Adolf Švadlenka st. a paraskupina SILVER A I. část

Mladý Adolf se po škole vyučil řemeslu kolářskému v Chroustovicích u mistra Josefa Záleského. V letech 1923 – 1925 pak vykonával vojenskou službu u ženijního praporu v Terezíně. Po vojně pracoval ve Vestci u Chrudimě, opravoval tam zemědělské stroje a zároveň se stal i řidičem automobilu svého zaměstnavatele. V roce 1928 se oženil s Antonií Nevečeřalovou z Dvakačovic. Narodily se jim dvě děti, syn Adolf (1929) a dcera Marie (1935). V závěru roku 1932 se rodina stěhovala do Mikulovic. A. Švadlenka pracoval na velkostatku Hořeňovských v Dražkovicích a svoji odbornost rozšířil o kovářství. Konečně v roce 1936 nastoupil do Explosie v Semtíně. Politicky se angažoval v sociálně demokratické straně a stal se zároveň šoférem Tatry 57, v níž vozil funkcionáře této strany, především poslance Bohumila Laušmana ⁴⁾. Časem se stali s Laušmanem přáteli.

Když byla paraskupina SILVER A vysazena, pak jednou ze záchytných  adres byla i adresa A. Švadlenky v Mikulovicích. Další adresy Fr. Burši v Chrudimi a pplk. Fr. Kotrče v Hradci Králové byly k nepotřebě, protože oba již byli v rukách gestapa. Švadlenkova adresa ⁵⁾pocházela od B. Laušmana. Když předtím dne 1. září 1939 Švadlenka pomáhal Laušmanovi při útěku do emigrace, pak Švadlenkovi poslal z Bělehradu pohlednici s datem 17. ledna 1940. A právě v textu vzpomínal na tento den. Členové desantu dostali vedle adresy i různé podrobnosti, které měly usnadnit navázání kontaktů v protektorátě. A tak dostali i podrobnosti o této pohlednici se vzkazem, na nějž si měl A. Švadlenka vzpomenout.

Jak to vypadalo v prosinci 1941, vypověděl Adolf Švadlenka ml.: „V této době jsem byl školákem a byly právě vánoční prázdniny. Užíval jsem si zimních radovánek na zamrzlém rybníku v Mikulovicích spolu s kamarády. Před polednem dne 29. prosince zastavil u rybníka povoz  místního zemědělce pana Hyhlíka a vystoupil z něho muž. Po hrázi sestoupil na rybník. Přišel mezi skupinu mladíků a zeptal se, kde bydlí Švadlenkovi. Ti ukázali na mne s tím, že jsem Švadlenkových. Ten muž byl Josef Valčík ⁶⁾a obrátil se ke mně a požádal, abych  s ním odešel domů. Tak se stalo. Cestou od rybníka moc nemluvil, přesto se vyptával na záležitosti zcela běžné. Tedy jací jsou kamarádi, zda jsou rodiče doma, jestli se otec jmenuje Adolf Švadlenka, kde pracuje, zda jsem poslušný syn v rodině, do které školy chodím. Odpovídal jsem, že mně je dvanáct let, doma že je pouze babička a sestřička, které je šest let. Z řeči jsem poznal, že Mikulovice nezná. Všiml jsem si, že má aktovku, je neobvykle ustrojen, šatstvo na něm je mokré a  má zvláštní boty. Prošli jsme Školní ulici do domu č. 79, kde jsme bydleli v domě u Tlapákových. Něco málo po 12. hodině jsem došli k nám. Když jsme vstoupili do bytu, řekl jsem babičce, že ten pán se ptá na rodiče. I on se tázal, jestli je v rodině Švadlenkových. Babička mu to potvrdila. Rodiče jsou v zaměstnání v závodě Explosia v Semtíně. Domu přijíždějí později.  Matka kolem čtvrté hodiny a otec nepravidelně mezi šestou až osmou hodinou večerní. Požádal o odpočinek. Nejdříve usedl v kuchyni u kamen. Později požádal o to, aby si mohl lehnout na otoman a vzápětí usnul. O jídlo nežádal a nebylo mu nabídnuto. Důvěra v neznámé osoby byla pro nás doma pochybná a nedůvěřovali jsme. Jako děti jsme věděly od rodičů, že máme příbuzné v obci Trávná a také v obci Vršov v lokalitě Horního Bradla na Chrudimsku. Pro velkou vzdálenost se žádné rodinné osobní styky  neudržovaly. Pro nás to mohl být ten neznámý z Trávné či Vršova. Babička jistě věděla své, ale mlčela. Pro nás to byl příští strýc z Trávné.

