JAN JIŔÍ NERUDA z Rosic, významný hudebník 18. století

Zpěv a hudba se dostaly na přední místo ve školách. Učitelé – kantoři poskytovali základní hudební vzdělání širokým vrstvám. A tito kantoři, kteří současně působili v literátských bratrstvech a jako regenschori v kostelích, měli největší zásluhu na rozvoji hudebnosti českého národa.

O činnosti kantorů v Pardubicích píše ve svých Dějinách J. Sakař: „Rektor školní s žákovstvem měl význačné místo v chrámu pro svůj úkol, provázeti úkony kněžské zpěvem umělým. V století 17. práce školních správců na chóře rozmnožila se pěstěním církevního zpěvu při „positivu“ a hlučnost hudbou figurální. S městským chrámem závodil v církevní hudbě i pardubský venkov. Pro zvelebení Bohoslužeb pracovali vedle kněze a kantora dobrovolní pěvci – sousedé, sdružení v chóru literátském. Mezi nimi rostl značný počet školených hudebníků a pěvců“.

Do vývoje české hudby s její lidovou tradicí zasáhla italská barokní hudba, tehdy rozšířená v evropské kulturní oblasti. Tuto hudbu, jež byla blízká české lidové zpěvnosti, provozovali čeští hudebně vzdělaní jedinci, nejčastěji  v zámeckých kapelách. Obvykle byli zaměstnanci vrchnosti a toto působení mělo pro ně i existenční výhody.

Z nadaných kantorů a hudebníků se stávali vyhlášení varhaníci, houslisti, hornisti a často hráči na více nástrojů. Hudební vzdělání a invence vedla některé z nich k činnosti skladatelské. Jejich skladby získávaly pro svůj melodický půvab široký okruh posluchačů.

V evropské hudební kultuře jsou české země 18. století často nazývány „konservatoří Evropy“. V té době byla naše vlast skutečně kolébkou hudebníků. Jen menší část jich zůstávala doma, většina odcházela, buďto do císařské Vídně nebo do okolních, ale vzdálenějších zemí. Odcházeli z důvodů sociálních, náboženských i národních. Naše země byly častým dějištěm válek, jež lidem přinášely nesvobodu, útlak a útrapy.

Jedním z předních hudebníků té doby byl Jan Václav Stamic, jehož rod prošel Pardubicemi, Německým (Havlíčkovým) Brodem a skončil v Mannheimu v německé Falci. Několik generací Stamiců podrobně popsal M. Hanuš, mj. v těchto „Zprávách“. V hudební literatuře je možno nalézt i zmínky o Stamicovu současníku Janu Jiřím Nerudovi z Rosic. Zatím co o J. V. Stamicovi je v biografické literatuře poměrně dost informací, o J. J. Nerudovi to říci nelze.

Ve stručné poznámce k realizaci jednoho z jeho koncertů muzikoložka O. Zuckerová uvádí: „Jan Křtitel Jiří Neruda pocházel z hudebního kraje – východních Čech, kde se narodil r. 1706 v Rosicích u Pardubic. Byl vynikajícím houslistou, který získal základy hudebního vzdělání v Praze a nějaký čas tam byl angažován v divadelním orchestru. V letech 1742 – 1772 byl koncertním mistrem kurfiřtské opery v Drážďanech; tam také zemřel r. 1780. Neruda byl plodným skladatelem; je známo, že je autorem 18 symfonií, 14 koncertů a 6 triových sonát (vyd. Lipsko 1764); mnoho jeho skladeb je nezvěstných.“

Tato stručná informace jistě vzbudí náš zájem o Nerudova podrobnější životopisná data! Nahlédnutím do přístupné slovníkové literatury, jako je Riegrův nebo Ottův slovník naučný, zjistíme některá další fakta. Slovníky uvádějí, že Jan (Křtitel) Jiří Neruda se narodil kolem roku 1710 v Rosicích, že to byl slavný houslista a také cellista, který po pobytu v Praze mnoho cestoval. V r. 1750 byl povolán ke kurfiřtské kapele do Drážďan, kde působil až do své smrti v r. 1780, i když od r. 1774 již veřejně nevystupoval. Věnoval se hudební výchově svých dvou synů, Ludvíka a Antonína Bedřicha, kteří pak rovněž jako houslisté působili v kurfiřtské kapele.

