Adolf Švadlenka a paraskupina SILVER A - 2. část

Avšak na přelomu roku byl tehdy jeden náročný a neodkladný úkol. Musel řešit dovoz shozeného materiálu od Senic u Poděbrad do nových úkrytů, Bartoš s Potůčkem se cestou z místa seskoku do Pardubic dostali do Hošťalovic u Heřmanova Městce. Zde bydlela rodina Kosteleckých (1), která byla v příbuzenském vztahu s učitelkou Věrou Junkovou (2), snoubenkou Alfréda Bartoše. Následující den 31. prosince odvezl oba František Kostelecký do Pardubic. Už 2. ledna 1942 se u Švadlenků v Mikulovicích sešli s Valčíkem, a tak celý výsadek byl pohromadě. Předtím se však musel řešit závažný problém, o němž už byla zmínka. Šlo o převoz materiálu od Poděbrad. S převozem byly značné potíže, a tak se do Poděbrad vlakem vypravili J. Valčík spolu s A. Švadlenkou a  J. Janáčkem. Do obce Senice (3) museli jít 8 kilometrů pěšky. Museli si zakoupit saně, aby mohli přepravit vysílačku a padák. Druhý padák a kombinézu parašutisté nenašli, protože ji našel jeden rolník a odevzdal na četnické stanici. Za uvedených okolností usoudili, že návrat s tímto nákladem vlakem by byl riskantní. Valčík s Janáčkem se vrátili tedy do Pardubic a A. Švadlenka zůstal u materiálu, který převezli do místního hostince. Museli za každou cenu obstarat auto. Za tučnou odměnu najali autodrožkáře Balcara. Kryli cestu tím, že šlo o převoz masa z černé porážky. Tak se podařilo vysílačku přepravit do Pardubic, kde byla nejdříve ukryta u Janáčků (4) a později u Valentů v Mikulovicích (5).

Zbývalo ještě dopravit do Pardubic padáky a přijímač. Tyto věci přivezl začátkem ledna František Hladěna spolu se Stanislavem Tycem (6). Posléze vyvstal úkol, kam vysílačku umístit a navázat tak spojení s Londýnem. První návrh předložili Valčíkovi A. Švadlenka spolu s Fr. Valentou. Jednalo s o rozestavěný domek ve stejné ulici v Mikulovicích, v níž Švadlenkovi bydleli. Ve výstavbě tehdy nikdo nepokračoval a stavba navíc byla k prodeji. Valčík dokonce uvažoval o koupi. Nakonec po rozvaze byl tento návrh odmítnut, svoji roli sehrála blízkost pardubického letiště. Další návrh podal Hladěna. Šlo o vesničku Čachnov nalézající se mezi Prosečí a Svratkou na Vysočině. Úkryt měl být na Frankově pile. S jejím majitelem se Hladěna znal. Tento návrh rovněž neprošel, svoji roli zde sehrála vzdálenost a špatná dopravní dostupnost, jestliže by se tam měly často dopravovat zprávy. Hledal i Bartoš, který zajel do Barchova za svým spolužákem Hladíkem (7). Avšak i zde v blízkosti statku bylo letiště a do obce často zajížděli Němci. Není tedy divu, že s návrhem nesouhlasili ani Švadlenka ani Valenta.

Konečně dostal Bartoš návrh na lom Hluboká v Dachově u Miřetic. Správcem tohoto lomu byl Jindřich Vaško a jeho nájemcem byl jeho bratr František Vaško bydlící v Pardubicích. S tímto Bartoš souhlasil. Tak se stalo, že dovezený materiál byl soustředěn v Dražkovicích u Stanislava Tyce a odtud pak 4. ledna 1942 přepraven na vyhlédnuté místo.

Adolf Švadlenka získal postupně pro tuto paraskupinu, který měla především zpravodajské poslání a úkoly, spolupracovníky. Sháněl zprávy, o něž ho parašutisté žádali. Aby je získal, musel podnikat dlouhé cesty po Vysočině, jel i na Valašsko a objížděl i známé Bohumila Laušmana. . V polovině ledna cestoval spolu s Fr. Valentou  dokonce do Smoliny u Valašských Klobouk. Vezl Valčíkův dopis jeho matce, která měla sjednat setkání s jeho bratrem Emilem. To se uskutečnilo v Brně. V této souvislosti je potřeba se zmínit  o tom, že jakkoliv byl Valčík statečným mužem, pak jeho matka, prostá venkovská žena, byla ještě statečnější a jistě by mohla být vzorem i všem dnešním ženám. Při tomto setkání, kdy syn se sešel s matkou, povzbuzovala jej v práci pro vlast. Mezi jiným mu řekla: „Děláš to dobře, hochu, děláš to pro národ a pro nás všechny. Raději obětuj život, ale zrádcem nebuď!“

