Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Kotorská vzpoura v roce 1918 a pardubičtí námořníci

obrázek k článku Drama začíná Na počátku roku 1918 byla vojenská situace Rakousko-Uherska velmi složitá. Začal se projevovat kritický nedostatek strategických surovin, vázlo zásobování potravinami a bojová morálka armád byla na bodu mrazu. Válka už trvala příliš dlouho. Stejná situace vládla i v rakousko-uherském válečném námořnictvu.

Velké bitevní lodě spolu s křižníky kotvily bezpečně ukryté v dobře chráněných základnách v Pule, Šibeniku a Boce Kotorské. Aby nedošlo k ještě většímu poklesu morálky a nebyla tím tak oslabena bojeschopnost, bylo nutné posádky nečinně kotvících lodí neustále zaměstnávat. Do nekonečna opakovaná cvičení, bojové poplachy byly však spíš než zkvalitnění výcviku brány jako naprosto zbytečná šikana. Když se k tomu připočte ještě hlad a přiostřující se vztahy mezi mužstvem a důstojníky, začínala být situace na jednotlivých lodích neudržitelná. K první vážnější roztržce došlo již v lednu 1918 v Pule a v Terstu. Pracovníci tamních loděnic a arzenálu se odhodlali ke stávce po tom, co byl snížen již tak malý potravinový příděl. O pět dní později se k civilním zaměstnancům přidávají i námořníci. Na obrněnci S.M.S. Habsburg naházelo rozhořčené mužstvo do moře svůj nepoživatelný oběd a začalo vykřikovat protiválečná hesla. Okamžité vydání lepší stravy situaci nakonec uklidnilo. Podle vyjádření přístavního velitele nešlo ani tak o vzpouru, jako o hrubé porušení disciplíny. Tomu také nakonec odpovídaly i tresty - vylodění největších nespokojenců a jejich umístění až do konce války v trestně pracovních táborech na ostrově Brioni.

Situace v Boce Kotorské byla poněkud složitější. Boka Kotorská sloužila sice jako jedna z hlavních vojenských základen, ale její technické vybavení tomu neodpovídalo. Vzhledem k různorodosti plavidel (od vyřazených starých obrněnců, doprovodných plavidel, dílenských lodí, až po ponorky, moderní křižníky a hydroaviony) chybělo technické zařízení floty. Chyběly sklady materiálu a potravin. Co však bylo horší, potraviny chyběly vůbec. Hlad a nesmírná bída na pobřeží podporovala šmelinu. Maso, pokud vůbec bylo, bylo velmi často zkažené a nepoživatelné, do chleba se přidávala kukuřičná mouka, a víno, na které měli námořníci nárok, bylo mnohokrát naředěné. Naopak důstojníkům se nevedlo nikterak špatně. Mnozí ze skromných lodních zásob hostili své manželky a milenky. Kdo mohl, ten kradl. Na lodích se konaly bouřlivé večírky. A tohle všechno námořníci viděli. Nespokojenost narůstala.

Vlastní vzpoura pak vypukla dne 1. února 1918 v pravé poledne. Na mateřské lodi ponorek Gäa začala posádka volat „hurá“ a mužstvo z křižníku S.M.S. Sankt Georg mu odpovídalo. Původně myšlená poklidná manifestace se velmi zkomplikovala v okamžiku, kdy na palubu Sankt Georgu vyrazila skupina horkokrevných Chorvatů pod vedením námořníka Ujdura a začala střílet. Nejprve do vzduchu, a pak na prvního důstojníka von Zippera, který jim chtěl v jejich počínání zabránit. Ten byl také těžce zraněn. Na stožár křižníku vyletěla nejen signální červená vlajka č. 2 (používaná na válečných plavidlech jako signál nebezpečí při práci s municí), ale i plátěné vědro a veliký špinavý hadr. Námořníci hadr a kbelík přímo nesnášeli, protože denně s nimi museli mýt palubu. Ona červená vlajka se tak stala jejich symbolem příslušnosti k demonstraci. Postupně se ke vzbouřencům začaly přidávat i posádky ostatních plavidel kotvících v boce, pancéřový křižník Kaiser Karl VI, křižník Kaiser Franz Joseph I, obrněnec Monarch a stařičká pancéřová loď Kronprinz Erzherzog Rudolf. Na menších plavidlech trvalo převzetí moci poněkud déle. Po křižníku Helgoland následovaly torpédoborce a torpédovky. Ke vzpouře se přidávali i námořníci z ponorkové a letecké stanice v Kumboru. Důstojníci na všech plavidlech byli odzbrojeni a internováni. Vzpoura probíhala naprosto živelně. Nebyla nikterak organizována a jak se později ukázalo, tak právě to se jí stalo osudným.

