Odbojář Antonín Němeček

Jak je známo, je pro zpravodajce snadnější si opatřit zprávy a daleko obtížnější pak je, aby je dopravil na místo určení, v našem případě exilové vládě do Londýna. Proto bylo navázáno rádiové spojení domácího odboje s exilem.  Po zásazích gestapa v roce 1941 byly k dispozici pouze dvě vysílačky: SPARTA  I a SPARTA II. První z nich sloužila ilegálnímu politickému ústředí (doc. Krajina) a druhá pak vojenské organizaci Obrana národa.

Všimněme si tedy vysílačky SPARTA I  a osudu lidí kolem ní. Na hranicích tehdejší Velké Prahy byla v Jinonicích osamělá budova akcízu1)  na křižovatce silnic z Prahy do Stodůlek a do Řeporyj. V přízemí budovy byla kancelář finanční stráže, v prvním poschodí pak byt velitele stanice Karla Prokopa2) a jeho ženy Emilie3) i jejich syna Miroslava4). Pro umístění vysílačky to bylo celkem ideální místo. Spartu I obsluhovali bývalý četař čs. armády Jindřich Klečka5) a Otto Linhart. Pomocníkem radiotelegrafistů byl Antonín Němeček, o němž bude řeč dále. Abychom si dovedli představit něco o vysílání , pak osamělost budovy umožňovala pozorování, zda není nebezpečí. Rovněž je pozoruhodné, že např. 3. října 1941 – osudového dne – dopoledne vyslala vysílačka 11 depeší6). Pak J. Klečka zahájil další provoz v 15, 30 hod. a ukončil ho ve 23,35 hod. Pokud jde o obě stanice, v roce 1941 vyslala celkem 8230 depeší, což je 530 stran strojopisu. Na tehdejší poměry (šifrování aj.) to byl neuvěřitelný výkon.

Téhož 3. října 1941 se gestapu podařilo vysílačku SPARTA I zaměřit. Den předtím byl u Heydricha na koberečku šéf pražského gestapa dr. Otto Geschke. Byl tvrdě kritizován právě kvůli této vysílačce. Proto ještě tento den kolem půlnoci obklíčilo akcíz přepadové komando gestapa za vedení komisaře Dittmara Bingela. Nejdříve zadrželo Karla Prokopa a dalšího člena finanční stráže Medříka7). Prokopa vedl gestapák po chodbě, avšak ten náhle odskočil ke dveřím na dvůr, tyto zabouchl a stačil zamknout a v nastalém zmatku uprchl. Podařilo se mu dostat se až do stanice Karlštejn, kde právě stihl vlak do Plzně. V Plzni našel úkryt na klinice prof. Šimmera a byl zatčen až 4. 7. 1942.

Telegrafista J. Klečka uprchl v domě nahoru spolu s Miroslavem Prokopem a zamkli se v místnosti. Tam se Klečka zastřelil vlastní pistolí. Když se k němu gestapáci dostali, ještě žil. Jeli pro lékaře. Nejbližší z nich Dr. M. Miler se zapřel, a tak přijel Dr. Jeníček. Bingel vyzýval lékaře, že Klečku potřebují živého. Dr. Jeníček tvrdil, že není možnost záchrany života, a opravdu zanedlouho Klečka zemřel.

Telegrafisté býv. čs. armády byli na výši a Klečka i jiní to dokazovali. Nebyli však připraveni na to, že jsou zaměřováni, že je nutné střídat stanoviště, nevysílat dlouho apod. Na druhou stranu v hlášení velitele německé pořádkové policie bylo napsáno, že „je na pováženou, že údaje o nasazení zaměřovacího vozu jsou známy uvězněným osobám…“

V uvedené osudové okamžiky byl v akcízu i Antonín Němeček. Je to pro nás velice zajímavá osobnost. Narodil se v Dolní Rovni u Pardubic dne 8. května 1915. Bylo mu tedy 26 let. O jeho životě toho není moc známo – bohužel – navíc se o něm prý vyskytuje řada nepravdivých údajů. (Bezesporu záležitost komplikuje další odbojový pracovník a spolupracovník telegrafisty paraskupiny SILVER A s totožným jménem Antonín Němeček8.) Strohé údaje hovoří, že A. Němeček z akce v akcízu byl od raného mládí sirotkem. Posléze pracoval jako sluha, pekař a kuchař v církevních útulcích a v učitelském ústavu kongregace školských bratří u sv. Jana pod Skalou9). K 2. březnu 1941 byl kandidátem řádu benediktinů v Praze – Emauzích. Když byl klášter zrušen, bydlil v Praze – Nuslích, Albíkova ul. č. 3. Po zatčení v akcízu prošel německými věznicemi a 19. ledna 1942 byl odsouzen k smrti. Tolik stručné údaje o zajímavé osobnosti z našeho okresu, o níž zatím není tolik známo. Jistě by stálo mnoho dalšího doplnit a zpracovat.