Začátkem února odeslala vysílačka LIBUŠE šifrovanou zprávu, kde stálo mj. : „Adolf Švadlenka – adresa správná.“ Paraskupina SILVER A měla  pro zahraniční odboj velikou důležitost a navíc vypomáhala i dalším skupinám ve vlasti. Statečný Valach Josef Valčík vždy s velkou úctou  vyslovoval jména členů exilové vlády a s hlubokou úctou i jméno prezidenta Dr. Edvarda Beneše a jeho manželky Hany. V další depeši bylo: „Pro Švadlenku. Vedení zahraničního odboje Vám děkuje za Vaši obětavost a neohroženost.“

Bezesporu závažným úkolem bylo zásobování potravinami i textiliemi. Do zajišťování potravin zasvětil A. Švadlenka i svoji sestru Evu (8), která od ledna 1942 pracovala v odboji v místě bydliště. Pro potraviny jezdil i syn Adolf Švadlenka ml. na kole. Bylo to např. do mlýna Janderov u Chrudimě. I když byla zima a spousty sněhu, jezdil do Chrudimi a pak podél řeky Chrudimky. Silnice tehdy byly sjízdné, protože je protahovaly pluhy tažené koňmi. Zapojen byl i mlynář Zítko (9), s nímž se A. Švadlenka z nedalekých Blížněvic znal, když v době učení ho mistr Záleský do mlýna posílal. Sestra Eva potraviny zajišťovala tak, aby bylo možné si je vždy v neděli podle potřeby vyzvednout a odvézt. To byl úkol pro syna Adolfa. Podobně to bylo s textilem a prádlem. Parašutisté totiž byli vysazeni pouze v jednom prádle a oděvu a ostatní si museli postupně sami obstarávat. To bylo úkolem Jaroslava Dvořáka (10) z Doubravic. Pracoval v Explosii Semtín jako úředník a na starosti měl sklady. Zajišťoval spodní prádlo a boty, které bylo potřeba vyvézt z přísně střeženého podniku. Postup byl takový, že zboží bylo uloženo v kartonu, který se umístil na lokomotivu a vyvezl se do Rosic nad Labem. Tam ho J. Dvořák vyzvedl. Mladý Švadlenka čekal v určený den a dobu na odbočce u Doubravic, tedy mimo hlavní semtínskou vrátnici. Bylo to v sobotu či neděli, ale ve všední den pro věci musel zajet až po skončení vyučování ve škole v Pardubicích. Zboží pak přepravil na kole do Mikulovic a posléze bylo předáno potřebným.

Po heydrichiádě došlo k událostem, kdy německé policejní orgány prováděly rozsáhlá vyšetřování a mj. zradou parašutisty Čurdy docházelo postupně k odhalování sítě spolupracovníků. Tak se stalo, že dne 24. června 1942 byl A. Švadlenka zatčen přímo na pracovišti v Explosii Semtín. (Ten den došlo i  k ležácké tragédii). Popraven byl 2. července 1942 na Zámečku s desítkami svých přátel a spolupracovníků. To mělo pro rodinu závažné dopady. Začalo ponižování rodiny, lidé ji ignorovali a ze strachu se Švadlenkovým vyhýbali. V Mikulovicích i mladý Švadlenka ztratil některé kamarády. Gestapo začalo jezdit do bytu a jak paní, tak i děti byly svědky drancování. Např. jednou přijeli čtyři gestapáci a sdělili, že jdou zajišťovat majetek. Určili, že mladý Švadlenka bude sám po celou dobu přítomen soupisu. Musel vyndávat ze skříní otcovy věci na postel a byl neustále upozorňován na to, že při zatajení věcí si to s ním vyřídí. Celkem byli u Švadlenků třikrát.

Začal strach o přežití i strach těch, u nichž v domě bydleli. Nastaly dny nejistoty. Chystaly se balíčky pro případ, že by rodina byla odvlečena. Když byla dne 28. května 1942 vyvěšena vyhláška a na ní fotografie Josefa Valčíka, kterého mladý Švadlenka dobře znal, tak to na jeho psychiku působilo velice emotivně. V rodině se zpřísnilo mlčení a o ničem se před lidmi nehovořilo. Když chlapec jezdil do školy přes Dražkovice, pak tam hned u silnice tato vyhláška visela. Byly to události pro všechny v rodině přímo zdrcující s tím, zda někdo neoznámí či neudá nějaké další podrobnosti týkající se rodiny. Do Mikulovic jezdilo gestapo i ke starostovi Černému a statkáři Ročkovi a jistě se zde jednalo i o tom, co se může s Mikulovicemi stát. Starosta Černý byl členem Vlajky (11) a dá se předpokládat, že oba zapracovali zřejmě po zrušení stanného práva ku prospěchu obce.

Skončila válka. V rodné obci A. Švadlenky v Blížněvicích byl za hojné účasti občanů odhalen pomník a pamětní deska. Slavnosti a vzpomínkových akcí se zúčastnil ministr průmyslu Bohumil Laušman. V projevu hodnotil vlastenecký postoj a práci svého přítele A. Švadlenky. Byl pověřen vládou a panem prezidentem a předal rodině Československý válečný kříž 1939 in memoriam. Projev hodnotil i práci a oběti všech, kteří se postavili za války proti okupantům.

