ZE VZPOMÍNEK

Původně, ještě za Hoblíka nástupců byla kancelář do ulice, v místech, kde jsou nyní schody. Vcházelo se do ní hlavními vraty a dveřmi do kanceláře hned za těmi vraty, která držela železná tyč, na níž jsme se houpali a dělali kolenotoče jako děti.

V roce 1926 kancelář již byla ve dvoře, v místech, kde byla prádelna, a před ní stávala pumpa s dobrou pitnou vodou. Prý i pod knihárnou se nalézá hluboká studna. Další studna s pumpou je na konci dvora, až u zahrady, odkud se čerpala voda pro parní stroj, který pomocí transmisí poháněl veškerý chod tiskárny a vyráběl světlo, kterým se v tiskárně svítilo. Když ale jsme v sazárně pracovali přes čas, muselo se zde svítit bleskovkami, velkými petrolejovými lampami. Zde u parního kotle vládl pan Blažek, který také zahajoval a ukončoval pracovní dobu píšťalou na parním kotli. Někdy si odběhl vylepit plakáty do okolí. To vždy někoho poprosil, aby tu chvíli počkal a přiložil do kotle. Na straně jižní hned za kanceláří stál omítnutý starý domek, dřevěný se stropem pod trámy, čistě bíle natřený. Byla to prý kdysi škola jednotřídka. Teď to bylo skladiště papíru. Pak byla malá chodbička, kde byly uskladněny sudy s olejem a petrolejem na čištění strojů a válců. I masa, z které jsme si odlévali tiskařské válce, zde byla uložena. Za tou chodbičkou byl další magacín, kde byl uskladněn pouze papír a ve skříních skladové vignety na vína a likéry. Měli jsme jich přes 800 druhů a odebírali si je od nás z celé republiky. Pak byl ještě jeden magacín, později z jeho poloviny jsme si udělali garáž.

Tuto frontu na jižní straně uzavírala místnost, do které se muselo vstupovat ze dvora, kde jsme měli stereotypku. Zde jsem sám často odléval z matrik stereotypy a roztavoval kov – liteřinu k dalšímu použití pro sázecí stroj, z vytištěné a rozmetené již sazby. Pak byla jen zahrada, do níž odtud vedlo okno. Zahrada byla vždy dobře udržovaná.

Dvůr byl čistý, žádné krámy a odpady zde nikdy nebyly. Před sazárnou stály dva růžové oleandry, jižní stromky v dřevěných velkých květináčích. Na zimu se přenášely do předsíňky kanceláře. Na straně severní proti skladištím a kanceláři byla tiskárna. Po celé délce mezi všemi okny rostlo víno, pečlivě přivázané na dřevěných mřížkách, a rodilo každý rok hrozny.

Tiskárna byla zařízena tak, že první místnost přímo proti kanceláři byla knihárna, kde vládl pan Peyrle, mistr knihařský, později paní Nováková, když nám knihař zemřel. U dvou dlouhých stolů zde pracovala děvčata. Falcovaly zde noviny, snášely různé archy, perforovaly, vysekávaly různé vignety, gumoval a rastroval papír. Byla zde vždy dobrá nálada. Sám pan Peyrle uměl vázat obchodní knihy do kůží a ovládal veškerou knihařskou práci. Na rastrovacím stroji třeba i tři barvy současně rastroval a vždy precizně. Po jeho úmrtí již nikdo na tomto rastrovacím stroji nepracoval.

Za malou chodbičkou, kterou se vlastně vcházelo do tiskárny a kde byla i jedna umývárna a stála váha, zapuštěná do země, byla sazárna, kde vládl sazeč, pan Bubák. Sazárna měla jedno veliké okno, přes celou místnost. V rohu stál faktor, pan Švec, všeumělec, zlepšovatel a výborný češtinář. Se vším si věděl rady, většinou sázel na Intertypu, protože na něm se sázelo na dvě směny. Já někdy vypomáhal na třetí směnu, protože jsem tiskli většinou troje, ale i více novin, týdeníků. Co jsem uměl, naučil jsem se od pana Švece. Jako druhý strojový sazeč byl u nás pan Kmoníček. Ze sazárny se prošlo lítacími dveřmi do strojovny. Byla to velká místnost, kde stály jen knihtiskové, tak litografické stroje. Měli jsme tyglovky a dva dvoumediánové rychlolisy. Ten menší byl hodně starý, museální kus, ale tisky byly vždy výborné, ač za hodinu víc se neudělalo jak 800 kusů. Samozřejmě u všech strojů stály nakladačky, automaty jsme neměli. Paní Doležalová byla nejlepší nakladačka. Ta snad neuměla makulaturu ani udělat.

Zde vládl strojmistr, pan Pazderka. Rybář a malíř, šprýmař a fanda Velké pardubické. Ten snad nevynechal jedny dostihy, ať bylo počasí sebehorší…

U okna seděl litograf, pan Bouška. Výborný kreslíř a společenský člověk. Míval vždy jednoho učně na čtyři roky. Zde se vyučili, co já pamatuji, tito litografové: Standa Pátek, Jindra Mahelka, Jarka Krcal, Emil Pekáč – Petrů, Jiří Papín. Někteří pak studovali na Akademii.

Ve velké místnosti stály tři litografické stoje. Dva dvoumediány a Monopolka stroj, který zde snad již byl od založení firmy panem Hoblíkem. Formát medián, ale ideální na tisk litografie, neboť přímo ve stroji se dala další barva kreslit nebo opravit. Pak byla poslední skleněná stěna a za ní místnost s dvěma ručními litografickými lisy. Zde vládl pan Schmidt, mistr přetiskař a strojmistr litografický. Zde si tiskli grafické listy různí malíři a grafici – Václav Rytíř, Jaroslav Vodrážka, Ladislav Vele, Jaroslav Grus, Jaroslav Lukavský a jiní. Zde u pana Schmieda se naučil litografii Oldřich Karel, který mnoho litografií si pak tiskl doma na svém lisu, tak i Zdeněk Zikmund. U nás jsme dělali litografie i pro Emila Lhotáka, Richarda Landra, Vl. Fuku, F. V. Danihelku, Ed. Miléna aj.

Za touto místností, kde původně stával onen parní stroj, který se v roce 1926 vyřadil, byla malá místnůstka, kde byla umývárna a pan Federko zde brousil velké kameny pro další použití. Jinak to byl lepič plakátů a pomocný dělník, který na dvoukolce odvozil snad všechen papír z nádraží.

V zahradě stával domek, kde se bronzovalo a kde se pakovaly špony, odpadový papír pro sběr. Před tímto zděným domkem byly záchody, jež stály nad odpadovou zděnou žumpou, která se jednou za deset let musela vybírat. Na konci dvora stávala těžká kára s dvěma koly, kterou tlačíval a přivážel vše pomocný dělník a pomáhali mu učňové, když se vozily balíky papíru. Tady také stála zmíněná již pumpa a za ní písek pro děti. Zde si postavili v r. 1943 Němci kulomet, namířený do dvora na přítomné lidi.

V roce 1950 byla dána národní správa na tiskárnu a správcem se stal soudruh Brčák, který byl úplně neschopný a všechnu práci za něj musel dělat můj bratr Ladislav, který jej prosil, aby se naučil aspoň násobilku. Pak bylo zle. Po znárodnění přišli sem necitelní lidé. Odvezli některé stroje, snad několik sad písma, ale ostatní určili k zničení. Stále vidím, jak z kas vyprazdňovali písmo na jednu hromadu, jak některé stroje rozbíjeli kladivy, vybírali mosazná ložiska. Byli to hrobaři pardubických tiskáren…

Proč v r. 1945 nacistická hlídka obsadila naši tiskárnu?

