Hubert Hanauske k 60. výročí heydrichiády

Hubert Hanauske se narodil dne 19. května 1900 v Kuksu. Jeho otec Antonín byl německé národnosti, zatímco matka Marie roz. Vokáčová byla Češka. Každopádně Hubert měl národnost německou, i jeho žena Ludmila roz. Medunová, narozená 5. 7. 1903 v Chrudimi, měla národnost českou.Tak už to za první republiky bývalo. Hanauske vykonal svoji vojenskou prezenční službu v hodnosti svobodníka u dělostřeleckého pluku č. 104 v Jaroměři. Posléze se přihlásil k čs. četnictvu, u kterého sloužil řadu let. Byl to člověk rozporuplný a jeho charakterové i osobní vlastnosti měly řady negativních rysů. Nebylo tedy nic podivného, že měl lehkomyslné jednání a rád se zadlužoval, podléhal hráčským vášním, rád si poseděl s kumpány u sklenky a nebylo tedy divu, že nejednou vše vyústilo ve služební poklesky. Za své četnické éry prošel celkem 17 četnickými stanicemi a nedá se říci, že s ním byli kolegové nadšeni. Avšak jeho poslední štace byla v nedaleké Býšti. Po válce se ve výpovědích opatrně zmiňoval o svých ne právě dobrých vlastnostech.

Zlom v jeho životě zaznamenala okupace, která ho zastihla v Býšti. Podle své výpovědi byl v oné nervově nemocný a i když z ním jezdili gestapáci a přesvědčovali ho, aby vstoupil do jejich řad, nechtěl o tom ani slyšet. I vedoucí pardubické služebny Gerhard Clages vážil cestu do Býště (2) a přemlouval ho. Přemluvit se tedy dal a v roce 1940 už figuroval nejen jako příslušník gestapa, ale i jako SS-Mann s číslem 3962000 s hodností Unterscharführer s platností od 20. 4. 1942. Na gestapu byl veden jako tlumočník. Pokud po válce vypovídal, tak se snažil skutečnosti zlehčovat, což je pochopitelné a tvrdil, že bezmála u ničeho nebyl a když, pak vykonával jen povinnosti, aby se neřeklo. Jinak prý většinou případů znal z doslechu či vyprávění kolegů. O tom bude řeč dále. Dalo by se snad říci, že nepatřil k „tvrdému jádru“ gestapa. Ve spisech jsou záznamy i svědectví, že když nepomohl, tak aspoň neuškodil. Údajně zatčené nemučil, ale fackou sem tam nešetřil. (Ve výpovědi Jana Zelendy z Chacholic je však uvedeno, že byl Hanauskem ztlučen do bezvědomí.) Hanauske tvrdil, že násilníkem na gestapu byl Franz Banach.

Je všeobecně znám případ velitele SILVER A npor. Alfréda Bartoše ze dne 21. června 1942, který skončil jeho sebevraždou. Hlášení o této vysoce dramatické události sepsali tehdy H. Hanauske a Josef Krebs (3). Toto se poněkud liší v líčení sledu událostí, jak vypovídal po svém zatčení dne 21. 5. 1945. Zkráceně vypovídal následující:

Původně ani gestapo, ani on neměli informaci o tom, že by se na Pardubicku zdržovali parašutisté. Pak přišel z Prahy příkaz, že ve městě parašutisté jsou. Gestapák Linsel (4) se např. stýkal s hoteliérem Ernou Košťálem. V té době se na gestapo dostavil civilista (5), zaměstnanec Veselky, s tím, že Valčík (6) či osoba podobná té z pátracího plakátu byla zaměstnána v baru na Veselce. Linsel si to pamatoval, a proto nechal předvolat hoteliéra Košťála, který tvrdil, že ho tam dosadil pracovní úřad a že šlo údajně o syna hoteliéra z Ostravy. Clages však Linselovi nevěřil a případ předal Waltrovi Krőgerovi (7). Ten zjistil, že se Košťálovo tvrzení nezakládá na pravdě, a tedy Košťála zatkl. O všem tehdy tvrdil, že to znal pouze z doslechu.

V době heydrichiády byl Hanauske v důsledku nedůvěry vyřazen z tlumočnictví. Byl přidělen do pracovny (pardubickou pracovnu používalo gestapo jako vězení), kde prováděl popisy osob a vyhotovoval kartotéční lístky. V té době pobíral plat 3 500 K a navíc 250 K diet k tomu. Bydlel v Pardubicích, U stadionu 1935 (stejnou adresu měl i G. Clages).

Když byli zatčeni manželé Krupkovi, pak se Hanauske doslechl, že Hana Krupková (8) dostala pravděpodobně od Clagese  příkaz, aby napsala A. Bartošovi. Ten se měl dostavit jako obvykle do jejího bytu v Pernerově ulici. V určený den byla H. Krupková převezena z Prahy do Pardubic v doprovodu 2-3 úřadníků pražského gestapa (9). Před příjezdem vlaku byla pak v doprovodu dvou pardubických úřadníků dopravena do svého bytu, kde měla podle pokynů očekávati Bartošův příchod a přivítat ho ve dveřích. Bartoš nepřijel ani pražským, ani brněnským vlakem. Telefonátem na nádraží se gestapáci dozvěděli, že vlaky jsou už dávno zde. Tehdy zmínění úředníci, kteří v bytě čekali po celou noc, byli vyměněni a H. Krupková byla převezena na gestapo.

Další hlídku v bytě převzali Hanauske, Krebs a jeden úředník pražské centrály (10) „Celý den nikdo nepřišel, a to ani po příjezdu vlaku, kterým měl Bartoš přijeti (11). Kolem 6. hodiny najednou někdo zazvonil na zvonek jejího bytu, připravili jsme si revolvery a já otevřel dveře do předsíně, ale nikdo za dveřmi nebyl, ani nikdo neběžel po schodech dolů. Krebs neobratně přikročil k oknu se zmíněným pražským úřadníkem a dívali se dolů. Proč Bartoš nešel přímo nahoru jako obyčejně, to zůstalo nevysvětleno. Když vyhlédli oba úředníci z okna, spatřili v tom okamžiku neznámého muže odstupujícího od domovních dveří a jdoucího na protější chodník. Neznámý muž se pak díval upřeně z chodníku nahoru do oken bytu Krupkových, přičemž se zraky jeho střetly se zraky obou úředníků, kteří v neznámém muži podle popisu poznali Bartoše. Jak prohlásili, měl Bartoš na očích brýle, přes ruku měl svůj balonový plášť a v ruce aktovku. V tom okamžiku, jakmile Bartoš neznámé muže v okně Krupkova bytu uviděl, dal se hned na útěk. Krupkův byt se nalézá v Pernerově ulici čp. 1607 ve 4. patře, je to kuchyň a pokoj s maličkou otevřenou verandou do ulice.

Krebs a pražský gestapák seběhli rychle se schodů a počali ihned Bartoše pronásledovati. Já jsem nejdříve zamknul byt, seběhl se schodů za pronásledovateli.

Bartoš běžel kolem rohu bývalého hostince Bubeneč (12), pak utíkal ulicí mezi stájemi kasáren a hotelu Veselka, zahnul do Svatojánského parčíku a vběhl u biografu do Smilovy ulice, přičemž na nás několikráte vystřelil. Samozřejmě my jsme palbu opětovali. Krebs jako první pronásledovatel vypálil 8 ran, kolik vypálil pražský úředník , to nevím a já jsem ze značné vzdálenosti vypálil jako poslední 3 rány, aby se neřeklo, že jsem při pronásledování nepoužil zbraň. Při tomto pronásledování Bartoše byl při střelbě zraněn nějaký chodec do nohy ve Smilově ulici. Bartoš měl ve Smilově ulici výhodu, ježto se ztrácel mezi lidmi jdoucími po chodníku z biografu Smilovou ulicí doleva, nikoliv doprava k Pernštýnu (13).

Blízko domu Dr. Bartoně už Krebs prchajícího Bartoše doháněl. Nedaleko, snad několik kroků, odtud je příčná ulice, Sladkovského,a  tam stála skupina vojáků (náhodná skupina), na niž Krebs volal: „Fallschirmjäger!“ (14) Tato skupina zatarasila cestu a Bartoš, když zpozoroval, že by tudy neproběhl, a když již cítil Krebse v patách u posledního rohového domu, se sám ranou z pistole zastřelil ranou do hlavy. Já, když jsem se přiblížil k místu činu, šel jsem okamžitě do hotelu Pernštýn a zavolal jsem dr. Hrocha (15) a gestapo. Dr. Hroch byl v několika minutách na místě, jelikož byl právě na gestapu a přijel s ním zároveň tajemník Praus a Mieth (16), který pak Bartoše v autě dr. Hrocha odvezl do pardubické nemocnice.

Krebs tvrdil, že 100%Bartoše sám zastřelil, ale při pitvě v nemocnici bylo zjištěno (17), že měl Bartoš jen jednu ránu, a to kulí kalibru 6,35 mm z pistole, která patřila Bartošovi a byla také při pádu těla na chodníku v jeho ruce nalezena. Krebs měl při sobě jen služební revolver systému Walter ráže 9 mm a nemohl tudíž Bartoše zastřelit. Při útěku odhodil Bartoš kabát a aktovku, ve které měl uloženy drobnosti.“

Tolik z výpovědi Huberta Hanauskeho.

Jestliže se hovořilo o vlastnostech Hanauskeho, pak jeho kolega z četnické stanice v Býšti uvedl v jiné písemnosti, že měl podlý charakter, hrál karty, měl služební poklesky, dělal lehkomyslně dluhy, měl nedbalý výkon služby, byl mstivý, vyhrožoval jeho rodině atd. Jinde se píše o tom, že Hanauske asistoval při popravách a při odvážení těl obětí. Zkrátka služba u gestapa ani nic jiného nemohla poskytovat, nežli násilí.

Zajímavé byly vzpomínky Hanauskeho na závěrečné dny války. Na gestapu bylo podle něho dusno, že z toho byli všichni blázni. Víra ve vítězství byla podle něho pryč. Také poslední chvíle okupace už byly hektické. Dne 4. května  1945 byl poslán z Pardubic s transportem evakuovaných německých žen a dětí do Karlových Varů. Transport uvázl v Praze, kde přespali v kasárnách na Smíchově. Jaké byly jeho osudy v nejbližších dnech, to ve spisech není. Hanauske uvádí, že byl zajat americkou armádou u Písku. Následuje výpověď, že v Jindřichově Hradci byl na Národním výboru, kde si vyžádal písemné povolení k jízdě do Chrudimi a Pardubic, ale jel do Kuksu k příbuznému Rudolfu Hanauskemu v čp. 31. Tamní četnická stanice ho vypátrala a byl zatčen. Odtud z Kuksu si Hanauskeho vyžádalo četnictvo v Pardubicích. Záznamy z jeho výslechů nesou datum 18. června (18).

K hlavnímu líčení s Hubertem Hanauskem došlo v Chrudimi dne 10. prosince 1945. Mimořádnému lidovému soudu předsedal JUDr. Stanislav Bartoš, soudci z lidu byli Marie Boňatovská a František Jirout, Marie Pechová a Josef Křeček, veřejným žalobcem byl Jan Kupka. Obhajobu vedl známý chrudimský právník JUDr. Jaroslav Pippich ex offo. Obžaloba konstatovala, že spáchal zločin proti státu a podle § 3 odst. 1 a § 2 dekretu č. 16/1945 Sb. byl vynesen rozsudek smrti. Téhož dne byl na nádvoří krajského soudu také vykonán. Tak skončil život bývalého čs. četníka a bývalého občana Československé republiky v revolucí kvasících časech roku 1945.

