Partyzánství ve východních Čechách Kdo to je ? Job?

Partyzáni Jobovi přísahali na život svůj, rodiny a sourozenců. Partyzánství bylo čímsi svatým, nesmírným závazkem, především mlčenlivosti v každém případě a ke každému a bylo také přísně a obezřetně dodržováno. Význam mlčenlivosti a skoro všudypřítomné a všeobsáhlé obezřetnosti bylo skutečně  třeba si stále uvědomovati, uvážíme-li, že buňky partyzánské byly nasazeny i u gestapa, tedy u zdrojů a tepen provádění německé moci  a tyranie. Stalo se i Jobovi, že byl při jednom výslechu na Gestapu nejvíce zbit právě – přítelem. Tak musela být zabezpečena jistota, že spojení mezi vyslýchajícím a obviněným je mimo všechno myslitelné podezření. Job – Mísař má ruce zkomolené, kotníky, klouby, znetvořené, neohebné. Při mučení na gestapu mu byly ruce – rozšlapány a přece věc svoji nezradil, nepovolil ve svaté víře ve svoji ideu a poslání naň vložené.

Ovšem, nebyl Job sám – jedinou hlavou a vůdčím pracovníkem, to napovídalo samo poslední heslo Job-Aubrecht, to budiž uvedeno pro spravedlivost líčení celého hnutí, ačkoliv víme, že zejména naše první práce k zveřejnění celého úžasného díla hrdinského partyzánství ve východních Čechách bude velmi neúplná, i když nechceme na žádného čelnějšího a zasloužilého pracovníka zapomenout. To budiž zdůrazněno, i když bylo jasné vždy mezi všemi partyzány,  že nejde o slávu jednotlivce a jeho pochvalu při skončení celé revoluce - - -

Bylo až k smíchu to pachtění se gestapa a všech náhončích a přisluhovačů pro ty, kdo věděli, jak Job provezl kulomet na ručním vozíku na velkou vzdálenost kraje nebo ulicemi města Pardubic. Právě tou smělostí mnohého svého podniku mohl na sebe upozorniti, ale jen smělostí mohlo býti tolik dokázáno. Když šlo o podniky nejodvážnější a nejnebezpečnější, sám vzal vždy věc do rukou – s majorem Aubrechtem – tvoříce spolu nedílný celek dvou lidí, kteří si dokonale rozuměli a spolu vytvářeli úžasné akce, nad kterými gestapo a Němci vůbec byli zoufalí a nad kterými soptili vztekem, nebo jim i hrůzou vstávaly vlasy na hlavě jako hřebíky, když si uvědomovali nebo doznali, že vlastně sedí na sopce, která co chvíli může vyletět do povětří, a která se již otřásá podzemími výbuchy.

Job jezdíval sám až do Chocně ke svým spolupracovníkům; - všude chtěli Joba. Bylo ale nutno Joba přece jen ukrývat. Mnozí chtěli mluvit s Jobem a nevěděli – bylo to až komické – že ho vlastně již znají, že s ním právě mluvili nebo mluví. Bylo nutno másti stopy; všude se předpokládalo nebezpečí ztráty hlavy ilegálního hnutí, všemi partyzány zbožňované. Bylo jisto, že jeho ztrátou by se mnoho akcí zničilo v samotném projektu, které právě on nosil nejvíce sám v hlavě. Nesmělo se nic psát a tak o Jobovi – div ne zcela vážně – se tvrdilo – že vše věděl, vše pamatoval a snad nikdy na nic nezapomněl – že má čtyři mozky. Job ovšem byl v díle a hnutí hotovým eskamotérem i skutečným čarodějem. Všechno měl v ruce a všechno ovládal s virtuositou opravdu kouzelnou, uměl pracovat i mluvit. Jinak mluvil s dělníky, prostými lidmi, jinak s inteligencí. Jeho působení na spolupracovníky bylo až hypnotizující. Vědělo se o něm, že je to „levičák“ – i docela otevřeně – že je to komunista, ale nikoho to nepřivedlo k úvaze politikářské, nikdo nemyslil při něm na svoji příslušnost k jiné politické straně. Byla známá jeho horoucí láska k české věci, české zemi, českému národu a při tom hluboké sociální cítění, dobré srdce naprosto vzdálené jakéhokoliv pocitu sebelásky a sobectví, lačnosti po prospěchu osobním nebo dokonce majetku. Ve svých potřebách úžasně jednoduchý a skromný, povznešený nad lačnost po nějakém zisku a konečně i slávě. Dovede tak roztomile říci nad takovými pro něho lichými pojmy – to svoje „pa rusky ničevó“ a mávne jen rukou, ač dovede mluvit a zaujmout pro svoje myšlenky a idee každého dobře cítícího a myslícího Čecha a vůbec člověka. – Když ale budete mluvit s ním o jeho díle, on zase vám bude jakoby naschvál vyprávět, jak to dělal Aubrecht a jaký je „pašák“ ten „jeho“ Jirka Havrdů, rozumějme, co by spojka v jeho díle (přezdívka partyzánská byla „Juraj“), a Frantík Klapků ze Sezemic, také mistři ve svém díle a hodni svého učitele. A jsou plně „nakažení“ „jobovinou“,  také pro ně je sláva a majetek – „ničevó“. A začneme-li s nimi o jejich zásluhách, zase oni vypráví o druhých, na příklad o Dru Boušovi z nemocnice v Pardubicích, o kterém dovede toho také tolik vyprávět i sám Job.