Když se konečně na vlajkové lodi Sankt Georg setkal velící admirál Hansa s demonstranty a dotázal se jich, co že to vlastně chtějí, odpověděl mu davem postrčený Grabár, že chtějí mír a okamžitě jít domů.

Admirál Hansa, vcelku oblíbený a mírný muž, požádal vzbouřence o písemnou formulaci jejich požadavků , aby je mohl předat svým nadřízeným. Asi po třech hodinách od vypuknutí vzpoury došlo k vytvoření jakési skupiny mluvčích, která si později dala název centrální námořní rada. Po zmatečných jednáních se konečně k večeru podařilo sestavit jakýsi seznam požadavků, počínaje uzavřením míru, zlepšením stravy, povolením delších vycházek a dovolených až po beztrestnost pro účastníky vzpoury. Těch požadavků bylo nakonec čtrnáct.

Celkový vývoj toho odpoledne způsobil, že svaz lodí přestal být bojeschopný. Jenomže ona pořád ještě byla válka, jejíž fronta začínala hned u výjezdu z boky. Zprávy o probíhající vzpouře budily velké obavy v nejvyšších vojenských i vládních kruzích. Bylo zapotřebí bouřící se námořníky přivést co nejrychleji k poslušnosti. Námořní i pozemní velení přístavu začalo ihned připravovat protiakce. Vyzývalo k navrácení původního pořádku, vyhrožovalo dokonce izolací a následným potopením nejradikálnějších lodí. Jak se nakonec ukázalo, nebylo to zapotřebí.

Názorová a národnostní nejednotnost mezi námořníky vedla k tomu, že se některé lodi postupně pokoušely vzpouru ukončit a odplout. To se nakonec podařilo pancéřové lodi Kronprinz Erzherzog Rudolf, která odplula do Tivatské zátoky. Do Risanského zálivu (vnitřní zátoka Boky Kotorské) odpluly dvě německé ponorky, které tou dobou kotvily opodál. Na Sankt Georg vzkázaly, že jako cizinci nemají s touto záležitostí nic společného. Postupně odplouvaly i další lodě. Následoval Helgoland a Kaiser Karl VI.

Nastala patová situace. Ti, kteří se příliš angažovali, měli strach a nechtěli ze svých požadavků ustoupit. Padly i návrhy na odplutí lodi Sankt Georg do Itálie, tak jak to učinil torpédový člun Tb 11.

Odpoledne 2.února přijíždí na palubu lodi Sankt Georg vyšší dělostřelecký poddůstojník Franz Rasch. Pocházel z národnostně smíšeného manželství. Otec byl Němec a matka pocházela z Hané. Narodil se 8. prosince 1889 v Přerově, odkud se rodina nakonec se musela odstěhovat, protože tam nenalezla obživu.. Pro své klidné a rozvážné vystupování se stal ihned mluvčím vzbouřenců. Rasch se pokusil získat nějaké schopné partnery pro vyjednávání s velením přístavu na stanici hydroplánů v Kumboru. To se mu však nepodařilo. Během noci odpadávaly další lodě. Nakonec ráno 3.února nechal Rasch hlasovat o pokračování vzpoury. Výsledek byl katastrofální. Většina vzbouřenců chtěla vzpouru ukončit. Rasch to akceptoval a vydal rozkaz ke stažení červené vlajky a vzdal se admirálu Hansovi. Přesto, že nebyl žádným vůdcem vzbouřenců a v době vypuknutí násilností nebyl vůbec na lodi, kladlo se mu za vinu vedení vzpoury.

