Jaromír LAHULEK (1892 - 1959)

Již během studií v rodném městě se velmi živě zajímal o hudbu, neboť od dětských let byl svým otcem veden k hudbě. Byly to nejen housle, ale i klavír a recitace a divadlo. Postupně hrál v Pardubicích ve studentském orchestru, později jako trumpetista v trubačském sboru Sokola, v tamburašském kroužku hrál na balalajku nebo tamburu. Před odchodem do Ústí nad Orlicí hrál  v Pardubické filharmonii na fagot, který byl jeho oblíbeným nástrojem. Vedle hry na různé hudební nástroje se také věnoval i komponování. Ve svém třináctém roce složil pochod, později „Dvě maličkosti“ pro pozoun. Skladba byla věnována nově vytvářenému souboru pozounérů, který mnohdy nahrazoval trubačský soubor a účinkoval hlavně při slavnostních příležitostech Sokola, kdy svým hlubším i mohutnějším tónem vhodně zdůrazňoval  závažnost  oslav. Pod vedením skladatele a dirigenta Pardubické filharmonie Vojtěcha Lautnera zkomponoval Jaromír Lahulek orchestrální skladbu „Na vojně“, dvě drobnosti pro dechový kvintet, dva slavnostní sbory a ještě mnoho skladeb k sokolským cvičením.

Dalším hudebním pedagogem, který velmi bohatě zasáhl do hudebního vzdělání mladého Lahulka, byl František Michálek, ředitel kůru v kostele sv. Bartoloměje. Jaromír Lahulek byl dobře připraven. Rok 1914 byl zlomem v jeho životě. Ve svých 22 letech odchází z rodných Pardubic do Ústí nad Orlicí jako úředník spořitelny a záložny.

Velmi záhy se ve městě prosadil nejen po stránce pracovní, ale hlavně v oblasti společenského života. Necelé čtyřměsíční období pobytu se s ním občané začali setkávat nejen na prknech místního divadla, ale začal se uplatňovat jako vůdčí osobnost veškerého společensko-kulturního dění v Ústí.

Jaromír Lahulek, jako všestranný hudebník – muzikant tělem i duší, začal uplatňovat své zkušenosti získané v různých souborech v rodném městě. Vždyť uměl hrát téměř na všechny hudební nástroje. Dostává se do čela, aby po plných čtyřicet pět let předával své umění široké ústecké veřejnosti.

Jaromír Lahulek  po nějaké době se stává dirigentem Orchestrálního sdružení, jehož je spoluzakladatelem a pod jeho taktovkou sdružení provedlo řadu vynikajících koncertů. V čele Orchestrálního sdružení působil přes dvacet let, které za jeho vedení dosáhlo vysoké úrovně. Vždyť toto sdružení mohlo za řízení Lahulka provést  z tradiční tvorby Josepha Haydna jedno z jeho rozsáhlého a žánrově pestrých děl, oratorium „Stvoření světa“, vedle kantáty Antonína Dvořáka „Stabat Mater“. Tuto duchovní kantátu pro sóla, sbor a orchestr nastudoval Lahulek v úzké spolupráci s pěveckým spolkem „Lukes“. V podání těchto souborů – orchestru a pěveckého spolku – došlo k dokonalému ztvárnění.

Po desetiletém působení v Ústí n. Orlicí ve svých dvaatřiceti letech v roce 1924 uskutečňuje Jaromír Lahulek nastudování (s pěveckým spolkem „Lukes“) třetí opery Bedřicha Smetany „Dalibor“, kterou znovu nastudoval po osvobození v roce 1945.

V roce 1936 nastudoval další Smetanovu operu „Tajemství“ a v roce 1945 provedl další komickou operu „Hubičku“. Velké přátelství pojilo Jaromíra Lahulka s Mistrem Jaroslavem Kocianem a později i s Mistrem Bohušem Heranem, taktéž rodákem z Ústí nad Orlicí.

Počátkem října v roce 1933 se připravoval slavnostní koncert (u příležitosti zahájení zimní koncertní sezóny), který nacvičoval dirigent Lahulek. 8. října přivedl Jaroslav Kocian po prvé do Ústí svého žáka Jiřího Straku, který jako desetiletý vystoupil s Orchestrálním sdružením spolu s virtuosem Bohušem Heranem pod taktovkou Jaromíra Lahulka. Malý virtuos, který zahrál Mozartův koncert D-dur pod řízením svého geniálního učitele, jenž se tentokrát ujal řízení orchestru, byli předmětem srdečných a zasloužených ovací. „Ústí a jeho obyvatelstvo podalo pěkný důkaz lásky a porozumění k hudbě“, napsal o tomto koncertě Jindřich Praveček v Našem kraji.

