ZAPOMENUTÁ BITVA

EVROPA V RUKOU POLITIKŮ

Krátce po skončení války o dědictví rakouské bylo zřejmé, že se habsburská monarchie tak snadno se ztrátou lidnatého, hospodářsky i kulturně vyspělého Slezska nesmíří. V roce 1756 sjednal hrabě Kounic spojeneckou smlouvu s Francií (1. května 1756 ve Versailles) a současně bylo uzavřeno spojenectví s Ruskem, Saskem, Dánskem a Švédskem. Po dvě stě padesáti letech neustálého soupeření tak vznikla mezi rakouskou a francouzskou monarchií aliance, která vydržela až do vypuknutí revoluce ve Francii v roce 1789. Byla to reakce na uzavření neutralitní smlouvy mezi Anglií (která opustila dosavadního spojence Rakousko) a Pruskem (to bylo pro změnu opuštěno svým tradičním  spojencem Francií). Tato smlouva, tzv. westminsterská  konvence, byla uzavřena 16. ledna 1756. Podepsání těchto smluv zahájilo tzv. diplomatickou revoluci, při níž obě evropské velmoci změnily partnery. Britové změnu nazvali „diplomatickou revolucí“, zatímco Francouzi psali o „obrácení aliancí“. V předvečer války tedy došlo k úplnému převrácení spojeneckých svazků v Evropě po třicetileté válce (není bez zajímavosti, že všechny uzavřené smlouvy se odvolávají na  neměnnost výsledků třicetileté války – tedy více jak po stu letech byl tento celoevropský konflikt stále živý). Karty byly rozdány.

ZNOVU DO BOJE

Sedmiletá válka získala jeden primát ve válečných střetnutích na starém kontinentě. Byla první válkou mezi evropskými mocnostmi v novověkých dějinách, která nezačala v Evropě. 18. května 1756 vstoupila Británie do válečného stavu s Francií a ihned začala operace na moři a v Kanadě. Francie tomuto aktu nemohla nečinně přihlížet a 9. června 1756 vyhlásila Britům válku. Bylo jen otázkou času, kdy se válka přenese i do Evropy.

Fridrich II. se rozhodl nečekat, až se protipruská koalice plně politicky a vojensky zformuje a 29. srpna 1756 vpadly jeho tři armády, opět bez vyhlášení války, do Saska. Tak začal dlouhodobý válečný konflikt, který vešel do dějin jako sedmiletá válka. V ní se válečné štěstí přiklánělo střídavě na tu či onu stranu, až nakonec převážily síly protipruské koalice a v roce 1762 se zdálo, že mají vítězství na dosah. Nepříznivou situaci Pruska však náhle změnila smrt ruské carevny Alžběty 5. ledna 1762. Její nástupce Petr III. byl totiž nadšeným obdivovatelem pruského krále, ihned zastavil válečné operace proti Prusku a dokonce s ním uzavřel spolek, na jehož základě Rusko postavilo na pomoc Prusku armádu v síle 20000 mužů. Nic na nové situaci nezměnilo ani to, že Petr III. byl 18. července 1762 na příkaz své manželky Kateřiny zavražděn. Ta sice, již jako Kateřina II., zrušila spojeneckou smlouvu s Pruskem, ale na válečné dění to již nemělo velký vliv. Prusové se vzpamatovali a dobývali jedno vítězství za druhým (21. července u Burkersdorfu, 29. srpna u Freiberku a 11. října dobyli pevnost Svídnici). Marii Terezii nezbylo,  než jednat o míru. Již 24. listopadu 1762 byly ve Slezsku a Sasku uzavřeny smlouvy o příměří a 15. února 1763 byla na loveckém zámečku Hubertsburgu (mezi Drážďanami a Lipskem) podepsána mírová smlouva, která v podstatě potvrdila stav před rokem 1756. Habsburská dynastie se musela jednou provždy vzdát myšlenky na znovuzískání Slezska a Kladska.

1758: OLOMOUC - DOMAŠOV

Východní Čechy a s nimi Holicko se ocitly ve víru války v létě roku 1758. Na jaře tohoto roku se nápor pruských vojsk soustředil na Moravu, kde Prusové oblehli  strategicky důležitou pevnost Olomouc. Obléhání bylo zahájeno  11. května 1758. Prusové plenili i okolí Olomouce, a tak byly vypáleny vesnice Trusovice, Dubany, Tršice a další místa, odkud bylo přivezeno na vozech mnoho kořisti. Fridrich II. počítal s rychlým dobytím pevnosti. Ta však již nebyla oním nedostatečně opevněným městem  let čtyřicátých. Marie Terezie, vědoma si její důležitosti, vydala nemalé prostředky ze státní pokladny na to, aby se z ní stala moderní pevnost (celkové náklady dosáhly 10 miliónů tolarů). Opevňovací práce začaly na jaře roku 1742 a byly dokončeny v roce 1754, v předvečer nového evropského konfliktu. Sama Marie Terezie se na novou pevnost přijela podívat 9. září 1754. Teď se ukázalo, jak prozíravé bylo císařovnino rozhodnutí.