Slovníky uvádějí i staršího Nerudova bratra, Jana Zlatoústého Nerudu, také výborného houslistu, který se narodil 1. 12. 1705 rovněž v Rosicích, a podobně jako Jan Jiří působil v Praze. V r. 1726 vstoupil do řádu premonstrátů ve strahovském klášteře, kde se později stal ředitelem kůru. Zemřel 2. 12. 1763 v Praze.

Podobné údaje o obou bratřích poskytují četné cizojazyčné hudební lexikony, které, na rozdíl od předchozích, jako rok narození J. J. Nerudy uvádějí r. 1706, příp. kolem r. 1707 a shodné místo narození Rosice (Rossitz in Bohmen, Rossicz en Bohéme, Rositz bei Pardubitz). Shodně se uvádí i úmrtí J. J. Nerudy v r. 1780 ve věku 73-74 let. Jeho působení v drážďanské dvorní kapele bylo údajně ukončeno pensionováním r. 1772. Ve zmíněných lexikonech se vypočítávají Nerudovy skladby, jež zůstaly z velké části v rukopisech a jsou rozptýleny v evropských bibliotékách (Berlín, Brusel, Stockholm, Uppsala aj. )

Československý hudební slovník dosavadní údaje o datu a místu narození J. J. Nerudy do jisté míry zpochybňuje, když uvádí, že ten se „narodil prý v Čechách v Rosicích v letech 1706 – 1710“ a dodává „nevyskytuje se však v matrice ani v Rosicích u Chrasti, ani v Rosicích u Pardubic“. O které Rosice jde, bychom mohli spekulovat, obojí však jsou ve Východních Čechách a konečně i blízko Pardubic.

 V tomto českém hudebním slovníku, i v některých cizích, jsou odkazy na starý Dlabačův německy psaný lexikon z r. 1815. Jde o dílo pražského premonstráta Jana Bohumíra Dlabače (Johann Gottfried Dlabacž), rodem z Cerhenic u Kolína. Podle něj se Jan Křtitel Jiří Neruda (Johann Baptist Georg) narodil v letech 1706 – 1710 v Rosicích v Čechách (Rossicz in Bohmen). Z tohoto lexikonu, který byl považován za hodnověrný, čerpaly bezpochyby všechny uvedené slovníky a lexikony, neboť jiné prameny o raném životním období tohoto hudebníka zřejmě neexistovaly. Totéž platí i pro již zmíněné informace o jeho bratru Janu Zlatoústém Nerudovi (Johann Chrysostom). Nově se u Dlabače dovídáme o otci obou bratrů, Jakubovi Nerudovi, který zemřel 19. 2. 1732. Další údaje chybějí. Pokud jde o J.J. Nerudu, Dlabač vyzdvihuje jeho hráčské umění, připomíná jeho pedagogickou činnost a zdůrazňuje vysokou úroveň jeho kompozic, jež byly při jejich uvedení příznivě hodnoceny.

V novější době se českou hudbou a hudebníky 18. století zabývala nedávno zesnulá muzikoložka Z. Pilková. Její pozornosti neušel ani Jan Jiří Neruda, jehož osobnosti a hudebnímu odkazu věnovala důkladnou studii. Jako pramenů pro biografickou část využila především listinného materiálu z archivů a matrik z času Nerudova působení v Drážďanech. Obdobné domácí prameny nenalezla, a tak musela vycházet z již uvedených slovníkových údajů (Dlabač) a případně je korigovat.