Žasnete, co takový Job vykonal v jediném týdnu cest nejen na kole, ale i pěšky, v blátě, psotě, lijáku, sněhu, plískanicích a mrazu, třebaže při tom ploužení se po všech stanovištích partyzánů po vsích, samotách, lesích – ponejvíce v noci – omrzl na obě nohy…. Žasneme a uvědomujeme si, co nadšení je třeba, aby člověk tak postižený na zdraví, mohl vyvinout tolik sil i fysických, nervových a čilosti ducha.

Když gestapo po Jobovi stále páslo a on nemohl vykázat, co dělá „pořádného“ v noci – když není stále doma – dal se také na karban. Ovšem hry v karty byly jen záminkou a k oklamání čenichajících gestapáků. Bylo třeba pak ještě stále stupňovat vynalézavost k oklamání gestapa a schůze konány v maštalích, pod mostními oblouky, také ve včelínu (v Časích), v lese, pod širým nebem ovšem nejčastěji….mráz – nemráz – nepohoda, vše jedno.

Když Národní výbor předáky Vlajky schytal a vedl do „chládku“, naši lidé jim toho Joba ukázali – byli udiveni – že ho vlastně denně potkávali, stále ještě nevěřili, že je to ten Job - - - Co by byli za to kdysi dali, kdyby se jim poštěstilo dostat ho živého a představit se s ním gestapu – to by byl triumf, až by „také Češi“  - ovšem tohoto charakterového zařazení – mohli ukázat, jak „Vlajka“ slouží „Dajčlandu“.

Když někdo vysloví obdiv nad tolikerým podařeným únikem Jobovým z tenat gestapáckého slídičství, bude vám Job vyprávět jako protiváhu ocenění svého díla, jak jeho pomocníci vynášeli odvážně ze Semtína i 35 kg dynamitu – na břiše, také i některé ženy, což se dálo před očima samotného gestapa, ba vozen byl dynamit z prachárny semtínské i za samotné asistence Verkšucáků! Přímo mistrovské kousky, ale je v tom zase Jobovština! On, strůjce všech těchto čertovin, vyznal se v každé situaci…!

Práce bylo mnoho, ovšem pro všechny – také za jediný den vylétly tratě do povětří i na 4-5 místech. To bylo pro pardubické gestapo k zbláznění, nebylo už možno tu partyzánskou čeládku prostě uhlídat…!

Není veřejnosti ještě dostatečně známo, že z pardubického letiště startovala letadla německých bestií k bombardování Prahy za revolučních dnů, kdy matička všech českých měst volala do světa o pomoc. Job nám prozradil, že major Aubrecht dal rozkaz vyhodit do povětří dva mosty, po nichž musely se těžké bomby – ukrývané po lesích kolem letiště v Pardubicích – k letadlům na rolovací plochu dopravovat. Dokázali pardubičtí partyzáni aspoň to, že letadla z Pardubic mohla startovat k bombardování Prahy jen s lehčími bombami.  Ale partyzáni dovedli v posledních dnech trvání Protektorátu i jiné pozoruhodné kousky: Když měl jet od Německého Brodu k Pardubicům pancéřový vlak Němců, major Aubrecht dal rozkaz vyhodit koleje do povětří. Vlak uvázl pak na trati a než se vzchopil jet zpět, pardubičtí partyzáni vyhodili zase ještě do povětří koleje kus za ním na cestě ke Chrudimi, takže uvázl mezi Pardubicemi a Chrudimí u Medlešic a mohl jezdit jen na pár metrů sem a tam…! To provedli jen čtyři partyzáni. Tento pancéřový vlak měl jet do Hradce a ovšem nedojel…! Ze soboty na neděli byly poškozeny na této trati výhybky, takže jich Němci nemohli použíti.