Posádku pevnosti tvořilo 8500 dobře vyzbrojených vojáků pod velením generála Ernesta Dietricha barona von Marschall. Prusové neměli dostatek sil, aby  obklíčili celou pevnost, protože část armády byla vyčleněna, aby mohla odrazit případný útok vojsk maršála Dauna, který se pomalu blížil k pevnosti. O pomoc obležené Olomouci se také snažilo několik rakouských oddílů, které prováděly záškodnické výpady proti jednotlivým pruským pozicím a podařilo se jim dosáhnout toho, že nepříteli začínaly docházet zásoby potravin a střeliva. Fridrich II. vydal rozkaz, aby byly chybějící zásoby dopraveny k Olomouci z Nisy a Kozlí. 22. června hlásil rakouský agent z Vidnavy, že zásobovací transport vyrazil. Skládal se ze čtyř tisíc vozů plných dělostřeleckého materiálu, munice, zákopnického nářadí, stanových celt, uniforem, potravin, nápojů, léků a hygienických potřeb (hlavně octa), peněz a především 2500 živých konzerv – polských volů. Velel mu plukovník Mosel. Rakušané pochopitelně nemohli nechat transport bez povšimnutí. Poprvé na něj zaútočil generál Laudon 28. července u Guntramovic. Tento útok se podařilo Moselovi odrazit jednak proto, že Prusům přišel na pomoc generál Zieten, který převzal velení konvoje, a jednak proto, že selhala koordinace mezi generálem Laudonem a vojsky generálmajora Siskovicse a „létajícím sborem“ generálmajora de Saint-Ignon, kteří měli napadnout Prusy ze zálohy a vehnat je pod bodáky Laudonových vojáků. Po této srážce se síly protivníků zhruba vyrovnaly: na pruské straně bylo 14500, na rakouské 12500 vojáků. Další rakouský útok přišel 30. června u Domašova. Tentokrát se Rakušanům podařilo konvoj rozdělit na několik částí a po úporných bojích úplně zničit. Ukořistěno bylo  několik set kusů hovězího dobytka, 13 děl, 2000 vozů a 3000 koní; na bojišti zůstalo ležet 3900 pruských a 600 rakouských vojáků. Stojí za povšimnutí, že ani jeden z velících pruských generálů nebyl za ztrátu transportu potrestán. Svou roli zřejmě sehrál fakt, že oba statečně bojovali, nevzdali se a za porážku draze zaplatili vysokými ztrátami.

Po neúspěšné zásobovací operaci nezbylo Fridrichovi pro nedostatek munice a proviantu, a také s ohledem na blížících se sedmdesát tisíc mužů maršála Dauna, než zrušit 2. července obléhání Olomouce a pokusit se ustoupit přes do Čechy do Slezska. Rakušané však nehodlali nechat tento ústup jen tak.

PRUSKÝ ÚSTUP OD OLOMOUCE

3. července překročili řeku Moravu rakouští granátníci a karabiníci a utábořili se u Křelova severovýchodně od Olomouce. Následující den překročili řeku i vojáci maršála Dauna a utábořili se u Olšan. Fridrich II. zatím nerušeně ustupoval z Velkého Týnce, kde měl svůj hlavní stan, směrem do Čech – 3. června byl v Moravské Třebové a 6. června u Litomyšle. Zadní voj pruské armády tvořil sbor polního maršála Keitha (zanedlouho padne v bitvě u Hochkirchu – 14.10.1758). Ten vyrazil 2. července právě z  Křelova a ustupoval,  již za neustálých bojů, do Čech. 3. července bylo jeho vozatajstvo u Mohelnice napadeno rakouskými husary a ztratilo asi 40 vozů a 200 koní. 4. července ve 2 hodiny ráno pokračoval Keith od Mohelnice k Moravské Třebové. Další útok Laudonových Chorvatů se mu tentokrát podařilo odrazit, protože si vyžádal posilu sedmnácti praporů pěchoty a dvaceti eskadron husarů a dragounů. 5. července tábořili Prusové u Moravské Třebové a zdálo se, že hlavní nebezpečí bylo zažehnáno. Zde také předal Keith kvůli svému zdravotním stavu velení nad zadním vojem generálu Fouquému. Ten rozdělil neúčelně sbor do tří kolon a pokračoval v ústupu, když si ponechal velení nad první kolonou, se kterou dorazil 7. července do Svitav. Lehká pěchota rakouského generála Buccowa se přiblížila trase pochodu a napadla druhou pruskou kolonu generálporučíka hraběte Wieda, která vyrazila 7. července z Moravské Třebové. Hlavní tíhu útoku nesl II. prapor prince Ferdinanda. Útok se sice podařilo odrazit, ale za cenu ztráty mnoha vozů a koní. Nejhůře se vedlo třetí koloně, které velel generál Retzov (před bitvou u Hochkirchu v říjnu 1758 nesplní králův rozkaz, bude suspendován, uvězněn a ještě téhož roku zemře). I k ní se přiblížily oddíly generála Buccowa. Retzov opustil Moravskou Třebovou o několik hodin později než hrabě Wied. Nepřítel jej však předstihl a při průchodu vesnicí Dlouhá Loučka byl uvítán palbou. Ukázalo se, že v této vesnici je odříznut i zadní voj Wiedovy kolony. Retzov nechal podél silnice předjet pod ochranou pěchoty vozy a ústup kryl dělostřelectvem. Rozpoutala se několikahodinová kanonáda. Před setměním zaútočil jeden Wiedův pluk na hořící vesnici a vytlačil z ní Rakušany. Po setmění pokračovali Prusové v pochodu. 8. července dorazili do Svitav, kde se všechny tři kolony spojily, a 9. července byli Prusové v Litomyšli.

