TOULAVÉ BOTY HOLICKÉHO ŠEVCE

Zajímavá historie neklidného života Tvého tatínka začíná tedy před sto lety…

Ano, 4. 3. letošního roku to bylo 100 let, co se můj otec Josef Jedlička narodil, a to v Holicích v Č. v domě čp. 72. Vyrůstal v chudé ševcovské rodině spolu se třemi sestrami. Mládí prožil jako všechny děti mezi školou, sportem a zábavou, ale už tenkrát musel pomáhat otcovi v ševcovině. Školu ukončil už třetí měšťankou, aby mohl vstoupit do učení, kde obdržel vysvědčení na odchodnou 30. 4. 1918. Potom byl zaměstnán u svého otce v Holicích. Další rok se vydal na zkušenou do Prahy, kde řemeslo obuvnické uplatnil u fy Mon-Type.

Vzpomínám si, jak jsi mi vyprávěl o zajímavém otcově pobytu v Heřmanově Městci.

Právě tam 1. 11. 1924 nastoupil do továrny na obuv Löwit a syn, což znamenalo významný mezník pro jeho život. Majitel továrny brzy odhalil jeho řemeslnou zručnost, ale i schopnost navrhovat nové modely obuvi. Proto mu umožnil získat v roce 1925 tovaryšský list pro řemeslo obuvnické a absolvoval v Praze kurzy výroby svršků, účetnictví a kalkulace zboží. V následujících dvou letech ho vyslal opět na kurz svrškařský a modelářský. V roce 1928 pak na krátkodobou praxi do Paříže. Období v Heřmanově Městci považoval otec za úspěšné pracovně i z osobních důvodů, neboť si tady našel ženu pro celý život.

Tatínkovi později říkali doma v Holicích „Baťův člověk“ a myslím, že právě v této době kolem roku 1930 jeho „baťovský život“ začíná…

U firmy Löwit a syn v Heřmanově Městci byl otec zaměstnán do 30. 6. 1930, ale už počátkem tohoto roku se dozvěděl o konkurzu na vedoucí místa u Bati ve Zlíně. Protože byl ctižádostivé povahy, odjel ihned se souhlasem a doporučením p. Löwita do Zlína, kde pro svoje odborné znalosti uspěl a k 1. 7. 1930 byl přijat do prodejního oddělení.

Prvním úkolem, kterým byl pověřen, bylo zřízení prodejny v Hradci Králové – Kuklenách. Znamenalo to zajištění nájmu ve vhodném objektu, vybavení prodejny, předzásobení zbožím ze Zlína a další povinnosti. Po otevření prodejny zůstal otec v Kuklenách asi do konce roku 1930 jako vedoucí prodejny. Dalším úkolem na začátku roku 1931 bylo zřídit prodejnu a opravnu obuvi na náměstí v Holicích v Č. I tento úkol úspěšně splnil a v květnu r. 1931 byl povolán do Zlína. Jelikož znal dobře francouzsky a měl rozsáhlou praxi v oboru, plánoval T. Baťa jeho umístění v zahraničí, kde zaváděl v té době nové prodejny. Květen a červen strávil otec jak v prodejnách ve Zlíně, tak i přípravou na nové poslání. V červenci byl přeložen z prodejního na exportní oddělení č. 669, což bylo pro oblast Sýrie, Libanonu a okolí. Jak to u Bati  chodilo, nic se nezdržovalo a 27. 7. odjíždí otec před Vídeň do Terstu. Tam se naloďuje na loď Carnero, která směřovala do Bejrútu a Libanonu. První zprávu do vlasti podává už 5. srpna.

Jelikož doma zanechal svoji rodinu, existuje zajímavá korespondence o činnosti otce a jeho spolupracovníků v zemích Transjordánska, jak se tamní oblasti kdysi říkalo. Tato korespondence by dala nejeden námět na knihu, proto uvedu jen nejzajímavější poznatky z jejich činnosti:

Při hledání objektů pro prodejny se setkávali s nesolidním jednáním Arabů. Stále zvyšovali nájem a na smlouvách namísto podpisu napsali arabským písmem něco jiného, takže byly pak neplatné.

Byl tam velký konkurenční boj, často i cihla se ocitla v Baťově výkladní skříni a v Damašku při otevírání nové prodejny byli zákazníci dokonce politi kyselinou solnou. Velmi špatné zkušenosti v tomto směru byly i s Araby vyškolenými původně u Bati ve Zlíně. A nepříjemně působily i stanovené vyšší ceny některých druhů Baťovy obuvi oproti místním výrobcům. Situaci komplikovala i nepružnost některých pracovníků ve Zlíně při zásobování a financování prodejen. Pořádek musel udělat vždy až sám velký šéf Tomáš Baťa nebo jeho pravá ruka p. Čipera.

