Božena Viková-Kunětická úspěšná žena své doby

Ve všech těchto oblastech zanechala výrazné stopy své silné a inteligentní osobnosti, stopy převážně pozitivní,  občas trochu s nádechem rozčarování nad přístupy mužů k ní a s pocitem bolesti nad situací českého národa. Nebyla ušetřena ani osobních  tragédií. Ale nikdy nepropadla zoufalství, naopak pozitivní činorodost vnímala téměř jako povinnost, jako nejjistější cestu k překonávání problémů.

V tom byla podobná řadě českých spisovatelek od poloviny 19. století, jen její osud byl mnohem šťastnější. Nejenže neumírá s hlubokou bolestí nad situací českého národa, jako Karolina Světlá a Tereza Nováková, ale dočkala se vzniku Československé republiky, a byla spolu s Eliškou Krásnohorskou první ženou, která se stala členkou Československé akademie věd. Od roku 1918 vycházelo 15 svazků jejích sebraných spisů a roku 1934 vychází její biografie od J. Voborníka – bohužel první a poslední. Pozůstalost Vikové-Kunětické v Literárním archivu Památníku národního písemnictví je bohatým zdrojem evidence jejího života, činnosti i názorů. Ve své přednášce se pokusím dotknout se všech těchto oblastí.

Božena Viková-Kunětická, rozená Novotná, byla ženou ze středních vrstev, dobře vychovanou, svým vzhledem majestátně krásnou dlouho do středních let. Ač jí její půvab někdy usnadňoval, někdy komplikoval život, měla zdravé názory, zodpovědné vůči sobě i druhým. Chtěla se stát herečkou, ale nakonec se stala učitelkou, což znamená, že i svým vzděláním daleko předčila dobový průměr. Ze své učitelské praxe na venkově z doby před sňatkem si odnesla porozumění pro venkov, pro jeho těžkosti i nedostatky a lásku k přírodě. V důsledku dobových zákonů po sňatku s Josefem Vikem už nesměla učit. Ale když její děti dospívaly, nebylo celé rodině zatěžko se podívat do končin, kde kdysi učila, ač to znamenalo hodiny chůze kopcovitou krajinou do Pasek nad Jizerou.

Tvorba Vikové-Kunětické částečně navazuje na tradici, na které s takovou opravdovostí lpěly Němcová, Světlá, Krásnohorská a Tereza Nováková – hledat a zachytit to, co bylo v životě lidí i národa podstatné – duchovní, kulturní, mravní, sociální i citové dimenze. Znamenalo to poznávat sebe, druhé, společnost, předky i svět. Toto pojetí literatury, usilující o hlubší sebepoznání, bylo blahodárným lékem pro zmrzačené sebevědomí českého národa. Kunětická přijímá brzy i vlivy z proudů nových, moderních, více individualistických, soustředěných na pocity, touhy a zápasy jednotlivce. V českém literárním světě se cítila poněkud osamocena. Nepoznala družnost starší generace spisovatelek, jejichž mysl byla upnuta na národ a jeho celkovou úroveň.

Narodila se v roce, kdy zemřela Božena Němcová, byla o více než třicet let  mladší než Světlá, o patnáct let než Krásnohorská, o deset než Nováková. Byla příliš mladá, než aby cítila kvas 70. let, nové, i když velmi nedokonalé svobody. Nepoznala horoucí nadšení českých žen této generace v zakládání spolků, dívčích škol, ženského časopisu, a neprošla jejich školou hluboké víry, že práce pro úroveň českého národa byla práce pro úroveň všech jednotlivců. A přece přes veškerý individualismus a na svou dobu občasný mravní radikalismus v její tvorbě, se zásluhou své mravní a myšlenkové opravdovosti dopracovala ke stejným názorům a postojům, jako ženy generace starší. Největší úspěch slaví v roce 1912, kdy umírá Tereza Nováková, zklamaná tragikou života a v tušení neblahé budoucnosti Evropy. Je otázka, zda si Kunětická vůbec uvědomovala tu nesmírnou a obětavou práci minulých generací žen, na jejíchž plodech se jako žena podílela.

Nebyly to jen možnosti slušnějšího vzdělání pro dívky, které ještě v 60. letech neexistovaly, ale bylo to i větší sebevědomí ve vztahu k druhému pohlaví, absence strachu, že se musí vdát za každou cenu, aby se existenčně zajistila, aby neskončila v málo důstojné situaci nevdané nezaopatřené dívky. Šlo jí i o respekt v manželském  vztahu a v tomto požadavku byla neústupná.