Mezitím nechal Fridrich II. v Litomyšli svůj zadní voj pod velením markrabího Karla a sám ustupoval ve dvou proudech do Hrušové a Tisové. Markrabě si vyžádal od Keitha, který se opět ujal velení zadního pruského voje,  čtyři krátká děla a osm 24 liberních kanónů na ostřelování Hradce Králové a následoval Fridricha II. Ten 10. července projel Holicemi a 11. července pokračoval přes Vysokou nad Labem na Hradec Králové. Ještě téhož dne se podařilo princi Mořicovi po krátké šarvátce u Svinar dobýt přechod na severní břeh řeky Orlice a obsadit výšiny severovýchodně od Hradce Králové. U Malšovic byla postavena dělostřelecká baterie 24 kanónů. Útok na Hradec se měl uskutečnit 12. července ze dvou stran najednou. Rakouské oddíly generála Buccowa však město v noci opustily a stáhly se k Chlumci, takže vojáci prince Mořice pronikli ráno  bez boje do města a opravili nepřítelem zničený most. Nenaplnilo se však očekávání Prusů, že zde naleznou  zásoby potravin, neboť Rakušané před svým odchodem větší část skladu zničili. O zásobování pruských vojsk se tedy museli postarat hradečtí měšťané (kromě zásobování potravinami je to stálo ještě 50000 tolarů výpalného) 13. července dorazily k Hradci Králové i oddíly generála Retzova, o něco později i maršála Keitha, takže od zrušení obléhání Olomouce byla opět celá pruská armáda pohromadě.

SRÁŽKA U HOLIC

Vraťme se však o několik dnů zpět do okolí Holic. Situace se zde pro Rakušany nevyvíjela příliš dobře. Generál Buccow (jinak jeden z nejschopnějších rakouských generálů) se dopustil dvou chyb. Příliš dlouho čekal na Daunovy rozkazy v Kostelci na Hané (od 27.6. do 1.7). Až 2. července byl ve Velkých Opatovicích, 3. července v Brněnci a 6. července v Poličce. Vyčkáváním ztratil šanci přehradit Prusům včas a se všemi silami ústupovou cestu na Hradec Králové, takže dostihl jen poslední dvě kolony zadního pruského voje. Maršál Keith byl již tou dobou ve Svitavách a král v Litomyšli. Generál Buccow pak pokračoval ke Košumberku, kde svůj sbor rozdělil na několik částí, což byla jeho druhá chyba. Se 7000 muži pokračoval (tentokrát rychle) přes Hrochův Týnec a okolo Pardubic do Hradce Králové, kam dorazil 10. července. V závěrečné fázi pronásledováni Prusů se mu tedy podařilo dostat se do Hradce Králové před nimi. Nakonec byl však stejně nucen před postupujícími Prusy Hradec opustit a ustoupit (viz výše). Do oblasti Holic vyslal jen pět praporů lehké pěchoty, které nemohly být Prusům vážným protivníkem. Tíha bojů u Holic tak ležela zcela na vojácích generála Laudona.

10. července nechal maršál Keith své oddíly u Litomyšle odpočívat, jen těžké dělostřelectvo pod velením generálmajora Salderna, čtyři prapory pěchoty, pět eskadron kyrysníků a stovku husarů poslal na králův pokyn přes Vysoké Mýto do tábora u Týnišťka. Ještě tentýž den tam poslal také generála Retzova se čtyřmi prapory pěchoty, jednou eskadronou jízdy a s větší částí vozatajstva. 11. června se Retzovovy oddíly posunuly k Holicím a oddíly Keithovy a markraběte Karla obsadily prázdný tábor u Týništka. Navečer pak bylo v táboře slyšet střelbu z oblasti Holic, kam dorazili Laudonovi Chorvati, a brzy nato hlásil Retzov, že byl napaden. Keith mu bez meškání vyslal na pomoc generálmajora Bornstedta s osmi prapory pěchoty a deseti eskadronami husarů. Pruský předvoj se musel  na pochodu několikrát bránit rakouským husarům a když se chystal sestoupit z výšin u Vysoké do Ostřetína, byl napaden  dělostřelectvem generála Laudona. Prusové okamžitě opětovali ze tří baterií palbu. Po několikahodinovém dělostřeleckém souboji nastal  soumrak. Retzovovi se zdálo, že Rakušanům dorazily posily a zastavil proto svůj postup. Jeho oddíly a Keithem vyslané posily se utábořily v blízkosti vozové hradby, která dorazila během bitky, na výšinách jihovýchodně od Ostřetína. Za dělostřelecké přestřelky byl zapálen Ostřetín, ve kterém shořel kostel. Zář vzplanuté vesnice projasnila noc a jistila Prusy před překvapením.