Nejrušněji bylo zřejmě v posledních dnech revolučních. Bez revolveru nemohl Job udělat ani krok – doznal nedávno, že mu bude chybět to zatěžkání pravé kapsy kabátu, kde nosil „bouchačku“. Podobně stěžoval si major Aubrecht, že mu bude chybět ten vzruch každodenního napětí, tak i ostatním spolupracovníkům partyzánským…

O Němčicích je známo, že několik osob ze vsi bylo zastřeleno Němci za to, že chránili most přes Labe, ke kterému si těžko kraj pomohl. Němci z pomsty odvlekli několik mužů z Němčic pod Kunětickou horu a zde je zastřelili. Nyní v zeleně vlnících se polích černá se improvisovaný smutný kříž – na místě popravy. Němčice v partyzánském díle jsou ale i dál význačně zapsány. Byl dán rozkaz hlídku Němců na mostě přepadnouti ve vší tichosti – bez jediného výstřelu musela být vyřízena nožem a hozena do vody. ..

Veliká odysea partyzánské cesty Jobovy se vyvinula z jeho pouti do Býště. Praha již byla v plném boji a také Němci ve východních Čechách chystali se vší mocí potlačit povstání Čechů. V Býšti se skupina Jobova dozvěděla, že celý kraj je jako partyzánské hnízdo obklíčen. Muselo se jet na Borohrádek! Dr. Bouše byl posléze poslán, že jede ošetřit těžce raněné u Holic, neboť v kraji se již všude střílelo. Skutečně také v podzemních krytech v lesích a v bunkrech ošetřil zde mnoho raněných. Dosáhl u Němců, že mohl jako lékař volně projeti. Nebylo věru snadné splnit úkol spojení a bylo třeba překonávat i v posledních hodinách odboje značné překážky.

Když Job se chtěl v revolučním týdnu dostat v noci do Rovně – bylo to za strašlivého lijáku – který stíhal tak těžce revoluční akce i ve východních Čechách, byl zadržen Němci, kteří všude na silnicích a v polích hlídkovali. Každého zadrželi, kdo by chtěl kamkoli vydati se na cestu. Vypomohl si lží, že jde do Rovně – ke švagrovi. Švagři byli ovšem pro Joba všude – všude samý partyzán – samý švagr. Německá hlídka doprovodila Joba, chtěla na místě zjistit pravdivost  Jobova prohlášení. Vešli do zahrádky a Job zaklepal na okno. „Švagr“ se dlouho neozýval, až se Job lekl. Teď bylo nutno upozornit „švagra“, že Job není sám, že má německý doprovod – jak to provést? Usilovně přemýšlel. Z okénka chalupy se ozvalo rázné „Kdo je to!?“ Misaře napadla spásná myšlenka – Job je obráceně boj. – Ozval se nesměle – „Švagře, no boj – neboj – no boj“. Mělo vypadat a vypadalo jako „neboj“. Švagr vteřinu uvažoval , ale poznal Misaře po hlase „No, už - du!“ Na štěstí německé hlídce tato souhra postačila a spojení tak bylo dosaženo. To bylo z pátku na sobotu, kdy bylo třeba pro Pardubice získat pomoc co nejvydatnější, byly to kritické chvíle Pardubic.

V těžké situaci octl se také konvoj majora Aubrechta, když jel se zbraněmi v autě do Holic. U Holic auto obstoupilo a zastavilo 6 německých polních četníků. Spustili zhurta – kam že jedou. Že na četnickou stanici. Doprovodili tedy auto na četnickou stanici do Holic. Major Aubrecht spustil hned na české četníky lamentace – na zastřenou a pro zachránění situace – „ Jedem pro toho kapitána, kde ho máte!“. Čeští četníci pochopili situaci téměř okamžitě a nebyli překvapeni. Právě ten tón rozzlobenosti a mrzutosti majora Aubrechta zapůsobil na německé četníky přesvědčivě a dál nepátrali …Byla to chvíle dramatická a nebylo věru jisto, jak dopadne tato výprava – na štěstí ale také dobře.

Ve chvílích velmi vážných ovšem také někdy situace změní se náhle ve veselí. Pardubičtí partyzáni byli upozorněni, že v Dělnickém domě je v malém sále skladiště ručních granátů a střeliva. Bylo jasno, že bude třeba hlavně munice při boji o Pardubice, který byl s jistotou předpokládán a zdál se neodvratný – při vytrvalosti Němců město po dobrém nevydat. Proto i při určitých pochybnostech přece jen se partyzáni s hasičským autem vypravili do dvora Dělnického domu. S hlídkou nebylo třeba se mnoho zabývat a hned byly otevřeny bedny, jichž zde byl veliký počet. Mrzutost se rozplynula ve veselí – v bednách byly místo ručních granátů – samé makarony…!

