Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

JUDr. Jaroslav Tomášek (* 10. 5. 1922, + 24. 7. 1961)

obrázek k článku Jaroslav Tomášek se stal naším spolužákem teprve v září 1939, tedy v septimě. Na Státní reálné gymnasium přišel z Brna, když byl jeho otec, plukovník čs. armády, přeložen do Pardubic. Se svými novými spolužáky se rychle sžil a brzo získal kamarádskou přezdívku ?Charlie? ? asi proto, že jsme v něm tehdy tušili snad budoucího diplomata či podobně angažovaného člověka.

Proto je na našem druhém – kresleném – maturitním tablu, jež bylo v roce 1941 v Pardubicích vystaveno spolu s naším tablem oficiálním, zobrazen jako elegantní diplomat s monoklem a cylindrem.

 

O Tomáškově sympatickém charakteru a důvěryhodnosti svědčí z té doby skutečnost, že jsme si ho v oktávě vedle Matějčka a Pinskera zvolili za třetího člena třídní samosprávy.

 

Po válce vystudoval práva na Právnické fakultě University Karlovy v Praze. Po studiích žil v Pardubicích a zúčastnil se našeho prvního maturitního sjezdu 26. května 1951 (po 10 letech), jenž byl, žel, posledním sjezdem s jeho účastí. Druhý náš maturitní sjezd se totiž konal až po dalších 10 letech v květnu 1961, tedy v době Tomáškova věznění.

 

Z doby mezi roky 1951 a 1961 jsme o svém spolužáku Tomáškovi neměli téměř vůbec žádných zpráv, neboť jsme neznali nikoho z okruhu jeho tehdejších spolupracovníků a přátel a o jeho smrti jsme se dozvěděli až mnohem později. Tomáškův nešťastný životní příběh a okolnosti i přesné datum jeho úmrtí zůstaly nám – jeho spolužákům – utajeny až do ledna 1991.

 

Tehdy jsme totiž písemně požádali Okresní soud v Pardubicích a poté i Ministerstvo spravedlnosti České republiky o informace vztahující se k Tomáškovu trestnímu stíhání, odsouzení, věznění a posléze úmrtí. Odpověď Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 31. ledna 1991 zde otiskujeme v úplném znění.

 

Ve sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR byla pro nás překvapivou novinkou zmínka o Tomáškově snoubence. Pokusili jsme se ji vypátrat, abychom jí mohli vyjádřit  svou úctu a vděčnost a s jejím přispěním uctít vhodným způsobem památku našeho milého spolužáka.

 

Díky laskavému pochopení a vstřícnosti tří čtenářů Zpráv Klubu přátel Pardubicka, pana PhDr. Vlastimila Šebka, paní Mgr. Sylvy Tůmové a paní Blanky Balabánové (všichni z Pardubic), se podařilo shromáždit několik informací o Tomáškově snoubence.

 

Byla jí slečna Eva Cibulková. Bydlela se svými rodiči v Nerudově ulici v Pardubicích, studovala na Státním reálném gymnasiu a studium ukončila zkouškou dospělosti v roce 1953. Po maturitě byla zaměstnána ve Státní bance v Pardubicích. V průběhu Tomáškova věznění udržovala jeho byt v Pardubicích, platila zaň nájemné, svému snoubenci posílala do vězení balíčky a navštěvovala  ho. Byla to ona, jež požádala Okresní soud v Jičíně o přerušení, resp. upuštění od výkonu trestu odnětí svobody pro svého snoubence.

 

Po Tomáškově smrti žila slečna Cibulková už jen se svou matkou. Koncem sedmdesátých  let odmítala nabídku k sňatku cític se zavázána věrností k zesnulému snoubenci a po úmrtí své matky se přestěhovala do Prahy, kde pracovala ve Státní bance. Zdeptána krutou nepřízní osudu dobrovolně ukončila svůj nešťastný život sebevraždou pravděpodobně v období 1986 až 1988.

 

Vzpomínka na Čárlyho Tomáška

 

Říkali jsme mu Čárly, protože se chtěl jednou stát diplomatem, a proto se snažil i svým zevnějškem napodobit opravdového elegantního anglického dandyho: přiléhavý zimník, klobouk podle vzoru Honzy Masaryka nonšalantně ohnutý do strany, na tváři vždy úsměv napůl ironický, napůl šibalský, zkrátka idol děvčat z pardubického korza. Ale udivilo nás, když jsme časem poznali i tu skrytou stránku jeho povahy.