Generál Laudon postupoval s hlavním silami společně s generálmajorem de Saint-Ignon přes Ústí nad Orlicí do Chocně a přiblížil se přes tamní lesy k pochodové trase Prusů, těsně následován oddílem generálmajora Siskovicse. Během dělostřelecké přestřelky se jejich pěchota soustředila jižně od Holic. 12. července ve tři hodiny ráno se Retzov rozhodl pokračovat v pochodu. Obešel Holice a Horní i Dolní Ředice. Za úsvitu začala opět dělostřelecká přestřelka, do níž zasáhlo na obou stranách více těžkých kanónů. Pruská kolona vozů, jedoucí mimo oblast hlavních bojů, byla obtěžována pouze Laudonovými husary, kteří se střetli s husary pruskými v Dašicích. Po několikahodinovém boji museli rakouští husaři ustoupit k Pardubicím. Když ale kolona zamířila z Komárova více na sever, aby se dostala na holickou a hradeckou silnici, byla napadena dragouny a granátníky generálmajora de Saint-Ignon. Tento útok zasáhl Bredovův pluk kyrysníků vyslaný k boční ochraně kolony. Pruský pluk byl rozmetán a vracel se přes Dolní Ředice. Při boji ztratil 27 zabitých, 36 zraněných a 58 zajatých vojáků. Rakušané pronikli do kolony, byli však z boku a zezadu napadeni Möhringovými husary, ke kterým se připojili narychlo shromáždění kyrysníci Bredovovi, a museli se s velkými ztrátami stáhnout zpět k Holicím.

Mezitím dorazil polní maršálek Keith do Litětin. Nechal své oddíly nastoupit před vesnicí a zaútočil na Rakušany. Při tomto útoku se několik pruských vojáků utopilo v Roveňském rybníku. Rybník se nacházel mezi Holicemi a Litětinami v místě dnešní obce Roveňsko a pocházel z 15. století (založen byl roku 1441). Rybník byl po skončení bojů vypuštěn a na jeho místě vznikla bažantnice. Ta byla zrušena v době josefínské kolonizace a v roce 1783 zde byla založena emigranty ze Slezska a Kladska ves Trauerdorf (Roveňsko). Vraťme se však zpátky na bojiště. Generál Laudon rozpoznal včas hrozící nebezpečí a stáhl svá vojska bez újmy  zpět do borohrádeckých lesů a odtud pak k Opočnu. Maršál Keith zůstal v oblasti Holic, generál Retzov odešel s celým vozatajstvem do Dražkovic. Oba dva se potom 13. července připojili k hlavním pruským silám v Hradci Králové. Buccovovy oddíly se přesunuly k Pardubicím, kde vyčkávaly příchodu maršála Dauna, generál Laudon zůstal v Opočně.

KRONIKY

Zmínky o srážce u Holic a Ostřetína nemohly pochopitelně chybět v žádné kronice obcí na Holicku. Řádění Prusů v Holicích a okolí je zachyceno v Kronice města Holic těmito slovy : „…R. 1757 vypukla nová válka s Prusem, který r. 1758 dne 12. července do okolí Holic od Vysokého Mýta vtrhnul, právě v čas žní, an na sklízení  obilí nejpilněji pomýšleno. Položil se od kopce nad Ostřetínem až po rybník Rovenský s bažantnicí, kdež nyní německá osada Traundorf se spatřuje.

Nedlouho na to přispíšil generál Laudon s vojskem císařským a zaujav jižní vrchy nad Holicemi svedl zde s Prusy bitku. Ustrašené obyvatelstvo jako obyčejně uteklo do lesů.

I nyní navštívili Prusové Holice, právě v ten den po hlučné pouti, připadající na neděli po svátku Navštívení Panny Marie. Prusové, kde co bylo, pobrali, dobytek odehnali, dvéře okna vytloukli a v tu samu noc vesnici Ostřetín vypálili. Král pruský tehdy nocoval na staré poště, zatím co vojáci kostel, faru vyplenili a starými knihami z rathouzu topili.

