Z pardubického gymnázia

Už v knížce Rozhovorů jsem napsal, že jestli jsme měli z některého kantora na gymnáziu skutečně strach, pak to byl Krejda – a jestli na některého z kantorů od své třicítky výš až do dnešní takřka osmdesátky vzpomínáme s uznáním, ba i s vděčností, pak je to zase tento Krejda. V takové změně postojů je pěkný doklad psychického vývoje člověka v dospělém věku. Patřilo by to do učebnic.

On ovládal násilné  (a to myslím doslova) pedagogické metody tak dokonale, že jsme nakonec té jeho latině přišli na chuť, že jsme jí začínali rozumět a že jsme jejím prostřednictvím důvěrněji nahlédli do jedné velké kulturní epochy lidí. Bylo nám to k dobrému! Však také, když se teď jednou za rok sjedeme na maturitní schůzku, trumfujeme se, kdo které verše kterého básníka ještě zná. Kdybychom to dali všechno dohromady, byla by to docela slušná antologie – a dnešní gymnazisti by nám ji museli závidět. Že je možno rozumět básni v cizí řeči a že lze mít z ní estetický požitek, to je životní objev, na jaký se nezapomíná. To z nás tedy Krejda vykřesal – a vůbec si nemyslím, že ho někdy napadlo, že ta společnost „hňupů“, jejímž byl třídním, by mu za to jednou mohla třeba v duchu poděkovat.

Jenomže tohle zdaleka nebylo to hlavní, co učinilo z Krejdy hrdinu našich vzpomínek v dobách po-studentských. On totiž ze všech kantorů nejvíce s námi tu jednu hodinu denně (když jsme ho měli na francouzštinu, tak i dvě), prostě žil, i když v postavení vysoce nadřazeném, nikoli však „povýšeném“. Ne, že by byl něco ze svých intelektových nebo vzdělanostních výšin nám chudákům tam někam dolů „uštědřoval“ (jak to pohříchu činili a činí dosud mnozí jiní) – ne, on byl, kde byl, tj. ani dole ani nahoře a byl, kdo byl, tj. veskrze svůj. Bez rozpaků, ba s jistým potěšením, před námi projevoval své názory na minulé i současné dění kulturní, politické, válečné. On byl z těch, kdo se nebáli – a mezi kantory mnoho takových nebylo. (Pamatujme, prosím, že jsme maturovali v r. 1941, což byla doba zlá a krajně nebezpečná). Dával najevo své sympatie i své pohrdání, své záliby i svůj odpor, neopomněl se „vytáhnout“, když se mu chtělo, ironií šlehal vpravo vlevo, někdy měl vtip jako bič, někdy jako když plácneš mokrým hadrem, a že by se ohlížel na nějakou „spravedlnost“ nebo něco podobného, to tedy už vůbec ne. Neměl rád Voskovce a Wericha, neměl rád pardubického tanečního mistra Kauckého, libůstek a záští měl požehnaně. Vnitřně jsme s ním mnohdy (ba spíše většinou) vůbec nemohli souhlasit, ale přitom bylo jasné, že on za tím, co říká, vskutku stojí.

Byla v tom jakási přirozená lidová otevřenost, neřkuli upřímnost. A já jsem si ve své pozdější psychologické kariéře moc a mockrát ověřil, že lidé ve věku mladistvém si na svých blízkých, kteří jim dávají něco do života, cení daleko nejvíce dvou vlastností – upřímnosti a statečnosti (že se totiž neohýbají podle každého závanu větru.) Pak s odstupem teprve následuje inteligence, společenské postavení, bohatství a podobné věci.

