Dvojí výročí spisovatele Jaromíra Johna

Po válce působil opět jako středoškolský profesor a jako redaktor Lidových novin v Brně, později na tiskovém odboru předsednictva vlády v Praze, v Čsl. tiskové kanceláři a v redakcích různých časopisů a v několika nakladatelstvích. V 30. letech tuto svoji činnost omezil, aby se mohl věnovat literární tvorbě. K tomu potřebný klid nacházel v Novém Městě nad Metují a ve Slatiňanech. Sem se uchýlil i v době německé okupace. Po válce odešel do Olomouce, kde působil jako profesor estetiky na filosofické fakultě obnovené univerzity. Zemřel 24.4.1952 v jaroměřské nemocnici.

Asi málokomu je známo, že tento pedagog, literárně osvětový pracovník a plodný autor nalezl svůj poslední odpočinek v Pardubicích. V seznamu významných osobností pardubického „Slavína“ (průvodce po hřbitovech) jeho jméno nenajdeme. Jaromír John je totiž pohřben na hřbitově v Pardubičkách, v rodinné hrobce někdejšího nemošického mlynáře a pardubského měšťana Václava Kratochvíla. Hrobka se zahrádkou a nápadným pomníkem se nachází nedaleko vchodu do kostela sv. Jiljí. Hrobka je poškozena, pomník se silně naklání a hrozí zborcení. V podstatě jde o historickou památku z 19. století, volající po záchraně, která se snad chystá. Pomník nese tři desky se jmény a letopočty narození a úmrtí rodinných příslušníků. I zde zub času způsobil, že některé údaje jsou již nečitelné.

Střední deska patří rodině zmíněného mlynáře Václava Kratochvíla (nar. 1825) s jeho matkou Karolínou, rozenou Klímovou, manželkou Josefou, rozenou Schüllerovou a sedmi dětmi, které zemřely většinou v útlém věku v letech 1857 a dalších. Dospělosti se dožily dcery Bohumila a Josefa. První se provdala za profesora Václava Markalouse, druhá si vzala Karla Jelínka, který v Nemošicích pokračoval v mlynářském řemesle. Na pravé desce pomníku jsou uvedeni členové rodiny právě tohoto mlynáře Karla Jelínka (nar. 1857) s manželkou Josefou a jejich dětmi, případně dalšími příslušníky rodiny.

Markalousově rodině náleží levá deska na pomníku. Jsou na ní uvedeni: Václav Markalous, c.k. profesor v Chrudimi (1847 – 1905), jeho choť Bohumila (1852 – 1887) a jejich předčasně zemřelý syn Václav (1885 – 7) a JUC. Jaromír Markalous (1884 – 1915), který nepřežil zranění v prvním roce 1. světové války.

Teprve na bílém kamenném bloku, umístěném na náhrobku u paty pomníku, nalezneme nevýrazný nápis: univerzitní profesor PhDr. Bohumil Markalous, spisovatel Jaromír John, 1882 - 1952, Gisele Markalousová, 1883 – 1958, Primář MUDr. Evžen Markalous, 1906 – 1971.

Zde tedy odpočívá spisovatelova rodina.

Po nastínění životopisu Jaromíra Johna, rodinných vztahů a místní příslušnosti, bude potřebné zmínit se o jeho literární tvorbě, především té, která se dotýká minulosti Pardubic a okolí, kam svými rodovými kořeny patřil.

Publicistická tvorba Jaromíra Johna má základ v jeho učitelské, kulturně osvětové a novinářské praxi. V ní se zabýval výtvarnou kritikou a estetickou výchovou. V tvorbě beletristické se uplatnil jako dokonalý vypravěč osobitého stylu, v mnohém podobný Vladislavu Vančurovi nebo i Karlu Čapkovi. Ve svých povídkách a románech, často s autobiografickými rysy, řeší rozpor mezi drsnou životní skutečností a falešným vztahem k životu a světu. Vnitřní pocit nejistoty a osamělosti, který Johna po celý život provázel, měl nejspíš původ ve válečných zkušenostech, ale také asi v tom, že už v pěti letech ztratil matku. Uvažuje se rovněž o možném vlivu protikladných rodových dispozic. Na jedné straně pedantický otec – chrudimský profesor filosofie, na druhé straně dědeček mlynář – světácký pardubický měšťan.