Co dále po celou dobu sedmileté války bylo se v Holicích sběhlo, není toho paměti. Nepochybně zakusily Holice několikrát válečných útrap, tak že ovšem blahobyt zůstává zde i dále cizincem. …“. (str. 36 – 37)

Bitva je zachycena i v Pamětní knize hasičského sboru v Ostřetíně. „…V obci stal se pád ohně skrze nepřítele Prajse když byl 11. a 12. června r 1758 vypálený (zde se kronikář o měsíc zmýlil, chyba zřejmě nastala při přepisování zápisu – pozn. aut.). Rychtářem byl Pavel Machatý, po něm Josef Třasák na sv. Trojici 1760. Při tom Prajským ohni, byl celý dolní konec Ostřetína až po Jakuba Horčičku čp. 32.  a  v pustině chalupa čp. 10. vypálen. Zůstaly jen tři stodoly a jedna stáj. Stodoly : Ziklova, Vosáhlova a Strážňova. Kostel vyhořel druhý den když nepřítel měl odejít. Tento jediný děj obsahuje „Pamětní kniha obce Ostřetína“. Že pak po vypálení dřevěného kostela zapáleného od Prajzů byla vystavěna kaplička až vystavěli nynější kostel ka-menný v r. 1781 ve výměře 359 sáhů. V roce 1858 byl postaven první kříž na „Chmelnici“ – druhý  r. 1872. Ukřižovaného maloval Josef Šrejma malíř z Holic. Svěcení kříže bylo na paměť padlých za vlády Marie Terezie s pruským králem Vilémem. Občanů bylo velmi mnoho i z okolí. Domácí mládenci jeli na 48 koních..…“.

A ještě Pamětní kniha obce Ostřetína – zápis z roku 1816 : „…Zhora uvedený chrámeček byl v sedmileté válce r. 1758 i se vsí od Prušáků spálen až po studánku v pustině se nacházející, nyní před č. 129. Načež byla postavena malá kaplička na starém hřbitově. V roce 1781 byl postaven nynější kostel.…“ (str. 104).

Následující řádky zaznamenal „…potomstvu k paměti z oustní pověsti mnohých dosaváde vážných starců, kteří v ten čas jako již dospělí mladíkové živi byli a sám (písař – pozn. aut.) co od svých otců z jejich úst, kteří to proná-sledování trpěli, jsem množstvíkráte vypravovati slyšel.“ holický písař Jiří Sedlák, který napsal: „Také i to poznamenati sluší, že některé domy ze silných kusů (těžkých děl – pozn. aut.) kulkama provrtané byly (v Holicích – pozn. aut.), na polích a v rolích po tej vojně se dlouho olověny a železny koule nacházely, po odchodu nepřátel mnoho koží z krav i všelijakého dobytka tu k nalezení bylo, neb oni dobytek bili, ohně topili a masa vařili si sami, šikovný ale dobytek, jak koňský, tak i hovězí ssebou vzali, jako jiné všechny nábytky, neb Prajzové ssebou množství Slezáků s vozma měli, kteří pobrané věci za nima vozili a do zemí prajských zaváželi.…“ (z knihy PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO, díl III., Pardubice 1903, str.239).

V Pamětní knize města Dašic je napsáno : „…Mezi tím Prušáci ustanou-ce od obléhání Olomouce vraceli se východní částí Čech přes Litomyšl, Poličku, Vysoké Mýto, Holice a Hradec Králové do své vlasti, vše pleníce a loupíce tak, že obyvatelé před nimi i s dobytkem a jměním v lese se skrývali. Když ale 11. července 1758 král pruský s posledním oddílem vojska k Holicům přišel, očekával jej u vsi Ostřetína rakouský vojevůdce Laudon a přinutil Prušáky téhož dne k ustoupení. Druhého dne udeřil na vojsko pruské tentýž rakouský vojevůdce u Komárova a snad by býval i zvítězil, kdyby král pruský, znamenaje příchod rakouského generála Bukova, svým dvě čety vojáků ku pomoci neposlal. Tyto rozloživše se po dlouhém pahorku Ředickém, přinutily Laudona s vojskem až do lesů Borohrádeckých utíkati. Při tom byl spálen celý Ostřetín i s chrámem, kostel v Rovni od Prušáků vydrancován, ze svatostánku vzato ciborium a částky svátostné rozházeny po zemi. V Dašicích na náměstí potýkalo se 500 pruských husarů s rakouskými husary celých 5 hodin; husaři rakouští byli poraženi a obydlí měšťanů, jakož i dům farní, vyloupeny. Mezi tím ale přišlo velké vojsko rakouské od Poličky k Pardubicům a dne 15. července rozbilo stany u Hostovic a Kostěnic. Na to za dva dny ubíralo se k Pardubicům, Libčanům a Hradci Králové přinutivši Prušáka k rychlému vyklizení tohoto města. Ostatně také když Prušák v Slezsku přezimoval, byly útrapy města Dašic dosti velké, daně platilo nemalé (zavedena byla daň z hlavy) drahota velká..…“ (str. 40 – 41).