Ještě je potřebné se zmínit o ženách. Emilie Prokopová byla rovněž zatčena při akci a hned na místě byla vyslýchána. Ve zmatku akce se jí podařilo spolknout písemnost, kterou na akcíz dopravil kurýr. Jejím dalším místem pobytu byla Pankrác. Zanedlouho pak byla transportována s dalšími ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam se poznala s paní Boženou Klečkovou, ženou telegrafisty Jindřicha Klečky, a paní Krotilovou, matkou Boženy. Ženy věznění přežily a Emilie Prokopová se o osudu svých nejbližších dozvěděla smutnou pravdu až po osvobození.

Právě v těchto dobách, kdy už téměř nejsou pamětníci, je prospěšné si připomínat pohnuté chvíle národa, osudy vlastenců, pojem vlastenectví a obětování vlastního života za vlast. Dnešní „vlastenectví“, projevující se halasnými shromážděními při vítětzstvích sportovců, nemá s oním předchozím nic společného…

Poznámky:

1)     Akcíz = potravní daň. V době 1. ČSR byl zákon o dani z potravin. Na přístupu do Prahy (ale i do jiných uzavřených měst) byli členové finanční stráže, kteří vybírali daň z dovážených potravin. Např. i na průvodkách byl rámeček, kde se vypisoval obsah balíku. Když tam byly potraviny, nalepovala se známka „potravní daň".

2)     Karel Prokop se narodil 8. října 1893 v Horních Kralovicích, tehdy okres Ledeč nad Sázavou. Nyní je město Dolní Kralovice i jeho součást Horní Kralovice zbourána a zatopena vodami Želivky, přehrazené u Soutic, dodávající odtud vodu pro Prahu a jiná města.

3)     Emilie Prokpová, nar. 15. října 1893, manželka, válku přežila v koncentračním táboře Ravensbrück.

4)     Miroslav Prokop, syn, narozen 22. října 1922. Byl studentem a za rozšiřování letáků mu hrozilo zatčení. Uprchl na Slovensko. Tam byl zatčen, avšak podařilo se mu uprchnout. Byl přítomen akci v akcízu, když byl spolu s J. Klečkou v horní části domu. Ukryl se do výklenku, kde až nad ránem ho objevil protektorátní policista Kraus. Byl odsouzen k smrti a 13. února 1942 byl popraven v Manthausenu smrtící benzinovou injekcí.

5) J   indřich Klečka byl četařem délesloužícím býv. čs. armády. Zapojil se do odboje. Po demobilizaci pracoval v obchodě svého otce, kde jezdil s autem pro zboží a zaměstnáním kryl svoji odbojovou činnost. Byl spolu s Otto Linhartem vynikajícím telegrafistou, avšak v té době neznal a nikdo kolem skutečnosti, které usnadní zaměření radiostanice. Po sebevraždě se dostaly do rukou gestapa i některé jeho písemnosti, kde gestapo nalézalo souvislosti s agentem našeho odboje Paulem Thümmelem.

6)     Vítězslav Hanák: Dokumenty a depeše z Benešova londýnského trezoru, Historie a vojenství 1/2001, str. 53 – 175.

7)     O členu finanční stráže Medřikovi jsem další podrobnosti neobjevil.

8)     Antonín Němeček, povoláním horník, člen ilegální organizace S21B, žil v Bohdašíně u Červeného Kostelce. Přepravil např. vysílačku Libuši spolu s J. Potůčkem z Rosic a pak i na další místa na Červenokostelecku.

9)     Svatý Jan pod Skalou – leží na Loděnici, východně od Berouna.

Literatura:

Oldřich Pelc: Parašutisté v akci. Národní politika, Mnichov 1987

Petr Kettner, I. M. Jedlička: Tři kontra gestapo. Vydavatelství časopisů MNO, Praha 1967

Zdeněk Jelínek: Operace Silver A, SPB a Muzeum Kolín 1984

Vítězslav Hanák: Operace Percentage, Historie a vojenství, 4/2000, str. 828 – 846.