Když na vojnu verbovali? (2. část)

Proč k tomu došlo?

Když ve válce o španělské dědictví francouzský maršál Camille Tallart s francouzským a bavorským vojskem překročil Rýn, vyvolalo to obavy z možného ohrožení rakouských zemí, a tím i české země. Proto narychlo ustanovena k obraně zemských hranic zemská obrana. Francouzské a bavorské vojsko bylo však poraženo císařským a anglickým vojskem pod velením prince Evžena Savojského 3) a vévody z Marlborough 4) v bitvě u bavorského Hochstadtu 13. 8. 1704. Tím pominulo ohrožení dědičných zemí, zemská obrana rozpuštěna a myslivci se mohli vrátit domů.

Zverbování myslivců na pardubickém panství se neobešlo bez komplikací. Proti postavení myslivců jako rektrutů se stavěl forstmistr a navrhoval, aby místo myslivců byli zverbování všichni, „jenž kdy v podezřelosti krádeže zvěře zastiženi byli“. 5)  S tím ale nesouhlasil hejtman, neboť mu v prvé řadě záleželo na tom „aby grunty dobrými hospodáři osazeny byly a ti, kteří sice dobrého obchodu jsou, contributi platí, robotně a jiné břemena všeliky vybejvají, při svých živnůstkách a svými dětmi přichráněni byli“.  Na konec muselo rozhodnout pražské místodržitelství (forstmistr nepodléhal jurisdikci hejtmanské, nýbrž nejvyššímu jägermistru), které rozhodlo, „že ne z těch z krádeže zvěři přistižených usedlých lidí, nýbrž z prostředku synův hajných představiti se mají.“

Nakonec bylo odvedeno 24 myslivců, kteří byli řádně montýrováni a též alimentýrováni a skrze písaře contribučního odesláni „pro defensione  patriae“ do Budějovic. Sedm jich však uteklo a vrátili se na pardubické panství, kde se potulovali po lesích. Byli však za přispění rychtářů chyceni a odesláni podle nařízení král. úřadu krajského do Prahy k Oberkriegscommisariatu.

Po porážce francouzského vojska byli myslivci z Budějovic propuštěni a vrátili se na pardubické panství, kde odevzdávali zbraň a výstroj. Mnozí ale „montýrunk v nic uvedený a roztrhaný, zbraň pak provexlovanou a za vypucování takměř nestojící s sebou přinesli a oboje do J. M. cís. důchodu složili.“

Rok před tím hlásí pardubický hejtman 15. 9. 1703 odeslání  24 rekrutů do Plzně. Původně bylo nařízeno odeslati z 10 usedlých jednoho muže, což činilo 139 osob, ale když již byli připraveni, přišla od krajského hejtmana změna, kontingent byl snížen a postaveno mělo být pouze ze 60 usedlých jedna osoba, což činilo 24 osob. Ty byly pak odesláni náležitě vymundýrováni skrz písaře kontribučního do Plzně.

Povinností pardubické vrchnosti bylo vojáky nejen zverbovati, ale i náležitě mundýrováné – vystrojené – „tu kdež náleží odvésti dáti“. Pro vystrojení rekrutů vrchnost kupovala jihlavské sukno, polenské červené páje, klobouky, punčochy i jiný materiál. Vystrojení jednoho vojáka přišlo vrchnost na 23 zlatých. Pekař uvádí cenu munduru (kolem roku 1740) na 21 zl. 10 kr.  Z toho kabát 7 zl., 22 kr., kamizola 3 zl., 8 kr., kalhoty 1 zl., 20 kr., klobouk 1 zl., 3 kr., tornistr z cvichu 20 kr., 2 košile po 51 kr., 2 nákrčníky po 8 kr., 1 pár bot 1 zl., 15 kr., punčochy 40 kr., kamaše bez knoflíků 27 kr., bajonet 40 kr., patrontaš 2 zl. 24 kr., řemen k bajonetu 36 kr.