Pamětní kniha obce Komárova : „…Slibný vývoj živností selských byl však u nás rušivě zastaven dlouhými válkami za panování Marie Terezie. Opět, jako ve válce třicetileté, přehnala se několikráte vojska naší vesnicí, přinášejíce zkázu a ničení. ….. Bída se později ještě zvětšila a zvláště r. 1757 dostoupila vrcholu. Tehdy přezimovala v naší obci část pluku Antlan, odpočívajíc po bitvě u Lysé. Vojáci byli hrozně zdecimováni  a zuřily mezi nimi různé epidemie – prý i mor. Od vojáků nakazilo se civilní obyvatelstvo a mřelo kvapem, takže vymřely některé rodiny do posledního člena.

Téhož roku v červenci (kronikář se zmýlil, bylo to v roce 1758 – pozn. aut.) odehrála se u naší obce část bitvy mezi zadním vojem pruského krále Friedricha II. a armádou Laudonovou, v níž Prušáci zvítězili. Bojovalo se v polích mezi obcí naší a Ředicemi a snad i na návsi u kostela. Část obce byla při tom spálena – nevíme však která. …“ (str. 152 – 154).

Dějiny obce Kostěnice : „…Za válek pruských zejména sedmileté v roce 1744 (kronikář se opět mýlí v letopočtu – pozn. aut.) leželo v lukách Břežínských vojsko generála Dauna, na louce t. č. v majetku Vaši Poláka byla dlouho znatelná studeň a dřevěný rám kol ní vytrval až do roku 1870. Vojsko přišlo z Uher (zřejmě myšleni Chorvati generála Laudona – pozn. aut.) a chystalo se dobýti Pardubic Prusy obsazených. Vojáci přestrojeni za kramáře nebo sedláky byli v bráně poznány jednomu se obnažila vojenská pistole – a zajaty.

Šarvátky mezi vojskem pruským a rakouským byly u Holic, Ostřetína a Rovně. V Kostěnicích nebylo snad ničeho. …“ (str. 12).

Pamětní kniha obce Dolní Rovně : „…Zvláště počátek války sedmileté ucítila Roveň na svých bedrech. Tehdy r. 1757 přezimovala u nás část pluku Antlan po bitvě u Lysé, jež svým jádrem ležela v Dašicích. Mnoho vojáků při tom zemřelo zde na mor, od nich nakazilo se i usedlé obyvatelstvo a „mřelo kvapem“, jak poznamenal o tom tehdejší dašický farář Riffius. Ten také zaznamenal průběh bitvy, který se v červenci r. 1758 v naší bezprostřední blízkosti odehrál.

Tehdy totiž Prušáci pod velením Friedricha Velikého, zanechali obléhání Olomouce a z obavy před obklíčením císařským vojskem vraceli se přes Litomyšl, Mýto, Holice a Hradec Králové do Čech, pleníce a loupíce cestou, že všechno obyvatelstvo před nimi prchalo a skrývalo se v lesích.

U Holic postavil se proti pruské armádě generál Bukov, avšak když shledal pro sebe nevýhodné posice, ustoupil až do Chlumce nad Cidlinou, uvolňuje tak Friedrichovi cestu na Hradec. Zadní voje Friedrichovy s těžkým obozem, nemocnými a záškodníky rozbíhaly se po okolí, loupíce a drancujíce. Při té příležitosti byl vyloupen roveňský kostel, ciborium z něho ukradeno a svátosti rozházeny po zemi. Zatím však přiblížil se od jihu rakouský generál Daun a ihned v širice založeném útoku udeřil na zadní voje Friedrichovy, jimž velel generál z Retzova. Útok Daunův byl veden směrem od Ostřetína v půlkruhu přes Roveň a Komárov a zasáhl až Dašice, kde na náměstí šarvátka mezi husary rakouskými a pruskými skončila porážkou císařských. Tak také skončila celá bitva, provázená drobnějšími šarvátkami u Komárova a Ředic a u Holic, neboť Friedrich zatím poslal z Hradce panu z Retzova na pomoc prapor jezdců. Císařští ustoupili a jako upomínka na bitvu zbyl vypálený celý Ostřetín, zloupený roveňský kostel a řada hrobů u kostela v Ředicích a v Holicích, kam mrtví byli pochováni.

Sotva Prušáci odtáhli, ubytovala se v krajině naší císařská armáda Laudonova, tábořící zde po celý týden. Který pluk byl utábořen v Rovni, nedalo se zjistiti. …“ (str. 160 – 162).

Ohlasy bitvy lze však nalézt i v kronikách obcí, kterých se bitva přímo nedotkla – Týniště nad Orlicí nebo Bohdaneč. Jistě stojí za to zmínit se i o nich.

Kniha pamětní města Týniště nad Orlicí : „…1758 bylo po Čechách no-vého vojska. Z jara bylo pruské vojsko pohotově a 27. května začalo Olomúc dobývati, an však Laudonem váleční pomoc 12000 muži kryta jemu vzata jest nucen byl dobývání Olomúce nechati a odebrati do Čech, kdež do 26. července u Holic a Ostřetína rozložena vojska stála. Rakušané 2. srpna 1758 zapálili Wostretin na znamení Brounovi u Poličky stojícímu by ku pomoci přispěl čehož tento ale zmeškal. Nepřítel ten ku Králové Hradci táhnul. Kdežto lesnatými návršími císařské vojsko kryto nepřátele pozorovalo an Žiskowič ( zřejmě  rakouský generál Siskovics  –  pozn. aut.) ze Slezska jdoucí potravu v Borohrádeckých lesích zaskočil a odňal. …“ (str.380).