Kde byla střediska partyzánská v Pardubicích?

Hlavní středisko partyzánského hnutí v Pardubicích bylo v Jandíkově mlýně. Zprvu bez vědomí majitele továrníka Jandíka, pak za jeho částečného a posléze plného souhlasu i za přímé podpory samotného majitele podniku. Schůzky s Jobem se konaly zde také v zahradě, v besídce i maštali. Druhým střediskem byl dům Vosykův ve Vilové čtvrti v Sakařově ulici, kde se partyzáni nejen skrývali a sem soustřeďovali určité vedení, ale kde byli i hoštěni ze spíže rodiny Vosykovy. Bylo to v případě páně Jandíkově i Vosykově – a jejich rodin – obětavost a odhodlání statečné – opravdu příkladné a uznání hodné….

Partyzánskou noclehárnou byla pak továrna Volterova v Pardubicích. Sem přicházeli partyzáni nenápadně jako zaměstnanci závodu a zrovna tak nenápadně i továrnu opouštěli. Továrník Voltner nelitoval ničeho a byl smířen s vědomím, že vše je v sázce – také jeho rodina nebezpečí přijímala se vší statečností rozhodných Čechů. U p. Trnky, výrobce dřevěných pump, skrýval se a byl hoštěn partyzán také několik měsíců, bylo to v přímém sousedství německého vojska. Jednotlivci  byli přechováváni delší či kratší dobu i ve více domácnostech. Byl to leckde poměr až tklivý, kdy partyzán s paní domu si rozuměl jako syn s matkou a také péče o takové vzácné hosty byla namnoze vpravdě mateřská, otcovská, či rodinná a byli to i partyzáni jiné národnosti – ti všichni budou vzpomínat na české rodiny, české prostředí a na společný boj.

Mezi všemi partyzány pardubickými jsou často vyslovována také jména bratra Matesa, Vondrušky, Vařečky a jistě je jich i další řada, kteří pracovali jako pouhé jednotky téměř bezejmenné, jako číslo, i když s obětavostí, která přesahuje možnosti našeho zhodnocení…

Zápis Josefa Marka, mistra pekařského,

Pardubice, Arnoštská ulice, o ilegální činnosti

Někdy na jaře r. 1940 řekl mně JOB – Mísař o své vysílačce, kterou mu opatřil „doktor“ za velké peníze. Radil se se mnou, zda by nebylo možné ji umístiti ve velkém jasanu na zahradě v Jandíkově mlýně, blízko něhož vysílačka byla přes zimu 1939 jím a ing. Jandíkem ukryta. Když jsme uznali, že by to nešlo, uvažovali jsme o jejím ustavení v továrním mlýně.

Vím dále, že Mísař měl vysílačku v jiřinkovém sadě a později mně vypravoval, jak při vysílání v Polabinách byl najednou obklopen  Němci, vysílačku musil pohřbít ve starém Labi a sám se zachránit útěkem, přeplaváním Labe na hřiště na Stadion.

O Silvestru r. 1940 jsme byli všichni i s rodinami pohromadě, pilo se a Mísař byl stále pohromadě s jakýmsi Rusem, takže jsem tu nabyl podezření, že Mísař v něčem již pracuje.

Vím, že Mísař měl ve mlýně, v pekárně v trámoví vedle sušky uschovány plakáty a na druhé chladné peci náboje. Kromě mne věděl o tom ing. Jandík. Mísař často jezdil s károu, do které si bral chléb, který často zase přivezl domů. Zlobil jsem se pro to, že takové chození nebudu trpět, až mně pak řekl, že prostě to ke svým ilegálním jednáním potřebuje, že potřebuje ledacos převézt a se krýt.

Na podzim r. 1944 schovával ve mlýně nějakou osobu, pro kterou ode mně si bral pečivo, ale neprozradil mně ji, ač jsem o to žádal.

V bělobranské dubině se skrývali od ledna 1945 2 ruští zajatci, z nichž 1 byl synovcem pobočníka marš. Vorošilova. O nich jsem věděl já, Lad. Vosyka, rolník Fořt. Pan Roštejnský, dělník v Explosii, jim vozil potravu, od nás z pekárny chléb, od Fořtů jiné potraviny. Ke konci okupace se připojili oba buď  k partyzánům nebo k Rudé armádě, se kterou odešli.