Jak jsme bydleli v Mikolovicích? Rodinný dům manželů Tlapákových č. 79 sousedil přímo s domem rodiny Markových. Ti měli syna a mého kamaráda Františka. Z druhé strany dům sousedil s rodinnou vilkou Kvírencových. Pan Kvírenc byl vrchním strážmistrem u policie v Chrudimi. Když se to shrne, tak náš byt v domě byl pro případnou odbojářskou činnost naší rodiny nevhodný a také dosti riskantní. Opakem byla rodina Markova.

Matka se tehdy vrátila z práce kolem 16. hodiny. Uviděla na otomaně spát neznámého muže. Dobře znala svého bratra na Vršově, znala i rodinu v Trávném. Po krátkém naléhání se jí podařilo neznámého muže vzbudit a ten se posléze stranou opatrně představil. Zeptal se, kdy přijde manžel. Mezitím mu matka poskytla suché oblečení. Vlhké části oděvu i s botami dala sušit v kuchyni. Otec se vrátil kolem 20. hodiny a podotýkám, že se psalo datum 29. prosince 1941. Po představení a podání si ruky muž požádal, zda by s otcem mohl mluvit o samotě. Tak spolu odešli do ložnice. Po krátké době se vrátili. Matce řekl, aby pro pána nachystala večeři, po níž spolu odešli z domu a že budou u Valentů ⁷⁾. Valentovi bydleli ve svém rodinném domě naproti rybníku a měli dům bez sousedů. Večer plynul a chystali jsme se k spaní. Matka, babička i sestřička spaly v kuchyni, já šel spát do ložnice. Ale spánek nepřicházel. V nočních hodinách se otec vrátil s pánem domů a přišli do ložnice. Vyprávěli o záležitostech, které k mé zvědavosti byly více cestovní. Nezapomněl jsem na větu, kterou pronesl otec, totiž že měl s Laušmanem odjet za hranice. A možnost tehdy byla. Muž odpověděl, že je lepší, že zůstal doma, protože v cizině by se stal vojákem a následně „dozorcem“ na pobřeží moře. Tady bude užitečnější. Následoval rozhovor o tom, že je třeba odvézt nějaký materiál. Ráno kolem 8. hodiny se vypravili pěšky do Pardubic za Josefem Janáčkem ⁸⁾.

Jak už jsem naznačil, naše bydlení v nájmu nebylo vhodné pro uvažovanou činnost. Chodba byla společná, cizí člověk byl nápadný. Proto se návštěvy přesouvaly k Valentům. A právě k nim jsem byl kolikrát posílán se zalepenými obálkami. Později mne otec seznámil i s panem učitelem Janáčkem, který bydlel v Pardubicích v Havlíčkově ul. č. 1842. Janáčkův byt složil k podobným účelům jako byt Valentových a i sem jsem nosil zalepené obálky. Tehdy jsem jezdil na kole do Hlavní chlapecké školy v Pardubicích na Skřivánku a jezdil i kolem bydliště rodiny Vaškových. ⁹⁾.

Tak tedy v tomto období začal můj otec Adolf Švadlenka budovat řetěz spolupracovníků, jehož články rychle narůstaly. Byli to bratří Tycové ¹⁰⁾ z Dražkovic, Jaroslav Dvořák z Doubravic ¹¹⁾, František Hladěna z Pardubic ¹²⁾a již vzpomenutá rodina Vaškova a další.“

                                               (pokračování)

Poznámky:

1)     SILVER A – velitel npor. Alfréd Bartoš, des. Jiří Potůček – telegrafista a rotmistr Josef Valčík. Vysazeni byli dne 29. prosince 1941 u obce Senice na Poděbradsku ve 2,37 hod. v noci.

2)     Blížňovice – obec mezi Hrochovým Týncem a Chroustovicemi.

3)     Dostál Jan, majitel hospody v Blížňovicích. Za manželku měl Kateřinu Bartoníčkovou z rodu Ceplů, mlynářů z Rabanu, panství Rychmburk.