Tak jako se na našich maturitních schůzkách citují latinské verše, tak se vždy znovu citují Krejdovy průpovídky – jako třeba: „Pro hubu na hubu!“, „Sedněte hňupe!“, „Koukám, sousede, že vám ty koně pořád nějak zastavujou. No jo, když já jim zpívám tu naši agrárnickou hymnu – Tou hroudou jsem zrozen, s tou hroudou jsem srost….“ Luba Janků, řečený Děda (a když Děda, tak i Dědek), charakterizoval v našem Almanachu Krejdu jeho slovy:“…a přitom jsem od sekundy doučoval druhé“. Jeho předmět byla latina, ale když se někdo prohřešil proti jazyku mateřskému při překladu nebo při jakémkoliv jiném projevu, sepsul ho Krejda tak, že na to provinilec jistě nadosmrti nezapomněl. Kampak na něj náš češtinář Štěpina se svými „krásnými frázemi“ z Arne Nováka…

Když už jsem připomněl náš almanach Aurea prima…, musím dodat, že v něm je o Krejdovi delší veršování, z jehož začátku vybírám aspoň tuto charakteristiku:

„Navenek třídu reprezentuje muž mohutnějších forem,

ten býčí šíji má a v ústech jazyk hadí,

pro něho platí jen málo školských zákonů a norem

-buď každý rád, o koho nezavadí.“

Leč na konci se tam skoro prorocky praví to, co nám došlo až dlouho potom, co nás Krejda přestal každodenně ohrožovat svou osobní přítomností:

„Až tohle pomine, nám zbude pohled do antiky,

na cestu do života, jež nemusí být zlatá,

připravils nás, že brknem přes kolíky

a najdem na ní vždycky trochu bláta…“

Vyšetřovat naše provinění proti školskému řádu a různé zápisy do třídní knihy, to bylo pod jeho důstojnost. Nepamatuji se, že by on sám do třídní knihy někdy někoho zapisoval. Bylo jedno období, kdy Přemek Pinsker dráždil tělocvikáře Kadečku a ten ho pravidelně zapisoval do třídní knihy. Krejda to jednou takhle zase prohlíží a jen suše podotkne: „Pinskře, to jste ale musel pana profesora pořádně rozčílit. V jedné větě hned tři gramatické chyby.“

V jednom dopise, který mi poslal z Domova důchodců v Plzni-Lochotíně (posílal jsem mu tam vždycky k Vánocům dárkový balíček), svým typickým způsobem zachytil atmosféru podniku: „Ředitele máme už třetího – kuchařka žel se nemění!“

Patří k nepsanému řádu stavu profesorského, že o svém soukromí se před studenty a se studenty nemluví. Výjimky jsou řídké. Nebylo tedy divné, že o svém soukromí nemluvil ani Krejda. Myslím ale, že o našem profesoru Krejčím se toho ze života „za školou“ vědělo ještě méně než o kterémkoli jiném z našich učitelů. I tzv. vedlejší prameny zůstávaly v tomto případě němé. Jeho paní musela být žena skromná a nad jiní snášenlivá. Ale takových žen bylo tehdy asi víc než dnes. Já si nepamatuji, že bych ji během studií viděl nebo že bych o ní něco slyšel. Setkal jsem se s ní až dávno po škole při návštěvách u nich na chalupě a pak vskutku na loži úmrtním ve zmíněném Domově důchodců v Lochotíně, když jsme s jakousi improvizovanou třídní delegací navštívili Krejdu při jeho devadesátinách. To jsme také jedinkrát slyšeli Krejdu promluvit s pohnutím o svém paní, kterou rakovinný proces už udolával. „ Její oči mi říkají něco jiného než lékař“, podotkl tehdá svým typickým způsobem. Děti neměli. Že tento fakt významně ovlivnil jeho postoj k nám žákům, to si dovedu ze své dnešní psychologie vypočítat docela dobře. Za dob gymnaziálních jsme tento faktor do svých úvah ovšem ještě pojmout nedovedli.

Asi na dvě nebo tři velké KOPY, což jsou schůzky našeho maturitního ročníku, do Pardubic přijel. Bylo to v hluboké totalitě a pamatuji se, že jednu svou řeč zakončil latinským „dum spiro, tum spero“ a nikdo nepochyboval, že se to vztahuje k osudu jeho, k osudu našemu i k osudu národa. Poseděl s námi (speciálně pro něho se shánělo víno beaujolais), přespal U Štiky, stěžoval si, že mu kdekdo nabízí cigaretu, takže je nakouřený, až je mu z toho nanic,  a pak cestoval do své dřevěné chaloupky v Chlumu. Musel jet přes Prahu, takže jsme ho my Pražáci ještě chvíli doprovázeli. Jednou jsem ho sám odtamtud vezl k němu domů naším wartburgem. To jsem se toho za tu cestu o něm dověděl nejvíc. Vyprávěl o svém povýšení i ponížení po odchodu z Pardubic, o životě na penzi, o první válce, když sloužil u námořního dělostřelectva v Terstu, o tom, jak přežil srážku vlaku – a mezi tím porůznu vzpomněl na toho či onoho našeho spolužáka, ale také na toho či onoho svého kolegu z tehdejšího učitelského sboru, a trefně každého charakterizoval. Kdybych byl býval měl rozum, byl bych po té cestě hned sedl a všechno za čerstvé paměti zapsal. To by bylo počtení zase teď na velké KOPĚ. Bohužel, po těch letech už z té své zvetšelé paměti nevykřešu nic.

Před touto cestou pobyl nějakou chvíli u nás v rodině. Seznámil se s mou ženou a s dětmi. S dětmi se bavil velmi nenuceně a díval se na ně se zalíbením. A pak přišel dopis, ve kterém naše děti pozdravoval a posílal jim kus překladu Pinocchia, vlastnoručně pořízeného z italštiny jen pro ně. Byl to pro mne od Krejdy projev nečekaný – ale zřejmě vypovídá o něm něco, co jsme ve své studentském nazírání zachytit nemohli. Na překladu si zřejmě dával záležet. Pak přišel další kus a další, až jsme měli celou zcela novou verzi italské pohádky pohromadě. Já ji večer dětem v posteli četl – a děti si na onoho starého pana profesora vzpomínaly jaksi na můj vkus až moc bezostyšně a rozverně, zatímco u mne pořád nějaká ta ostražitá posvátná bázeň přetrvávala. ( A uvědomuji si, že vlastně přetrvává i teď, co tohle všechno píšu.)

Jednou jsme měli s ženou nějakou cestu do jeho kraje a navštívili ho na jeho chalupě. Stál tam (byla to chaloupka z dob Jiráskových U nás a ne dnešní vypulírované rekreační obydlí znavených Pražáků) v oděvu pracovním, s širokým kloboukem na hlavě a zednickou štětkou v ruce, neboť právě natíral (jak to  na řádné dřevěné chaloupce má být) liché trámy na bílo a sudé na černo. Doma měl rozečtené Tři mušketýry, jak jinak než ve francouzském originále a kdoví po kolikáté už. Mezi jinými vyprávěl o svých současných vzdělávacích úspěších. Přišel za ním totiž jeden muž, který potřeboval udělat zkoušku z latiny – už jsem zapomněl k čemu a proč. Krejda mu tedy dával začátečnické lekce, tak čtyři nebo pět. Pak se ten muž asi na 14 dní odmlčel a když se objevil, sděloval Krejdovi, že už dál chodit nebude. „No, to jste tomu moc nedal,“ Krejda na to. Jenomže on vytáhl vysvědčení, kde stálo, že zkoušku úspěšně složil. Pro Krejdu ovšem znalosti onoho novodobého studenta (říkalo se jim „rychlokvašky“) dosahovaly v latině tak nejvýše příslovečné úrovně „hňupa“, který „se latině učil na reálce“.

A tady jsem konečně u toho, co jsem měl na mysli, když jsem tuto vzpomínku začínal. Nechtěl jsem totiž nic víc, než na věčnou paměť zaznamenat, jakou měl Krejda hierarchii našeho „hňupství“. Bylo to jeho zcela originální dílo, bylo to dokonce svědectví o jakési jeho básnické tvořivosti – zajisté jeden z jejích vrcholů.

Pro naše latinské ne-umění měl totiž osobitou pamětihodnou stupnici, a to směrem dolů podle toho, jak za starých dob kdesi na zapadlé české vísce mohl vůbec někdo přijít do kontaktu s církevní latinou.

Když jsem říkali něco blbě, zhodnotil to Krejda slovy, že dotyčný „mluví jako vesnický farář“, popřípadě, že „přizvukuje jako poslední fráter“ – což bylo pořád ještě jakžtakž k životu.

Horší bylo, když člověk slyšel, že „umí latinu jako ministrant“.

Pak to šlo ale už ostře dolů. Následoval totiž – kostelník,

pak hrobař,

pak ponocný.

To už bylo něco pod obraz, pod psa a pod jakoukoliv možnou lidskou představu. Řekli byste, že níž a hloub už nikdo klesnout nemohl. Ale mohl! To když Krejda v údivu zvláštním pohybem vykroutil svůj mohutný zátylek a pochmurně podotkl: „Vy jste se snad latinu učil na reálce“. Znělo to jako ortel smrti.

A ještě jednu věc jsem měl na mysli, když jsem začínal toto vzpomínání – než jsem se tak zapovídal v úvodu, který měl mít původně jenom několik slov. Chtěl jsem připomenout, jak přece jen i tento Krejda měl své slabosti, které nebylo tak těžké odhalit a po studentsku jak náleží využít. Měl svá oblíbená témata a byla-li nějaká příležitost, nikdy neodolal, aby se na ně nedal chytit.

Kdykoliv byl otevřen jeho kabinet a ať se tam šlo pro cokoliv, vždycky někdo přinesl nějaký obraz, mapu nebo něco takového. Plán římských „castrorum“ hrál v tomto repertoáru úskoků rozhodně prim. Byl prostě neomylný. (Pozor: castra, castrorum, množné číslo! Když některý příchozí z jiného gymnázia řekl „castrum“, hnal ho Krejda ze stupínku a znectil ho do nemožnosti). Přišel Krejda do třídy, na tabuli visí „castra“. Nemůže to nevidět. Jeho reakce, s malými obměnami, vypadá asi takto: „Nač to tu je? Kdo to sem dal? Odneste to! – Ale počkejte, když už je to tady, tak si o tom povíme…“ Nezkouší se, panuje pohoda a jedna celá hodina je tím zabita – a když se nějak podaří „zapomenout“ to odnést, tak ještě jedna navíc. Opakovat se to dá tak jednou za půl roku. To je Krejdův limit – jinak by to prokouk.

Kromě toho byla ovšem témata, která nahrávaly samotné latinské texty. Jak se tlačí z oliv olej, to jsme vyslechli každoročně několikrát. Jak italští dělníci v přístavu hrají nejjednodušší soutěživou hru, k čemuž potřebují jen svým pět prstů. (Já jsem nikdy nepochopil, jak se to dělá). Jak vypadaly dobývací stroje. Co to je víno falernské a vůbec jak se víno připravuje, barví a ovšem i kazí. Jak Ciceronovi vyrabovali dům a aby se nepoznalo, co tam všechno ukradli, že to všechno pro jistotu ještě zapálili. Jak hodoval císař Nero, nebo Petronius nebo někdo takový. (Však vzpomeňte: Non cenat sine apro Romae Caecilianus – bonam convivam Caecilianus habet!) Na to se pamatuji také z několika vyprávění. A „cum cecidit fato konsul uterque pari“ znamenalo, že se dovíme o všech formách věštění a hlavně ovšem o tom, jak ta kuřata, když nechtěla zobat, konsul dal hodit do jezera Trasimentského, aby se aspoň napila.

Takhle to vypadá legračně, ale něco na tom je. Co se vícekrát opakuje, to si člověk přece jen asi líp zapamatuje. Jenomže zpravidla to nebývá to podstatné a nejdůležitější.

A už jen dovětek. Při jeho devadesátých narozeninách, když jsme ho navštívili v Lochotíně, zastihli jsme ho už jako stařečka vetchého, shrbeného, ale ducha ještě fungujícího. Pro jistotu jsme se mu všichni představili, ale zdálo se, že by nás asi poznal i bez toho. Byly s námi i naše ženy – ale pamatovat si, která ke komu patří, to už bylo nad jeho síly. Miluška Fořtová se s ním bavila ze všech nejvýrazněji a nejveseleji a ledacos mu připomínala z dřívějších setkání (Fořtovi totiž Krejčího navštívili na jeho chaloupce z nás jistě nejčastěji) – a Krejda k tomu jen lichotivě poznamenal: „To jsem ani nevěděl, že Matějček má tak řečnou paní!“ Vtip ho neopouštěl. Ale starost o svou paní ho zřejmě velice tížila. Proto nás také pozval, abychom i ji v jejich jednoduchém ústavním „bytě“ přišli pozdravit.

Pak už jsme jen brzy dostali parte její a zanedlouho i jeho.

Když jsme v květnu r. 2000 měli svou velkou KOPU, což je maturitní sešlost naší třídy tradičně v Pardubicích U Štiky, předčítal Ctirad Bednář tuhle vzpomínku na profesora Krejčího. Vyvolalo to samozřejmě živou odezvu a vzpomínal kdekdo. Franta Plecháček, v řeči naší třídy zvaný Cyril (už nevím proč), který dostal text mé vzpomínky už předem, své připomínky dokonce sepsal  (což je v jeho případě výkon zajisté pamětihodný). Připojil i naléhavou žádost, aby byly do textu pojaty. Nelze než vyhovět – a tak tady je máme spolu s některými dalšími.

Když někdo při překládání textu, ať už z latiny nebo z francouzštiny, mluvil nepřirozeně a vyumělkovaně, Krejda suše poznamenal: „Mluvte, jak vám zobák narost!“ V latinských textech se častěji objevují slova značící přátelství, jako třeba „amicus“, „socius“ a pod . Jestliže někdo to přeložil jako „soudruh“, Krejda neopomněl nikdy podotknout: „Že neřeknete radši hned „tavárišč“!“ (A to jsme měli, prosím, do komunistického převratu ještě hezky daleko.) Socialisty a komunisty prostě nesnášel – byť šlo jen o nevinnou terminologii.

V kvintě a sextě s námi chodil do školy Vašek Straka. Přišel z Prahy a dost se vytahoval, hodně mluvil, a to hlavně o přestávkách, méně u tabule. Stalo se, že se mu jeden spolužák z kanadské rozvernosti vymočil v šatně do kapsy zimního kabátu. Vašek si samozřejmě trpce stěžoval třídnímu profesorovi, tj. Krejdovi, kterýžto před třídou uvedl inkriminovanou kauzu takto: „Někdo nalil Strakovi do kapsy u kabátu vodu.“ Pak se odmlčel a dodal: „Ta voda byla živočišného původu.“

Při velkém stěhování lidu po zabrání Sudet a pak po zřízení Protektorátu přišli k nám do sexty nebo až do septimy někteří spolužáci z pohraničí, ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Krejda je nevítal kupodivu zrovna vřele, jak by se v jejich situaci osobní a v situaci národa jakožto celku tehdy slušelo a patřilo, nýbrž ironicky znějícím „ex oriente lux“. K sentimentalitě měl očividný odpor. Vždycky se oněch nešťastníků zeptal, jakou „tam“ měli známku (což byly zpravidla jedničky), a pak nepokrytě dal najevo, že „tady“ tomu tak nebude. Pohříchu nutno zaznamenat, že měl odhad veskrze správný. Snad jen Jiří Polák si z oněch příchozích svůj společenský status i u Krejdy v latině a ve francouzštině udržel, což ovšem znamenalo, že si ho proti nějaké té Bratislavě či jakému Zapadákovu podstatně zvýšil. Jsem si jist, že by mezi takové Zapadákovy stejně tak zařadil třeba Berlín, Londýn nebo Washington – snad jen Řím by vzal trochu na milost. Vzpomínám si, že pouze Pejřimovský, který k nám přišel do sekundy z Arcibiskupského gymnázia v Olomouci, kde měli latinu od primy a latinsky se modlili, měl šanci být pak v tercii Krejdou přijat bez hlubšího opovržení. K církevním institucím, a to nikoliv jen in puncto latiny, měl Krejda zřejmě určitou podvědomou úctu, což při jeho hyperkritickém postoji ke všem institucím světa bylo zajisté s podivem a což si dovedu vysvětlit až dnes na podkladě Jungovské hlubinné psychologie. Sám Pejřimovský ovšem svého kreditu nevyužil a do kvarty se přesunul raději někam jinam.

