Několik kapitol z pozoruhodného života pardubického závodníka Lubora Šimka II. část

Pak nastal v předsednictvu rozkol ze sporů o funkce a Krátký ustavil druhou pobočku SNR, jejímž se stal předsedou. Šimek ze složení členské základny usoudil, že v první pobočce zůstali „obyčejní pracující lidé“ a  do Krátkého pobočky přecházeli t. zv. „lepší lidé“, t. j. úředníci, doktoři, důstojníci apod. I on se stal členem SNR.

Po skončení války vstoupil Šimek, který předtím nebyl nikdy politicky organizován, do komunistické strany. To se tehdy rozumělo jaksi samo sebou, že by partyzán měl být komunista, protože v té době byla ještě u nás všeobecná mohutná euforie z našeho „osvobození Rudou armádou“ a do komunistické strany naivně vstupovali i lidé podnikatelského zaměření. I Šimkovi spolubojovníci do strany vstoupili.

Šimek podal přihlášku již v květnu a krátce nato obdržel členskou legitimaci. Funkci zde nezastával žádnou, ale ve straně vydržel jen do září 1946, kdy z ní vystoupil na protest proti jednání stranických funkcionářů v případě jeho žádosti o byt. Zažádal si tehdy o přidělení jednopokojového bytu, ale nebyl mu přidělen. Tehdy se rozhořčil na celé stranické vedení, protože si zjistil, že šmelináři dostávají krásné byty a on, který měl zásluhu na našem osvobození, ačkoliv se ucházel o byt jen o jedné místnosti, nebyl vyslyšen.

„Za svoji partyzánskou činnost jsem obdržel od MNO partyzánskou hvězdu a diplom. Osobní výhody jsem z této činnosti neměl naprosto žádné a již v červnu 1945 jsem se vrátil k otci do dílny“, vypovídá později při výslechu v Ruzyni.

O obnovení starých styků, ke kterému došlo spíše náhodou, vypráví: „Od té doby (= od skončení války) jsem se pak setkal se Žemlou někdy koncem roku 1945 nebo začátkem 1946, když jsem byl k němu poslán resp. mě k němu doprovodil Jirout starší za tím účelem, aby mi dopomohl jako průmyslový referent ONV v Pardubicích k národní správě soustruhu na obrábění kovů, který jsem potřeboval do své dílny. Soustruh jsem obdržel asi koncem roku 1947.“

„Později jsem mluvil s Ing. Žemlou ještě jednou, a to v létě r. 1948 v parku u reálného gymnasia, kde jsem se s ním náhodně sešel na vycházce se psem. Při tomto setkání ptal se mne Žemla, zda dosud závodím, mám-li soustruh ve vlastnictví a když viděl, že mám zmáčeného psa, říkal mi, abych s ním šel domů, aby se mi pes nenachladl…“ (Z výpovědi 17. 1. 49)

Zbývalo mu ještě odbýt tříměsíční vojenskou prezenční službu, aby se mohl s klidem věnovat své vytoužené závodnícké činnosti. Vojenskou službu vykonal v r. 1946 v Přelouči.

Od r. 1945 se Lubor aktivně zúčastňoval motocyklových závodů na plochých drahách v Pardubicích, Plzni, Praze, Ostravě a v Brně, kde získal celou řadu různých (i mezinárodních) cen.

Největšího úspěchu dosáhl v dubnu r. 1947 na mezinárodním závodě v Baden-Badenu v Rakousku, kde se utkal i s významnými anglickými závodníky Kittchenem. Bishopem a Stefensenem, které pamatujeme i u nás v Pardubicích. Tehdy Šimek obsadil za ČSR dvě druhá a jedno první místo a umístil se tak z Čechoslováků jako nejlepší. Věc však měla i stinnou stránku, která Šimka velice trápila. Jeho největší bolestí byl jeho soukromý závodní stroj JAP o obsahu 500 ccm, který byl již zastaralý a koncem roku 1947 již téměř k nepotřebě. To pamatují i ti, kteří tento sport, v Pardubicích tenkrát na vysoké úrovni, sledovali. V rozhodujícím okamžiku jeho motor selhal.

Z vyprávění závodníka Kittchena se Šimek dověděl, že tovární závodníci, resp. týmoví jezdci v západních státech Evropy, Americe i Austrálii si vydělávají závoděním velké peněžní částky, které jemu chyběly k tomu, aby si pořídil vlastní výkonný stroj. Šimek o tom říká: „Koncem sezony r. 1947 jsem prakticky více závodit s mými závodními stroji nemohl, ježto byly pro své stáří nezpůsobilé k používání“.

Především z těchto důvodů v něm stále víc vzrůstal plán odejít do ciziny a tam si na nový stroj vydělat: „Jelikož opatření nového závodního stroje u nás v ČSR pro mne pro svůj vysoký náklad je absolutně nemožné, zabýval jsem se myšlenkou odejíti ilegálně bez manželky za hranice ČSR do Anglie nebo Austrálie“.

Předpokládal, že až získá v cizině nějaké místo v továrně nebo v nějakém zahraničním týmu jako závodník, že potom manželku přesvědčí, aby za ním přišla legální cestou do zahraničí. Pak ale přišly únorové události a Šimkovy starosti se přesunuly poněkud jiným směrem.

Již 11. března 1948 byla u něho na něčí udání provedena domovní prohlídka a byl téhož dne ve 21. 30 hod. zatčen orgány Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Pardubicích a ve 22.00 hod. dodán do vazby Okres. soudu v Pardubicích. Byl následně obviněn z nedovoleného přechovávání zbraní.

Při domovní prohlídce bylo u Šimků nalezeno 8 vojenských pušek československé a německé výroby, 6 německých vojenských samopalů, velké množství nábojů do pušek (3.000) a nábojů do samopalů. Šimek při výsleších poukazoval na skutečnost, že když byl jeho otec za války velitelem partyzánů v Pardubicích, byl v jeho dílně sklad zbraní a munice pro celý pardubický kraj, i pro jednotky v horách. Byli vyslechnuti všichni dostupní členové Šimkovy partyzánské jednotky, včetně všech členů domácnosti.

„Chtěli jsme nějaké zbraně mít k dispozici, abychom jimi mohli bránit stát a svobodu Československé republiky, kdyby byla ohrožena zvenčí…“, vypovídal Václav Starý, tehdy vedoucí keramického družstva Budoucnost v Pardubicích.

Šimek byl přesto nakonec odsouzen, ale jen za krádež k pěti týdnům vězení, které měl již prakticky odpykané vyšetřovací vazbou. Později po  vyhlášení amnestie prezidenta republiky byl amnestován.

                                               Dokončení příště