4)     Laušman Bohumil (1903 – 1963) – poslanec. Za války člen Státní rady čs. v Londýně, 1945 – 47 ministr průmyslu. 1947 – 48 předseda Čs. sociální demokracie. Roku 1949 emigroval do Jugoslávie, pak do Rakouska, odkud byl v r. 1953 unesen čs. agenty. Roku 1957 byl odsouzen k 17 letům, zemřel za nevyjasněných okolností v ruzyňském vězení dne 13. 5. 1963. Zpopelněn byl v pardubickém krematoriu 13. 5. 1963 v 7,30 hod. ráno.

5)     Adresováno: Titl. Adolf Švadlenka, šofér, Mikulovice. Text: v upomínku na hospodu ve Vojnově Městci, kde měli bystu F. L. Riegra, kde tři dědečkové hráli karty bez peněz, kde neměli vidličky, ani  nože, ani pohledy, ani kus papíru.

6)     Rotmistr Josef Valčík nar. 2. 11. 1914 ve Smolině u Valašských Klobouk, padl 18. 6. 1942 v Praze.

7)     Valenta František z Mikulovic, přítel A. Švadlenky, jako bývalý vojenský radista a radiotechnik mj. pomáhal s opravou vysílačky a ubytováním parašutistů. Dne 27. 6. 1942 ho zatýkalo gestapo. Valenta se však v garáži obchodního družstva pokusil o sebevraždu podřezáním krčních tepen zahradnickým nožem. V pardubické nemocnici ho zachránil prim. Dr. Horáček. Valenta pak zřejmě po dobré radě předstíral  duševní poruchu a dočkal se konce války.

8)     Janáček Josef – učitel Pardubice, Havlíčkova ul. č. 1842. Významný představitel
východočeského odboje. S B. Laušmanem se dobře znal z dob svého učitelování v Holetíně u Hlinska v Č. Pro parašutisty opatřil mj. tzv. Kenkarty (speciální průkazy pro mladé lidi). Zatčen byl gestapem spolu s manželkou Ludmilou dne 22. 6. 1942 a oba byli popraveni na Zámečku den 2. 7. 1942.

9)     Vaško František (1904) z Pardubic, nájemce lomu Hluboká v Dachově u Miřetic, a Vaško Jindřich (1910) z Dachova u Miřetic (okr. Chrudim), býv. poručík čs. armády. Byl správcem lomu Hluboká.

10)    Bratří Tycové: Stanislav (1909) z Dražkovic, automechanik. V obci měl autodílnu a pracoval u něho bratr Václav. Další bratr František pracoval jako vedoucí údržby v pardubické nemocnici. Stanislav byl popraven 2. 7. 1942 na Zámečku, jeho dva bratři nepřežili věznění v koncentračních táborech.

11)    Dvořák Jaroslav (1907), pracoval jako úředník a vedoucí skladu Explosie v Semtíně a o tomto závodě informoval paraskupinu SILVER A, dále poskytoval materiální pomoc parašutistům (oblečení, spodní prádlo aj.). Žil v Doubravicích, zatčen byl 24. 6. 1942 a 2. 7. t. r. popraven na Zámečku.

12)    Hladěna František, majitel obchodu s auty, motocykly a koly na dnešní Tř. Míru (ve dvoře dnes již neexistujícího domu). Servisní a garanční práce mu dělal František Tyc v Dražkovicích. Když gestapo vydalo oznámení a pátralo po Valčíkovi, Hladěna zašel za vedoucím služebny gestapa Clagesem (znal se s ním z Veselky) s tím, že Valčíka zná z baru na Veselce. Pak také Valčík s nějakým mužem u něho kupoval kolo. Sdělil dále, že na oznámení nejsou některé údaje pravdivé a ještě více zamlžil nesprávným popisem i křestním jménem Miroslav. Spolu se svoji ženou Taťánou (1920) byli zatčeni 22.  6. 1942. Po krutém výslechu vyskočil z okna ve 3. patře a zabil se. Stalo se tak na dvoře budovy, kde sídlilo gestapo (tehdy Viktoriaplatz – dnes Nám. republiky, v budově je nyní Okresní úřad). Jsou však zmínky o tom, že byl z okna vyhozen, protože mnoho věděl o německých prominentech v Pardubicích. Jaroslav Charypar, šofér pardubického krematoria, odvážel Hladěnovo tělo. Tvrdil, že bylo osm metrů od zdi, takže nemohl z malého okna vyskočit a dopadnout tak na zem.