VÝZNAMNÉ POSTAVY PARDUBICKÉ CHEMIE VE 20. STOLETÍ ? III. - PROF. Dr. ING. MIROSLAV VEČEŘA, DrSc.

Prof. Miroslav Večeřa se narodil 24. prosince 1922 v Sedlci u Sedlčan. Svoje dětství a počátek školních let prožil v Přelouči, kam se jeho rodiče přestěhovali. Po ukončení docházky na obecné školy v Přelouči počal denně dojíždět do Pardubic do reálného gymnázia. Po jeho absolutoriu přešel na dvouleté nástavbové studium na Průmyslové škole chemické v Kolíně. Tenkrát toto studium  bylo neoficiálně nazýváno jako „odborný abiturientský kurz“.

V roce 1943 nastoupil na místo chemika v analytickém oddělení Výzkumného ústavu organických syntéz vedeném Dr. Ing. Janem Wankou. Po několika měsících byl zařazen do skupiny pozdějšího prof. Dr. Ing. Miroslava Jurečka, DrSc., vedoucího oddělení organické elementární mikroanalýzy.

Po ukončení války v roce 1945 začal studovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Studia dokončil v roce 1948 a doktorát obhájil na téže vysoké škole v roce 1950. Stále pracoval na stejném místě, a to až do roku 1964. V tomto roce obhájil tzv. velký doktorát v oboru analytické chemie a získal vědeckou hodnost doktora chemických věd. To se stalo značným motivačním rozhodnutím ucházet se o neobsazené místo vedoucího katedry organické chemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. V té době se stali jeho nejbližšími spolupracovníky Ing. J. Klicnar, CSc., pozdější docent a Dr. Ing. J. Schreiber, CSc. Z externích pracovníků to byl čerstvě habilitovaný doc. Ing. M. Matrka, CSc.

V roce 1965 vydává knižní publikaci „Důkaz a identifikace organických látek“ se svým spoluautorem z předchozího pracoviště Ing. J. Gasparičem, CSc., pozdějším profesorem fyzikální chemie na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Po předchozím habilitačním řízení byl v roce 1966 jmenován řádným profesorem. Tak zahájil svoji pedagogickou i vědeckou činnost v novém oboru, jakém byla organická chemie. Jeho zájem byl zaměřen na problematiku studia mechanismů reakcí v organické chemii.

S prof. Miroslavem Večeřou jsem se znal již z dob minulých, včetně let válečných (1943 – 1945) z období jeho činnosti ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví. Není bez zajímavosti, že naše kontakty se odehrávaly především na bázi diskusí kolem teoretické organické chemie.

Stalo se tak především v období sporů mezi sovětskou a západní školou v otázce rezonance, či přesněji elektronové rezonance. Terčem některých ruských autorů se stal L. Pauling a G. W. Wheland s jejich teorií oscilujících velkých množství aromatických struktur s více anelovanými benzenovými jádry. O něco později se tyto spory dostaly i na půdu jiných ožehavých témat (v té době), jakou byla např. obecná teorie relativity aplikovaná na problémy makrokosmu A. Einsteinem a opětně v mikrokosmu na teorii malých částic podle Heisenbergova principu neurčitosti. Později to byly problémy biologie (Lepešinská, Lysenko a další).

Nemohu nevzpomenout počátků obhajob diplomových prací z organické chemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Tam velkou roli hrál tajemník katedry, předčasně zesnulý Ing. P. Vetešník, CSc. a sekretářka katedry paní M. Černá. Z externích pracovníků to byl vytrvale dojíždějící doc. Dr. Ing. Otakar Červinka, DrSc., který pravidelně přijížděl na svém motocyklu zn. Jawa z Prahy do Pardubic. Taková cesta, tak říkajíc ve svátečním oblečení, nebyla jednoduchá. Před obhajobou mu paní sekretářka přežehlila puky na kalhotách, ale i jinak jsme ho dávali po takovém výkonu dohromady. U těchto akcí byl několikráte také prof. Dr. Ing. O. Exner, DrSc. Já sám jsem po své habilitaci pravidelně zastupoval, a to po dobu 15 let, na obhajobách náš Výzkumný ústav organických syntéz. Navíc jsem po dobu 11 let přednášel jako externí učitel na specializaci organické chemie předmět „fyzikální metody v organické chemii“.

V roce 1977 z organické chemie habilitoval z VÚOS Ing. Josef Panchartek, CSc., pozdější rektor Vysoké školy chemicko-technologické, nynější Univerzity Pardubice. Z pracovníků, které si profesor M. Večeřa odchoval, to byli nynější prof. Ing. Vladimír Macháček, DrSc., prof. Ing. Oldřich Pytela, DrSc. a prof. Ing. Vojeslav Štěrba, CSc.

Ze soukromí se pamatuji na sportovní minulost prof. M. Večeři, především co se týče kolektivních sportů (hokej, košíková a fotbal). Jinak jsme několikráte diskutovali o výtvarném umění, speciálně malířství. Z moderny za poslední umění považoval však pouze impresionismus a ještě jako navíc surrealistu Salvádora Daliho.

Jeho zvláštní přístup k umění obecně byl katalyzován knihami o slavných malířích, ale i o umělcích vůbec. Byly to knihy „Žízeň po životě“ (Irving Stone) a „Poslední šiling“ (W. Somerset Maugham) o životě malířů Vincenta Van Gogha a Paul Gaugina.

Bylo toho mnoho, co nás spojovalo. Posledním problémem, který jsme spolu diskutovali, byl případ „Mozart“. Zapříčinil to pravděpodobně román Davida Weise „Mozart člověk a genius“. Ještě několik týdnů před smrtí prof. M. Večeři jsme spolu sháněli magnetofonovou kazetu se slavným „Requiem“. Bohužel netušil, že ji shání symbolicky pro sebe. Zemřel v září roku 1989 v Přelouči ve věku nedožitých 67 let.