 

Byl to totiž právě on, kdo byl nejčastějším iniciátorem různých neplech, které jsme za protektorátu prováděli Němcům. Jednu trochu veselejší historku z té doby pro Čárlyho charakteristickou bych tu rád připomněl.

 

Čárlyho hrozně zlobilo, když Němci na Smetanově náměstí před hotelem Grand postavili ohromnou německou orlici vysokou jako třípatrový dům. Bylo na ní napsáno: Spendet auf deutsches rotes Kreuz. Samozřejmě že jim nestálo za to přeložit to do češtiny: Věnujte na německý Červený kříž.

 

„Hoši, s tím bychom měli něco provést, taková ostuda uprostřed našeho českého města“, rozohňoval se Čárly. Ale co provést?

 

A tak jsme při zatemnění šli prozkoumat, zda by to nešlo zapálit anebo pod tím monstrem odpálit bombu, kterých jsme nakradli dostatek. Jenže se ukázalo, že to nejde. Celý podstavec do výše tří metrů byl totiž vyplněn velkými dlažebními kostkami.

 

„Nedá se nic dělat“, pravil Čárly, „tak jim to aspoň zhanobíme, něčím to natřeme, něco tam napíšeme, nakreslíme. Ty, Cerade, máš takové básnické střívko, něco stvoř. Ale něco lidového, třeba i trochu přirostlého, aby to chytlo obyčejné lidi, ne žádné ódy na platónské ideje, jak by to asi zbásnil Zlaťák.“

 

Já jsem tenkrát  v Explosii Semtín míchal dělostřelecký prach, pracoval tam se mnou Honza, bývalý boxer, který často politickou situaci hodnotil slovy: „Už to jde s Němci s kopce, už se jim stahujou prdele“. Těch jeho slov jsem využil a stvořil jsem verš: Vesele, nám je vesele, Němcům se stahujou prdele. Čárly byl s mým nápadem nadšen, a tak jsme se pustili do příprav zhanobení pomníku. Doma jsem rozmíchal vápno a přidal do něho šmolku, která se tehdy používala k modření prádla.

 

Při zatemnění jsme vyrazili všichni čtyři k pomníku. Jako nejdelší jsem byl určen k provedení nápisu. Čárly mě podpíral, abych nespadl, Vladivoj a Jára Pokorný hlídkovali. Na náměstí bylo tma jako v pytli, nikde ani živáčka, dokonce ani před vojenským velitelstvím, které se nacházelo v přízemní místnosti Grandu, asi dvacet metrů od pomníku, kupodivu žádná stráž nestála. A tak, když na Čárlyho doporučení jsem dokončil nápis a nic se nedělo, namaloval jsem nad něj ještě srp a kladivo, Němcům na vztek. A jak jsme byli rozkuráženi, napsali jsme ten verš ještě na budovu Oberlandrátu, kde rovněž sídlilo gestapo.

 

Nebudu popisovat,  jaký rozruch kolem toho nastal druhý den a jak hned četa dělníků musela naše výtvory likvidovat. Zmíním se pouze o jedné maličkosti, typické pro tehdejší dobu. Nežli jsme se dali do hanobení pomníku, navrhl Čárly, že bychom měli zkusit, bude – li ta barva dost vidět. A tak jsme to zkusili na omítce domu u Zelené brány, kde jsme zrovna stáli. Bohužel, nenapadlo nás, jaký to bude mít následek. Gestapáci totiž byli strašně rozzuření, že nemohou najít pachatele, a tak přišli na nemožně pitomý nápad, že pachateli jsou obyvatelé domu, kde našli zkoušku barvy, a všechny je zatkli. Naštěstí se jim nic nestalo, všichni z toho vyvázli.

 

Pokusil jsem se touto příhodou vylíčit Čárlyho tak, jak ho málokdo znal. Byl to hoch čestný, statečný, opravdový vlastenec. Proto tím víc mě bolí, že po válce předčasně zemřel v komunistickém vězení.

 

CB

 


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem