Éra Technische Nothilfe v Pardubicích

Jistě to bylo určité překvapení: uniformy a Češi. Byla to tzv. Technische Nothilfe, TN, Němci označovaná za Hilfspolizei (Pomocná policie). Jedním z nich jsem byl i já. Přijeli jsem do Pardubic 30. prosince z Prahy. Asi tři dny jsme byli ubytováni v salesiánském domově na Skřivánku, pak jsme přešli do objektu průmyslové školy strojní (dnes starší objekt VŠCHT Pardubice).

Naším velitelem byl od počátku oberwachtmeister  Hansenberg, vysoký Prušák, výrazně podobný K. H. Frankovi, prototyp německého poddůstojníka či důstojníka.

Pro čtenáře mladší generace chci poznamenat, že původním úkolem TN bylo pomáhat při likvidaci následků bombardování v Německu. Tuto fázi dobře popsal Karel Ptáčník ve své reportáži „Ročník jedenadvacet“.

Během roku 1944 dosáhly destrukce v Německu takového stupně, že nově nastupující TN-mani – naprosto převážně čeští studenti, maturanti, byli nasazováni jen už na stavební a pomocné práce v tehdejším Protektorátě Böhmen und Mähren. To byl i náš osud.

Denní program nás, „pomocných policistů“, v Pardubicích, byl jednoduchý: snídaně, odchod na práci v Paramu, oběd na pracovišti, asi ve 4 hod. odpoledne návrat na ubikaci, večeře, „na kutě“, a druhý den zas dokola. V Paramu se odklízely trosky, uvolňovala se zasypaná kanalizace apod., zkrátka nádenická činnost. Naši práci řídili nějací Češi. Strava byla na protektorátní poměry nadprůměrná. Ve všední den nebylo osobní volno. V neděli se nepracovalo, ráno však byl „apel“ na dvoře školy. Stáli jsem v trojřadu, a Hansenberg šel postupně od jednoho TN-mana ke druhému, každému se rázně podíval do očí, a už si začal pamatovat a oslovovat jednotlivé členy „svého“ kolektivu jejich jmény (Adamcik, Kolarš, Skocdopole, Cicka – Žižka atd.) Pak následoval odchod na dopolední „pořaďák“. Ze začátku jsme chodili do terénu směrem ke Chrudimi. Po zopakování pořádku (rechts um, links um, kehrt euch atd. atd.) následovala „osvětová“ půlhodinka. Hansenberg nám vyprávěl o své činnosti správce nějaké vesnice na Ukrajině, jejíž jméno bylo asi Krasnoje Selo. Resumé přednášky bylo asi to, že Rusové nebo Ukrajinci byli buď velmi chytří nebo velmi hloupí. Mimořádným zážitkem byla jeho informace asi z konce ledna 1945, že Němci vyvíjejí atomovou bombu, nebo že ji budou brzy mít. Nebrali jsme to nijak vážně, ale to, že na podzim 1944 „vyrukovali“ Němci s pumou V-2, bylo zneklidňující. Dnes to vidím jako utěšování německých soukmenovců, že válka nemusí skončit porážkou Třetí říše.

Šokujícím zážitkem z konce ledna 1945 byl pohled na vlaky, vezoucí v mrazu kolem – 20°C vězně z koncentračního tábora Osvěnčim. Určitou kompenzací vůči tomu byly naše zájezdy do Hradce Králové, kde bylo nádraží plné německých utečenců ze Slezska, převážně žen a dětí. Jejich osud nás při vzpomínce na vlaky už nedojímal. Podobné, celkem neutrální pocity jsme měli po bombardování Prahy 14. února 1945. Pozdě večer, téměř k půlnoci

13. února, byla na severozápadě viditelná mohutná záře. Domnívali jsme se, že jde o útok na tzv. Hydriawerke v Záluží u Mostu nebo o chemické továrny v Ústí nad Labem. Až dopoledne 14. února 1945 jsme se dozvěděli, že to byl osud Drážďan.

Jarní pořadová cvičení 1945 se odbývala zpravidla na lukách za Labem. Návrat k nedělnímu obědu byl spojen se zvláštním zážitkem.