Ve druhé polovině dubna 1945 jsme začali v litografii tisknout vlaječky československé, sovětské, americké a anglické. Muselo se to dělat tajně, neb od okupantů by to bylo pokládáno za vlastizradu a za to byly přísné tresty. Vždy k večeru se tisklo a přes dvůr se pak archy přenášely do skladu, aby každá barva mohla uschnout. Další dny se archy nosily zpět, aby druhá barva se mohla dotisknout. Na začátku května byly vlajky hotové a po rozřezání  opět uschovány. Známí si chodili tajně pro ně. V těch dnech nesmělo se bez povolení po soumraku vycházet z domů. Tehdá přišel si pro vlajky Rudy Myška (známý hudebník) již dost pozdě a když vycházel z tiskárny na ulici, šla kolem hlídka německých vojáků a hned „Halt“. Po velikém křiku (byl jsem za záclonou okna) roztrhali mu vlaječky a pohodili je na chodník. Jemu neudělali nic, pustili ho. V noci jsem za velikého strachu vyšel na ulici a roztrhané vlajky odnesl. Ještě tu noc jsme vytištěné praporky poschovávali, což by asi nebylo nic platné, kdyby okupanti nevěděli, že konec se neodvratně blíží a již sami pomýšleli na odchod. To bylo vojsko. Gestapo by se chovalo jinak.

Lidé začali již veřejně strhávat německé nápisy a přestali se bát. K nám do tiskárny chodilo stále více lidí pro vlajky.

Když bylo na dvoře tiskárny asi 30 lidí, vešli tam Němci. Byla to jedna skupina asi pěti vojáků, co chodili po ulicích města. Byli ozbrojeni a měli kulomet. Velitel (nevím, jakou měl hodnost) dal postavit  kulomet, který namířili na lidi a s jedním vojínem vešel do knihárny, kde na stole v hromádkách byly rozložené vlajky. Vzpomínám, že byl nasupený, v ruce měl revolver a byl pobledlý, možná ze strachu, ale také možná ze zlosti. Začal křičet, že vše se musí zničit. Po částečné domluvě, že válka je stejně již prohraná, můžeme si československé a spojenecké vlajky nechat, ale ne je dávat lidem. Vlajky sovětské „bolševist sofort ruinen!“

Mezitím ale na dvoře lidé byli zatlačeni k jedné straně, proti nim stáli tři vojáci s postaveným kulometem a čekali na velitele. V této nepěkné chvíli přispěchal na dvůr (asi upozorněn na ulici lidmi, co odtud prchli) český četník v uniformě. Na helmě měl již československou trikolóru. Rázně přistoupil k vojákům, rukou otočil kulomet ke zdi a německy jim něco říkal. Přišel i jejich velitel a po opětovném rozkazu, že ty bolševické praporky musíme ihned zničit, odpochodovali, celá hlídka ze dvora na ulici. Byla na nich vidět již nejistota. Pak po etapách již okupační vojsko opouštělo město. Po několik dnů ještě projížděly kolony městem ve strašném nepořádku při úprku, aniž bylo vidět jediného sovětského vojáka, tak se jich báli.

Bohužel jsem se nedozvěděl, kdo byl ten statečný český četník….

Co se tisklo v pardubických tiskárnách

V tiskárně založené F. Hoblíkem roku 1872 v Pardubicích bylo vytištěno mnoho brožur a knih ke konci minulého století. Tiskly se zde veškeré evangelické časopisy (Hlasy ze Sionu aj.), překrásné a náročné akcie, vignety a bar. pohlednice. Z nejznámějších knih Ludvíka Kuby „Slovanstvo ve svých zpěvech“ a Skrbkovy „Mince království českého“ s přesnými kamenorytinami. Monografie (třídílná) „Pardubicko, Holicko, Přeloučsko“ se tiskla od r. 1903 do roku 1926. Poslední sešity byly vytištěny u Jana Čížka, který v r. 1918 s B. Turkem tiskárnu odkoupili a dál vedli pod firmou F. Hoblíka nástupci.

V tiskárně J. Čížek (od r. 1926, kdy se s E. Turkem rozešli) tisklo se jak v knihtisku, tak v litografii mnoho plakátů, prospektů, brožur, katalogů, etiket a všech merkantilních tiskopisů. Vyráběly se zde obchodní knihy, které byly ještě dělány na rastrovacím stroji a v kožené vazbě. Mistr Karel Payrle rastroval současně i tři barvy najednou a veškeré vazby, hlavně v kůži, vázal perfektně. Druhým odborníkem zde byl litografický tiskař František Schmidt, který zde tiskl několika barvami barevné obtisky. Obtisk „Velký znak hlavního města Prahy“ měl osm barev. I do Francie jsme zhotovovali obtisky. Do zdejší litografie chodilo si vytisknout grafický listy mnoho umělců pod přísným dohledem Frant. Schmidta.

