Několik kapitol z pozoruhodného života pardubického závodníka Lubora Šimka - 1. část

Nemohu vypravovat o jeho pozdějších osudech, poté, co v roce 1949 uprchl do Austrálie, ale myslím, že nebyla dostatečně podchycena jeho minulost ještě v době jeho pobytu v Pardubicích, kde kromě jeho sportovní činnosti jde v podstatě o dvě významné etapy v jeho životě: o jeho činnost ve druhém a třetím odboji.

Ještě jako kluk znal jsem Lubora především jako závodníka a velmi jsem mu fandil. V té době po válce jsem se silně zajímal o plochodrážní sport a dokonce si dopisoval s jedním anglickým hochem, který měl stejný zájem. Vyměňovali jsme si různé sportovní zprávy, výstřižky z časopisů, fotografie ze závodů apod.

Se Šimkem jsem se v té době seznámil díky tomu, že mně někdy opravoval jízdní kolo. Byl jsem unešen, když jsem mohl navštívit jeho malou dílnu na Skřivánku poblíž salesiánského ústavu a spatřil všechny stěny polepené atraktivními plakáty ze závodů. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že za poměrně krátký čas budu ve spojitosti s ním svědkem dramatu, o jakém se mi nikdy ani nesnilo.

Lubor za druhé světové války spolupracoval s mým otcem v odboji jako partyzán (později i v třetím odboji). Otec mu byl pak za svědka na svatbě. Vzpomínám si, že Lubor chtěl tehdy jet k svatebnímu obřadu v salesiánské kapli s budoucí manželkou na motocyklu, ale nějak mu to nakonec rozmluvili.

Byl jsem později také přímým svědkem jeho dramatického útěku z eskorty vězňů při přepravě z chrudimské věznice do Prahy, který jsem nedávno podrobně popsal v Chrudimských vlastivědných listech 1). Pak jsem po svém propuštění ještě nějaké roky potkával občas jeho maminku, než zemřela, ale to byly již poslední zmínky o Luborovi. Potom jako by se s ním propadla zem, snad již jen nějaké nepřesné zprávy o jeho další sportovní činnosti v cizině občas ke mně pronikly, ale o tom vědí víc spíše jiní.

Z policejních materiálů, které byly nedávno odtajněny, vyplývají některé podrobnosti o jeho partyzánské činnosti za druhé světové války i částečně o jeho účasti na třetím odboji. Je třeba říci „částečně“, protože každý, kdo se jednou ocitl v komunistickém vězení, toho z pochopitelných důvodů, jak je ostatně zvykem u každého vězně i dnes, při výsleších na sebe řekl co nejméně, ačkoliv téměř všichni z vězňů (až na malé výjimky) byli při nich fyzicky týráni.

Lubor Šimek se narodil 2. května 1920 ve Zbečníku, okr. Náchod. Byl nejmladším z pěti dětí. Jeho otec byl strojníkem v textilní továrně v Náchodě. V r. 1928 se rodina přestěhovala do Pardubic, kde si jeho otec otevřel malou strojně zámečnickou dílnu a specializoval se na opravy automobilů. Zde se vyučil i Lubor a po smrti otce v r. 1946 dílnu převzal. V té době v září 1946 se Lubor oženil s Jaroslavou Vohnoutovou z Nemošic. Bydleli v ulici K blahobytu č. 1699. Tolik alespoň z přehledu jeho nejdůležitějších životních dat. O Šimkově druhém odboji se dovídáme základní informace z písemné zprávy, ve které krátce po válce popsal svou partyzánskou činnost, a další podrobnosti z pozdějších výpovědí na StB v Pardubicích a v Ruzyni.

Ve zprávě z 1. října 1945 Šimek m. j. píše:

„…Od tohoto dne (t. j. ode dne nástupu k partyzánům – pozn.) začala moje činnost tím, že jsme společně s Ottou Jiroutem vstoupili ve spojení s prof. Žemlou, který byl vedoucím výzvědné služby na Pardubicku. Jmenovaný nás ihned informoval, že na letišti v Pardubicích se nacházejí 8 kg těžké letecké bomby, které se nechají předělat na trhavé nálože. V tomto směru byla námi zahájena ihned činnost tím, že po darování ….kusů 2) těchto bomb prof. Žemlou na ukázku jsme další bomby odnášeli z letiště sami. Tyto bomby byly odnášeny do autodílny mého otce Viktora Šimka, který za pomoci mých švagrů Josefa Píšťalky a Karla Jelínka předělal tyto na trhavé nálože, které byly potom používány k různým destrukcím a dodávány též i do Podkrkonoší. Větší množství těchto náloží zůstalo nevyužito pro skončení války. Trhavé třaskaviny, rozbušky a zápalné šňůry obstarával Václav Starý z Pardubic, kterého jsem zapojil v březnu 1945 na por. Starého. Další potřebné množství třaskavin dodávalo několik členů skupiny mého otce.

Po upozornění prof. Žemlou, že chtějí Němci vyvážeti ze skladiště u železničních kasáren vojenský důležitý materiál, vyhodili jsme společně s Josefem Hrdým (kterého jsem přibral k této akci jako dobrého kamaráda a vlastence), vlečku vedoucí k tomuto skladišti do vzduchu.

