VÝZNAMNÉ POSTAVY PARDUBICKÉ CHEMIE

Prof. Ing. Josef Herynk prožil své dětství a školní léta v nedalekém rodném Hradci Králové, kde po absolutoriu gymnázia odchází studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Druhou státní zkoušku vykonal na katedře organické technologie u známého prof. Ferdinanda Schulze. V roce 1924 byl pak vyslán jako stipendista do Francie, kde pracoval na universitě v Nancy v laboratoři organické chemie pod vedením prof. Vanona.

Po návratu z Francie se stává zaměstnancem koželužny fy Bőhm v České Skalici v závodě Klotilda ve Velkém Bočkově na Podkarpatské Rusi. Nejvíce zkušeností a poznatků, jak v oblasti výzkumné tak praktické, získal v akciové továrně na výrobu umělých hnojiv a lučebnin v Kolíně. To bylo v letech 1926 až 1931, kde působil již ve vedoucí funkci. Trvalé zaměstnání však našel ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Tam nastoupil do provozu na výrobu organických barviv a meziproduktů. V roce 1938 se zúčastnil stěhování podniku do Prahy a tam začal na podnikovém ředitelství s projekcí nového barvářského závodu v Rybitví u Pardubic.

V nově budovaném závodě v Rybitví byl pověřen vedením provozu polotovarů a azových barviv. Jako výborný chemik byl navíc ještě schopným organizátorem. Jeho rozsáhlé odborné vědomosti se spojovaly s řadou jeho morálních předností, mezi které patřila bezesporu osobní zásadovost a cílevědomé jednání. Tyto jeho přednosti vedly k tomu, že byl v květnu roku 1945 ustanoven ředitelem rybitevského závodu. Po znárodnění byl pak jmenován do čela vzniklých Východočeských chemických závodů. V roce 1953 byl právě na základě úspěšného vedení podniku povolán na ministerstvo chemického průmyslu jako vedoucí nově vzniklého odboru technického rozvoje. V roce 1960 se Ing. J. Herynk vrátil obohacen o četné životní zkušenosti na akademickou půdu Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Zde byl jako vedoucí katedry organické technologie 1.5.1966 jmenován řádným profesorem a 1.9.1966 také prorektorem pro vědeckou činnost. A také zde byla jeho činnost velmi úspěšná, protože prof. J.Herynk si velmi cenil možnosti styku s mladou generací, které mohl předávat své bohaté odborné zkušenosti. Funkci prorektora vykonával do 15.12.1969 a vedoucím katedry organické technologie byl až do svého odchodu 28.2.1970.

Zdaleka nelze vyčerpat výčet všeho, co za svůj život prof. Josef Herynk vykonal. Namátkou třeba připomenout jeho velmi úspěšnou funkci předsedy redakční rady časopisu Chemický průmysl a funkci člena redakční rady Státního nakladatelství technické literatury v Praze.

Velmi mnoho by bylo možno ještě vyjmenovat, co životní dílo prof. J. Herynka obnáší a znamená. Proto bych se rád také zmínil o jeho osobě z pohledu lidí, kteří ho osobně znali a přicházeli s ním do styku. Znali ho nejen jako vynikajícího odborníka, ale také jako moudrého rádce, spolupracovníka a z mého osobního hlediska staršího a zkušeného kolegy a mohu říci, že také přítele. Počátky našeho sbližování lze zařadit někdy do let 1942 – 43. Byla to z počátku běžná setkání spolupracovníků. A posléze, kdy byl již ve funkci ředitele, mne vzdáleného podřízeného ani nenapadlo, že se naše vzájemné vztahy mohou tak významně rozvinout.

Byla to pravděpodobně náhoda, která přichází nečekaně a v rozličných formách. Bylo to pozdě odpoledne na podzim roku 1947, kdy jsem po určitém služebním jednání zašel před odjezdem z Prahy do jednoho z antikvariátů na Starém Městě. Prohlížel jsem regály s knihami a objevil tam „Dějiny francouzské literatury od 1789 až po dnešní dny“ vydané J. Svobodou v Praze 1938. Když mi knihu balili, poklepal mi někdo na rameno a poznal jsem ředitele Ing. J.Herynka. Ptal se mě, co jsem pěkného objevil a zdali navštěvuji často antikvariáty. Tak jsem se pochlubil získanou kořistí a poté, když jsme vyšli z obchodu, rozvinul se mezi námi živý rozhovor na téma Francie. A právě toto téma nás velmi sblížilo. Dověděl jsem se o jeho studijním pobytu na universitě v Nancy ve Francii, živě připomněl také své setkání s paní Marií Curie – Sklodowskou. Rozhovor byl poměrně dlouhý a probíhal v křivolakých a malebných uličkách staré Prahy. Nu, a poté následovaly již pravidelnější rozhovory v Rybitví, zpravidla, když jsem odcházel k večeru z laboratoře do nedalekého Bohdanče, kde jsem přechodně bydlel. Nejčastěji jsme však spolu mluvili při jednáních v redakční radě, kde jsem zastupoval téměř dvacet let zájmy Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví. Také období pedagogické činnosti prof. J. Herynka a moje působení na VŠCHT Pardubice přispěly k našim velmi blízkým, stále se prohlubujícím kontaktům.

Velmi nás sblížil případ zvaný „benzidin“. V té době bylo již zjištěno, že se jedná o humánní karcinogen, způsobující po dlouhé a záludné expozici rakovinu močového měchýře a močových cest. Navíc byla v podezření z karcinogenních účinků řada dalších barvářských meziproduktů azových barviv. V té době jsem pracoval na detašovaném pracovišti v Rosicích nad Labem. A právě tam jsme dojednali vznik konference chemiků a lékařů, majících zájem o tuto problematiku. Později k nim přibyli také biologové. Iniciátorem akce byl právě prof. J. Herynk, který považoval za svou morální povinnost se touto závažnou problematikou intenzivně zabývat. A tak jsem se stal odborným garantem každoročních konferencí s problematikou chemické karcinogenese, nejdříve s celostátním rozsahem, později i se zahraniční účastí. Akce byla podporována jednak vedením ústavu, ale i aktivní účastí pracovníků z barvářského průmyslu. Prof. J. Herynk doporučil také účast prof. M. Jurečkovi a prof. M. Večeřovi.

První jednání probíhalo velice úspěšně. Večerní diskusi zahájil prof. J. Herynk dlouhým apelujícím příspěvkem především na etický a morální dopad výroby benzidinu jako důležitého meziproduktu pro řadu tzv. přímých azových barviv. Celé toto jednání a jednotlivé přednášky byly věnovány problematice průmyslové výroby organických barviv, především barviv azových. Jednání bylo třídenní a konalo se v Bedřichově u Liberce. Poté se konference „Chemická karcinogenita“ konaly na různých místech v republice. Poslední byla 15. celostátní konference konaná v Dolcích u Trutnova v roce 1988. Jsem přesvědčen, že nebýt iniciativy prof. J. Herynka, konference by se nikdy neuskutečnily.

S přibývajícími léty byla naše setkání a rozhovory stále častější. Témata byla věnována zpravidla obecným otázkám rozvoje vědy a techniky. Již tenkráte jsme pochopili, že velkou roli začínají hrát také vědy biologické (viz např. biotechnologie), ale především to byl objev struktury kyselin nukleových, potažmo kyseliny deoxyribonukleové.

Mezi další významná témata sledovaná prof. J. Herynkem patřily některé skutečnosti uvedené v knize „The Limits To Growth“, napsané na podnět tzv. Římského klubu a vydané v roce 1972. Byly to otázky populační exploze, limity zásob fosilních paliv, nedostatek pitné vody, ubývající půda schopná plodit dostatek potravy, problémy velkých městských aglomerací, sociální napětí mezi jednotlivými kontinenty atd. Je třeba si uvědomit, že v té době to nebylo bezprostředně spojováno s ekologií, nebyly v popředí zájmu ozónové díry, skleníkový efekt a klimatické následné změny, a přesto jsme byli velice znepokojení vývojem současné civilizace.

V závěru svého plodného života se prof. J. Herynk zabýval systematicky historií československého chemického průmyslu. Na základě původních pramenů z archivů a knihoven zpracovával celé období chemických výrob v rozmezí let 1750 až 1938. Tato práce vyšla ve formě XI. sborníku skupiny pro historii při Společnosti průmyslové chemie ČVTS na podzim roku 1983. Byl to jen základ pro připravované podrobné dějiny této problematiky. Byl iniciátorem pamětníků z řad chemického průmyslu, aby sepsali svoje vzpomínky a prezentovali je v různých odborných akcích. Byl stále velkým optimistou a pracovníkem ještě v posledních letech. Navíc byl člověkem, který dovedl poradit a pomoci všude tam, kde mohl.

Prof. Ing. Josef Herynk zemřel po nešťastné náhodě 26. listopadu 1984 večer, den před dovršením 83 let. Jeho život byl příkladný a v posledních letech na něho velmi často vzpomínám, stejně jako i ti, co ho znali a měli rádi.

Literatura:

       L. Holub: str. 31, Sborník příspěvků přednesených na semináři „Osmdesát let Synthesia“, Praha 2000.