Ve Smilově ulici byla knihtiskárna a litografie Otto a Růžička, kde se tiskly první pohlednice (ještě pod firmou A. Chmelař a  J. Otto) litograficky. Tento grafický ústav byl založen r. 1897. Později to byl v Pardubicích největší tiskařský závod. Tisklo se zde ofsetem mnoho krásných plakátů a brožur. Jeden čas se zde tiskly československé desetikoruny. Pamatuji, jak vojáci měli zde hlídky i v noci.

V roce1904 v Pardubicích založil tiskárnu a výrobu sáčků Václav Vokolek. Později, když se stal společníkem syn Vlastimil, tiskly se zde překrásné knihy, vždy pečlivě upravené bibliofilsky. Písmo, obálky a veškerá grafická úprava vždy pečlivě provedené. Byly to edice „Delfín“ a „Paprsek“. Pak i „Lis tří bratří“, kde nejmladší z bratrů Vokolkových, básník Vladimír psal, pak Vojmír, malíř a grafik, se postaral o úpravu a ilustrace. Nejstarší z bratrů – Vlastimil – pak vytiskl celou kolekci. To byly vždy dokonalé bibliofilie.

Na Vrtálně v Pardubicích byl reprodukční ústav a tiskárna Pavlů a Freund (dříve B. Brix). To byl nejmladší tiskařský závod. Měl tato oddělení: knihtisk, hlubotisk, ofset, fotolitografie, chromolitografie, pak ještě kartonážku a knihárnu. Tiskly se zde vícebarevné plakáty, mapy, leporella, losy, akcie, etikety, pohlednice, ilustrované časopisy. Reprodukce a tisk uměleckých obrazů na plátně, vysekávané a ražené reklamní předměty z různých papírů. Specialitou byl tisk na hedvábí.

Před válkou byly v Pardubicích ještě tyto tiskárny: V roce 1891 zakládá se v Pardubicích Společná knihtiskárna, společenstvo s ručením omezeným. Od roku 1911 do r. 1929 vedl ji Bedřich Brix. Tiskly se zde ponejvíce časopisy, knihy a brožury. V letech 1920 až 1935 tiskly se zde obsáhlé „Dějiny Pardubic nad Labem“. Byla to první tiskárna, která měla sázecí stroj.

V roce 1926 vznikly tři tiskárny: U nádraží B. Turek, po rozchodu společníků fy F. Hoblíka nástupci v Masarykově třídě zařídila si tiskárnu sociální demokracie - „Lidová tiskárna“, která se později přejmenovala na „Hummelhans a spol.“ a přešla na rodinu Veselých.

Tiskly se zde i knihy různých pražských nakladatelů. A další tiskárna se sem přestěhovala z Rychnova n. Kněžnou  „M. Kopecká“, později ji vedl syn Jan.

Ještě továrna na kávoviny měla svoji vlastní tiskárnu, kde se tiskly různé obaly na jejich výrobky.

Jak vidět, byla to konkurence veliká, ale zdravá, protože kdo se chtěl udržet, musel provádět velmi dobrý tisk a zákazníkům vyhovět.

Pardubické figurky – pan Holub

Při vzpomínce na pana Holuba si teprve nyní uvědomuji, že to byl kdysi také mladý člověk. Co jsem ho znal, byl stále stejný, usměvavý starší muž, pohublé tváře s malým knírkem, vždy dobře oholený.