Vojenský výcvik v 17. i 18. století byl obtížný a tvrdý. Vyžadovala se železná kázeň a slepá poslušnost. Nároky, které byly kladeny na kázeň a poslušnost, vedly často k hrubému zacházení s rekruty, k slovní brutalitě a k tyranizování vojáka. To samozřejmě působilo na mravní charakter a chování vojáka a také nepomáhalo kvalitě výcviku. Při výcviku se nešetřilo ani ranami lískovkou.  Jak mnohdy takový výcvik vypadal, svědčí dopis, který zaslal zaslal starý vysloužilý důstojník svému synovci, nově jmenovanému praporčíkovi: „Doufám, že si nezvyknete na pošetilosti, které jsem viděl, jak je prováděli mnozí důstojníci na cvičišti. Nově příchozí rekrut k regimentu má být dresírován pruským způsobem. Aby se výcvik urychlil, bijí ho v prvních čtyřech týdnech, až je celý křivý a kulhá. V těch čtyřech týdnech chce poručík brutalitou a pomocí lískovky více docílit, než se docílí u Prusů v půlroce snahou důstojníků, prací poddůstojníků a kamarádů. Hleďte, pan hurá oficír přijde na cvičiště, podívá se na nastoupené rekruty a zařve: Vem mně čert, jestli jsem v životě něco tak mizerného viděl, ale nyní vás budu učit jinak a když dám jednomu chlapovi 20 ran, má to cítit po 30 dní. Milý synovče, když budete slyšet takto důstojníka hulákat, pomyslete si, kdo tluče mušketýrovi takt na záda, nebude ve svém životě nikdy dobrý taktik. Takoví malí tyrani dělají lidstvu ostudu a vojáky navykají na bezcitnost. Od toho je pak jen krůček k ukrutnostem.“

Pěší pluk musely být často vycvičeny v krátkém čase, neboť byly brzo nasazeny do boje. Veškeré cviky a pohyby byly zautomatizovány tak, že je voják mohl provádět bezmyšlenkovitě. Při výcviku bylo prováděno až 36 hmatů (grifů). Vzorem pro všechny armády byl pruský výcvik, dril, zavedený zakladatelem pruského militarismu králem Fridrichem Vilémem (otcem Fridricha II). Při výcviku se kladl hlavní důraz na zacházení se zbraní, ale i také na chůzi a běh. Francouzský maršál Moric Saský prohlásil, že tajemství taktiky pozůstává v nohách a proto si zaslouží dvě nohy vojáka a čtyři nohy jezdeckého koně tu nejpřednější péči a dobré stravování. Kladl se důraz  nejen na vytrvalost, ale v boji na rychlost. Pruský král Fridrich II. zakazoval útočícímu vojsku střílet, neboť střelba útočící vojáky zdržuje, vítězství se neměří počtem mrtvých, ale získáním území, které se dobude rychlým útokem vpřed. Nejjistější  prostředek, jak získat vítězství, je rychlý a spořádaný útok (střelba při obraně, bajonet a šavle při útoku). Štěstí je vždy nakloněno útočícímu vojsku, proto vždy útočit a vítězit….

Veškeré přesuny pěších pluků byly konány pěšky za každého počasí, v dešti, prachu, v zimě, v létě a někdy i dosahu ohrožení nepřítelem. Při tam cesty nebyly vždy schůdné. Starší vojáci bývali ženatí a jejich manželky s dětmi táhly s nimi, ženy s dětmi na vozech, bezdětné ženy pěšky. Na příklad pěší pluk, jehož majitelem byl polní zbrojmistr hrabě Seckendorf (později dostal číslo 18, číslování pluků bylo zavedeno roku 1769) v roce 1733 táhl ze Slezska do Bělehradu, odtud přes Německo až na jižní cíp Itálie, a zase zpět do Bělehradu, 19. 12. 1733 obdržel rozkaz, aby z Bělehradu táhl do Itálie, kam dorazil počátkem února, aby se zde utkal s francouzským vojskem. 6)

Dlouhé a namáhavé pochody, přenocování pod širým nebem, brodění přes rozvodněné řeky a občas i nedostatek chleba, to vše nezůstalo bez následků na zdraví vojáků. Nemoce skolily často víc mužů, než jich padlo v boji. Ale služební předpisy velely: Nedostatek, nesnáze a trampoty veškeré musí voják snášeti s mužnou statečností. Z vojska v síle 100.000 mužů, se kterým táhl princ Evžen Savojský do pole proti Turkům, po uplynutí 3 vlhkých měsíců 30.000 mužů onemocnělo nebo odpadlo během pochodu. Mnoho nemocí bylo způsobeno skorbutem – jarní nemocí. Za příčinu onemocnění se nepovažoval nedostatek vitamínů – vitamíny tenkrát neznali – ale trudnomyslnost, hluboký smutek, nezájem, melancholie, což podle tehdejších názorů může i v jinak zdravém těle způsobiti nemoc.