Přišli k nám ale také dva žáci vojenského gymnázia – Vlastimil Baránek, řečený Tonda (bůhví proč), a Jaroslav Vachuda, dále bez přízviska. Měli jakousi uniformu, vojenské vystupování a v dobovém kontextu nám ostatním obyčejným gymnazistům rozhodně imponovali. Představovali se profesorům, představili se i Krejdovi. Vachuda byl osobnost výrazná, výbojná, nepokrytě demonstrující svou nadřazenost. On byl mluvčím této dvojice. Baránek byl nepoměrně skromnější a jaksi v jeho stínu. Napochodovali na stupínek, postavili se jako svíčky, srazili paty a mluvčí Vachuda se za oba příchozí hlásil jakousi vojenskou formulí. Všechno ztichlo – chvíle to byla povznášející – pro nás nezvyklé představení (dnes by se řeklo „show“). Leč, jak se ukázalo, zrovna tohle na Krejdu neplatilo. Jako by v jeho očích všechna vojenská sláva zvadla (a s ní celý stav vojenský) s koncem jeho vlastní důstojnické kariéry v armádě císaře pána. Dlouze se na oba krásné mládence zadíval (to aby se naladil na vojenskou frazeologii) a pak neméně klidně, či spíše pochmurně, povídá: „Tak předně – tři kroky od těla!“ Mládenci udělali krok vzad – a posvátnost celé chvíle vyvanula, stejně jako celá ta sláva vojenská. Pak už následovaly obvyklé všední a přízemní Krejdovy dotazy o latině na vojenském gymnáziu s obvyklým podotknutím, že „tady tomu tak nebude“. A věru neměli to oba vojáci u Krejdy lehké – skromný Baránek se ctí vydržel, neskromný a parádní Vachuda nikoliv. Do oktávy se raději urychleně uklidil někam jinam. Je to příznačné a zákonité. Jenomže, bohužel, tomuhle životnímu poučení člověk rozumí až s odstupem nějakých těch padesáti let, a ne když se to právě děje a když by to nejvíc potřeboval.

Německá hymna

Psal jsem o tom, jak se Krejda parádně dal nachytat na patřičnou návnadu. Tato návnada musela být ovšem v souladu s jeho hlubokým věcným zájmem. Také jiní kantoři občas přistoupili na to, že se „zabije“ hodina – ale s jejich „hlubokým věcným zájmem“ to nemělo nic společného. To jen se jim zrovna moc nechtělo učit, takže ani žádnou zvláštní návnadu nepotřebovali. Prostě sami měli „hluboký zájem“ se ulejt. Jak by tohle študáci nevystihli! A že by nebyli ochotni své kantory zrovna v tomhle následovat, o tom asi také nikdo nepochybuje!

Klasickým příkladem byl náš němčinář, profesor Sedlák, řečený Skalák. Ta přezdívka vznikla snad hned po první nebo druhé hodině, kterou s námi měl. Kdosi ze třídy (asi bychom dnes už těžko vypátrali, kdo) prohlásil, že je to „nějaký skalní zjev“ – a už mu to zůstalo.

Navíc to souznělo i s jeho pravým jménem, které ovšem od těch dob už sotva kdo kdy použil. Ctirad Bednář o něm napsal do Almanachu báječnou parodii, k níž netřeba už nic dodávat – já tu chci jenom připomenout aspoň jednu jeho zvlášť vydařenou ulejvku. Všechny ostatní se mi totiž dávno už z paměti vytratily, tahle jediná mne však neopouští.

Bylo to nejspíš v roce 1940, kdy vyšlo nařízení, že se žáci (týkalo se to zřejmě všech škol v tehdejším Protektorátě) povinně naučí německou hymnu a k tomu navíc ještě Die Fahne hoch. Skalák byl asi dalek nějaké vědomé vlastenecké sabotáže, využil jen do všech důsledků oné báječné nahrávky, kterou mu poskytly nadřízené úřady. Ulejvat se legálně a ještě na státní útraty, to je příležitost, jaká se jen tak nezahazuje. Nezahodil ji on, nezahodila ji ovšem ani naše třída.