V tu dobu mně Mísař již prozradil účel své činnosti. Řekl mně jednou, že mám mluviti jen s těmi lidmi, kteří by přišli do Jandíkova mlýna a po něm se sháněli, kteří by mně řekli jisté číselné heslo. Jednou přišel jeden pán, chtěl s ním mluvit, ale řekl nesprávné číslo a já jsem jej vyhodil. Mísař pak mně řekl, že to byl jistý plukovník a že mu imponovalo mé energické chování. Jindy, na podzim r. 1944 -  bylo ještě hezké počasí – sháněl se po něm nebo po mně jistý muž z Chocně, který řekl, že Mísař má přijet do Chocně. Pak přijížděl několikrát – aspoň čtyřikrát za Mísařem nebo za mnou, znal vždy správné číslo, a byl spojkou mezi Mísařem a Chocní. Později tou spojkou byl soudruh Houdek.

Do podniku chodilo za Mísařem velké množství osob, se kterými Mísař vždy nenápadně jednal, rozděloval jím naše výrobky nebo se s nimi zastavil při práci na dvoře, kde prováděl úklid, nebo zednické opravy nebo když stavěl kryt na zahradě apod. Mnoho lidí jsem znal: byli to na příklad hajný Langer, který mu přinášel zprávy z Hůrek a hůreckých kasáren, Vosyka a Klapka ze Sezemic, které jsem vídal s ním již před více než 2 roky, Čeřovský, montér Prokopových závodů apod. Po vánocích 1944 počet osob nových a nových vzrůstal a velká část jich byly to osoby, které se počínaje únorem scházely ve mlýně navečer nebo večer. Scházeli se v kanceláři podniku, v šatně, ve mlýnici, v altánu na zahradě. Někdy jsem hlídal a většinou jsem se schůzek účastnil. V každé schůzce se přijímaly a informovaly nové osoby, přidělovaly se jim úkoly apod. Spojky z továren (Telegrafie, Prokopovky, Explosie, Fantových závodů aj.) většinou chodily mezi dnem a vím, že tam bylo vše připraveno tak, že na pokyn Mísařův by zaměstnanectvo těchto podniků mohlo kdykoliv aktivně zasáhnouti v ozbrojeném povstání. Počátkem března 1945 oznámil mně Mísař, že půjde do tuhého, počítal s akcí ve spojení s Rudou armádou podle dispozic „doktora“ , t. j. spojky s Ústředím ilegálního hnutí. Tento doktor navštěvoval Mísaře od počátku války, Mísař také za ním chodil na nádraží, často jsem mu obstarával alibi hlavně pro noční dobu, kdy doktor u něho přespával. Mísař mně řekl, že mu byly střeženy peníze, z nichž část (myslím 3 ruble) směl se svolením „doktora“, když jednou peněz nutně potřeboval, použíti. Schůzky ve mlýně neunikly pozornosti zaměstnanců Rolnického družstva, které od večera do rána používala Jandíkova pekárna, když jejich pekárna byla obsazena něm. vojskem. Upozorňoval mne na to dělník Mareš.

Všech schůzek se zúčastnil ing. Jandík, který kontroloval celý podnik svého otce a jemuž nic v podniku nemohlo ujíti. On věděl také o všech machinacích, které jsem sám nebo v dohodě s prok. Růžičkou dělal s obilím, moukou a chlebem, on věděl a souhlasil s tím, aby se podporovali partyzáni a občanstvo. Vymýšlel způsoby, jak věc zakrýt před revisemi a v době, kdy zastupoval prok. Růžičku, dokonce s revizory vedl půtky, aby zachránil situace. Na jeho příkaz se prodávalo stále za normální ceny a nedovolil jakékoliv zdražení apod. Práce bez něho nebyla možná, poněvadž byl téměř denně v podniku a o všem , co se v něm dělo, věděl. Před svým otcem kryl soudruha Mísaře, aby ten měl volnou ruku pro svá jednání ilegální. Mísař pomocí něho získal na jeho otce takový vliv, že mu říkali žertem „ředitel“ podniku.

Abych mohl vyhověti drobnému občanstvu, které žádalo bez lístků chléb, získával  jsem obilí „načerno“, které jsem musil za pomocí Mísaře často skrývat před revisory, hlavně německými. Prokurista Růžička dovedl obratně získati mnohé české revizory, je ošiditi ve spojení s disponentem Novákem z Rolnického družstva. Jednou soudruh Monyk, kočí, byl revisorem Malinským chycen s obilím, neměl průvodní papíry a hrozil těžký trest. Zachránil jsem situaci tím, že v Čivicích jsme „opravili“ papíry u mlynáře v Čivicích. Ing. Jandík a prok. Růžička nic neprozradili a tvrdili revisorovi, že papíry mám já.