V sedmnácti letech se zamilovala do Jana Mazánka. Platonický vztah trval několik let. Božena Novotná marně čekala, že jí Mazánek poskytne slib trvalé lásky a manželství. Když se rozešli, ještě v dopisech se obviňovali, čí to byla vina. Roku 1884 Mazánkovi psala: „Čím jsem Vám byla? Kratochvílí, útočištěm Vašich rozmarů, terčem vtipů a kolikrát až bezuzdné nenávisti.“ Také mu vyčetla, že mu šlo příliš o věno a o naplnění touhy, kterou nemohla považovat za šlechetnou.

Když měla tři měsíce před svatbou s Josefem Vikem, psala o svém vztahu k němu: „Není to vášeň, jež mě k němu poutá, je to láska tichá, obětavá, a přec tak pevná a šťastná ... Věřím, že budu šťastná ... Dovedu si štěstí upravit, jako dovedu smutek, nepokoj jedním úsměvem odbýt. Moje srdce není vyhaslou sopkou, ba ne. Láska k lidstvu, k našemu národu, zvláště láska pro vše dobré.“ Dopisovali si občas ještě deset let, a z těchto dopisů se zdá, že Mazánkovi vadil nejvíce její požadavek na úctu, na respekt i to, že stála pevně na straně manžela.

Josef Vik byl schopen finančně rodinu zajistit celkem slušně, a byl i hrdý na literární tvorbu a úspěch své ženy. Není však jisté, zda tuto tvorbu sledoval systematicky i v době, kdy Kunětická ve svých divadelních hrách staví své hrdinky do poněkud mravně choulostivých postojů – jako např. ve hře Medřická, v níž obhajuje to, co se v té době nazývalo volné mateřství.

Literární kritik Matěj Anastasius Šimáček jí roku 1895 v dopise vysvětloval, že je velký rozdíl mezi tím chtít se vdát a chtít jako neprovdaná jen dítě - tedy nemanželské. Připomenul jí, že český národ byl podporován a zachraňován hlavně ženami, které dodržovaly určité mravní hodnoty a principy, byly připoutány k životu hlavně hodnotami ověřenými tradicí, zvláště principy křesťanskými. A vyčetl jí, že hodnoty, kterým dává zaznívat ve své hře, by byly hrobem rodiny a spořádanosti. Jinak ale uznával, že učitelky by měly mít právo se vdát. Šimáček ji později usměrňuje, i pokud jde o její hněv vůči některým literátům, jako byl Josef Svatopluk Machar.

S Macharem pojilo Kunětickou desetileté přátelství. Čerpali inspiraci ze vzájemné výměny názorů i povzbuzování. Jeho vliv přispíval k individualistickému pohledu Kunětické na život, na ženu i na lásku. 449 dopisů Machara, které se zachovaly v její pozůstalosti, jsou cenným svědectvím názorů i upřímnosti obou. Machar Kunětickou podporoval v její obhajobě rovnoprávnosti žen a povzbuzoval ji k co největší otevřenosti. Je škoda, že Kunětická zničila Macharovy nejosobnější dopisy. Je otázka, nakolik v české literatuře té doby neobvyklý emocionální a  mravní radikalismus Kunětické byl jen literární či zda snad obrážel něco z jejich osobních postojů, když píše: „Nemohu být nemravná tam, kde muže povznáším a očišťuji, ať s ním už žiji jakkoli, a nemohu být mravná, i kdybych se celá topila v cudnosti tam, kde mne muž dovede snížit, mnou pohrdat anebo mě obelstít.“ Vážné trhliny mezi Macharem a Kunětickou se vyhrotily mezi rokem 1905 a 1907. V té době asi Kunětická vycítila, že její literární tvorbu už tak neobdivuje. Je otázka, zda věděla, že Machar už po nějakou dobu obdivoval tvorbu Růženy Svobodové.