Smutná dohra

Výnosem číslo 177 ze dne 3.února 1918, vydaného vojenskou kanceláří Jeho Veličenstva, bylo dáno velitelství válečného přístavu v Kotoru zmocnění ke trestnímu stíhání vzbouřenců, a to jak osob vojenských, tak i civilních, nacházejících se v obvodu jeho velitelské moci, tj. v celé oblasti Boky Kotorské a jejich postavení před válečný stanný soud. Generálu Gussekovi, jakožto vojenskému veliteli přístavu, byla součastně dána plná moc k potvrzení rozsudku vydaného válečným soudem v plném rozsahu. Výnos vyšel 4.února, ale velitelství nařídilo zasedání stanného soudu teprve na 6.února odpoledne. Vojenský prokurátor nařídil provést výslechy hned na lodích. Na všech lodích nastal shon, narychlo se sháněli svědci, potřebné doklady, vzbouřence vyslýchali jak poddůstojníci, tak i důstojníci, a vyhotovené spisy neměly ani hlavu, ani patu. Vojenskému žalobci po pravdě nezbylo nic jiného, než je hodit do koše. Nakonec vše dopadlo tak, jak vojenský žalobce nařídil.. Z velkého počtu zatčených bylo nakonec narychlo vybráno 40 vzbouřenců a ti byli obžalováni ze „zločinu vzpoury“ podle § č. 159 vojenského trestního zákona ze dne 15.1.1855, za který byl stanoven trest smrti zastřelením. Ze čtyřiceti obžalovaných bylo 25 Jihoslovanů, 8 Čechů , 2 Poláci, 4 Italové a jeden bez určení národnosti. Stanný soud probíhal velmi rychle. Každý z obžalovaných měl na kladené otázky odpovídat budˇ ano nebo ne, a na svou obhajobu měl pouze 15 minut. Obhájci určení velitelstvím (nadporučíci Fürst, Mohr a Secco) až do posledního okamžiku neměli nejmenší vědomí o rozsahu obžaloby.Vyslechnuto bylo více než osmdesát svědků obžaloby. Výslechy vzbouřenců byly zmatené, každý svaloval vinu na ty druhé. Tak například unikl trestu horkokrevný Ujdur , který se vykroutil z obvinění, že těžce postřelil důstojníka von Zippera.

Rozsudek byl vynesen 10. února 1918 v 6 hodin 35 minut. Námořníci Franz Rasch, Anton Grabár, Jerko Sisgorič a Mate Berničevič byli uznáni vinnými z organizování a vedení vzpoury a odsouzeni k trestu smrti zastřelením.

Rozsudek byl vykonán v pondělí dne 11. února 1918 u hřbitovní zdi ve Skagliari v Kotoru.

Kotor a pardubičtí námořníci

Kotorské vzpoury se účastnilo více než 6000 námořníků. Ze 487 souzených bylo 51 Čechů. Mezi těmi jednapadesáti muži byli i tři námořníci z Pardubic.