Soudruh Mísař zachránil i soudruha Jozku z továrny Polák a Lukesle, který získal pro dělnictvo obilí z venkova. Byl jsem informován prostřednictvím jednoho úředníka cenové kontroly , kdy budou hlídány cesty a kontroly, a dal jsem pokyn, že mohou jet. Vypravili tedy auto a odejeli. V poslední chvíli dostal jsem vzkaz, že cesty budou hlídány. Mísař se oblékl do zednických šatů, vzal si zednické náčiní, v Pardubičkách sehnal prkna na lešení a kalfas, počkal před vesnicí na auto, naložil vše navrch auta a tímto způsobem provezl auto kontrolami.

Mísař jezdil za partyzány na Holicko a Choceňsko. Pamatuji se, jak jsem s ním měl v noci v půl 11. smluvenou schůzku v hostinci u Kožených, přijel úplně promoklý, půjčili jsme mu šaty. Přítomen byl tehdy s. Andr.

Hajný Langer hlásil jinde zase spojku z Holic. Sešel jsem se ( v sobotu to bylo) s Andrem, který mně hlásil, že jede celý aparát Gestapa ven na partyzány. Jel jsem s Jirkou Havrdou k Holicům, potkali jsme holickou spojku, jí to ohlásili, která pak hlásila vše partyzánům. Náhodou byl u nich Mísař a ten druhého dne hlásil, že vše dopadlo díky informaci Andrově dobře. Byl chycen Leoš Secký, který mnoho o partyzánských akcích věděl, a bylo nebezpečí, že něco prozradí. Andr na naší žádost zařídil to, že Secký nebyl ani vyslýchán. Tím zachránil situaci.

Do podniku chodil p. Teuber z Fantových závodů, který nás o mnohém informoval. Ing. Jandík mne, prok. Růžičku i Mísaře však včas důrazně upozornil, abychom Teuberovi nedůvěřovali. To nás zachránilo, neboť jsme do té doby Teuberovi velmi důvěřovali a byl by vnikl do důvěrných věcí. Mísař, jak vím, často Jandíka k získání informací používal.

Rudá Zář – ročník I. – číslo 6. – strana 4. – 4. 7. 1945

Prohlášení

Poněvadž o mém případu se diskutuje na veřejnosti takovým způsobem, že by mohla moje další práce v KSČ politicky uškoditi straně, navrhl jsem dobrovolně a z vlastní iniciativy, abych byl zproštěn činnosti ve straně a skutečně jsem se této činnosti vzdal.

Ing. Václav Jandík.

K tomu budiž poznamenáno:

V souvislosti s tímto případem vzniklo ve veřejnosti přesvědčení, že s. Jandík se vetřel do strany, a to přímo z NS, aniž by během okupace něco učinil pro komunistickou stranu. Dosavadním šetřením bylo bezpečně zjištěno, že s. Jandík během německé okupace v komunistickém hnutí pracoval ilegálně. Konkrétně: Byl časově jedním z prvních spolupracovníků podzemního hnutí skupiny Mísař – Klapka-Vosyka. Pro schůze hnutí dával k dispozici místnosti. Po jistou dobu ukrýval tajnou vysílačku. Spolupůsobil při ukrývání různého nezákonného materiálu a zbraní a při přechovávání osoby, skrývající se před Gestapem. Přivedl do hnutí jako spolupracovníky řadu osob. Spolupůsobil při hmotném podporování partyzánů, podporoval významně hnutí hmotně, umožnil a usnadnil činnost vedoucímu hnutí, že mu obstaral takové zaměstnání, jaké se mu právě hodilo apod.

Dále bylo zjištěno dosavadním šetřením, že s. Jandík, který byl veřejně velmi činný a politicky angažován v NS, byl pro účely strany – zprvu nevědomky – použit, a to k účelu, jemu zpočátku neznámému. Během další své činnosti veřejné dostal často – plně úkoly mu svěřené – do obtížných situací, které – posuzováno s hlediska dnešního – by se byly daly řešit jinak a správněji. V celku však s. Jandík vedoucím činitelům hnutí podstatně prospěl a poněvadž celá veřejná činnost jeho byla vedoucím podzemního hnutí známa a bez námitek vzata na vědomí, proto i oni nesou spoluodpovědnost za někdy přílišnou iniciativnost a horlivost s. Jandíka.