Machar, pod vlivem T.G. Masaryka, také v této době začíná měnit svůj filozofický pohled na život a ustupuje z těch pozic, které Kunětické po léta doporučoval, jako byl co největší individualismus, despekt k náboženství. Machar jí r. 1903 dokonce posílá Masarykovu Českou otázku (1895). Její pozdější politické názory by svědčily o tom, že si tuto knihu přečetla. Ale již před válkou se jí Masaryk zdál málo vlastenecký, příliš vstřícný k Němcům. Soudila tyto přístupy hlavně podle  osobních zkušeností ze severu Čech, které později ztvárnila literárně. Je otázka, zda si Kunětická přečetla Masarykovu Českou otázku, kterou jí Machar r. 1903 poslal. Její politické názory později by svědčily o tom, že si tuto knihu přečetla.

Vztah mezi Macharem a Kunětickou se stává napjatější a v polovině roku 1907 jí Machar napsal: „Je ve Vás něco, co přímo nenávidím.“ A vyčetl jí, že kdyby pro ni v životě skutečně něco znamenal, chovala by se k němu úplně jinak, a že mu v dopisech posílala jen své nálady, a ne svou duši, jak tvrdila. Vztahy v literárním světě, včetně touhy být uznán, inspirovat, jsou asi vždy záležitostí složitou, kterým není vždy snadné rozumět.

Určitou náhradou za přátelství s Macharem našla na nějakou dobu v Jindřichu Vodákovi a ve svém nakladateli Josefu Pelclovi. U něho vydává roku 1912 knihu Dobytí severu, obrážející tragiku 25% české menšiny v Podkrkonoší. Tato menšina byla pod neúprosným tlakem poněmčování ze strany zaměstnavatelů, německých učitelů, zastupitelských úřadů. Kunětická musela cítit velké zadostiučinění, když v severních Čechách byla její kniha přijímána s nesmírným vděkem. Národní jednota severočeská poslala Kunětické 20. listopadu 1912 poděkování za krásnou knihu, „do níž jste ráčila vložit zkušenost o zhoubném vlivu německého kapitálu a německé industrializace pro český lid v našem Podkrkonoší. Rozpětím německé moci a kapitálu stoupá nebezpečí germanizace a ohrožuje svéráznost českou. A Češi mnoho nečiní, aby českost Podkrkonoší uhájili navěky. Kéž by Vaše kniha vznítila v českých srdcích činorodou ozvěnu.“ Kunětická pak měla v letech 1912 a 1913 v pohraničních oblastech na desítky přednášek. Ale to už byla v pozici poslankyně českého sněmu, což byl výsledek obdivuhodných událostí, které měly ohlas v celé Evropě. O nich bych se teď ráda zmínila.

Na konci 19. století dospělo české ženské hnutí k trpkému poznání, že rovnoprávného postavení žen ve společnosti i v rodině a v manželství nebylo možné dosáhnout bez možnosti efektivní účasti žen v politice. Konzervatismus vůči ženám byl hluboce zakořeněn v základních filozofických, církevních i společenských přístupech, a nerovnoprávnost žen byla pro muže i společnost příliš výhodná, než aby bylo možné tuto hradbu prorazit jen s pomocí osvícených mužů, kteří vnímali ženy jako naprosto rovnocenné bytosti.

České ženy ve svém úsilí o politická práva nacházely určitý příklad u anglických žen, které marně a někdy tvrdými prostředky usilovaly o hlasovací právo už od 30. let 19. století. Koncem století založily mezinárodní výbor pro volební právo žen a shodou šťastných náhod české ženy, jako jediné v habsburské říši, dostaly r. 1905 povolení k založení pobočky. Jinak podle zákona ženy nesměly být členy politických stran a organizací až do r. 1912. V čele české odbočky Výboru pro volební právo žen stála už tehdy velmi aktivní Františka Plamínková, která se proslavila svým úsilím za zrušení „celibátu učitelek“, jak nazývaly zákon, který nepovoloval státním učitelkám sňatek, aniž by ztratily svoje zaměstnání.

Pro ženy bylo velkým rozčarováním, když žádná česká politická strana neměla odvahu v říšské radě požadovat volební právo pro ženy, když se od r. 1905 chystala reforma volebního práva za účelem všeobecného hlasovacího práva.

Ženy měly dojem, že by měly mít nejen volební právo, ale i právo být voleny. Není jasné, koho napadlo, že volební zákon z r. 1862 se nezmiňuje o tom, že by ženy nemohly být voleny. Myšlenky za podpory několika právníků se uchopila Františka Plamínková, která dokonce vyhledala v archivech, že se tento zákon používal i v nedaleké minulosti a tím byla zaručena jeho platnost. V Rakousku se totiž staré zákony nerušily, jejich platnost odumírala po 40 letech od posledního použití.