RNDr. Miroslav Vostatek

Poznámky:

1) Státní oblastní archiv Zámrsk – AF Gestapo sbírka, fotokopie spisu Mimořádného lidového soudu v Chrudimi Lr.985/46, kart. 82.

2) Gerhard Clages, vrchní komisař a vedoucí pardubické služebny gestapa. Po přeložení do Budapešti zde byl zabit výbuchem granátu dne 15. října 1944 při únosu syna admirála Horthyho. Clages se narodil 26. 6. 1902.

3) Josef Krebs – úředník gestapa Pardubice, rodák z Trutnova, kde se narodil 12. 9. 1901. Jeho matka byla Češka, za svobodna Pospíšilová.

4) Ernst Linsel, krim. tajemník gestapa Pardubice

5) Josef Valčík – parašutista paraskupiny SILVER A, nar. 2. 11. 1914, padl 18. 6. 1942 v Resslově ulici v Praze.

6) Šlo o Františka Hladěnu, později v Pardubicích krutě vyslýchaného na gestapu. V zoufalství vyskočil z okna ve 3. patře a pádem se zabil. Původně jeho snahou bylo zabránit nejhoršímu, když sdělil, že muže z plakátu (Valčíka) viděl na Veselce.

7) Walter Kröger – vrchní kriminální tajemník pardubické služebny. Původně profesionální boxer. Při výsleších s vyznačoval brutalitou k zatčeným. Nar. 24. 6. 1907 v Neumünsteru.

8) Hana Krupková, manželka Václava Krupky – spolupracovníci paraskupiny SILVER A. Oba okupaci přežili. Z Hanauskeho výpovědi není jasné, jak mohla na nátlak psát H. Krupková dopis A. Bartošovi.

9) Willi Abendschön – vrchní tajemník pražské vedoucí služebny gestapa přivezl do Pardubic Hanu Krupkovou a byl i v bytě Krupkových.

10) Ve zprávě gestapáků Krebsa a Hanauskeho ze dne 21. 6. 1942 není zmínka o pražském úřadníkovi gestapa.

11) Nutno poznamenat, že gestapo očekávalo Motyčku, což bylo Bartošovo krycí jméno. O pravé totožnosti Bartošově gestapo nevědělo ještě v době, když smrtelně zraněný ležel na operačním sále pardubické chirurgie.

12) Hostinec Bubeneč stál v místech nynější budovy Chemingu v Pardubicích, Pernerově ulici. Tehdy byla situace v ulicích i budovách odlišná od současné situace. Stál ještě hotel Veselka a kasárna s konírnami jezdeckého pluku knížete sv. Václava č. 8.

13) Hotel Pernštýn byl ve Smilově ulici.

14) MUDr. Jan Hroch, pardubický lékař, působil jako policejní lékař.

15) Fallschrirmjäger – něm. parašutista.

16) Helmut Mieth byl vrchním kriminálním komisařem, Wenzel Praus pak kriminálním komisařem pardubické služebny.

17) Pitva parašutisty A. Bartoše (ale i dalších) byla provedena v Praze na tehdejší Německé Karlově univerzitě – Institut pro soudní a kriminální lékařství. Pitvu prováděl asistent Dr. Steffel 27. 6. 1942 pod č. 566. Přednostou institutu byl Prof. Dr. J. Weyrich, údajně uvážlivý, naopak Dr. Steffel byl nacistou. Prý nepřežil květnové dny v Praze.

18) Právní komisi, která vedla výslech, vedl JUDr. Jan Meloun, člen pardubického ONV, jako vyšetřovatel, dále v ní byli: František Přibyl, štábní kapitán a člen právní komise, František Brtník byl zapisovatelem.