Ve stínu šeříků roku 1945

Otec byl pracovně mimo dům, matka odpočívala, já-malý chlapec byl zaujat hrou. Sestra na matčinu výzvu odešla otevřít, aby se vzápětí vrátila s více jak desítkou rudoarmějců ověšených zbraněmi a pytli s proviantem. Tu jeden  z nich matku téměř velitelským pokynem „Ženuška varit“ postrčil k velkému kachlovému sporáku.

A tak se naše prostorná kuchyně naráz stala jídelnou pro naše osvoboditele, otcova pracovna spalňou, kde vodka tekla proudem a do noci burácela tahací harmonika. Otec, velký vlastenec a rusofil, po svém návratu celou skutečnost pojal se stoickým klidem až do dne, kdy se jeden z opilých vojáků pokusil matku znásilnit. Té se podařilo ubránit a ten na její odmítnutí reagoval tak, že po ní vrhl okovanou botu, která poznamenala polituru sekretáře na věčné časy. Tak mělo trvat i naše přátelství a vazalství. Po otcově stížnosti u jejich komandíra a otcově smířlivém postoji se situace uklidnila. I voják vyvázl se zdravou kůží. Ale byly i chvíle málem tragikomické.  Jednoho dne jsem v nestřeženém okamžiku zamkl opilé vojáky v pracovně a klíč hodil do bedny s hračkami. Relativní klid byl až do momentu, kdy se některý z těch Vasilů potřeboval vymočit. Následoval křik, bušení do dveří, vzteklé lomcování klikou. Mezitím se rozechvělé matce podařilo zmíněný klíč najít a dveře otevřít.

„Ješčo raz a budem streljať“, zahučel jeden z nich. Matka se omlouvala směsicí slovanských výrazů a gestikulací směrem k otevřenému oknu, které bylo sotva 2 m nad úrovní ulice. Snad pochopil. Od tohoto dne byly klíče od všech vnitřních dveří mimo můj dosah. Ale nebyl ještě  všem dnům konec, na který jsme se úpěnlivě těšili. Jednoho dne si jeden z našich nezvaných hostů všiml, že naše bibliotéka krom světových klasiků, Palackého, T. G. M., K. H. Borovského a jiných velikánů našich dějin, obsahuje i Hitlerův Mein Kampf. Výtisk, který můj otec. nepříliš loajální k protektorátnímu režimu, vlastnil spolu s dobře utajenou zbraní. Knihu přinesl do kuchyně s výhružným pohledem na matku: „Čto éto?“ „Kniga“, pravila. Vzala mu svazek z ruky a hodila ho do uhláku sporáku. Několikrát naň šlápla. „Éto charašó“, kvitoval s uspokojením rudoarmějec. A tak se díky matčině inteligenci a pohotovosti podařilo zažehnat další „průser“. Ale byly i chvíle radostnější a méně prostoupené  napětím. Nebyli jsme žádní buržoové, jak nás po roce 48 označili, ale krom tehdy běžného zařízení jsme vlastnili i starší automobil a každý své vlastní kolo, tedy včetně mě. A ty byly předmětem pobavení našich podnájemníků. Mnozí z nich seděli na tomto vynálezu poprvé a ti zdatnější, včetně našich lidí, je do tajů řízení zasvěcovali. Těch pádů bylo nespočet i bujarého smíchu. A válečný prach spláchli tehdy i dobrým pardubickým mokem. Jedno parné odpoledne nás děti naložili na nákladní vojenský automobil a jelo se do pardubického pivovaru. Po návratu se na dvoře hektolitrový sud narazil s pomocí sekery a do přistavených esšálků a jiných nádob stříkal pěnivý mok. Ani my děti jsme nepřišly zkrátka. Pak přišel den poslední, den loučení, který byl asi největší úlevou pro mou matku, které jim po celou dobu pobytu vařila, prala a všestranně se starala jako nějaká „markytánka“. Byť to nebylo tak docela z její svobodné vůle. Sotva jejich vojenské vozidlo zmizelo v oblacích prachu dýmu, nechala se naše paní domácí slyšet se svým uštěpačným proslovem: „Divím se vám, paní, že jste si takovou svoloč pustila do bytu“. I tací je vítali se šeříky, byť jen k prahu vlastního domu.

Po roce 48 stává se tato takyvlastenka renegátem jedné strany, aby vstoupila do KSČ, SČSP a Červeného kříže.

Po odjezdu těchto soldátů jsme ještě nakrátko ubytovávali jednoho důstojníka. Byl to původně kantor, člověk erudovaný, inteligentní, který hovořil i částečně německy a o věcech důvěrných, které již tehdy k nám prosakovaly o zemi „Kde včera již znamená zítra“. S naší rodinou se zakrátko spřátelil. Moje matka mu pomohla s nákupem prádla pro jeho ženu, která na něho čekala celou válku. Nikdy jsme již o něm neslyšeli, třebaže slíbil, že napíše. Toto je naše vzpomínka na rudoarmějce z konce II. světové války.

Když o 23 let později přišli k nám do vlasti jejich následovníci, byli jsme od podobného vítání ušetřeni.

O toto se možná s mnohem větší horlivostí postarali jiní…