ALOIS DOSTÁL: PERNŠTEINŮV PANOŠ DĚJEPISNÁ POVÍDKA

Počátek povídky situuje autor na Kunětickou horu zhruba do let cca 1490 – 94, kdy Jan a Vojtěch, synové pana Viléma z Pernštejna a na Helfštejně, učí se základům tehdejší vzdělanosti. Jejich vychovatelem je Vincenc Bečvářovský, učený člen žebravého řádu Minoritů z Pardubic, který se svolením představeného je ubytován v jednoduše zařízené místnosti na hradě. Vedle v učebně vyučoval své dva urozené svěřence. Pan Vilém nelitoval nikdy nákladu na knihy pro své syny, některé dal dokonce přímo pro ně napsati.

O velikonočním pondělí najdeme Bečvářovského a jeho svěřence

u pardubických hradeb, kde místní omladina pořádá závody, čí kraslice se po upraveném svahu nejdále dokutálí. Hru řídí Kryštof Hes, třináctiletý sirotek po městském žoldnéři, který vybíral od každého hráče malý poplatek a současně prodával i kraslice do další hry. Mladí panicové účastnili se hry s ostatními mladíky, ale vychovatele zajímal hlavně čiperný organisátor Hes, který si za utržené peníze chtěl pořídit nové ošacení.

Bečvářovský si od p. Viléma vymohl dovolení, aby se svými svěřenci mohl přesídlit z velmi hlučné Kunětické hory do klidného zámku pardubického. Tam měli všichni možnost kontaktu s mladíky od hradeb a občas se i společně učili. Pan Vilém se osobně přesvědčil, že to jeho synům prospívá a začal se zajímati i o Kryštofa. Uznával prospěšnost vzdělávání i pro prostý lid a proto po dohodě s Bečvářovským dal postaviti vlastním nákladem pardubickou školu.

Jan s Vilémem se tam občas objevují při vyučování, kde samozřejmě svými vědomostmi nad ostatními vynikají.

Kryštof se připravuje na vstup do učení v cechu postřihačů, ale pan Vilém ho povolává za panoše svých synů. Jan ani Vilém neuměli plavat, zato Kryštof dobře, takže jednou zachránil tonoucího Vojtěcha, který při střelbě na kachny vypadl z loďky do vody. Od  pana Viléma dostal, ač se silně zdráhal, za svůj čin peněžitý dar, který ihned odnesl matce – vdově na přilepšenou (později se Kryštofovi velmi hodil při jeho pražském studiu).

Pan Vilém posílá své syny do Prahy na vysoké učení. Na doporučení Bečvářovského doprovází je Kryštof. Skromně s nimi vzadu sleduje i přednášky, ale brzo se stane terčem posměchu ostatních panošů a zbrojnošů, hlavně rožmberských. Po návratu z vánočních prázdnin jede s mladíky do Prahy početnější doprovod, aby se vyrovnali rožmberským. Kryštof současně vystupuje z panských služeb a na radu otce Vincence připravuje se na vlastní studia v Praze, aby se mohl v budoucnu státi učitelem.

Celý příští rok pak pilně navštěvuje v Praze přednášky a má na další studia pro svou píli přislíbeno dobré církevní stipendium. Hůře si však vedou Jan s Vojtěchem: přátelí se s Rožmberkem a mnoho času s ním tráví po krčmách. Studia samozřejmě zanedbávají. Otec se to ovšem dozví a opět na radu Bečvářovského v dalším roce hmotně zabezpečí Kryštofa a posílá ho opět se syny do Prahy – už ne jako panoše, ale jako rovnocenného studijního partnera. Všichni pak dobře studia dokončí. 

Při návštěvě krále Vladislava v Pardubicích jsou jím Vilémovi synové slavnostně pasováni na rytíře a začínají se za otcova vedení vážně starat o správu dědičných panství. Také Kryštofovi se splní jeho sen a po odchodu dosavadního správce pardubické školy do Prahy stává se podle jednomyslné volby městských konšelů jeho nástupcem. Bere k sobě do školy současně i svou matku, aby nemusela dožívat v městském chudobinci.

