František Bíbus 1903-1966

O charakteru uplynulého 20. století hodně vypovídá osud spisovatelů a intelektuálů, řazených do katolické spirituální linie české literatury. Až v posledním desetiletí uplynulého století bylo umožněno jejich dílo zpřístupnit a objektivněji svobodně hodnotit. Máme na mysli

J. Durycha, J. Čepa, J. Zahradníčka,

J. Demla,V. Renče, F. Křelinu, J. Knapa,

V. Prokůpka, F. Lazeckého, J. Heyduka a další. Nenápadným vrstevníkem a přítelem některých z nich (zvláště F. Křeliny a V. Renče) byl i dnes pozapomenutý prozaik, který se sice v Pardubicích nenarodil, ale prožil zde větší část (34 let) svého aktivního věku. Jmenoval se František Bíbus. Pokládáme za více než vhodné u příležitosti jeho velkého jubilea (v lednu 1903 uplynulo 100 let od narození) faktograficky obšírněji připomenout jeho život a dílo, protože v našem časopise dosud vzpomínán nebyl.

František Bíbus se narodil dne 24.ledna 1903 v Ústí nad Orlicí. Své jméno si podle tehdejších zvyklostí přinesl svým narozením na den zasvěcený sv. Františku Saleskému. Připomeňme, že tento zakladatel řádu salesiánů byl v roce 1923 vyhlášen za patrona tisku, novinářů a křesťanských spisovatelů. Bíbus pocházel z rodiny továrního dělníka, byl třetím z pěti synů.Vyrůstal v rodinném prostředí,ve kterém bylo náboženské přesvědčení a cítění samozřejmostí. Nejstarší z Bíbusových bratrů Josef byl katolickým knězem v Bystrci u Lanškrouna. Druhý z bratrů, který se dožil dospělého věku,Václav, truhlář v Ústí nad Orlicí, byl řadu let vězněn v 50. letech. Přes tísnivé hmotné poměry vystudoval F. Bíbus klasické gymnázium v Hradci Králové (maturita r. 1923) a z praktických důvodů právnickou fakultu v Praze (1923-27), ač původně zamýšlel studovat na filosofické fakultě. Po studiích (nezakončil je rigorózní zkouškou) našel jako právník zaměstnání na Ředitelství pošt a telegrafů v Bratislavě a od roku 1932 v Pardubicích. V Pardubicích prožil svůj aktivní věk až do pensionování a předčasné smrti dne 11. 8. 1966 na srdeční infarkt. V roce 1929 se oženil s Marií Snítilovou (1905-2000). Bíbusova manželka měla blízkou příbuzenskou souvislost s houslovým virtuosem a pedagogem Václavem Snítilem. Život rodiny Bíbusovy byl poznamenán jednak zdravotními komplikacemi, jednak nepřízní, které byli u nás vystaveni praktikující katolíci v posledních padesáti letech. F. Bíbus měl tři děti, dceru Mariu, provdanou Dufkovou (1931) a dva syny Jana (1937-1985) a Petra (1939-1978). Méně známou skutečností je Bíbusova účast v ilegálním odboji poštovních zaměstnanců za německé okupace a činnost v revolučním okresním národním výboru v Pardubicích za stranu lidovou v roce 1945.

Literárně se začal projevovat F. Bíbus od gymnaziálních let, publikovat však začal poměrně v pozdním věku od roku 1941 v časopise Řád. Bíbus se stal členem Moravského kola spisovatelů a Syndikátu českých spisovatelů. Do nového spisovatelského svazu po roce 1948 nevstoupil, protože nebyl ochoten se přizpůsobovat „usměrněnému“ literárnímu vývoji. Po zatčení a věznění svých známějších literárních přátel se ze solidárních a etických důvodů o žádnou publikaci nepokoušel, třebaže literární úsilí nepřerušil.Po propuštění svých přátel z vězení začíná Bíbus v době liberalizačního „tání“ 60. let oživovat svou literární aktivitu. Předčasná smrt však byla jednou z příčin, proč spisovatelské jméno F. Bíbuse nebylo výrazněji připomenuto (jeho jméno nenajdeme v žádném literárním spisovatelském slovníku 40.-60. let), proč nebylo nic z jeho rukopisů publikováno. Reálná naděje na vydání Bíbusovy literární pozůstalosti je i v polistopadovém vývoji, kdy politicky a ideologicky nic vydání nebrání, z několika jiných důvodů poměrně malá, nikoliv však žádná. Vnější příčina neznámosti Bíbusova díla tkví sice v deformaci literárního vývoje u nás, ale je zde i příčina vnitřní, vycházející z autorovy osobitosti, jež předurčuje jeho spíše minoritní ohlas. K charakteristickým rysům Bíbusova literárního úsilí patří úpornost, s níž přistupoval při tvárnění svého vidění světa, a neochota se jakýmkoliv způsobem podbízet.

Od roku 1948 nepublikuje, žije mimo pražské centrum. V umělém přeryvu došlo k znatelnému posunu čtenářského vkusu. Psychologizování a spiritualita je v próze vnímána vlivem filmu a televize jako rozvleklost . V Lexikonu české literatury z roku 1985 je charakterizován právě jako „autor psychologické prózy a zádumčivých vzpomínek.“ Bíbus byl také prozaik s určujícím zážitkem smrti. V jedenácti letech mu umírá matka, v dětském věku mu umírají dva mladší sourozenci, zatýkání v odbojové linii se zastavuje těsně před ním, v roce 1945 mu umírá jeho přítel F. Lesař, do vězení a ohrožení života jsou posláni v 50.letech jeho přátelé, jedno z jeho dětí se rodí s vrozenou srdeční vadou, předčasně mu umírá jeho řadu let vězněný bratr. Předčasně a náhle umírá i on sám. Vyjmenovaná reálná fakta životní zkušenosti se nutně projevují v jeho próze, kde smrt, vědomí pozemské pomíjivosti je překonáváno transcendentním přesvědčením. Z tohoto charakteristického rysu vyplývá celkem evidentně, že vnímaví čtenáři této literatury budou patřit spíše k menšině. Vnější okolnosti dovolily Bíbusovi pouze publikační začátek..

První ze tří vydaných titulů vyšel v roce 1943 pod názvem Vítr a plášť. V těchto povídkách se projevuje už jako autor celistvý a vyzrálý s vyhraněnou poetikou .Duchovní vidění lidského společenství jako společnosti živých a mrtvých, pokorný úžas před zázrakem obyčejného faktu bytí, vědomí neměnných morálních principů, to všechno je náplní osmi zastavení spojených postavami poutníků.. Vnější dějovost je potlačena na minimum, vyprávění tíhne k symboličnosti.

Jediný publikovaný román Jde za námi věrolomník (1946) má dějový prvek značně posílený, ale nejde jen o pouhé řešení manželského trojúhelníku. Konflikt lásky a odpovědnosti románového hrdiny Jana Šímy řeší autor sice v duchu pevných zásad, tvořících neodmyslitelnou součást autorovy křesťanské víry, ale psychologický ponor do nitra člověka, hledajícího cestu k sobě samému, k lidskému poslání, k odvratu od bludné a falešné cesty, má v sobě i leccos příznačného pro prózu vznikající v době okupace. Román byl ostatně psán v době okupace v letech 1942 až 1943.

Kniha Za groš kudla (1947) je sice zdánlivě určena dětským čtenářům, ale je nepochybné, že patří všem, kdož vidí v dětství, ve vztahu k matce a rodnému kraji základní hodnoty lidského života. Zjevně autobiografický příběh z dětství Františka Neškudly, kterému přezdívali Kudla, vyznívá téměř idylicky, kdyby nebylo dovětku pod názvem Pašije. Příběh byl rovněž psán za války.

Z celé řady rukopisů z literární pozůstalosti se zdají být nejzávažnější román Slunce svítí na nespravedlivé s ožehavým tématem vyrovnání válečných vin a soubor tří próz Všichni mí přátelé, představující jednu z prvních (bohužel neznámých) beletristických reflexí osudu vězněných v 50. letech.

Dovolujeme si vyslovit názor, že F. Bíbus přes svou vnější „neúspěšnost“ tvořil svým dílem morální, duchovní a kulturní podhoubí, dávající dnes našemu národnímu společenství smysl a naději do časů budoucích. Nedlouho před svou smrtí F. Bíbus sám sebe charakterizoval v soukromé korespondenci takto: “Proti upovídaným lidem a soudobým autorům jsem jistě člověk starého ražení, možná stár, ale ať tak či onak, jsem přesvědčen, že nám nikomu neuškodí víc myslit a míň mluvit.“

Foto zapůjčila dcera F. Bíbuse M. Dufková