Johnovým nejvýznamnějším dílem je společensko-psychologický román „Moudrý Engelbert“. Jde o tragikomický příběh lesního adjunkta, který zažívá životní zklamání a smířeně rezignuje. Zde a v dalších románech (Výbušný zlotvor, Estét, Pampovánek, Eskamotér Josef) autor dovedně rozvíjí děj a osudy postav předvádí s jemným humorem a ironií. V početných povídkách vypráví zážitky z mládí, z vojny a také z války. Jsou shrnuty do několika souborů (Večery na slamníku, Dořini milenci a jiné kratochvíle, Tabatěrka aj.). Na základě dokumentů se John vrací i do minulosti, kde zdařile vystihuje atmosféru doby, což potvrzuje zvláště v povídce „Boský osud“. Zde vychází z milostné korespondence svých rodičů. Překvapivě se tu dovídáme, že autorova matka Bohumila, dcera nemošického mlynáře, měla zřejmě německou výchovu, protože v době svého seznámení se studentem filosofie Václavem Markalousem z nedalekých Jesenčan, neuměla česky. Díky vzájemné korespondenci se naučila česky natolik, že později mohla sbírat a vydat česká přísloví a pořekadla.

Pro pardubické pamětníky a patrioty (tím spíše pro chrudimské) bude asi nejzajímavější povídka „Perutě“. V ní autor vzpomíná na své mládí a podává autentický pohled na léta kolem r.1900. Jako septimán holdoval jízdě na kole, tehdy nepříliš běžném dopravním prostředku, na němž se student Jaromír (jak se sám nazývá) nebezpečně proháněl chrudimskými ulicemi a okolím a často zajížděl do Pardubic. Kromě příbuzných zde rád navštěvoval cyklistické závody a obdivoval závodníka Václava Vondřicha. Připomíná Velkou pardubickou a také pozdější aviatiky inženýra Kašpara a Čiháka jako nositele pokroku.

Profesor Markalous měl tehdy v Pardubicích na náměstí dům „U červeného orla“ (?), o nějž se mu staral správce pan Waltr. Student Jaromír vzpomíná na otcovy časté cesty do Pardubic a humorně popisuje jeho cestu vlakem se všemi nedostatky chrudimské trati, s věčným čekáním, zpožďováním a také pomalým couváním z Rosic do pardubického nádraží (!). Vypočetl, že otcova cesta, dlouhá 12 kilometrů, probíhala rychlostí 6 km/h. „Dopravit se z Chrudimě do Pardubic – žádná maličkost“. Jednou otec vyřizoval záležitost s panem Waltrem písemně a poslal syna s obálkou, označenou „Express“, na poštu. Na to se zabral do oprav češtinářských úloh. Septimán Jaromír splnil otcův příkaz po svém. Bez jeho vědomí použil svého velocipedu značky „Helical – Premier“, rekordní jízdou zajel do Pardubic, vyřídil záležitost s panem Waltrem a sportovní jízdou se vrátil zpět. Nechme závěr této příhody dovyprávět samotného studenta Jaromíra Johna:

„Vida!“ pomyslil jsem si: „Tatínek by potřeboval půl dne a já věc vyřídil za hodinu!“ Byl jsem šťastný, radostně pyšný člověk. Jako bych to byl já jediný, který pro celý svět stvořil novou, velkolepou dějinnou epochu rychlosti… Čekal jsem chvíli na chodbě, abych se vydýchal. Otřel jsem si zpocené vlasy. Vstoupil jsem – jako by se nechumelilo – do pokoje a klidně usedl k svým latinským slovíčkům.

Za půl hodiny se tatínek obrátil: „Tak si, hochu, pospěš na poštu, než zavřou, je nejvyšší čas!“

„Tady máš od pana Waltra vyřízení!“, řekl jsem lhostejným hlasem a ukázal na balíček položený na rohu stolu. Tatínek se na mne nedůvěřivě podíval. Spatřiv obálku rozpřáhl ruce rozhořčeným úžasem…“

Povídka „Perutě“ vyšla naposledy v souboru „Moudré laškoviny“ v r.1983 s řadou dalších kratochvilných historií. V krajské knihovně v Pardubicích je vedou pod evidenčním číslem 86466.

Prameny a literatura:

    R. Šťastný, Čeští spisovatelé deseti století, HQ Kontakt, Praha 2001

    J. Jiskrová, Vyznání lásky – antologie milostných dopisů, Melantrich, Praha 1981

    J. John, Boský osud, Odeon, Skvosty, Praha 1972

    J. John, Moudré laškoviny, Československý spisovatel, Slunovrat, Praha 1983

    Údaje na pomníku rodinné hrobky mlynáře Václava Kratochvíla na hřbitově v Pardubičkách