Po bitvě proti Francouzům u Ostglie v červnu 1702 polní zbrojmistr hr. Starhemberg o tomto boji píše: „Vojáci byli plni odvahy, ač trpěli nouzí, požili sotva suchého chleba, ale statečně třímali v jedné dlani těžkou zbraň, ve věrném srdci chovajíce obraz císařův.“ Zdali tomu tak bylo doopravdy, to už nevíme, ale čeští vojáci byli vždy dobří vojáci.

Výcvik byl nejen tvrdý, ale i kázeň se upevňovala krutými tresty. Každé sebemenší provinění se trestalo, a to nejen bitím, ale i uvazováním ke kůlu (voják byl se spoutanýma rukama přivázán ke kůlu, vytažen do výše tak, aby se špičkama spoutaných noh dotýkal země), uvázáním v kozelec (pravá ruka připoutána k levé noze, levá ruka k pravé noze a v tomto stavu ponechán i několik hodin), běháním ulicí, to byly  nejčastější tresty. Malý příklad: Aron Friedman, rozený v Dobřenicích, israelita žijící v konkubinátě, vysloužilý voják, žijící v obci Čepí, měl zaznamenán trest: u 16. infanterie regimentu velkovévody Ludvíka byl pro krádež potrestán 50 ranami holí a potom dvakrát s desetinásobným proběhnutím ulicí. 7)

K výraznému zlepšení došlo za panování Marie Terezie:

Marie Terezie, která byla – jak hlásá nápis nad vchodem do Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě – nazývána „mater castrorum“, se zapsala do historie svými vojenskými reformami, ve kterých pak pokračoval její syn Josef II. Na armádě také již od počátku jejího panování závisel osud a celistvost celé rakouské říše, a s tím i její osud jako panovnice. V armádě zavedla zaopatření vysloužilých vojáků , odstranila ve výcviku zbytečné tvrdosti, tělesné tresty, starala se o upevnění kázně a zamezení různých nepořádků a výstřelků. Bylo zlepšeno zásobování armády a rovněž tak výstroj a výzbroj.

Pro vojenské účely bylo patentem z 10. 3. 1770 nařízeno prvé řádné sčítání lidu (konskript) u nás a tím zavedena evidence osob schopných k vojenské službě. Zároveň bylo provedeno očíslování domů a mimo to byl sečten veškerý tažný dobytek (v Čechách bylo sečteno 2,528,711 osob v 244 městech a 11.284 vesnicích). Násilné verbování bylo zrušeno a pro doplňování každého pluku byl určen jeden t. zv. Werbebezirk. Určení osob k vojenské službě bylo ponecháno na vůli vrchnostenských úřadů. Od vojenské služby bylo hodně obyvatel osvobozeno, šlechtici, duchovní, lékaři, učitelé, úředníci, studenti a ti, kdož byli nepostradatelní pro hospodářský život, majetní sedláci a jejich nejstarší synové atd., takže pro vojenskou službu byli vybíráni převážně venkovští obyvatelé, malí řemeslníci, dělníci a lidé bez stálého zaměstnání. Všichni se mohli, pokud měli ovšem peníze, z vojenské služby vykoupit. Snad z té doby pochází lidová píseň – „Jestli mně ráda máš, vyprodej kde co máš,  abys mne z ty vojny vyplatila“. Vojenská služba byla stále doživotní, ale byly již určité úlevy, jako třeba v dobách míru časově neomezená dovolená.