V holičské oficíně na Pernštýnském náměstí se na něm učňové učili holit. Byla to známá pardubická figurka. Oblečený v šatech vždy čistých, ale volně na něm visících, kalhot dost zkrácených, takže mu na nohou bylo vidět jeho strašné boty s vysokou podrážkou.  Bylo to vlastně několik vrstev podrážek, které si sám přibíjel na předešlé. Spodek měl okován podkůvkami a cvočky. Těžko se mu v nich chodilo, ale byl hrdý na svoji obuvnickou práci. Na hlavě měl vždy klobouk s dosti širokou střechou. Ulicemi procházel dost rychle a s masivní holí v pravé ruce, o kterou se však nikdy neopíral, ale držel ji jako zbraň vždy k rychlému použití, což se stávalo dost často, když některý uličník začal na něho pokřikovat „vrků“. To nesnášel a strašně se rozzlobil, až do nepříčetnosti. Bohužel našli se i dospělí, kteří z bezpečné vzdálenosti nebo z úkrytu ho takto provokovali. Přes rameno měl zavěšenou dřevěnou krosničku, ve které měl různé tkaničky, knoflíky, špendlíky, jehly a jiné drobnosti. To byl jeho znak obchodníka, tím dával najevo, že není žebrák.

Byl ženatý a měl syna. Bydlel na Pernštýnově náměstí v zadním traktu domu vedle radnice. Kdy se odtud odstěhoval, nevím, ale za války bydlel někde u Zámečku v Pardubičkách. V té době někdy přišel k nám do kanceláře a s kamennou tváří šeptem říkal: „Včera už zas Němci stříleli“ a smutně pokyvoval hlavou. Byl to dobrý člověk. Nepil, nekouřil a staral se o rodinu. Sám prožil ošklivé dětství, jak mi jednou vyprávěl. Jeho otec byl alkoholik a bil ho, i jeho matku. Měl v Pardubicích bratra, ale ten se za něho styděl a nehlásil se k němu. Dost ho to mrzelo. Věřil, že on nikdy neumře. Byl skutečně zdravý. V zimě se chodil koupat do řeky. Předváděl nám, jak udržuje své tělo cvičením. Ruce zatnuté v pěstě, rozpažoval, vzpažoval a upažoval třeba až třicetkráte, až byl udýchán. Pak se srdečně smál a říkával: „Já tady budu věčně“. Museli jsme ho ubezpečovat tím, že na otázku, kdo nikdy neumře, jsme prohlašovali „Pan Holub tady bude věčně“. Měl rád  veselost a s úsměvem, když ženy z tiskárny procházely kanceláří, se k nim přitočil a mazlivě jim říkal: „Já mám rád ženy, můžu si na vás šáhnout?“ a rozesmál se nahlas svým typickým smíchem: „Ha-ha-ha“.

Mám na něho mnoho vzpomínek. Měl svůj okruh návštěv a poznal ihned, kdo se k němu bude chovat dobře a neublíží mu ani slovem. V některých rodinách mu dávali polévku, to měl určené dny , někdy buchty a někde jen malou almužnu. Ale po žebrotě nechodil, na to byl povznesený, ale když poznal, že mu chce někdo něco dát, s úsměvem přijal dar a optal se, kdy zas může přijít. Pamatuji se, že mu pan účetní Klouček daroval obnošené  boty. Při příští návštěvě kanceláře tiskárny, kam pravidelně docházel, řekl: „Pan účetní je dobrodinec, kdypak si můžu zase přijít pro boty?“

Každý týden přicházel jako do směnárny. Přišel zvesela, odložil si hůl a krosničku, ze které nejdříve nám nabízel zboží. Rukou pak vždy očistil stůl jako od prachu a začal klásti drobné mince přesně podle velikosti. Od korun přes dvacetníky až k nejmenším. Přesně spočítané a někdy, když mu chyběl do počtu nějaký ten penízek, kladl knoflíček. To byl jakýsi jeho žertík. Počítat uměl dobře, ale třeba třikráte vždy přepočítal, aby se neošidil a říkal, že ví, jak potřebujeme drobné pro výplaty a proto nám je bude stále nosit. Když za drobné dostal papírové peníze, a to žádal vždy čisté, takovým zvláštním způsobem je překládal na stůl, mezi palci a ukazováčky, obouruč. Pak je uložil do černých destiček a dal do náprsní kapsy, kterou pak pohladil a řekl, že je to pro rodinu. Pro svou potřebu si nic nekoupil.