Pamětní kniha města Bohdanče dle knihy PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO, díl III., Pardubice 1903 : „…V sedmileté válce, když Prušáci po marném obléhání Olomouce  (v květnu 1758) Čechami do své země se vraceli, navštívili se svým králem Bedřichem také Bohdaneč. Král bydlil po 8 dní na radnici, dal v kanceláři kamna vyházeti a vlašský až na zem sahající komín postaviti. Od stolu  u okna postaveného zkoumal sílu svých pistolí, prostřeliv tři otvory do dveří deposičních..…“ (str. 274).

(Všechny citace z kronik jsou stylisticky i gramaticky ponechány v původní podobě.)

OD HOLIC K HRADCI KRÁLOVÉ

Válečné operace na východě Čech však ještě zdaleka nekončily. Jak již bylo řečeno, 14. července měl pruský král celou armádu pohromadě severně od Orlice zhruba na linii Rusek – Svinary (zde měl svůj hlavní stan). Vesnice Malšovice, ležící jižně od Orlice, zůstala obsazena několika prapory pěchoty a plukem husarů, v Hradci Králové byla vojska prince Mořice. Mosty přes řeku byly střeženy. Pomalý postup hlavních rakouských sil způsobil, že se zdařila první a nejobtížnější část ústupu.

Maršál Daun byl rozhodnut po pruském ústupu od Olomouce se na nepřítele pověsit, přesto se však s hlavními rakouskými silami nepustil do vytrvalého a důsledného pronásledování. Stále bral v úvahu možnost, že se Fridrich II. rozhodne pro ústup směrem na Klodzko (Glatz). Když bylo jasné, že Prusové směřují k Hradci Králové, vyrazil Daun 7. července s hlavní armádou z tábora u Olšan a přes Konice, Jevíčko, Poličku, Sebranice a Vysoké Mýto dorazil do Hrochova Týnce, kde 13. července rozložil svůj tábor. Pohyb armády přizpůsobil možnému pruskému postupu směrem na Prahu.

Fridrich II. zatím u Hradce Králové stále více zvažoval lákavou možnost – svést v okolí Hradce Králové rozhodující bitvu. Bylo mu jasné, že šťastně vedená bitva by mu umožnila odčinit nezdar u Olomouce a převzít strategickou iniciativu. Plánoval Dauna napadnout, porazit a zbavit se tak rázem všech starostí v Čechách. Stále musel mít totiž na zřeteli, že se blíží padesátitisícová ruská armáda, složená ze tří sborů – maršála Fermora, maršála Browna a maršála Rumjanceva. Vítězství v Čechách by mu umožnilo vrhnout všechny síly proti ruské armádě. Prozatím vyslal oddíly generála Fouquého směrem na Klodsko, aby hlídaly pohyb nepřítele. Fouqué byl u Opočna napaden oddíly generála Laudona. Útok se mu podařilo odrazit a druhý Domašov se tentokrát nekonal. Stalo se tak i proto, že jezdecký sbor markýze de Ville, jehož Daun pověřil pronásledováním nepřítele, zůstal několik dní stát na místě a v rozhodující chvíli Laudonův útok nepodpořil.  

Fridrich II. zvažoval úder na rakouskou armádu mezi Smiřicemi a Hradcem Králové. Předpokládal, že Daun jeho vojsko obejde přes Nechanice a Jaroměř a utáboří se u České Skalice, aby mu odřízl ústupové cesty.

Daun však nikam nespěchal. Dobře věděl, že se Fridrich II. bude muset brzy obrátit proti postupujícím Rusům, nehodlal tedy riskovat nejistotu generální bitvy, ale postupně chtěl Prusy vytlačovat z jejich dosavadních pozic. Proto 17. července překročil Labe severně od Pardubic a utábořil se mezi Osicemi a Libišany. Zároveň se od Chlumce pohnuly směrem na Hradec oddíly generála Buccowa, generál Laudon vyčkával u Opočna, generálmajor hrabě Kálnoky zaujal se třemi pluky husarů pozice u Chlumu a generálmajor Jahnus obsadil se 4000 Chorvaty přechod přes Labe u Smiřic. Dva pěší pluky  obsadily Pardubice.