Aby byla odstraněna zaostalost  armády a velitelského sboru, byla velká pozornost věnována školení a vzdělávání velitelů. V nejstarších dobách se vojenského vzdělání, a tím i vojenských hodností nabývalo přímo v boji. První počátky vojenského školství v Rakousku sahají do 17. století, kdy vznikla patrně nejstarší privátní škola v r. 1666. O různá zlepšení a reformy v armádě se zasloužil především slavný rakouský vojevůdce hr. Raimund Montecuccoli. Jeden z jeho návrhů, který se ale neuskutečnil, byl: v každé provincii zřídit vojenské ústavy, v těch pak podle vzoru tureckých vychovávacích ústavů pro janičáry vychovávat pro vojenský stav sirotky, nalezence, děti chudých rodičů, děti žebráků. Chovanci by byli již od dětství vychováváni v disciplíně, poslušnosti, mlčenlivosti, zdrženlivosti, střídmosti a čistotě. Tím by armáda dostala každý rok přírůstek několika tisíc ukázněných a již vycvičených rekrutů. Něco podobného  se uskutečnilo až za Josefa II. Prvé státní vojenské školy byly založeny až za Marie Terezie (první byla v r. 1746 Tereziánsko-savojská rytířská akademie), z nich pak vznikla a svou činnost zahájila r. 1751 Tereziánská vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě. Prvním ředitelem se stal vynikající teoretik a osvědčený vojevůdce z dob tureckých válek hrabě Leopold Daun. 8) Na vojenské akademii se vyučovalo i češtině a jako profesoři českého jazyka působili zde Josef Valentýn Zlobnický, Milota Zdirad Polák, Tomáš Burián, Moric Fialka a jiní. Od r. 1785 byl po 26 let ředitelem Vojenské akademie český šlechtic Frant. Josef Kinský z Vchynic a Tetova 9). Po smrti Kinského bylo vyučování češtiny zrušeno.

Byly také vypracovány nové cvičební řády a nové služební předpisy. K zdokonalení výcviku sloužily každoroční polní cvičení (manévry).

Pro děti ženatých vojáků byly v r. 1781 nařízením císaře Josefa II. zřízeny při každém pluku vychovávací ústavy (Regiments-Erziehungshaus), ve kterých bylo vyučováno stejným předmětům jako na triviálních školách a s hlavním důrazem na krasopis a počty. Samozřejmě žáci byli cvičeni i v pořadových cvicích. Účelem těchto ústavů bylo vychovávat pro armádu zdatné poddůstojníky, účetní a manipulační šikovatele. Tyto vychovávací ústavy trvaly až do r. 1852, kdy byly zrušeny.

Za císaře Františka I. byla v r. 1802 doživotní délka vojenské služby zrušena a omezena na určitý počet let (u pěchoty na 10 let, jezdectva 12 let, dělostřelectva a ženistů na 14 let, v r. 1811 jednotně na 14 let a v r. 1845 na 8 let, pak r. 1858 na 7 let). Doba, po kterou voják sloužil, byla nazývána „kapitulace“ a voják propuštěný z vojenské  služby „vysloužilý kapitulant“. Voják po odsloužení první kapitulace mohl dobrovolně sloužit druhou kapitulaci a i třetí. Mohl nastoupit za některého rekruta, od kterého si to nechal zaplatit. Pro armádu to mělo jednu nevýhodu, že takto již získala vycvičeného vojáka.

Všeobecná branná povinnost byla zavedena rokem 1868. Branná povinnost každého občana počínala prvním lednem, v němž dovršil dvacátý rok svého věku a trvala (mimo námořnictvo) 3 roky služby ve vojsku a 7 let v záloze, nebo 10 let v náhradní záloze. Všeobecnou brannou povinnost zavedlo jako první Prusko v r. 1806 po prohrané válce s Napoleonem u Jeny.

Končím prastarou vojenskou písní, kterou si zaznamenal jeden voják v r. 1868 a už tenkrát ji označil jako starou píseň (přeloženo z němčiny):

„ Ze světa zmizela svoboda,

vidíme jen pány a otroky,

panuje faleš a lstivost,

při zbabělém lidském pokolení.

Ten, kdo smrti může se dívat v tvář,

je voják, jediný svobodný muž.

Života strasti odkládá stranou,

nemá čeho se bát, o co se starat,

jde osudu vstříc a uvažuje,

netrefí-li mne dnes, tak zítra,

a trefí-li mne zítra, tak nechť ještě dnes

si užijem zbytek drahocenného času.“

Ale přesto sympatická jsou mi slova, která adresovala svému synu císaři Josefu II. Marie Terezie: „Ale nezapomeň nikdy, lepší je prostřední mír, než válka opředená slávou … Co za ohyzdné řemeslo je válka proti lidskosti a štěstí.“

A jak příjemně zní slova, která napsal ve svém pojednání o strategii a taktice byzantský císař Leo Filosof: „Úkolem lidstva není, aby proti sobě válčilo, jeho úkolem není krvežíznivé od neřesti rozpálené ruce proti svému vlastnímu pokolení pozvednouti, proti ubohým smrtelníkům zbrojiti, nýbrž jako tvorové, kteří mají nesmazatelný otisk tohoto obrazu ve své duši, mír spolu užívati, milovati se a v této lásce spolu žíti.“

Autor: Oldřich Ullrich, Sezemice, Nerudova ul. 79.

Poznámky:

1)   SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 226, nefoliováno.

2)   Poslední mužský potomek španělských Habsburků Karel II. zemřel  1. 11. 1700, aniž zanechal potomka. O dědictví po něm se přihlásil v prvé řadě francouzský král, manžel Karlovy nejstarší sestry Marie Terezie a sice pro svého vnuka Filipa z Anjou, kterého na poslední chvíli ustanovil Karel II. svým následníkem. To rozpoutalo válku o španělské dědictví, neboť španělský trůn nárokoval pro svého druhorozeného syna Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) manžel mladší sestry Karlovy Markéty Terezie – Leopold I. Ovšem Karel z tohoto manželství nepocházel, byl synem třetí manželky Leopolda I., Eleonory Falckoneuburské . Válka o španělské dědictví trvala od r. 1701 do r. 1714. Po nečekaném brzkém úmrtí císaře Josefa I. (17. 4. 1711) vrátil se Karel do Vídně (v r. 1711 byl ve Frankfurtu zvolen římským císařem), vzdal se španělského dědictví, aby se ujal vlády v rakouských zemích.

3)   Napoleon měl kdysi prohlásit: „S neschopností rakouských generálů je možno počítat jako se stálou skutečností“, ale přesto měla rakouská armáda tři vynikající vojevůdce, z nichž ale ani jeden nebyl rakouský Němec. Byli to v prvé řadě princ Evžen Savojský (1663 – 1736), narozený v Paříži z rodu hrabat Savojských, dále maršál Arnošt Gideon Laudon (1716 – 1790), narozený v Livonsku a nejslavnější český vojevůdce v císařských službách Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766 – 1858), jehož pomník uložený v lapidáriu čeká dosud na návrat tam, kde stával do r. 1919, t. j. na Malostranské náměstí. Snad by se k nim mohl přiřadit oblíbený a uznávaný velitel, reformátor císařské armády arcikníže Karel (1771 – 1847), bratr císaře Františka I., známý svým vítězstvím nad Napoleonem u Aspern, které však nedokázal využít.

4)   Marlborough John Churchill (1650 – 1722) byl významný anglický vojevůdce a státník, patří k předkům Winstona Churchilla.

5)   Pytláctví bylo hodně rozšířeno a také tvrdě trestáno. Svědčí o tom mnohé přípisy, nařízení a cirkulární psaní, které docházely z královské komory v Praze hejtmanskému úřadu v Pardubicích. Za všechny uvádím cirkulární psaní do městečka z 15. listopadu 1732: Přítomně jdoucí od J. M. cís. opáčlivé nejmil. prošlé velmi zostřené patenty za příčinou krádeže zvěře vám tím hojněji vyjevuji, jaké tak zaopatření ihned se státi a přísná pokuta dostiženy přestupníky nevyhnutelně následovati jmá. Pročež nad opáčenou J. M. cís. zápovědí pevná ruka držena  a zhusta se rozmáhající pytláctví jedenkráte na vždycky vykořeněné bylo, vy takové patenty společným sousedům netoliko hned, ale taky na budoucnost nejméně čtyrykráte v roce veřejně přečísti opáčili a náležitě vykládati povinni budete tak, aby vedle toho jeden každý jak se spraviti a od vyměřeného trestu se vystřídati mohl. (VS Pardubice kniha 223 fol. 79).

6)   Sborník „Osmnáctí vždycky vpřed“ – dějiny c. k. pěšího pluku arcivév. Leopolda Salvátora číslo 18, str. 22.

7)   Źidé byli poprvé vzati za rekruty v době panování cís. Josefa II. a byli většinou používáni jako vodiči koní (Stückknecht) u dělostřelectva nebo u vozatajstva, neboť se prý v řádné vojenské službě nehodí. Jejich počet byl v rakouské armádě v r. 1789 asi 2.500.