Téměř každoročně byl v Ústí pořádán koncert Mistra Jaroslava Kociana a později i Mistra Bohuše Herana.

S těmito umělci pojilo Jaromíra Lahulka upřímné přátelství. Počátkem února 1943 se uskutečnila zkouška na slavnostní koncert u příležitosti 60. narozenin Mistra Jaroslava Kociana. Žákovský školní orchestr řídil Jaromír Lahulek, sólistou na housle byl Václav Snítil, tehdejší Kocianův žák.

Slavnostní shromáždění se uskutečnilo dne 20. února 1943 – dva dny před Mistrovými narozeninami. Hudební škole v Ústí nad Orlicí bylo propůjčeno jméno Jaroslava Kociana. Byla to i velká pocta pro Jaromíra Lahulka, vždyť měl vlastně velký podíl na tom, že hudební škola byla v Ústí založena.

Ani dechová hudba se neobešla bez působení tohoto všestranného a neúnavného hudebníka.

Zakládá nejprve trubačský sbor Sokola, pro který napsal řadu skladeb. Tento trubačský sbor se stal později základem velké sokolské dechovky, která pod jeho vedením dosáhla velkých úspěchů a věhlasu. Pokud se jednalo o souhru a pečlivost nastudování, dosáhla sokolská dechovka té míry přesnosti, na jakou posluchači byli zvyklí u předních smyčcových souborů.

Velkým „koníčkem“ Lahulkovým byla varhanní hudba.

V ústeckém chrámu Nanebevzetí P. Marie zazněla v jeho podání mnohá slavná díla světových skladatelů.

V letech 1920 až 1935 byl také sbormistrem pěveckého spolku Lukes, s nímž provedl Smetanovy opery  (Dalibor, Tajemství, Hubička) a Dvořákovy kantáty (Svatební košile, Stabat Mater, Sv. Ludmila) aj. Ve výčtu bohaté Lahulkovy činnosti nelze zapomenout ani na jeho skladatelskou tvorbu. Jeho hlavní tvůrčí období se datuje do let 1903 až 1951, kdy napsal na sta tanečních a drobných skladeb pro dechový, smyčcový a salonní orchestr, která vydal buď vlastním nákladem, některá byly vydány v Praze u Švába i u České obce sokolské, která v roce 1930 vydala zejména Hudbu k cvičení dorostenek a v roce 1932 Šestice dorostenek.

Zajímavé jsou i jeho skladby s husitskou tematikou: Památce Husově (předehra pro malý orchestr – 1921), Boží bojovníci (sbor a orchestr, 1925) a Fantasie na chorál Kdož jste boží bojovníci (pro dechový orchestr – 1928).

Mnohostranná znalost teorie a praxe jednotlivých nástrojů a osobní tvůrčí talent daly vzniknout celé řadě drobných skladeb i scénické hudby. Ve svých skladbách se úspěšně snažil o plná uplatnění melodické zpěvnosti, jež byla na mnohých místech vypracována do krásných detailů. Tam, kde bylo třeba, vyzdvihl i důležitější prvky rytmické. Celek se snažil vystavět v přiměřených tempech – a krásným vystupňováním vrcholů.

Ve všech skladbičkách se odráží jeho láska k českému národu. Jeho Pochod tkalců pro dechový orchestr (1946) vyšel na gramofonové desce Esta.

Mnohé skladby Jaromíra Lahulka jako premiérové provedení zahrál velmi dobrý pianista, který od dětských let byl doprovázečem svého přítele Jaroslava Kociana, též i na prvém jeho zájezdu do Ameriky (sezóna 1902 – 03). Byl to František Špindler, taktéž rodák z Ústí nad Orlicí, který byl o 11 let starší Jaromíra Lahulka. Špindler při ústeckých koncertech, na nichž interpretoval nová díla Jaromíra Lahulka, plně uplatňoval barvitost své klavírní řeči, a dokázal zdůraznit plnost a krásu tónu skladatele.

Jaromír Lahulek patřil do prvé řady ústeckých klavíristů. Byla to skutečná umělecká osobnost a interpretační individualita. Nestavěl svoje výkony na okamžité inspiraci, nedával se náhodně opájet hudbou, jeho tvůrčí proces měl vždy svůj přísný řád. Rozumová kontrola mu pomáhala vytvářet konečný tvar výkonu.

Nenechával mluvit hudbu, ale sám mluvil hudbou. Jeho vystoupení byla zajímavá i tím, že volil vždy nevšední sestavu koncertního pořadu.

I jeho koncerty na varhany byly pro posluchače uměleckým zážitkem. Jeho vystoupení svědčila o vysokých uměleckých kvalitách, jež se projevovaly hlavně smyslem pro sloh hraného díla, vybraným a účinným rejstříkováním a zřetelnou manuálovou a pedálovou technikou.