Již v doplňovacích volbách r. 1908 Výbor pro volební právo žen se rozhodl postavit ženské kandidátky. Vláda ve Vídni byla natolik legitimitou kandidátek zaskočena, že je povolila. Voleb se nakonec účastnila nejúspěšnější Marie Tůmová. V kampani jezdila s Františkou Plamínkovou, a kromě katolických a německých žen, budily všude sympatie svou kultivovaností, elegancí a vynikajícími projevy. Tůmové projevy byly mnohem vyšší úrovně než většiny mužských kandidátů. Ve volbách nevyhrála, ale získala 20% odevzdaných hlasů, což ženy považovaly za velký úspěch. Povzbudilo je to, aby v pokusech pokračovaly.

V r. 1912 byly doplňovací volby do českého sněmu na Mladoboleslavsku. Proč byla za kandidátku vybrána Božena Viková-Kunětická, není nikde vysvětleno. Mnozí se nad tím pozastavovali, z počátku musela čelit značné opozici, neboť nebyla ani aktivní v ženském hnutí, i když názorově mu byla blízká. V její prospěch bylo, že byla ženou vzdělanou, reprezentativní zjevem i vystupováním, a že jako spisovatelka platila daně. Důležité bylo i to, že od r. 1909 až do r. 1917 byla členkou výkonného výboru mladočeské strany, za kterou r.1912 kandidovala (od r. 1912 získaly ženy oficiální, zákonné povolení stávat se členkami politických organizací). Podpořena byla stranou národně-sociální a státoprávně-pokrokovou. Její národně orientované postoje vadily hlavně českým Němcům, kteří dokonce usilovali o to, aby jí nebyl povolen výjezd z říše, neboť měla v Berlíně přednášku o utlačování Slovanů v rakousko-uherské říši.

Národní tématika jejích předvolebních projevů byla překvapením pro každého, i když jimi byla blízko názorům Terezy Novákové a Elišky Krásnohorské, kterou podle vlastních slov v jejích dopisech, protinárodní, protičeská atmosférou v říši umělecky paralyzovala. Všichni věděli, že se blíží válka. A v této atmosféře Božena Viková-Kunětická začala hájit národní princip a národní zájmy jako něco posvátného, vyjadřovala obavu, že český národ je znovu ohrožen ve své identitě a existenci v důsledku stoupající germanizace. Zabývala se zrušením českých škol ve Vídni, brutalitou Maďarů vůči Slovákům, hájila nutnost účasti žen v politice, vysoce hodnotila, že české ženské hnutí nemělo protimužský charakter. Odmítala materialistickou protinárodní liberalisticko-ekonomickou i marxistickou ideologii jako nebezpečné pro kulturní a historickou identitu malých národů, a tudíž i pro jejich existenci. Voliči se dokázali s jejími názory ztotožnit a ve druhé volbě získala nadpoloviční většinu. 13. prosince 1912 se stala nejen první poslankyní českého sněmu, ale první poslankyní ve střední Evropě vůbec. Evropský tisk byl plný článků o tomto vítězství a bral ji jako plnoprávnou poslankyni sněmu. Tou ve skutečnosti nebyla, neboť existovalo nařízení, že místodržitel nemusí dát povolení zvolenému poslanci do sněmu a hrabě Thun tak v případě Vikové-Kunětické učinil.

Po svém zvolení se Viková-Kunětická věnovala politice velmi intenzívně. Jezdila po českých zemích, přednášela, ženský tisk o její činnosti přinášel pravidelné zprávy. Kladla důraz na národní a demokratické hodnoty, jako hodnoty pozitivní, které mají potenciál lidi sbližovat, navazovat na to nejlepší z minulosti, co český národ vytvořil. Kladla důraz na výchovu dětí v tomto duchu, aby měly pozitivní vztah ke svému národu, aby si byly vědomy toho, co cenného vytvořil, a že ostatní národy nejsou  o nic lepší než český.

Její demokratičnost nebyla jen teorií, vyznávala ji i ve svém soukromí. Své tři děti (jedna holčička zemřela v dětství) vychovávala k odporu k přepychu, ke zdravému vztahu k penězům, k hospodárnosti, k pozitivnímu vztahu ke svému národu. Celý život měla i hezké vztahy ke svým dvěma sestrám i ke svým rodičům, které ve stáří podporovala 45 zlatými měsíčně, aby mohli slušně žít.