Mísař

Josef Mísař vzpomíná

Pravda a spravedlnost - Pardubice 15. 8. 1945

Koncem května a začátkem června t.r. zavolal jsem ing. Jandíka na sekretariát KSČ, a tam před všemi soudruhy jsem ho požádal, aby se nehlásil do strany KSČ, a  aby šel do ústraní, až do úředního vyšetření jeho případu. Ing. Jandík mně uposlechl a šel. Ale soudruzi na krajském sekretariátě – Kubín, Vlček, Jägermann, si ho tam nechali a zvolili si ho krajským pokladníkem. Prý je velice schopný, což také dlouhou dobu dělal, jiného prý neměli. Když jsem jim to říkal, že jsem ho vykázal, bylo mi řečeno, že si to oni sami zodpoví a Kubín řekl: To je mojí věcí. Když jsem to řekl soudruhovi Vlčkovi, ten prohlásil: Ano, to Karel chybil, to dělat neměl. Já odpověděl: Já jsem z obliga, a šel jsem pryč. Když při schůzi na krajském sekretariátě dal Kubín návrh na sloučení pokladen okresu a kraje, já ve své důvěřivosti jsem na to se soudruhem Svobodou přistoupil. (Totiž, my jsme na to přistoupit musili, neb jich hlasovalo šest a my byli dva). On za týden nechal pokladnu i se svým pokladníkem Havlíčkem přestěhovat na krajský sekretariát a tam dali vědomě zpátky na okresní sekretariát, totiž zase ke mně do Redakce Rudé záře a samo sebou zas Jandíka tam poslali také. Ovšem to jsem já přes veškeré varování soudruha Svobody a mnoha jiných soudruhů prohlédl jejich nečestné jednání a šel jsem na krajský sekretariát a tam jsem jim to vytýkal. Avšak soudruh Kolda mně na to řekl: Když ho tam Jobe nenecháš, tak můžeme Rudou zář sbalit, neb on je na to jediný machr. Já jsem řekl soudruhu Koldovi, že v tom vidím něco jiného. Odpověď, že jsem dětina. Řekl jsem: Dobře, když za ním stojíte, tak já jdu. Oni však mezi tím sháněli proti němu důkazy od začátku okupace. Ačkoliv jsem jim mnohokrát prohlásil, že do konce roku 1942 za něho (ing. Jandíka) neručí ilegální činovníci. Od r. 1943 až do převratu se choval a pracoval v ilegálním hnutí dobře. Přes to jsem jej nekryl  a se ho nezastával ani jiní ilegální činovníci. Dny žaloby na něho byly složeny na justici a ta plným právem ho mohla nechat zajistit, v tom jí přeci nikdo neměl zabránit. Proč tak neučinili, snad to ví někdo jiný. Ty lživé a nepravdivé zprávy, že jsem od Jandíka něco dostal, prohlašuji na svoji čest a svůj život, že bych to nikdy neudělal a nezradil ony pracující kamarády, kteří mi to věřili. Vím a míním, že větší roli v tom hraje osobní nenávist a zášť a že moje poctivá práce pro celek, nehledě kam kdo patří (politicky) byla mnohému na překážku a zvláště soudruhům z krajského sekretariátu, kteří vědomě tuto věc prováděli s Jandíkem a dovršili vše 4. VII. v Rudé záři. Článek, který si Jandík přinesl sám na krajský sekretariát a tam to četl Kubín a řekl mu, že je to dobré, to můžeš dát Mísařovi  podepsat a dát do Rudé záře. Pod dojmem, že Kubín to schválil, Jandík přišel ke mně, kde jsem měl mnoho lidí a když mi řekl, abych mu to podepsal, tak jsem to ani nečetl (dokáže s. Svoboda a jiní) a dal jsem svůj podpis (na dveřích), protože jsem spěchal pryč. Tím jsem udělal to, na co oni celou dobu čekali a na mně strojili. Kdyby se nejednalo o odstranění mé osoby a o jejich novou zášť a závist, že mě a mou práci všichni dělníci měst a  venkova i pracující inteligence podporovali (Kubín se vyjádřil, že s….e na lůzu), mohli mě zavolat do krajského sekretariátu a říci: Poslouchej, Josef, tohle Jandík prováděl, o tom ani nevíš, nic nepodpisuj a přečti si, co jsme na něho sehnali a já jsem ho dal hned zavřít. To bylo čestné, soudružské jednání, to bych já, jako soudruh při svém čestném jednání udělal každému z nich. A ne, mít sobeckou radost z toho, že já, respektive všichni členové ilegálního hnutí ho chráníme , nebo ho chránili. Pravda je toto a všechno, ale ne to, co oni na zvláštní vydání Rudé záře dne 14. VIII. 1945 napsali. Nestojí za tím něco jiného? Jen se ptám. Za svoji osobu a moji členové v ilegálním hnutí jsme pracovali, jak jsme nejlépe dovedli. Žádných kolaborantů a zrádců jsme se nezastávali. Moje svědomí je čestné a čisté, že moje práce jak v ilegální činnosti, tak v legální byla jen pro dobro našeho celého národa a naší drahé republiky. Naší komunistické straně, kterou mám a budu mít vždy přes všechno, co je na mě a moje spolupracovníky házeno, raději než svůj vlastní život.