Znění hymny se musí samozřejmě napsat na tabuli. Psát půjde, jak jinak, sám primus třídy Lubomír Janků. Jeho rukopis byl sotva čitelný v sešitě, na tabuli čitelný nebyl vůbec. Navíc, ze zadních lavic jsme na každé slovo se „museli“ jít podívat až k tabuli, neboť, jak jsme všichni shodně tvrdili, „to vůbec nebylo vidět“. Celé to pochodování sem tam a hemžení kolem dokola zabere zajisté dost času, čemuž Skalák shovívavě přihlížel. První hodinu stačil Janků napsat asi tak půlku hymny. Ta se hned po hodině samozřejmě smazala, takže další den se všechno psalo znovu. Po několika takovýchto pokusech Skalák usoudil, že už to máme všichni opsáno a že to tedy budeme číst. Mnozí ovšem tvrdili, že ještě ani psát nezačali, nebo že to ztratili, nebo že mysleli, že se to mají učit z tabule, ale ne psát do sešitu, atd. To zabralo další nějakou hodinu. Pak učinil Skalák další krok vpřed, když se rozhodl, že neznámá slova v textu musí vyložit. Ale vždy znovu se někdo hlásil, že tomu nerozumí. Další hodina pryč. Příštího dne Skalák usoudil, že to budeme zpívat. I zpytoval, kdo by mohl předzpěvovat. První nejlepší žák, tj. Janků, už své penzum splnil, na řadu přišel tedy v pořadí druhý „vzorný žák“ a „hodný chlapec“, tj. Václav Váňa. Ukázalo se ale, že on zrovna moc na zpívání není. Následkem toho výběr vhodných zpěváků zase nějaký ten čas zabral. Když tu někdo přišel s osvobozujícím nápadem, že by to mělo mít hudební doprovod.

Námětem dalších úvah tedy bylo, kde sehnat hudební nástroje a kdo ze třídy je ovládá. Hudebníků se tu pár našlo. Správcem hudebního kabinetu, pokud se pamatuji, byl sám Krejda. Dal tedy Skalák pokyn, aby se příští hodinu přinesly hudební nástroje. Myslím, že to ponechal živelné lidové tvořivosti, takže při oné památné hodině němčiny, jež měla být věnována hudební gala produkci, se na stupínku objevily jedny housle nebo co, nějaký klarinet, asi ještě něco, ale hlavně a především tři bubny. Malý bubínek, střední buben a největší buben. Skalák nepostřehl, že soubor hudebníků netvoří tentokrát jenom „hodní žáci“, ale že jsou tam namícháni i různí „darebáci“, a snad chvíli si skutečně představoval, že se bude něco hrát. Jenomže to, co tito hudebníci produkovali, to už byl hotový paskvil – to i já jsem poznal, že to nemá nic společného nejen s melodií hymny nebo s Fahne hoch, ale že to nemá nic společného se žádnou melodií. Nakonec je Skalák všechny ze stupínku vyhnal – a ty bubny měli odložit vzadu ve třídě ke zdi. A já vidím a slyším jako dnes, jak Přemysl Pinsker (samozřejmě „darebák“) s tím velkým bubnem pochoduje uličkou od stupínku k nám dozadu a tluče Pochod komediantů z Prodané nevěsty. Že jsem se řehtal už před tím celou dobu jako kůň, to je jasné (celá ta produkce byla totiž provázena všeobecným neartikulovaným halasem), ale tohle už jsem nezvládl a ve smíchu jsem se zhroutil pod lavici. Skalák pohotově přispěchal a radostně zvolal „ááá, darebák Večeřa!“, už psal špatnou poznámku Mirkovi Večeřovi, se kterým si mě soustavně pletl. (Těch jeho „špatných poznámek“ jsme měli ovšem každý dost a dost, takže se nikdo nad tím ani moc nevzrušoval.)

Tenhle zážitek zřejmě překryl všechny mé další zážitky se Skalákem. Příznačné totiž je, že si dnes už vůbec nevzpomenu, jak jsme se ty okupační hymny dál učili a zdali jsem je vůbec kdy zpívali. Ale vydržela nám ta hymnická ulejvárna snad celý měsíc. A přitom na věci samé pranic „učebního“ nebylo, takže jsem všechno samozřejmě uměli hned první hodinu (a spíš ještě už dřív z všelijakého přehrávání v protektorátním rozhlase), ale nějak to dávat najevo, to by bývalo bylo tehdy i potom pod naší důstojnost.