Princip demokratismu, který zahrnuje i úsilí za povznesení úrovně všech méně privilegovaných, zůstal krédem jejího života. Vnímala národ jako pokračování rodiny a rodinu a její úroveň za základ úrovně národa. Věřila, že kdyby se česká žena odvrátila od demokratismu, zradila by sama sebe. Proto jí vlastenectví širokých mas bylo otázkou mravní, kulturní a sociální. Odmítala odloučit hodnoty lidské a umělecké od hodnot národních a mravních a tím postupně proti sobě obrátila pražskou literární kritiku. Bylo jí vyčítáno, tak jako řadě dalších českých spisovatelek, že se „nedovedla povznést nad ideály a konvenci své doby.“ Ve skutečnosti Viková-Kunětická se svou tvorbou nad konvenci své doby povznesla - nad její přehnaný individualismus, militarismus, liberalismus, marxismus, módní dekadenci a kosmopolitismus, které nejsou příznivou půdou pro rozvíjení demokracie.

Byly spolu s Eliškou Krásnohorskou prvními ženami, které se po vzniku Československa staly členkami Československé akademie věd (Kunětická od roku 1927). V politicky vzrušené době po vzniku republiky jí byly nejbližší názory Karla Kramáře a Československé národně demokratické strany, za niž byla poslankyní v letech 1918-1925. V témže roce se stává senátorkou Národního shromáždění za stejnou stranu. Menšinově tolerantní politiku T. G. Masaryka vůči českým Němcům viděla jako velmi nebezpečnou pro demokracii a stabilitu republiky a svůj kritický postoj k Masarykovi nijak netajila. Ještě za jejího života byly vydány i její sebrané spisy, které jsou dnes cenným historickým dokumentem.

PhDr. Jiří KOTYK, Pardubice:

KAPITOLY Z DĚJIN ČESKÉHO FAŠISMU V PARDUBICÍCH - 6. část

V sobotu 18. července 1931 dopoledne se objevilo na pardubických ulicích asi 9 mladíků v černých košilích, v 9,30 h. volal na četnické velitelství starosta města Vojtěch Znojemský 19), že černokošiláči běhají již po městě. Četnické hlídky vyzvaly mladíky k odložení černých košil, což se stalo ihned, neboť pod černými košilemi měli oblečeny košile obyčejné. Ve 14,45 proběhla instruktáž policejních agentů F. Novotného a A. Chlebného. V 15 hodin přijel do Pardubic rychlíkem od Prahy generál Gajda (v občanském oděvu) a byl uvítán asi 30 mladíky. Následovalo občerstvení v hotelu „Palace“. Ředitel Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu p. Winternitz byl vyzván, aby na výstavišti netrpěl výstavu Gajdových řádů ani prodej jeho fotografií. Gajda svolal na 17,30 h. důvěrnou schůzi ke „Zlaté štice“. Pak v 19,30 odešel v průvodu asi 100 osob na výstaviště, kde se 40 nejbližšími poseděl v Pardubské restauraci u Boučka. Pak si prohlédl výstavu. Při odchodu z restaurace si postěžoval, jak ho Pardubice na nádraží „uvítaly bodáky“. Nemá prý v úmyslu podnikat nic nedovoleného. Po půl desáté večer prošel od Smetanova náměstí (dnešní  nám. Republiky) výstavištěm fašistický průvod (částečně ve stejnokrojích) a očekávala se Gajdova řeč z dřevěného schodiště nad hudebním pavilonem, kde se konal koncert. Přivolaný vrchní komisař K. Košta zastavil „zpívající hlouček“ (asi 20 lidí) ve 22,30, když se vraceli z výstavy zpět do města. Jeden muž v černé košili a kravatě byl vybrán ze zástupu a předveden ke zjištění. Za hloučkem přispěchavší člen městské rady národní socialista Dytrych žádal po Koštovi zjištění jednoho muže, jenž podle něj urazil poslance Václava Klofáče. Když Dytrych na výstavě zavolal na fašisty: „Ať žije Klofáč!“ , onen mladík mu odpověděl: „Jděte s Klofáček do prdele!“ V přítmí byl radní Dytrych u výstavní brány zraněn boxerem na hlavě. 20)

Během noci a časně ráno 19. července sjížděly  se do Pardubic v autobusech další fašistické skupiny (Plzeň, M. Boleslav, Benešov, Morava atd.) Podle hlášení dr. J. Vítka se členové NOF (asi 500 lidí) účastnili ranních bohoslužeb v 8 hodin v děkanském kostele sv. Bartoloměje. Přišel sem i gen. R. Gajda v uniformě ruského kolčakovského generála. Po mši jej pozdravil děkan Msgre Vincenc Šetina. Asi v 8,30 se před dveřmi chrámu začal formovat fašistický průvod vpředu s Gajdou a ruskými legionáři, pak se řadily ženy v národních krojích. Měli asi 10 vlajek, většinou v národních barvách, zdobených zlatým a stříbrným vyšíváním. Vrchní komisař Košta vyzval Gajdu, aby dal odstranit prapory, protože průvod není povolen. Se slovy: „Pane komisaři, my posloucháme a nekrademe!“ nařídil Gajda sbalit praporce. Členy průvodu vyzval , aby šli „promenádou“ směrem k nádraží, kam po 9. hodině dorazil osobní vlak s asi 600 fašisty s trikolórami na rukávech. 600 – 800 lidí se valilo Wilsonovou třídou  (dnešní Třída Míru) k nádraží . Ozvala se píseň „Hej Slované!“, byla provolávána sláva Gajdovi a hanba F. Udržalovi. Četníci uzavřeli kordonem staré nádraží a chystali se k rozehnání zástupů. Fašisté odbočili do postranních ulic, do ulice u městské elektrárny a do parčíku u kostela sv. Jana Křtitele. Kolem půl desáté se podařilo pochodující zástup sevřít četnictvem. Vrchní komisař dr. Kott nastoupil s četníky u hotelu „Veselka“.  Rozháněl fašisty ven z města. Vrch. komisař Košta překvapil s četníky ustupující zástup z boku ve Smilově ulici. Dav se rozprchl postranní ulicí za hotelem „Veselka“ směrem k letnímu stadionu a výstavišti. Gajda se marně snažil své rozptylované příslušníky vést zpět na Wilsonovu třídu.

Kolem půl jedenácté došla od starosty zpráva, že na silniční trase na výstavišti se opět zformoval nový průvod. Na výstaviště byly proto vyslány 2 čety četníků v počtu asi 100 mužů. Na silniční rampě na chodnících stály tisíce přihlížejících, mezi nimi seřazený fašistický průvod (asi 1400 lidí s hudbou v čele). V průvodu bylo 30 ruských legionářů, 40 žen v národních krojích, oddíl s prapory a asi 40 černokošiláčů. Za výstavní výbor měl průvod defilující před R. Gajdou uvítat vrchní poštovní rada Kursch z Pardubic. Četníci obklíčili část průvodu v černých košilích a vrchní komisař Košta vyzval Gajdu, aby do 3 minut byly praporce uloženy na policejní strážnici na výstavišti a odstraněny černé košile. Skutečně 16 praporců místních jednot NOF a dalších 35 praporců v národních barvách (vyšívaných , cena až 10 000 Kč) bylo odevzdáno. „Účastníci  z pohraničí plakali a bylo slyšet z různých stran výkřiky: Nejsme komunisti! České barvy v Čechách musí k zemi! Hakenkreuzlerům  v Chebu jste půjčovali ještě slamníky!“ 21) Gajda vyzval své soukmenovce, aby se rozešli po výstavišti a prohlédli si výstavu, že úřad dělá jen svou povinnost. Za zpěvu písně „Hej Slované!“ se dav odebral na výstaviště, mnozí se usadili v restauracích. Ruští legionáři požádali o povolení položit věnec u památníku padlých u kostela. Hned nato projelo po silniční rampě „Květinové korzo“ (automobilové) a dostavil se půlmiliontý návštěvník výstavy. V restauračních pavilonech a na verandách se pokusili promluvit ojedinělí fašističtí řečníci, ale nemohli být policejně zjištěni. Sám Gajda tančil, střílel do terče a navštívil tzv. černošskou vesnici, jednu z atrakcí výstavy. Ve 13,30 hod. zavolal okresnímu hejtmanovi, jestli nejsou nějaké stížnosti ze strany Okr. úřadu, že podle jeho doslechu byli zatčeni 3 mladíci. Úřad potvrdil jen 1 zatčení. Gajda žádal o možnost volného odchodu účastníků na nádraží. Byl upozorněn, že se tak nesmí dít v semknutém průvodě a s rozvinutými prapory. Kolem 14. hodiny byl na výstavišti úplný klid, členové NOF si vyzvedli odebrané praporce a uschovali je do obalů. V 17 hodin odjel Gajda autem značky O: LXV-467 do soukromého bytu svého příznivce MUDr. Jaromíra Kučery ve Smilově ul. 307 (bývalý dům notáře J. Štolby). Pražští fašisté odjeli se zabalenými prapory z Pardubic ve 20,20 hod., načež asi ve 20,50 začal v hotelu GRAND přátelský večírek NOF za účasti asi 220 osob, mj. i továrníka ing. Josefa Prokopa (1872 – 1933), v letech 1910 -15 starosty Pardubic, člena národně demokratické strany. Večírek zahájil MUDr. František Novotný, činovník NOF z Chrudimě, pak následoval zpěv písní „Hej Slované!“ a „Kde domov můj“.  Přítomna byla i Gajdova manželka  Jekatěrina, čerkeského původu. Gajda pronesl krátkou děkovací řeč, poděkoval svým stoupencům v Pardubicích za přijetí a konstatoval, že nijak nelituje úředního zákazu říšského sjezdu NOF v Pardubicích. Akce prý budí reakci a NOF může represí jen získat. Do hotelu byli vysláni vrchní komisaři Košta a dr. Rais, kteří upozornili pořadatele, že vyklidí sál, pokud se program neomezí jen na zábavnou část. Po této intervenci večírek pokračoval recitací MUDr. Novotného o ruské anabázi legií a zpěvem sólistů až do 22,30 hodin, kdy se jeho účastníci rozešli. 22)