Ale přece měl jednu velikou vášeň. Měl voliéru a několik klecí s ptáčky. Dlouho uměl o svých miláčcích hovořit. Jednou přišel strašně rozzlobený a vyprávěl nám, jak ho ošklivě ošidil nějaký Binder. Ten bydlel v nejvyšším poschodí pardubické zámecké věže. Pan Holub si od něho koupil párek krásně barevných ptáčků. Byl velice šťastný a spokojený. Asi třetí den se barva ztrácela, až zjistil, že mu Binder prodal obyčejné vrabce pomalované barvami. S velkým rámusem vyšel do věže za Binderem, aby mu vrátil peníze. Ale ten lump, jak ho Holub pojmenoval, vůbec ho k sobě nepustil, peníze mu nevrátil a ještě se mu vysmál. Tak i takovíto lidé mu ztrpčovali život.

V tiskárně se o něm tradovalo hodně příběhů. Byl zde ještě za pana Hoblíka zaměstnán jako pomocný dělník, někdy také vylepoval plakáty ve městě, ale když několikráte je nalepil vzhůru nohama, byla z toho mrzutost a tak pak dělal pomocné práce v tiskárně. Někteří spolupracovníci se ho moc nazlobili. Tak při broušení litografických kamenů přistoupil k Holubovi strojmistr Pazderka a začal se dloubat v nose a na kámen upustil kousek masy, z které se odlévaly válce, jako by to byl „holub“ z nosu. Pan Holub, jsa přesvědčen, že je to holub, začal strašně řádit. Několik dnů se před ním pan Pazderka musel mít na pozoru, jak na něho zanevřel…

Jednou zase provedli Holubovi toto: Když na dvoře vymýval nějaké sudy, navedli ho, aby si neumáčel boty, se zout. Když se čvachtal v blátě, co na dvoře udělal při promývání sudů, volali ho, že má ihned přijít do kanceláře, tak, jak je, že to spěchá. Vpadl tak, jak byl zablácený do místnosti, kde se zrovna vyjednávalo se zákazníkem. Celý udýchaný, mokrý a špinavý se ptal, co od něho chtějí. Byl z toho pak velký rámus. Těch zkazek bylo hodně a dost povedených.

Na věčnou paměť zpodobnil pana Holuba akad. malíř F. V. Danihelka. V monografii „Pardubice 600 let“ je reprodukce jedné kresby od něho (za s. 102). Jeden čas měl F. V. Danihelka malířskou školu a brával si někdy za odměnu pana Holuba jako model a tak jistě i někteří jeho žáci zvěčnili pana Holuba v kresbě, možná i v malbě.

Kdy zemřel, to nevím, protože po znárodnění tiskárny jsem musel odejít. On přestal do kanceláře chodit, a tím jsem jej ztratil z dohledu a nic o něm již neslyšel.

Jaroušek Hora, zvaný „Ošode“

Na Alžbětině třídě, později Masarykově (dn. třída 17. listopadu) byla Malíkova restaurace „Starý Pernštýn“. Ve dvoře byl sál, kde se někdy hrálo ochotnické divadlo, ale já pamatuji nedělní taneční odpoledníčky. V této restauraci byl jako děvečka pro všechno Jaroušek Hora. Chodil v jakési livreji s parádní čepicí. Rád otevíral dveře hostům a hlasitě je vítal. Byla to známá pardubická figurka malé postavy. Hlavu měl sraženou a v obličeji červený, snad od stálého mluvení a někdy nadávání.

Za malou odměnu dost nevybíravě vynadal kde komu. Posílali jej i do sousední Horajsovy vinárny, kde za pozdějšího majitele p. Kováře slulo Globus, aby vynadal určité osobě. Oblíbenou nadávkou jeho bylo: Ty keťase! Někteří uličníci si z něho dělali legraci a to pak vykřikoval a nadával na potkání.

Jinak to byla povaha dost sdílná a rád se bavil. Když něčemu nerozuměl, ptal se „o šo de?“ A tak mu též říkali Ošode. Často jsme ho vídali , jak zametá chodník před restaurací a při přivezení piva koulel sudy přes dvůr a stále si něco povídal.

Když si mladý Malík zařídil ve Smilově ulici restauraci „Na novém Pernštýně“, přešel Jaroušek tam.