Navíc platilo v té době v Sýrii několik druhů měn, např. libra syrská a francouzský frank, ale větší částky byly hrazeny v anglických librách, ve zlatých librách tureckých, librách egyptských i v amerických dolarech.

I přes tyto a další potíže podařilo se otevřít v roce 1931 – 1932 prodejny v Damašku, Tripoli, Alepu a dvě v Bejrútu a v březnu 1933 i v Alexandrii. Ale činnost mého otce a jeho spolupracovníků nespočívala jen v otvírání nových prodejen a v prodejní činnosti, ale i v proclívání zásilek ze Zlína a v jejich další expedici do všech prodejen Transjordánska včetně Iráku.

V tatínkově pozůstalosti mne zaujal jeden z jeho dopisů se zajímavým názorem na Tomáše Baťu. Píše v něm: „I když jsem měl někdy výhrady k vedení ve Zlíně, nedal jsem dopustit na Tomáše Baťu. Např. když levicový tisk doma kritizoval jeho cestu do Indie, že si sportuje v době hospodářské krize, byly to hlouposti. Účel cesty je vždy čistě obchodní a jediným cílem je poznat poměry v zemi a hledat nová odbytiště.

Baťovým cílem byla samozřejmě touha po větších příjmech a po slávě. Ale to si nesmíme špatně vykládat. Vždyť se při tom sveze 50 000 lidí, kteří si vydělávají peníze, zajistí své rodiny a zvýší prestiž ČSR ve světě. Ono letět do Indie a Orientu a cestovat několik týdnů je velmi namáhavý a obdivuhodný výkon. Jen kdyby bylo v každém oboru v republice alespoň po jednom Baťovi. Je u nás mnoho milionářů, ale chybí jim Baťova podnikavost a ctižádost. Baťa nečeká klidně doma, až přijde krize, ale snaží se ji překonat. Ono se to těm nedochůdčatům v teple redakce pěkně kritizuje. Ano, jsou věci ve vnitřní organizaci podniku, které by se kritizovat daly, ale ve většině případů jsou zaviněny pracovníky firmy Baťa, kteří chtějí být „papežštější než papež“.

Práce v daleké cizině byla jistě velmi zajímavá, ale asi také přinášela tatínkovi značné problémy, třeba v rodinném životě…

Tatínkův život v cizině byl těžký a složitý i proto, že rodinu neviděl od května 1931. V dopisech radí manželce na dálku, jak má vychovávat svého syna, tedy mě, a sice tímto způsobem: „Buď na syna tvrdá a když upadne, nebo se mu něco stane, vždy se z toho musí dostat sám! Jedině kdyby spadl do studny, tak ho tam chvíli nech, ale potom ho vytáhněte!“

Od května 1931 do února 1932 byla maminka doma bez prostředků, protože otcův plat byl ukládán na osobní konto zaměstnance. Teprve na zákrok p. Čipery v únoru 1932 část platu byla zasílána domů.

Otcova návštěva rodiny v roce 1932 byla poznamenána tragickou smrtí Tomáše Bati 2. 7. 1932.

A potom už nebyl zájem o to, aby otec znovu odcestoval na Blízký východ?

Naopak v průběhu srpna 1932 bylo ve Zlíně rozhodnuto o otcově návratu i s rodinou do Bejrútu, což se uskutečnilo v průběhu září. Já jsem sice cestoval taky, ale nic zajímavého Ti vyprávět nemohu, protože mi tenkrát byly dva roky.

Po příjezdu do Bejrútu byl ze strany Arabů velký zájem o maminku jako o ženu. Střídali se zájemci a nabízeli za ni např. 8 krav. Tatínek ale neprodal. V cizině pracoval až do léta roku 1934, kdy se s rodinou vrátil domů.

Doma ho asi čekala činnost úplně jiná než doposud v cizině…

Po návratu zahájil prodej v Modřanech u Prahy, absolvoval kurz pěstění a ošetřování nohou, pořádaný Baťovou nemocnicí v Praze. Ale neklidná krev ho hnala dále a tak hned k 31. 12. 1934 dává u firmy Baťa výpověď. V roce 1935 pracuje u fy Polický-Popper Chrudim při zřizování prodejny v Kutné Hoře.