Herr oberwachtmeister Hansenberg byl rád nebo až nadšen, když za ním pochodující šik darebáků zpíval, ať česky či německy. Z německých písní (asi 2) mi utkvěl v paměti verš: „….und wir fühlen dass niemals wir verlieren…“ (a my cítíme, že nikdy neprohrajeme…). Přes město jsme zpívali „Už ten ptáček jarabáček…,“ a zde jsme přímo vyřvávali sloku „Už to vojsko maršíruje, maršíruje na dvě strany, z Uher do Čech, z Uher do Čech, do Moravy…“. Smysl této provokace byl dokonale zřejmý všem kolemjdoucím na ulici, jen velite útvaru ne. To je jen ukázka toho, k jakým komickým situacím mohlo ke konci války docházet.

Zvláštností nedělního večera bylo to (ve srovnání s našimi pozdějšími zkušenostmi v čs. armádě), že kdo přišel v neděli na ubikace ještě před

7. hodinou večer, mohl dostat polévku od oběda, a do osmi večer byla pro navrátilce ještě k dispozici horká černá (ovšem z melty) káva s kusem chleba. Na kutě jsme mohli jít s částečně plnými žaludky.

Za zmínku stojí ještě i pokus, zřejmě od Gestapa, dostat mezi nás v březnu 1945 svého informátora. Byl to úplně „nový“ člověk, student pardubického gymnázia, který se měl asi pokusit založit mezi námi nějakou ilegální organizaci či něco podobného vyprovokovat. Pokus se nesetkal s žádnou odezvou, nevěřili jsme mu, byl příliš podezřelý. Až kolem roku 1960 jsem se dozvěděl, že tento TN-man byl zastřelen německými vojáky v květnu 1945 někde u Nasavrk – není jasné, proč jej sami Němci zastřelili.

Asi koncem února či začátkem března se na vývěsce objevilo varování, že kdo opustí svévolně řady TN, bude po dopadení předán Gestapu. V naprostém kontrastu k tomu bylo to, že o něco později, koncem března 1945, jsme dostali (kdo chtěl) dovolenku k cestě domů na velikonoce. Využil jsem toho, ale vrátil jsem se 1. dubna nazpět do Pardubic. Nebylo to kvůli strachu z trestu, ale kvůli tiché, opatrně šířené domluvě, abychom se všichni vrátili a byli k dispozici, „kdyby toho bylo třeba“. Zde je jedna z nejasností: možná, že už Němci počítali s tím, že se potichu, téměř legálně, rozejdeme, a v Pardubicích nebude poměrně disciplinovaná skupina mladých Čechů, od nichž se dalo leccos nepříjemného očekávat.

Asi od 15. dubna jsme už nepracovali v Paramu, ale jezdili do Kolína dávat do „pořádku“ nádraží či koleje, vyřazené z provozu po náletu. Byla to opět nádenická práce, poznamenaná šokujícím sledováním lazaretních vlaků, plných raněnými. V osobních vozech byly skrze skla oken viditelné dvě palandy plné raněných, často ještě s krvavými obvazy na hlavách apod. Tito ubožáci pak údajně skončili v lazaretu v Hostivicích u Prahy, vedle letiště v Ruzyni, kde prý byli v květnu 1945 údajně postříleni vojáci Rudé armády.

Práce v Kolíně byla nejhorší fází nasazení v TN: vstávání ve 4 hod. ráno, cesta do Kolína 3-4 hodiny, návrat do Pardubic v 10 hod.  večer atd. Jediným pobavením bylo házení kuliček sodíku,k nimž jsme přišli v Koramu při asi 4-denní brigádě tam, do trychtýřů po bombách, plných vody, které byly podél trati u Kolína. Exploze, vyvolané stykem sodíku s vodou, připomínaly exploze bomb.

Ve středu, 25. dubna večer, přišlo překvapení, které jsme pochopili až po 5. květnu: od 26. dubna jsme byli na dovolené na blíže neurčenou dobu, dostali jsme jídlo asi na 1 den, něco jako jízdenky, nepamatuji se, zda jsme museli odevzdat průkazy TN, a hurá na cestu domů. Cesta z Pardubic do Lčovic mezi Strakonicemi a Vimperkem trvala dva dny. Němci se takto „neškodným“  způsobem zbavili mladých lidí, kterým rozhodně nemohli důvěřovat. Zda někdo v Pardubicích po 26. dubnu zůstal, nevím.