Pan František Plch se narodil 4. dubna 1894. Kotorská vzpoura ho zastihla přímo v centru dění na vlajkové lodi S.M.S. Sankt Georg. Sloužil na této lodi od roku 1915, a měl funkci Maschinengast (strojní poddůstojník). Nebyl žádným přímým iniciátorem vzpoury, ale jako všichni ostatní se i on přidal na stranu vzbouřenců. Ihned po ukončení vzpoury je zatčen a spolu s ostatními vzbouřenci převezen do vězení v pevnosti Sankt Vito.Tam je zavřený až do 25. února, kdy je poprvé předveden k soudu. Tady se od staršího soudce, který na něj mluví česky, dozvídá, z čeho je vlastně obviněn. Za vinu je mu kladeno to, že vyzradil členům „revolučního výboru“ Raschovi a Kreibichovi záměr mužstva, které zůstalo věrné internovaným důstojníkům, tajně propašovat těmto důstojníkům zbraně. Netají se tím, že rozhovor maďarských a německých námořníků vyslechl a také nahlásil. Přesto ale celou obžalobu popírá. Jakmile jej však soudce upozorní, že je vše bezpečně zjištěno a podepsáno svědky Mošnérem a Kutzendorfem, tak mu nezbývá nic jiného než protokol podepsat. Prvního března je ještě se stovkou dalších spoluvězňů převezen do pevnosti Trinita. V pevnosti je vězněný prakticky až do 7. září. Toho dne je znovu, jako již několikrát, povolán k soudu, kde mu je sděleno nové obvinění . Šestnáctého září jsou zbylí vzbouřenci (většina uvězněných byla postupně propouštěna na svobodu pro nedostatek důkazů) převezeni z vězení do bývalé továrny, kde zasedá soud. Většina obžalovaných je souzena za trestný čin „vzbouření se“, a podle § 163 jim hrozí potrestání smrtí zastřelením, pouze v polehčujících případech se tento trest snižuje na 3 až 6 let žaláře. Soud se vleče až do 19. září, kdy je vězňům oznámeno, že císař Karel zastavil trestní stíhání proti 348 vzbouřencům. Je mezi nimi i František Plch. Na válečnou loď se ale už nevrátil. Jako většina omilostněných vzbouřenců je lodí odvezen do Puly, kde má být zaměstnán na jednom z ostrovů v kamenolomu nebo na úpravách nábřeží. Tam ho také zastihne konec války. Domů do Pardubic přijíždí František Plch 3. ledna 1919. Po válce je jedním ze zakládajících členů „Svazu bývalých námořníků - účastníků Jadranského odboje“ v Pardubicích. František Plch zemřel v Pardubicích 11. dubna 1936.

Pan Jan Kolman, narozený 26. července 1889, byl druhým pardubickým námořníkem, který se aktivně účastnil Kotorské vzpoury. Sloužil jako torpedomeister na moderním křižníku S.M.S. Helgoland. Vzhledem k tomu, že posádku tvořili převážně Maďaři a Němci, přidal se křižník ke vzbouřencům až v odpoledních hodinách 1.února. Ale i tak po ukončení vzpoury byla většina posádky zatčena a postavena před soud. Jelikož jim ale nebyla dokázána přímá účast na organizování vzpoury, byli propuštěni na svobodu. Na lodě se však už nevrátili, a do konce války byli umístěni na pobřeží.

I Jan Kolman se po skončení války stal členem „Svazu bývalých námořníků“. dokonce pracoval ve výboru pobočky jako její jednatel. Jeho zprávy a články můžeme najít i ve svazovém časopise „Moře Slovanům“, vydávaným ústředím v Praze. Zemřel 18. prosince 1975 v Pardubicích.

Pan František Ullrich byl ze vzbouřenců nejmladší. Narodil se 26.března 1900, a u rakouského námořnictva sloužil od února 1917 do prosince 1918, kdy se vrátil domů. Ještě před Kotorskou vzpourou se zúčastnil nepokojů v Pule na konci roku 1917. Křižník Kaiser Karl VI, na kterém František Ullrich sloužil, se ke vzbouřencům přidal jako druhý. Nekvalitní a zkažená strava měla za následek, že pan Ullrich druhý den vzpoury onemocněl těžkou úplavicí a byl převezen na pobřeží do nemocnice. Ale ani tak neušel soudu. Měl ale štěstí, jako nezletilý „vyfasoval“ pouze týden vězení na lodi. Po válce se i on stal členem „Svazu bývalých námořníků“. Zemřel 18. března 1985. Jeho manželka paní Eliška Ullrichová 10. září 2002 oslavila sté narozeniny.