Tak na základě nových dokumentů mohla upřesnit dosud nejistý rok Nerudova narození a opravit rok úmrtí. Podle matriky zemřelých v drážďanském dvorním kostele J. J. Neruda zemřel 11. 10. 1776 jako 65-letý. Tomu pak odpovídá rok narození 1711, tedy rok bližší horní hranici dosud uváděného rozmezí let.

Pokud jde o místo narození, autorka studie prohledala matriky obou českých Rosic a také dalších na Moravě (Rosice u Brna a u Jihlavy) a dokonce i Rosovic u Příbrami. Nikde však záznam o křtu J. J. Nerudy, ale ani jeho bratra J. Zl. Nerudy v příslušném období nenalezla. Přitom Dlabačem uváděné podrobné údaje o narození a úmrtí strahovského premonstráta J. Zl. Nerudy a o jeho věku 58 let jsou v souladu, a tedy věrohodné. Zde se dá předpokládat, že Dlabač, který na Strahově působil o několik desítek let později, našel asi potřebná data o J. Zl. Nerudovi v klášterních záznamech. Údaje o jeho bratru, zřejmě z jiných zdrojů, jsou nespolehlivé. Rodiště bratrů Nerudových v Rosicích se zatím neprokázalo. O příčinách, proč příslušné matriky mlčí, lze se jen dohadovat.

O Nerudově pražském působení v divadelním orchestru a o jeho údajném cestování se rovněž nenalezl žádný doklad. Do Drážďan odešel bezpochyby mnohem dříve, než uvádí Dlabač (1750). Již ve 40. letech pobýval v tomto městě natrvalo. Působil tu jako houslista, nejprve u hraběte Rutowského a od r. 1750 již v kurfiřtské kapele, nikoliv sice jako koncertní mistr, ale jako uznávaný hudebník, později jeden z pěti nejlepších houslistů, jak o tom svědčí i vysoké služné 400 zl. ročně. Před tímto nástupem se ještě ucházel o místo v Berlíně, nejspíše u královského pruského dvora.

Z. Pilková nalezla v drážďanské matrice doklady o křtu, ale i o časném úmrtí některých Nerudových dětí. První dítě, Johann Ludwig Anton, se narodilo už počátkem roku 1741 a do r. 1750 přišlo na svět ještě dalších šest a ještě nejméně dvě v pozdějších letech. Jeho žena Johanna Christina zemřela v r. 1764. Nerudovo udávané penzionování v r. 1772 není doloženo, spíše je pravděpodobné, že jej smrt zastihla v plné služební činnosti.

O dvou Nerudových synech byla již zmínka. Oba, v hudbě vyučeni otcem, nastoupili již v mladém věku jako houslisté do kurfiřtské kapely a pravděpodobně tam působili až do smrti. První Ludwig zemřel v r. 1792, druhý Anton Friedrich v r. 1797. I když nedosáhli otcova věhlasu, byli v kapele rovněž dobře hodnoceni.

Osud J. J. Nerudy a jeho rodiny se velmi podobal osudu již zmíněného J. V. Stamice. Oba odešli z Čech do německého prostředí, zakotvili v kurfiřtských orchestrech a po nich tam působili i jejich dva synové. Oba Stamicovi následovali otce i ve skladatelské činnosti, o Nerudových to známo není. Tato druhá generace už zcela splynula s cizím prostředím. Zatímco Stamic udržoval spojení se starou vlastí a ještě nakrátko i s rodinou navštívil svůj rodný Německý Brod, Neruda zřejmě žádné kontakty neměl. I proto zůstává jeho pobyt v Čechách blíže neobjasněn.

Že však přece jen k jistému kontaktu mohlo dojít, o tom svědčí objevený dopis jednoho z Nerudových českých spoluhráčů, v němž doporučuje Nerudovu dceru hraběnce Valdštejnové v Čechách jako komornou s poukazem, že je „besonders im Frisiren geschücket“. To svádí k poznámce, že „zlaté české ručičky“ se uplatňovaly i v druhé generaci a nejen na houslových strunách. Zda se tato, tj. především hudební zručnost projevila i v dalších generacích, není známo.