Další velkou láskou Jaromíra Lahulka bylo ochotnické divadlo. V souboru Vicena vytvořil na 50 hereckých rolí, řadu divadelních her režíroval nebo napsal scénickou hudbu, kterou potom sám s orchestrem  nastudoval a dirigoval.

Pociťoval velké potíže, které souboru vznikaly tím, že neměl svoji vlastní scénu. Na základě tohoto nedostatku se stal hlavním iniciátorem postavení divadla v Ústí nad Orlicí. Stává se také prvním pokladníkem „Družstva pro postavení divadla“ a úzce spolupracuje s družstvem až do zdárného konce – otevření nové divadelní budovy podle návrhu arch. Kamila Roškota v roce 1936.

Slavnostním představením k otevření divadla byla opera Bedřicha Smetany „Tajemství“. Jaromír Lahulek vycházel z poznání, že velký celek dramatické tvorby Bedřicha Smetany dal české opeře odkaz, jenž ji svým bohatstvím a hodnotou povýšil na nejpřednější složku českého umění a učinil z ní vynikající součást operní tvorby světové. Smetanovy opery (Dalibor, Hubička) byly hybnou silou Lahulkova operního umění výkonného  a v jeho reprodukčním dění operním zaujímaly trvale místo nejpřednější.

Svůj velký podíl má Jaromír Lahulek i na založení městské hudební školy v Ústí nad Orlicí.

Přes veškeré hudební tradice počalo v letech po první světové válce ubývat muzikantského dorostu. Tento pokles vedl ty, jimž Ústí a jeho hudební tradice ležely na srdci, k tomu, aby se pokusili o založení školy, která by soustavně vychovávala nové hudebníky.

A tak roku 1938 dirigent Orchestrálního sdružení Jaromír Lahulek podává ve výboru sdružení návrh, aby se tento pokusil po vzoru jiných měst zřídit městskou hudební školu.

Dne 2. 9. 1938 byl rozeslán oběžník na rodičovské sdružení ústeckých škol. Schůzka byla stanovena na 7. 9. 1938 do hotelu Jansa, které se zúčastnili čelní představitelé kulturního i osvětového života města. K rozpracování podrobností pak byla sestavena komise, ve které vedle čtyř zástupců ustavující komise byl i J. Lahulek, který v počáteční činnosti zajišťoval vše potřebné, aby bylo možno přistoupit k potřebné realizaci.

S možností otevření školy se počítalo v únoru 1939, ale na základě politických událostí k tomu nedošlo.

Později na další pracovní schůzce přípravného výboru dne 23. července 1939 byl na městském úřadě zvolen řádný výbor Kuratoria hudební školy v Ústí nad Orlicí, jehož předsedou se stal J. Lahulek. 

Aby byl položen důraz na úzký kontakt školy s městem, byla požádána městská rada o propůjčení názvu Městská hudební škola, což bylo také přípisem ze dne 19. 9. 1939 uskutečněno. Po zajištění učitelského sboru byl první školní rok slavnostně zahájen 9. 10. 1939 a hned druhý den bylo začato pravidelné vyučování. První veřejný koncert se uskutečnil 18. června 1940.

V učitelském sboru vyučoval jako předseda kuratoria J. Lahulek – všeobecnou hudební nauku jako externí učitel na hoboj a fagot až do svého onemocnění. Později 20. dubna 1943 byl požádán slavný ústecký rodák Mistr Jaroslav Kocian, aby škola nesla jeho jméno. Tím se škole dostalo ještě užšího spojení s městem.

Hudební škola Mistra Jaroslava Kociana a dalších pořadatelů je dnes organizátorem Kocianovy houslové soutěže a Heranovy violoncellové soutěže.

První laureátem Kocianovy houslové soutěže z východních Čech se stal v roce 1981 Leoš Čepický z Pardubic, žák profesora Ivana Štrause.

O všestranné Lahulkově činnosti by se dalo ještě napsat velmi mnoho. Za dlouholetou spolupráci s Cecilskou hudební jednotou v Ústí nad Orlicí byl jmenován jejím čestným členem.

V rukopise měl zpracováno pokračování Zábrodského dějin Cecilské  hudební jednoty v Ústí nad Orlicí a také rozsáhlý dokument o varhanicích Ústecka.

5. prosince 1959 se uzavřela Lahulkova životní pouť.

Byl to opravdu muzikant tělem i duší a rodák z Pardubic !

Literatura:

Čs. hudební slovník A-Ž, vyd. SHV Praha 1965. Hudební tradice Ústí nad Orlicí, vyd. Okresní knihovnou Ústí n. Orlicí 1983.

Ivan Měrka: Violoncello, vyd. a. s. MONTANEX 1995, hud. archiv autora.