A blížíme se zřejmě k době, kdy se tatínek usadil se svým obchodem v Pardubicích…

Ano, v únoru 1936 uskutečňuje svůj dávný sen a otevírá vlastní prodejnu obuvi v Pardubicích. Nejprve v ulici „Malé“ a další rok už na hlavní třídě vedle „Pasáže“, kde sice prodejna nebyla velká, ale ve dvoře získal dostatečné prostory pro sklady a pro obuvnickou dílnu a zároveň i pro byt. Prodejna nesla název „Obuv Precisia“ a ještě dnes žije v Pardubicích jistě dost jejich pamětníků. Obchod byl zásobován obuví z celé republiky a za Protektorátu z celých Čech a Moravy.

V Pardubicích byl tatínek velmi dobře přijat v obchodních kruzích. V jedné z hospodářských skupin maloobchodu byl zvolen místopředsedou, když předsedou byl p. Klaban. V ostatních skupinách byli ve vedení obchodníci známých jmen jako pánové Pecold, Koten, Franc, Kočí, Krátký, Pavel, Gabriel, Slezák, Bízek, Bažant, Just, Píša, Šnorfajl, Polák, Nádvorník, Skutil a další.

Čím se taková „skupina maloobchod“ vlastně zabývala?

Její činnost byla významná zvláště za Protektorátu, kdy často musela zasahovat na obranu obviněných obchodníků, podporovat postižené rodiny a po válce pořádat sbírky pro pozůstalé. Dary byly zasílány i na Slovensko.

Ale pojďme zpátky k firmě „Obuv Precisia“, jak se jí dařilo v Pardubicích?

Firma se zdárně rozvíjela a v průměru zaměstnávala 3 prodavače a 3 obuvníky v dílně. Zajímavý byl rok 1943, kdy byl značný nedostatek obuvi na poukazy. Otec rozšířil svoji činnost o výměnu staré obuvi, na což musel získat koncesi na živnost vetešnickou. Tento provoz byl umístěn v Pasáži vedle Filatelie a byl velmi úspěšný, neb za minimální poplatek prospíval mnoha občanům až do konce války.

A co potom v míru, po válce, to tatínek na Blízký východ už nevycestoval?

Jen jednou. Jeho podnikavost se projevila v roce 1947, kdy počátkem roku odejel do Sýrie, Libanonu a Turecka. Vzal s sebou nabídky různých podniků jako Kudrnáč Náchod, ČZ Brno a dalších na dodávky našich výrobků. Zjistil, že tam má stále ještě řadu přátel a dvouměsíční cesta byla velmi úspěšná. Velké objednávky předal podnikům, ale nakonec dopadl stejně jako Hanzelka a Zikmund. Vláda neměla zájem obchodovat s kapitalisty a tak všechny zakázky musely být zrušeny.

Po únoru 1948 došlo k omezování soukromého podnikání a tak začátkem roku 1949 došlo i na firmu „Precisia“, která musela ukončit svou činnost. Tatínek často vzpomínal, že i v těchto těžkých chvílích bylo pár odvážných občanů, kteří postiženým obchodníkům obětavě pomáhali. Obdivoval např. strážníka F. Mlatečka, který před „šťárami“ u obchodníků je chodil v noci varovat.

Tak skončila další kapitola života jednoho podnikatele. Ale vzpomínám si, že si Tvůj tatínek nedal pokoj ani za socialismu…

V rámci budování socialistického obchodu projevily zájem o jeho prodejnu v Pardubicích na hlavní třídě Gramofonové závody Praha. Jednání na radnici dopadlo dobře a GZ si prodejnu pronajaly a zároveň zaměstnaly otce i prodavačku paní Křížovou. A že GZ udělaly dobře, o tom svědčí velký rozvoj prodejen Ultraphon a Supraphon, jak jistě pamatují i mnozí občané Pardubic a okolí. V rámci prodejen uspořádal otec i dva plesy Gramofonových závodů v hotelu Grand, kdy se tančilo při hudbě z gramodesek. Později byl tatínek jmenován oblastním vedoucím GZ a řídil prodejny od Liberce až po Havlíčkův Brod. Ještě jako důchodce zaváděl otec pro GZ hrací automaty do hotelů a horských chat. A aby měl více pohybu, zároveň z těchto automatů vybíral mince a doplňoval desky. . Na starosti měl zejména Krkonoše. A zdolat s mincemi a deskami pěšky v zimě, v létě např. Petrovku, to už byl pěkný sportovní výkon. Tenhle sport tatínkovi vydržel až jeho onemocnění a to mu bylo 75 let. Zemřel 15. března 1980. Odešel tak člověk dobrého charakteru, který celý život oplýval přebytkem energie.

Co zbývá dodat? Snad jen povzdech, jaká je to škoda, že podobné lidi neuměla republika využít pro rozkvět naší ekonomiky. Ale úspěšný podnikatelský život pana Josefa Jedličky (v roce 100. výročí jeho narození) docela určitě za naši vzpomínku stojí.