8)   Hrabě Leopold Josef Daun, významný rak. generál, a reformátor armády, narodil se 25. 9. 1705 ve Vídni, zemřel 5. 2. 1766. Ve svých 30 letech byl již generálporučíkem a v krátké době byl jmenován polním maršálem. Byl ženat od roku 1745 s dcerou vychovatelky Marie Terezie hraběnkou Fuchsovou, což mu umožnilo přístup do dvorských  kruhů a mělo jistě také podíl na jeho oslnivé kariéře. Své velitelské schopnosti osvědčil jak v tureckých válkách, tak i ve válkách proti Francouzům a Prusům. Z nejznámějších je jeho vítězství nad Prusy v bitvě 18. 6. 1757 u Křečhoře, kde Prusové utrpěli těžkou porážku a byli tím přinuceni odtáhnout z Čech. Po prohrané bitvě u Leuthen se stal vrchním velitelem armády. Byl vynikajícím voj. teoretikem a válečnictví nepovažoval jen za řemeslo, ale za umění a vědu. Proto také mu patří zásluha o zřízení vojenských vzdělávacích ústavů a hlavně Vojenské akademie ve Víd. Novém Městě, jejíž se stal také prvním ředitelem. Velkou pozornost věnoval zlepšení výcviku vojáků a hlavně zlepšení a zdokonalení dělostřelectva. Jako veliteli byla mu vytýkána přílišná opatrnost, uplatňoval spíše defenzivní strategii, oproti Laudonovi, který byl přívržencem ofenzivní strategie. To také způsobilo, že mezi nimi panovala určitá rivalita. Po jeho smrti se stal vrchním velitelem armády Josef II., bylo mu teprve 25 let. Josef II. pak pokračoval v reformách, přičinil se o čistotu důst. sboru od neschopných důstojníků, ale často vznešeného původu. Za jeho působení do voj. škol mohli nastoupit i schopní synové z měšťanských vrstev.

9)   Generál František Josef Kinský pocházel ze starého českého panského rodu z Vchynic a Tetova. Narodil se v Praze 6. 12. 1739 z druhého manželství Frant. Ferdinanda Kinského,  matka byla Marie Magdalena, hraběnka z Pálffy. Jeho otec, rytíř Zlatého rouna, byl královým českým místodržícím a v létech 1722 – 1734 nejvyšším dvorním kancléřem. Frant. Jos. Kinský studoval Tereziánskou rytířskou akademii a po návratu do Prahy na pražské universitě matematiku a přírodní vědy a  mimo to i práva. Před civilním zaměstnáním dal přednost vojenské službě a po vypuknutí sedmileté války přihlásil se v roce 1759 dobrovolně do armády. V armádě rychle postupoval a již za necelých deset let byl povýšen na plukovníka. Ve svěřeném pluku zřídil svým nákladem školu kadetů, v které vyučoval matematiku a geometrii, čímž na sebe upozornil Marii Terezii a Josefa II. V r. 1770 byl povýšen na generálmajora. Roku 1777 byl vyslán na informační cestu po vojenských vzdělávacích ústavech ve Stuttgartu a Švýcarsku, aby poznal způsob výchovy v  tamějších vychovávacích ústavech vojenských, navštívil i výchovný ústav Jana Jindřicha Pestalozziho v Neuhofu. Po návratu účastnil se úspěšně tažení proti Prusku a po uzavření míru byl mu císařem propůjčen pěší pluk č. 47. 26. 6. 1779 byl jmenován místním ředitelem Voj. akademie, kterou po dobu 26 let úspěšně řídil. Jeho zásluhy o zlepšení výchovy důst. sboru a různé reformy mu přinesly jmenování podmaršálkem. V roce 1788 bylo mu cís. Josefem II. uloženo, aby ve válečném tažení byl průvodcem arciknížete Františka (budoucího císaře). Za svoje zásluhy byl povýšen na pol. zbrojmistra a v roce 1801 jmenován skutečným taj. radou. Zemřel ve Vídni 9. 6. 1805. Jeho literární činnost byla všestranná. Jsou to spisy  vojensko-pedagogické i čisté vojenské, přírodovědecké, filozofické i politické. Nejvýznamnější  je v r. 1773 v Praze anonymně vydaný spis „Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen“. Spis vzbudil velkou pozornost v českých kruzích a již následujícího roku 1774 vyšel v druhém vydání. Ve svém díle projevuje se Kinský jako příslušník českého národa a jako filantrop a humanista. Hlásí se ke své mateřštině, obhajuje český jazyk, který má být nejen zachován, ale i nadále pěstován. Další jeho spis všeobecně výchovný, vydaný v r. 1776 má název „Über die Hofmeister“. Následuje celá řada dalších  spisů vojensko-pedagogických, i z jiných oborů vojenských. Kinský, který bývá nazýván pedagogem filantropismu, patřil vždy k česky smýšlející šlechtě a jeho pedagogické názory by jistě mohly být zajímavé i pro dnešní pedagogy.