Z. Pilková se ve své studii obšírně zabývá i skladatelskou tvorbou J. J. Nerudy. Počet objevených skladeb se novějším průzkumem značně rozšířil. Podle posledního stavu napsal Neruda 2 duchovní skladby, 36 sinfonií, 12 nástrojových koncertů, 33 triových sonát, 8 sonát pro housle a basso continuo a rovněž 5 drobných skladeb tanečních. V slovníkové literatuře uváděná francouzská opera „Les Troquers“ se nenalezla. Kromě šesti triových sonát, vydaných ještě za Nerudova života, vyšlo v poslední době tiskem jen několik čísel, ostatní zůstávají v rukopisech, a to vesměs v opisech, jež se nacházejí v různých, často velmi odlehlých lokalitách. Řada jeho skladeb je i v českých klášterních a zámeckých sbírkách (Osek, Brno, Doksy). Že se vyskytují v Drážďanech a v německých hraběcích sbírkách, je samozřejmé. Cesty, po nichž se dostaly do sbírek ve Švédsku, lze však jen obtížně vysvětlit.

Jak je z výčtu skladeb patrno, převažuje hudba instrumentální, často zaměřená na housle – nástroj, který Neruda mistrovsky ovládal. Dá se předpokládat i hudba vokální a vokálně-instrumentální pro chrámové účely, ta však nebyla registrována.

Kde se Neruda naučil kompozici, není známo, jisté základy mohl snad získat v učební době opisováním cizích skladeb, s dalšími, zvláště italskými, se setkával při jejich provozování v kapelách. Skladatelské řemeslo ovládal dokonale, jeho kompozice jsou náročné, zvláště v houslových partech.

Dobu vzniku Nerudových skladeb nelze určit, jistě některé napsal již v Čechách, nejvíce však asi při drážďanském působení v dvorské kapele. Bez znalosti jejich chronologie a při špatné dostupnosti není možno blíže posoudit vývoj Nerudova kompozičního stylu. V jeho skladbách ještě přetrvávají barokní prvky, současně se v nich objevují vlivy mannheimské Stamicovy školy. Jeho tvorba náleží do období stylového přechodu na rozhraní baroka a klasicismu.

Přes uvedené nedostatky se Z. Pilková pokusila na několika skladbách o zhodnocení Nerudovy hudby, jak co do formální, tak vnitřní stavby a dalších složek, jako je melodika, rytmika, dynamika apod. Tato čistě odborná analýza je nad rámec tohoto informativního biograficky zaměřeného pojednání.

Závěrem lze Jana Jiřího Nerudu z Rosic zařadit mezi významné hudebníky z období předklasicismu. Jeho životopis vyžaduje doplnění, jeho hudební tvorba čeká na důkladnější poznání a zhodnocení. Prostor k historiografickému bádání o životě a díle Jana Jiřího Nerudy zůstává otevřen.

Literatura:

G. Černušák, Dějiny evropské hudby, Praha – Bratislava 1964

J. Sakař, Dějiny Pardubic nad Labem, díl III., část 1., s. 80, Pardubice 1926

M. Hanuš, Zprávy KPP, roč. 27, č. 11/12, s. 268, 1992

O. Zuckerová, Sleeve-note gram. desky č. 110234G, Supraphon 1978

Riegrův slovník naučný, kap. 5, s. 781, Praha 1866

Ottův slovník naučný, kap. 18, s. 213, Praha 1902

R. Eitner, Biographisch-Bibliographisches Quellen-Lexikon, sv. 7, s. 174, Leipzig 1902

F. J. Fétis, Biographie Universelle des Musiciens, kap. 6, s. 300, Paris 1785

Riemann Music Lexikon, sv. 2, s. 306, Mainz 1961

Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 2, s. 170, Praha 1965

J. G. Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon, sv. 2, slp. 370, Praha 1815

Z. Pilková, Hudební věda, roč. 27, č. 2, s. 99, 1990