Profesor Žemla mě též informoval o velikém skladišti ekrazitu, který byl Němci připraven k vyhazování důležitých mostů ve východních Čechách. Množství uskladněné dle prof. Žemly bylo 120 beden á 60 kg t. j. 7 200,- kg. Uvedená třaskavina nalézala se v Němčicích u Kunětické hory ve sklepě jednoho statku. Společně s Josefem Hrdým, vyzbrojeni specielní minou vyrobenou ve ….3) odebrali jsem se do uvedené vesnice (kde bylo posádkou 260 mužů), když se nám podařilo projíti několika strážemi a při vnikání do sklepa byli jsme napadeni cvičeným psem, který tam musel býti týž den přiveden, neboť po několik dnů mého pozorování jsem nezjistil, že by tu nějakého psa mimo stráží bylo. Tímto psem bylo nám provedení destrukce znemožněno, neboť následoval poplach stráží…

Další služby konal jsem po celou dobu jako spojka, vozil střelivo a třaskaviny z partyzánské zbrojnice mého otce na chatu „Alcazar“, z nařízení štábu přivezl do Pardubic letáky a zúčastnil se vylepovací akce ve městě a okolí. Začátkem května odebralo se nás několik na chatu „Alcazar“, vyzbrojeni pistolemi ze zbrojnice mého otce (zbraně pocházely většinou z přepadu poštovního ředitelství v Pardubicích) a připravovali jsme se k boji, který dle všech známek měl nastati každým okamžikem, což se stalo dne 5. května. Toho dne v noci při hlídkování zastavil jsem společně s Jos. Hrdým a Ant. Fikejzem německého vojáka na motocyklu (dělal předvoj nákladní autokoloně jedoucí asi 500 m vzadu), a ukořistil jsem první…. 4) včetně střeliva a armádní pistole. Krátce poté podařilo se nám zastaviti nákladní auto, zajmout posádku a auto odvézt polními cestami do štábu ve Vranově. Němci byli námi t. j. Josefem Hrdým, Ant. Fikejzem, Jiroutem, Jirkou Vávrů a Aloisem Pomezným za mého velení (na přání uvedených chlapců jsem byl velitelem této skupiny) napadáni, odzbrojováni a jejich vozidla vyřazována z provozu a posádky buď ničeny anebo zajaty. S uvedenou mojí skupinou jsem prodělal největší boj za Sečí poblíže trosek hradu Lichnice, kde se nám podařilo zajmout 25 mužů… částí včetně SS, při čemž bylo mimo 25 zajatců 11 mužů zastřeleno. Po skončení vyčišťovací akce odebrali jsme se s mojí skupinou do kasáren partyzánského pluku v Chrudimi.“

O svém nástupu k partyzánům Šimek vypovídá podrobně 9. března 1949 při výslechu v Ruzyni:

„….Asi v srpnu r. 1944 nabídl mně můj přítel Otta Jirout z Pardubic, zda bych nevstoupil k partyzánům, kteří v chrudimském kraji vyvíjejí činnost. Tehdy jsem jeho nabídku přijal a navázal jsem spojení na Václava Starého z Pardubic, který byl tehdy zaměstnán v přeloučské zbrojovce. Stal jsem se členem ilegální 10. roty partyzánského pluku Ludvíka Svobody, jehož velitelem byl Vasil Kiš, npor. parašutista. Mým bezprostředním velitelem 10. roty byl Jan Mika a jemu nadřízený byl komisařský vedoucí partyzánský poručík Miroslav Starý…“

Šimek dále popisuje své spolubojovníky: „Dalšími členy 10. roty byli ještě František Mika, František Němec, Bohuslav Komárek, František Čermák, Stanislav Jirout, Otta Svoboda, všichni z Pardubic. Po získání Václava Starého jsem od něho dostával střelivo, pozůstávající z nábojů do samopalu, do pušek, kulometné pásy a několik granátů. Tyto věci jsem pak osobně převážel na kole do chaty „Granady“, obec Svidnice, okr. Chrudim, kde tyto pak přebírala jiná spojka a předávala je do partyzánského štábu. Od Bohuslava Komárka, který byl zaměstnán v Explosii Semtíně, jsem vozil do zmíněné chaty střelný prach, jednu sadu rozbušek, zápalné šňůry a nějakou žlutou práškovitou výbušninu. Shora uvedenou ilegální činnost jsem vyvíjel od srpna do zimy r. 1944…“

Krom shora uvedených spolubojovníků zmiňuje se Šimek ještě o Antonínu Fikejzovi mladším, Miroslavu Paulovi ze Slatiňan, Jindřichu Jiroutovi a dodává: „ Ostatní příslušníky naší partyzánské jednotky jsem jmény neznal.“

Dále pak Šimek vypovídá o svém seznámení s mým otcem někdy v lednu 1945, od něhož měl v době Jiroutova zaneprázdnění donášet zprávy do shora citované chaty „Granady“. (Šlo o zprávy od otce pro npor. Vasila Kiše, mezi nimiž dělal Šimek spojku, jak vypověděl při výslechu 17. ledna 1949). Podrobnosti doplňuje při výslechu v Ruzyni 12. dubna 1949:

„….V době, kdy jsem byl již u partyzánů v Železných horách, sdělil mně jedenkráte Otta Jirout, že spolu zajedeme k jistému profesoru Žemlovi z průmyslové školy v Pardubicích, který podává partyzánům různé zprávy. Jirout tehdy prohlásil, že po druhé pojedu za Žemlou sám a proto, že jest nutné, abych jej poznal a věděl, kde jej najdu. Skutečně jsme tak učinili a po druhé jsem za Žemlou dojížděl již sám. Jednalo se celkem asi o čtyři návštěvy a Žemla mně vždy předal na kousku papíru napsané různé zprávy o pohybu německých vojsk, vlaků a o skladišti výbušnin v Němčicích u Pardubic…“

Po skončení války byla Šimkova činnost prověřena a uznána MNO, byla mu vydána příslušná legitimace a partyzánský odznak, obdržel partyzánský diplom, ale o výhody vyplývající z přednostního práva podle zákona 255/1946, nežádal. Údajně jich nepotřeboval.

Pokračování