale včas byla zachycena. Avšak ani ostatní účastníci operace nebyli v dobré kondici. Vysvětloval nám, že operuje bez přestání od noci, že dámy a pánové už jsou unaveni“.

A právě toto tempo a typický operatérský stres si vybraly svou daň. Přišel srdeční infarkt, ležel na interně, přes všechny zákazy ráno vstal, umyl se, oholil se – jak to dělal každé ráno. Nakonec srdce přece jen nevydrželo a 2. 7. 1959 zemřel. Mnoho lidí zesmutnělo. Neměl snad nepřátel. Svoji matku (žijící v novobarokní vile v Přelouči, kterou dal postavit Divišův otec dle projektu Ing. Dr. h. c. Rudolfa Křiženeckého), přežil o necelé tři roky.

Jiří Diviš byl i v soukromí prostým člověkem, byl skutečným milovníkem hudby (uctíval především Janáčka) i výtvarného umění. Oženil se na počátku první světové války v roce 1914. Měl inteligentní a energickou paní a dvě děti, které se narodily za války: dcera Gabriela se později stala docentkou očního lékařství, syn Jiří (pobyl čtyři roky v Oranienburgu) docentem gynekologie.

Divišovi obývali od roku 1933 rodinnou vilku se zahrádkou v Praze – Podolí, kam se přestěhovali z Lützowovy (nyní Opletalovy) ulice, kde měl Jiří Diviš ordinaci. Dům v Podolí byl vždy otevřen kulturnímu životu. Docházel sem například houslista J. Vlach, klavírista Jan Panenka, skladatel Jan Rychlík, z výtvarníků Špála a Zrzavý, portrétoval ho i Břetislav Benda. Ze sportu pěstoval turistiku, a proto každé prázdniny procestoval některou horskou oblast: Slovensko, Beskydy, Krkonoše. Jinak veškeré víkendy trávil v malé vilce se zahradou v Černolicích, v povodí Berounky. Vzhledem k těmto výhodným bytovým i rekreačním podmínkám nevyužíval pobytu v rodinné vile u matky v Přelouči. Ta se stala naopak doménou rodiny jeho mladšího bratra Ivana, sídlícího v činžovním domě na Vinohradech, která zde trávila pravidelně celé školní prázdniny.

Zásluhy akademika Jiřího Diviše pro československou i světovou chirurgii zhodnotili ve svých smutečních projevech při jeho pohřbu dne 6. 7. 1959 akademik Arnold Jirásek, prof. MUDr. Bohumil Špaček, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Lhotka, DrSc. a prof. MUDr. Emerich Polák, DrSc.

Akademik Diviš zveřejnil během svého působení na chirurgických klinikách téměř 180 odborných příspěvků a byl autorem několika odborných publikací, z nichž si připomeneme např. z r. 1926 „Příspěvek k operační léčbě nádorů plicních (resekce plic)“, který vyšel v německém a českém jazyce. Této práci byla přiznána světová priorita v odborné literatuře francouzské, italské a americké. V roce 1951 byla vydána jeho „Učebnice speciální chirurgie II.“, později v roce 1955 přepracovaná a textově doplněná. Z roku 1954 si dále připomeneme jeho klasickou monografii „Chirurgické nádory mezihrudní“.

Z jeho žáků vzešla řada vynikajících odborníků, např. : prof. MUDr. Václav David, Doc. MUDr. Adolf Fürst, prof. MUDr. Emerich Polák, DrSc., prof. MUDr. Václav Kafka, DrSc., Doc. MUDr. Zdeněk Vahala, DrSc., akademik Karol Šiška, prof. MUDr. Bohumil Špaček, DrSc., akademik Prokop Málek, Doc. MUDr. Vilém Friedberger, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Lhotka, DrSc., Doc. MUDr. O. Vaněčková, CSc,. prof. MUDr. Eduard Hradec, DrSc., prof. MUDr. František Řehák, DrSc., prof. MUDr. Aleš Podzimek, CSc.

Adresa autora: František HOLLMANN, Žižkova 605, 535 01 Přelouč

Použité prameny:

1.     Prof. MUDr. Zdeněk Vahala, DrSc.: Jiří Diviš (1886-1959), Univerzita Karlova 1994, Karolinum (osobnost a dílo)

2.     Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc.: Lékař dále vzpomíná (viz str. 127 – 128), Avicenum (2. díl z třídílné tril.)

3.     Všeobecná encyklopedie Diderot, sv. č. 2 c/f (viz str. 257)

4.     KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. stol. (viz str. 80)

1. Týdeník TÝDEN, květen 2001, příspěvek Frant. Houdka v rubrice „Nesmrtelní“: Jiří Diviš – průkopník hrudní chirurgie (výročí narození) – viz str. 84.