Autor povídky Alois Dostál se narodil v r. 1858 ve východočeských Kvasinách, gymnasium vystudoval u piaristů v Rychnově nad Kněžnou, bohosloví pak v Praze. Tam ho lákaly především bohaté knihovny, v nichž nacházel mnoho látky a inspirace pro své pozdější spisy. A už v době studií uveřejňoval své prvé drobné práce v „Pražském týdeníku“,  „Zábavných listech“, v kalendářích apod.

Po vysvěcení byl poslán jako kaplan do hornického města Horní Stupno u Radnic. Tam i přes své četné povinnosti v  rozsáhlé farnosti nacházel  stále čas pro přednášky v spolcích, psaní povídek historických i ze života. Přispíval nejen  do „Plzeňských listů“ a  „Plzeňského obzoru“, ale i do listů dělnických. Ve Stupně působil sedm let a pak obdržel faru ve Velízi v křivoklátských lesích. Tam pobyl jen krátce a stěhoval se na Neveklovsko do Křečovic, kde bylo přifařeno 13 obcí. I tam však nacházel čas pro povídky a nově pro divadelní hry pro mládež, které s dětmi i realizoval.

Po jedenácti letech se pak na vlastní žádost v r. 1906 stěhuje do Úval u Prahy, kde působil až do smrti v roce 1934. Z této doby je také nejvíce jeho prací literárních, ale i jeho silná angažovanost ve společenském životě. Když Alois Dostál  v r. 1928 oslavil své sedmdesátiny, dostal bezpočtu gratulací, především z bývalých působišť a od čtenářů – od ministerstva školství čestný peněžitý dar, od pražského arcibuskupství pak titul konsistorního rady.

Na místní faře v Úvalech je umístěna jeho busta. Dnešní mládež už jeho spisy vůbec nezná, pro náročného čtenáře jsou často trochu naivní, ale zároveň i nedostupné.

Z ohromného množství Dostálových literárních prací, vydávaných u minimálně 22 nakladatelů, vybíráme jen několik povídek s dějepisnými náměty:  Z těžkých a blahých chvil české minulosti, Pro blaho vlasti, Karel z Vlkanova, Za stará privilegia, Vždy věrná Plzeň, Za svatováclavskou korunu, Z dávných dob, Student hrdina (obrana Karlova mostu za třicetileté války), atd.

Autor v povídce o panoši Kryštofovi připustil několik drobných nepřesností, např. líčí Vojtěcha jako o dva roky staršího než je bratr, ačkoliv Jan byl ve skutečnosti o 4 roky starší než Vojtěch. (Podrobné informace o životě obou bratří, otce Viléma i Janova syna  Jaroslava najde čtenář ve „Zprávách KPP“, čísla 5-6 a 7-8/2000 z pera Dr. J. Kotyka ve vlastivědné abecedě).

Mnišský řád Minoritů skutečně ve zmiňované době v Pardubicích existoval – svoje sídlo měl v místě dnešní budovy arciděkanství. Ovšem historickou skutečností zůstává fakt, že vychovatelem Vilémových synů v letech 1490 – 1500 byl mladý utrakvistický duchovní Jan Češka, který v letech 1530 – 1538 byl kazatelem kaple Betlémské v Praze. Od roku 1538 spravoval pak jako děkan chrám sv. Bartoloměje v Pardubicích, po ničivém požáru Janem z Pernštejna obnovený do dnešní podoby. Ale již v r. 1541 odchází

Jan Češka na zámek jako panský kaplan. Po Janově smrti r. 1548 zůstává v Pardubicích, kde r. 1551 umírá.

Je možné, že tato záměna (Češka – Bečvářovský) nebyla úmyslná,

Sakařovy „Dějiny Pardubic“ vyšly totiž až v roce 1926 a spisovatel Dostál je nemusel znáti. Na druhé straně autor mohl použíti i t. zv. „spisovatelské licence“.

Prameny:

1) Informace úvalského řím. kat. faráře P. Karla Šubrta.

2) Monografie „Úvaly jindy a nyní“ z r. 1929.

3) J. Sakař: „Dějiny Pardubic“ – III. díl (Život náboženský do r. 1900), vyd. 1926.

4) Text u busty spisovatele na budově úvalského far. úřadu:

V tomto domě působil a dílo své dokonal

VDP Arcib. konsistorní rada, děkan a spisovatel

ALOIS DOSTÁL

nar. 2. VII. 1858 v Kvasinách

zemřel 13. VI. 1934