Až 19. července zjistili Prusové přítomnost rakouského vojska u Libišan (což jistě nesvědčí o dobrém výkonu jejich průzkumu). Princ Mořic neprodleně informoval o Rakušanech Fridricha II. I on stále považoval myšlenku o svedení generální bitvy za nejlepší řešení. Okamžitě také učinil opatření, aby zajistil přechody přes Labe mezi Lochenicemi a Hradcem Králové. Fridricha II. princova zpráva potěšila a okamžitě začal připravovat plán útoku. Chtěl překročit Labe u Malé Skalice a zaútočit na zde ležící rakouské oddíly. S jistotou počítal s tím, že maršál Daun přispěchá s hlavními silami napadeným oddílům na pomoc a bude tedy možno vybojovat tolik očekávanou bitvu.

Události se však již ubíraly jiným směrem a předešly králův plán. 22. července postoupila rakouská vojska opět dopředu a usadila se ve velkém táboře mezi Urbanicemi a Střešeticemi u Hradce Králové. Jízda hraběte Kálnokyho postoupila od Chlumu ke Smiřicím. Princ Mořic naléhavě žádal Fridricha II., aby přijel do Hradce a sám rozhodl, zda je možno ještě uvažovat o bitvě. Král přijel do Hradce 23. července a zkoumal z věže kostela rozložení rakouských vojsk v okolí Hradce. Nakonec usoudil, že situace se vyvíjí v jeho neprospěch a upustil od úmyslu donutit maršála Dauna v dohledné době k bitvě a změnil plán. Prodlévat dále v Hradci Králové obklopen nepřátelskými oddíly a riskovat tím odříznutí ústupových cest považoval za příliš nebezpečné a nemožné. Rozhodl se proto pro ústup do Slezska. 25. července opustila pruská vojska Hradec Králové (při drobné přestřelce padl pruský generál Saldern) a přes Českou Skalici, Náchod a Meziměstí ustoupila do Slezska ke Kamenné Goře (Gottesberg). Tím skončila Fridrichova moravskočeská anabáze. Po zbytek sedmileté války se na území Čech a Moravy již žádné větší vojenské operace neuskutečnily. Sedmiletá válka však ještě zdaleka  u konce nebyla.

VZPOMÍNKY

Válečná střetnutí připomínají pomníčky, které vždy, tu po delším, tu po kratším čase, vyrostou na bojišti, aby připomněly ty, kteří na něm zůstali. Nebylo tomu jinak ani na Holicku. Není sice známo, kolik vojáků na obou stranách zůstalo ležet na bitevním poli. Známa jsou však dvě místa, kde jsou padlí z této bitvy pochováni. První je na vrchu Chmelnice, který se nalézá po pravé straně při výjezdu z Ostřetína na Vysoké Mýto, druhý pak na opačném konci bojiště u Horních Ředic v pravotočivé zatáčce při výjezdu od kostela na Pardubice (zde by měli být pochováni Prusové). Na Chmelnici byl v roce 1858 postaven velký dřevěný kříž, který dnes stojí uprostřed dvou lip. Ostatní lípy, které označovaly šachty s pohřbenými vojáky, byly v průběhu času nešetrně vykáceny. V Horních Ředicích připomíná bitvu pískovcový pomník s litinovým křížem z roku 1888 stojící mezi čtyřmi lípami. Na podstavci je na straně od silnice nápis „Obětem 1758“.

V titulku stojí „Zapomenutá bitva“, není to však úplně správné. V roce 1998 proběhly 10. a 11. července u příležitosti 240. výročí této bitvy vzpomínkové akce v Ostřetíně, Holicích a Horních Ředicích, takže ona ta bitva zase tak docela zapomenutá není. A doufám, že ani nebude.

Bibliografie:

AUGUSTIN, Josef, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001

DIE KRIEGE FRIEDRICHS DES GROSSEN, hrsg. vom Grossen Generalstabe, Kriegsgeschitliche Abtheilung II., Dritter Theil, Der Siebenjährige Krieg 1756 – 1763,

VII. Band : Olmütz und Crefeld, Berlin 1909

GALANDAUER, Jan, HONZÍK, Miroslav, Osud trůnu habsburského, Praha 1986

JANUSOVÁ, Jana, KÁŇA, Otakar, Její Veličenstvo Marie Terezie, Praha 1987

KLUČINA, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, RICHTER, Karel, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. 17 – 20. stol., II., Praha 1984

MOULIS, Vladislav, Sládek, Zdeněk, ŠVANKMAJER, Milan, VEBER, Václav, Dějiny Ruska, Praha 1999

PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO, díl III., Pardubice 1903

STELLNER, František, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000

ŠAFAŘÍK,Antonín, POSPÍŠIL, Otokar, Holice – obraz vývoje a současnosti, Holice 1911

TARABA, Luboš, Josef II., Praha 1999

VOJENSKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKA (1526 – 1918), II. díl, Praha 1986

Kroniky:

KRONIKA MĚSTA HOLIC

PAMĚTNÍ KNIHA MĚSTA DAŠIC

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE OSTŘETÍNA

PAMĚTNÍ KNIHA HASIČSKÉHO SBORU V OSTŘETÍNĚ

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE KOMÁROVA

DĚJINY OBCE KOSTĚNIC

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE DOLNÍ ROVNĚ

KNIHA PAMĚTNÍ MĚSTA TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