19. června byli ve městě zadrženi F. Bucký z Prahy a B. Skála z Mostecka. Bucký byl potrestán pokutou 50 Kč za „úmyslné zdržování se ve vyklízeném okolí“, Benedikta Skálu, inzertního akvizitéra „Stráže říše“ a obchodníka ovocem, zatkli městští strážníci za výkřik: „Ať zhyne Masaryk!“ Ve stínu pardubických „událostí 19. července 1931“ poněkud zanikla zpráva, že již 18. 7. byl v Pardubicích na ulici „inzultován“ premiér František Udržal. 23) „Když pan předseda vlády procházel po jedné z ulic v Pardubicích, náhle proti němu vystoupili z přijíždějícího osobního auta 3 neznámí muži, pravděpodobně fašisté, kteří se před ním vyzývavým způsobem vyplili se slovy „Fuj“ a dodali, že se na něj přijdou do Dolní Rovně ještě podívat.“ 24) Vrchní strážmistr z D. Rovně Kočička to 24. července 1931 ohlásil okresnímu hejtmanovi dr. Vítkovi, ještě 31. 8. t. r. se však nic nevyšetřilo. 25) Za události z 19. července byli pokutováni Alois Doubek, závozník z Prahy 13 (100 Kč), nuselský topič a vůdce Junáků NOF T. Kolář (200 Kč), dělník z Vicemělic u Vyškova J. Mlček (100 Kč) a student ze Smíchova M.Mašek (100 Kč). 26)         

Pokračování

Poznámky:

19)    Vojtěch Znojemský (1880-1949), v letech 1923-32 národně socialistický starosta Pardubic.

20)    viz pozn. 17.

21)    Hlášení okr. hejtmana dr. J. Vítka z 23. 7. 1931 prezídium ZÚ v Praze o událostech 18. – 19. 7. v Pardubicích, přiloženo jako č. j. 750/pres. ke hlášení z 15. 7. (viz. pozn. 17).

22)    Tamtéž.

23)    František Udržal (1866 – 1938), rodák z Dolní Rovně na Pardubicku, agrární politik, v letech 1929 – 32 ministerský předseda ČSR.

24) Hlášení četnické stanice v D. Rovni 28. 7. 1931 Zemského četnickému velitelství v Praze v pres. spisech  Okresního úřadu v Pardubicích 1931, kart. 23, č. 862.

25) Tamtéž.

26) Prezídium ZÚ Praha přednostovi OKÚ v Pardubicích 25. 7. 1931.