Je užitečné připomenout i další záležitosti. Už v roce 1939 začala sociální demokracie s odvážením písemností a věcí z Pardubic. Vozilo se to do Blížněvic, kde se budoval úkryt. V pohnutých dobách se písemnosti pálily. Existoval i osobní revolver A. Švadlenky. Gestapo hledalo písemností, zbraně ale nenašlo. Revolver byl konzervován a byl ukryt pod psí boudou u domu v Mikulovicích. Již vzpomenutá tatra 57 také přečkala válku. Byla zazděna v kuželníku v sekretariátu v Pardubicích.

Není možné aspoň stručně vylíčit osudy všech příbuzných zde připomínaného Josefa Valčíka. Tak např. Valčíkova sestra Terezie byla provdána za Jana Beňu. Jako ostatní příbuzní byli umučeni v Mauthausenu. Měli malé děti, a tak tříletý syn Miroslav (nar. 1. 7. 1939 ve Smolině) byl až do osvobození jako dítě v koncentračním táboře a podobně i jeho sestra Milada (nar. 1935). V roce 1945 Mirka do Mikulovic přivezl již vzpomínaný František Valenta. Byl adoptován rodinou Lukášovou v Mikulovicích, kde dosud žije. Jeho sestra Milada žije na Ostravsku. Osudy dalších dětí byly podobně neradostné. Nicméně roky ubíhaly a v roce 1951 se do rodiny Švadlenkových dostavili dva páni a formálně se přestavili. Jdou za jistou organizaci požádat o vrácení válečného kříže. Ten prý byl předán neoprávněně, neboť šlo o odboj buržoazní a kříž navíc předal B. Laušman. Tehdy už A. Švadlenka byl plnoletý a žádost odmítl, takže vyznamenání zůstalo v rodině. Vyznamenání měl i František Valenta, ale u něho „pánové“ nebyli…

Tolik vzpomínka na vlastence a odbojového pracovníka Adolfa Švadlenku st. z Mikulovic.

 Poznámky:

1)     Kosteleckých Miloslav a Věra, spolupracovníci paraskupiny SILVER A z Hošťalovic u Heřmanova Městce. U nich se Bartoš s Potůčkem zastavili cestou z Poděbrad po seskoku. Bylo to 29. prosince 1941. Rodina Kosteleckých byla evangelická a byla v příbuzenském vztahu k Bartošově snoubence Věře Junkové. Díky nim byl navázán kontakt na evangelického faráře Františka Dobiáše v Semtěši, když sháněli potřebné doklady. U Kosteleckých tehdy nocovali.

2)     Junková Věra (1917 – 1942), učitelka, bytem ve Studánce, spolupracovnice parašutistů. Popravena na Zámečku.

3)     Senice u Poděbrad – severovýchodně od města asi 8 km. Události roku 1941 připomíná pomník v obci.

4)     Janáček Josef, učitel, bydlel v Havlíčkově ul. č. 1842, spolupracovník parašutistů.

5)     Valenta František, bývalý vojenský radiotechnik, bydlel v Mikulovicích a spolupracoval s parašutisty. Při zatčení dne 27. června 1942 se pokusil o sebevraždu a podřezal si hrdlo. V nemocnici byl zachráněn prim. Dr. Horáčkem. Začal předstírat duševní chorobu a přežil válku v ústavu.

6)     Dne 3. října 2002 vypověděl Jiří Tyc (nar. 1933), syn Stanislava Tyce z Dražkovic, že jako devítiletý chlapec jel s otcem a Fr. Hladěnou do Senice autem. Byl to bezesporu odvážný čin, ale na druhou stranu přítomnost malého chlapce činila přítomnost mužů v malé obci každopádně nenápadnou. Manželka Anna Tycová (v době sdělení jí bylo 93 let) to však muži vyčítala. Jiří Tyc vzpomínal, že si tehdy při čekání nechali u nějakého automechanika ve stodole přetěsnit hlavu motoru, čemuž se jako kluk divil, když otec byl automechanikem.

7)     Pan Hladík – majitel statku v Barchově, Bartošův spolužák.

8)     Švadlenková Eva, provdaná Jirátková (*10. 11. 1916), sestra A. Švadlenky, žila v Bližněvicích v rodinném domku čp. 43.

9)     Zítko František, mlynář z Chroustovic u Hrochova Týnce. Mimo potravin bylo v mlýně zajištěno i případné ubytování.

10)    Dvořák Jaroslav (*1907), úředník a vedoucí skladu Explosia v Semtíně. Bydlel v Doubravicích. Poskytoval nejen důležité informace o tomto válečně důležitém závodě, ale zajišťoval pro parašutisty textilie a spodní prádlo. Zatčen byl 24. 6. 1942 a popraven na Zámečku 2. 7. 1942.

11)    Vlajka – česká fašistická organizace. Po Mnichovu se tato bezvýznamná organizace zaktivovala a požadovala okamžitou a totální fašizaci země. Za okupace působila dál a hrála negativní roli. Nebudila důvěru ani u okupantů, takže ti jí pozastavili činnost a vedoucí funkcionáře internovali v koncentračním táboře. Po válce byli tito lidé souzení čsl. soudem.

Poznámkami opatřil Dr. Miroslav Vostatek