Jako důvod naší činnosti uvádím:

Proč v roce 1942-43 psal časopis Vlajka, že je potřeba Jandíkův mlýn vyhodit do povětří, že je tam (neb že je to, nepamatuji přesně) bolševické hnízdo.

Nechci, aby mi bylo, co píši, uvěřeno, ale aby bylo vše vyšetřeno a svědky prokázáno a já pevně věřím, že pravda vítězí, jako jsem věřil pevně po 6 let, i moji činovníci, že naše vlast bude osvobozená.

Práci čest!

Vzpomínka na založení

JZD v Sezemicích

Jako kluk (v 50. letech) jsem jezdil s rodiči a bratrem o nedělích na kolech z Pardubic do Sezemic, kde žili v ulici Palackého 128 Josef a Marie Macháčkovi, rodiče mojí matky Hedviky Václavíkové roz. Macháčkové.

Jako dědeček a babička to byly nejhodnější bytosti celého mého života, až dodnes, poctiví a slušní. Měli 4 ha pole. Dědeček byl švec – sám vyráběl a opravoval boty. Byl také členem Sokola , kterému zdarma půjčoval mimo jiné také kravský potah s vozem podle potřeby. (Zemřel 30. 8. 1954, ve věku 54 let). Měli dvě krávy, kozu, prase, králíky a slepice, jako to dříve na vesnici bývalo. My jsme tam jezdili pomáhat s prací na poli, aby bylo více jídla.

Jednou jsme přijeli a moje nejhodnější babička seděla v kuchyni na stolici vedle ševcovského panglu. Brečela a řekla (promiňte autentický citát): „Ty kuuuurvy bolševický nám všechno ukradly!“ Tak jsem se já, jako malý kluk (snad 8 – 12 let, nevím přesně) dozvěděl, že se v Sezemicích založilo JZD.

Druhý den jsem šel do školy. Tam na tabuli visel portrét soudruha Lenina a Stalina. Soudružka učitelka nám vykládala, jací jsou to dobří lidé a jak to oni a komunistická strana dobře myslí s dělnickou a rolnickou třídou. Pro mne to byl strašný šok.Vyděšeně jsem přišel ze školy domů a ptal se rodičů: „ Babička říkala – kurvy bolševický, všechno nám ukradly a soudružka učitelka říká, jak to ta komunistická strana myslí dobře s dělnickou a rolnickou třídou. Jak to vlastně teda je?“

Rodiče se na mne rozkřikli: „Ty kluku pitomá, drž hubu – nikdy nesmíš o babičce ani ceknout nebo nás zavřou do kriminálu a tebe do polepšovny!“

To mne poznamenalo na celý život jako všemocné zlo a bezpráví. Na každém kroku jsem věděl, že se musím hlídat, nesmím nic říkat o své nejhodnější babičce a žil ve strachu, že kvůli mé nepozornosti mohu způsobit neštěstí rodičům i nám dětem.

Další životní  komplikací v padesátých letech bylo, že můj dědeček K. Václavík (otec mého otce) byl truhlář – živnostník (v Karlově ulici 17 v Pardubicích), takže i z tohoto důvodu se na mne ve škole někteří dívali „skrz prsty“.

Tyto skutečnosti, jak jsem se o mnoho let později dozvěděl, způsobily, že jsem byl na vojenskou službu přidělen do Domažlic, do prvního sledu (jako „kanónenfutr“…) a teprve až po ukončení vojny dostal „modrou knížku“ kvůli očím.

Celý život jsme vlastně pořádně nevěděl, z čeho měli moji rodiče takovou hrůzu, když na mne křičeli. Oni to věděli už tenkrát, jak že se zachází s nepohodlnými lidmi.

Až v roce 2000 (leden až duben) dávali na ČT2 čtyřdílný seriál „Vysoké hry ruské mafie“. Teprve tehdy jsem tu hrůzu úplně pochopil i já.

                           Karel Václavík