Jan Václav Stamic (1717 - 57)

Jeho dědeček pocházel z jugoslavského Mariboru a psal se Martin Stanič. Usadil se v Pardubicích, kde se mu v manželství s Alžbětou Kuhovou narodili dva synové a dvě dcery. Dcery Kateřina a Anna se později věnovaly zpěvu a malířství. Bernard se stal členem řehole sv. Augustina a Antonín Ignatius Stamic se narodil (tak jako i další tři sourozenci) v domě čp. 56, tzv. Všetečkovském, na Pernštýnském náměstí.

Antonín Ignác Stamic byl otcem světově proslulého Jana Václava Antonína Stamice, který se později narodil (19. června 1717) v Německém Brodě, kde jeho otec po přesídlení do tohoto města se stal učitelem a varhaníkem při děkanském kostele. Jeho matkou byla dcerou německobrodského měšťana Ferdinanda Böhma. Jan Václav Antonín Stamic byl hudebně nejnadanější ze všech 11 dětí. Studoval nejdříve u svého otce, hrál na kůru, poznal mnoho hudby také ve škole, kde se hrálo, zpívalo, studovaly partitury atd. Byla to právě doba, o které anglický hudební spisovatel a cestovatel Charles Burney napsal, že „Čechy jsou konzervatoří Evropy“ a že …“Kdyby Čechové měli výhody, jimž se těší Italové, předčili by je. Jsou nejhudebnějším národem v celé Evropě.“ Stamic, aby prohloubil své vzdělání, odešel do Prahy. Projevil neobyčejné nadání a velkou píli a stal se brzy skutečným mistrem houslí a skladby. Zanedlouho počala pronikat jeho umělecká pověst i v cizině. Odchází nejprve do Frankfurtu, ale už v roce 1742 se s ním setkáváme v Mannheimu, který byl spolu s Vídní a Paříží nejvýznamnějším hudebním střediskem v Evropě. Ve službách kurfiřta Karla Theodora se Stamic stal koncertním mistrem a ředitelem komorní hudby. Dovedl shromáždit kolem sebe řadu vynikajících hudebníků a brzy si manheimský orchestr získal evropskou pověst. Sloh „Mannheimské školy“ se vyvíjel současně s reprodukční úrovní orchestru. Náhlé střídání piana a forte, crescenda a decrescenda, echa (ozvěny) to všechno mělo vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stala dramatickou také kontrastem jednotlivých poloh. Mnohé prvky se nacházely u dřívějších mistrů, ale Stamic první dokázal všechny tyto prvky důsledně uplatnit. Tím, že zavedl do orchestru horny a klarinety, dosáhl nového zabarvení. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp bylo dosaženo neobyčejné plastičnosti. Také jako skladatel užíval s oblibou kontrastů a náhlých změn a stal se tvůrcem nové symfonické skladby jejím rozšířením a dalším rozčleněním.

Napsal asi 74 symfonií, stovku triových sonát, houslové a klavírní koncerty, mše a řadu dalších skladeb.

Zemřel v Mannheimu – pět let po smrti Bachově, dva roky před smrtí Händelovou a rok po narození Mozartově.

Jan Václav Stamic vytvořil díla, která po stránce kompoziční tvoří přechod mezi skladbami J. S. Bacha a vídeňských klasiků v čele s J. Haydnem

a W. A. Mozartem.

Jeho předčasná smrt – 27. března 1757 – v Mannheimu znamenala ochuzení hudebního života o umělce velmi nadaného a originálního. Význam

J. V. Stamice v historickém vývoji hudebního umění je opravdu veliký. Síla a přesvědčivost jeho novátorských tendencí byla tak mocná, že učarovala při prvém setkání Mozartovi. Světová hudební věda řadí často Jana Václava Stamice mezi německé umělce, a proto je dobré si připomenout, kam svými kořeny J. V. Stamic patří.

J. V. Stamicovi bylo teprve 40 let, kdy zemřel. Jména jeho synů a žáků Karla a Jana Antonína, F. X. Richtera, Jiřího Čárta, A. Filse, rodiny Bendů,

A. Rejchy a dalších znala celá muzikantská Evropa.

Je velkou škodou, že na rodném domě otce J. V. Stamice (čp. 56 Pernštýnské náměstí) není umístěna pamětní deska oznamující, že kořeny zakladatele mannheimské školy jsou na české půdě, že to byl Čech a nikoli Němec!

Miroslav Hanuš

Prameny: hudební archiv autora