Co říci závěrem

O únorové vzpouře rakousko-uherských námořníků v Boce Kotorské bylo v minulosti napsáno mnoho článků i knih. Mnoho zasvěcených i nezasvěcených předkládalo svá hodnocení a vynášelo soudy. Celou tu dobu se na Kotorskou vzpouru nahlíželo skoro jako na „socialistickou“ revoluci. Ale těch, kteří se samotné vzpoury zúčastnili a byli za to souzeni a vězněni, nebylo mnoho, a jejich svědectví skoro nikoho nezajímala. Naopak, přibývalo těch, kteří dokázali vyprávět fantastické historky o osvícení světlem Říjnové revoluce a o povstání proti utlačovatelům. Byli to většinou ti, kteří v době vzpoury sloužili na lodích kotvících stovky mil daleko, nebo dokonce ti, kteří byli se svými loděmi vysláni do Boky Kotorské, aby vzpouru potlačili. Za všechny lze citovat úryvek z knihy „Léta zkázy a naděje 1914-1918“ autorů Miroslava a Hany Honzíkových:

„Prvního února1918 vylétla rudá vlajka revoluce na stožár admirálské lodi St. Georg. Pátá divize rakousko-uherského válečného loďstva, kotvícího v Boce Kotorské – 40 válečných lodí s 6000 námořníky na palubě – se vzbouřila. Vliv ruské proletářské revoluce na vystoupení námořníků byl zřejmý. Radiotelegrafická služba na lodích je seznámila s jiskrnými telegramy sovětské vlády, zejména s jejím Dekretem o míru. Jeden z vůdců povstání Čech František Raš označil za program vzpoury – bořit systém jako v Rusku.“

Jak už bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, důvody vzpoury byly ve skutečnosti daleko prozaičtější. V žádném případě ale nelze upřít snahu námořníků o zlepšení jejich životních podmínek, vždyť služba na válečné lodi nebyla nikterak lehká ani v době míru, natož pak za války. Musíme ale podotknout, že byla dobrovolná. Vzbouřili se naprosto neorganizovaně, zpočátku neměli ani program, ani vedení. Chtěli jenom slušné zacházení a lepší stravu. A František Raš – tedy Franz Rasch, tak nečekaně postavený do čela vzpoury, se nikdy za Čecha neprohlašoval a češtinu ovládal jen částečně, nicméně Čechy a především chudé Dalmatince měl rád. Snažil se vzpouře vtisknout poklidnější ráz, a za to také zaplatil životem.V Přerově má postavený pomník, ale kdyby se byl dožil roku 1945, určitě by byl stejně jako jeho sourozenci, žijící v Opavě, nuceně odsunut do Německa.

V letošním roce uplyne od Kotorské vzpoury 85 let. Z jejich účastníků už nežije nikdo. Jen pomník na hřbitově v Boce Kotorské a i na hřbitově v Pardubicích nám bude připomínat ty pohnuté únorové události roku 1918.

 

Technické parametry pancéřového křižníku S.M.S. Sankt Georg

Celková délka lodi: 124,30 m

Šířka lodi: 19,012 m

Začátek stavby: 11.3.1901

Převzetí do služby: červen 1905

Posádka: 589 + 32 mužů

 

Použitá literatura a prameny:

Novák J.: Bitva o Jadran – Books Brno 1998

Pardubský L.: Zánik rakousko-uherského válečného námořnictva – Moravská Ostrava 1935

Baumgartner L.,Sieche E.: Die Schiffe im Bild 1896-1918 Band 2 –Stöhr,Wien 2001

Sieche E.: Marine-Gestern,Heute 3/1982 – nákres lodi S.M.S. Sankt Georg

Plch F.: Osobní deník – zápisky

Kolman J.: Osobní deník

Gol B.: osobní archív


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem