O JEDNOM UŽ TÉMĚŘ ZAPOMENUTÉM HUDEBNÍM SOUBORU, JENŽ MĚL PARDUBICE VE SVÉM NÁZVU

Jak vůbec tak neobvyklé těleso vzniklo?

Prvotní musí být myšlenka, která se zrodí třeba v pouhé vteřině. To se mi přihodilo 14. 12. 1948, kdy jsem odpoledne složil zkoušku z organické chemie a večer vyslechl koncert souboru „Pro arte antiqua“. Na pódiu sedělo pět členů Čes. filharmonie a hráli na nástroje, které jsem znal pouze z obrázků. Byl jsem u vytržení nad jemným zvukem a půvabným vzhledem těchto nástrojů a předsevzal jsem si: chemie budiž mou obživou a tato hudba mou radostí. To se také vyplnilo.

Mezi nápadem a skutkem tedy uplynulo dvacet let, což je nezvykle dlouhá doba. Předpokládám však, že jsi nezahálel….

Zahálet nebylo možné. Byla práce v orchestru a v kvartetu, oženil jsem se, narodily se dvě děti atd. Nesmím opomenout skvělou povahu své ženy, která mou přebujelou hudební aktivitu tolerovala a ještě se mnou často doma muzicírovala. Během těch dvaceti let se mi podařilo získat některé nástroje a poznat mnoho z hudby 14. – 17. století. Naše rádio bylo trvale naladěno na Vídeň, odkud se tato hudba ozývala pravidelně.

Pro každý soubor bývá jeho první vystoupení zvláště památné, vzpomínáš si ještě na Vaši premiéru?

Na jaře 1968 se připravovalo slavnostní otevření zrestaurovaného hradu Pecka a mělo zde vystoupit Pardubické kvarteto. Pořadatel však žádal hudbu, která by evokovala dobu Kryštofa Haranta z Polžic. Chopil jsem se příležitosti a nabídl, že takovou hudbu obstarám. Rychle jsme sestavili trio ve složení Jan Kolář (zobcová flétna), Dr. Radovan Ryska (kytara) a já (viola da gamba). Ještě jsem musel vymyslet název, šťastně jsme to 2. června 1968 odehráli a soubor byl na světě. Vydržel plných dvacet let.

Vzniklo tedy nové pardubické hudební těleso, aniž by se o tom v Pardubicích vědělo….

Mezi muzikanty se nic neutají a tak jsme vzbuzovali jistou zvědavost veřejnosti. Mnoho jsme ještě neuměli a už nás nahrál královéhradecký rozhlas a byli jsme pozváni na Festival amatérských souborů do Kroměříže v r. 1969. Zde jsme hráli v nádherném zámeckém sále, ale radost nám kazily mikrofony, neboť koncerty byly nahrávány Čsl. rozhlasem. Bezděčně jsme vyslechl rozhovor rozhlasových techniků, kteří konstatovali, že „ti Pardubáci se vysílat mohou“. Taková kritika nás povzbudila.

Své CMP jste pravidelně označovali jako soubor historických nástrojů. Které nástroje lze vlastně pokládat za „historické“?

Míní se tím nástroje typické pro hudbu 16. století, které později vymizely z praxe, protože nevyhovovaly prudkému rozvoji hudby v období baroka. Dnes se k ním opět vracíme, vyrábíme jejich věrné repliky a obdivujeme jejich zvukovou barevnost. Náš instrumentář obsahoval zobcové flétny, violy da gamba, violu d´ amour, cembalo a loutnu.

Dodejme, že dalším nástrojem byl lidský hlas. Na Vašich programech čteme též např. jméno pardubické pěvkyně Jany Hamplové…

Paní Jana s námi absolvovala řadu důležitých koncertů, např. koncert k 10. výročí souboru. Musím se však zmínit ještě o dvou sopranistkách. Nejprve to byla paní Ludmila Stejskalová, kterou později vystřídala její dcera. Ta mezi nás přišla jako kamarádka mých dětí a před našima očima vyrůstala jako ideální interpretka staré hudby. Pod jménem Ludmila Vernerová je dnes známa jako členka Státní opery a vyniká též v oblasti hudby duchovní. Na své začátky v našem CMP vzpomíná vždy s láskou a vděčností.

O CMP se hovořilo jako o rodinném podniku Moravcových. Jak k tomu došlo?

Mým prvotním záměrem nebyl soubor rodinný, neboť naše děti byly ještě malé. Již od počátku jsme se snažil, aby počet členů vzrostl alespoň na pět, a to s ohledem na budoucí repertoár. Nikdo z mých mnoha hudebních přátel se však nedal natrvalo zlákat a ani se tomu dnes nedivím. Jako první projevila odvahu moje žena Darja. Zapadla mezi nás dobře a ani neprotestovala, aby se zkoušky konaly u nás doma. A tím vše začalo. Děti vyrůstaly, učily se hudbě a se zájmem nás poslouchaly. Stávalo se, že některý člen nemohl přijít na zkoušku a na jeho místo nastoupilo dítě. Byla to pro ně silná motivace, že dcera Darja i syn Jan se nyní v 21. století snaží našim vnukům vytvořit podobné prostředí.

Měl bys ještě pohovořit o dalších členech CMP! Kolik jich vlastně bylo?

Během dvacetileté činnosti přirozeně dochází k fluktuaci hráčů. Odhlédneme-li od krátkodobých výpomocí, dospějeme k počtu téměř 20 členů. Omlouvám se jim, že zde nemohu uvést jména všech. Od jiných komorních souborů jsme se lišili tím, že se mezi námi nevyskytoval žádný učitel hudby a že jsme byli převážně technici.

Existence Vašeho CMP zapadá přesně do tzv. „období normalizace“. Projevila se tato okolnost také v životě souboru?

Projevila, a hned dvěma způsoby. V roce 1973 jsme vykonali tzv. „kvalifikační přehrávku“ pro koncertní agenturu v Hradci Králové a stali se souborem poloprofesionálním s právem na honorář. Toho jsme však využívali jen zřídka. Za dva roky jsme byli onou agenturou upozorněni, že máme mezi sebou dva velezrádce, kteří byli vyloučeni z KSČ a proto nesmějí s námi hrát. Na můj návrh, že budou tedy hrát zadarmo, reagovala jakási horlivá soudružka Krulichová slovy: „Pokud by se tak stalo, zakážeme vám činnost!“ Proto jsme se s touto agenturou rozešli a začali existovat jako soubor lidových hudebníků. Normalizace však měla i opačnou stránku. Posluchači se nám často svěřovali, že naše koncerty jsou pro ně únikem z šedivé beznaděje. Naše popularita tím vlastně stoupala.

Řekl jsi, že jste se stali souborem lidových hudebníků. Do té branže patřily přece taneční kapely. Renesanční hudba a jazz, jde to dohromady?

Taneční hudbu, byť značně starou, jsme hrávali. Důležitější však je, že každá kapela musela mít svého „zřizovatele“, který na sebe přebíral určité materiální, právní a politické závazky. My jsme se uchýlili pod ochranná křídla závodního klubu Tesla, jehož činovníci neměli tak ohnuté hřbety, jako výše zmíněná paní. Vzpomínám vděčně na dva z nich, byli to P. Denke a K. Vinař, kteří uměli řešit dobové problémy s humorným nadhledem. Zjednodušila se i naše administrativa, jednání se „zákazníky“ se vedla přímo.

Kdo býval Vaším hlavním „zákazníkem“?

Nepochybně Krajské památkové středisko, které nás objednávalo na řadu koncertů ve východočeských zámcích. To bývaly pro nás jedinečné estetické zážitky. Tam také vznikla myšlenka, aby dobová hudba zněla též při běžných prohlídkách některých zámků. Tak se stalo, že jsme v letech 1978 – 1987 tvořili hudební kulisu ve státním zámku v Doudlebách n. Orl., a to vždy po několik letních sobot a nedělí. Pro každou skupinu turistů jsme zahráli malý koncert se stručným průvodním slovem. Posluchači nás přijímali vděčně, ještě po letech se k nám mnozí z nich hlásili a vzpomínali.

Došlo též ke spolupráci s Klubem přátel Pardubicka?

Bylo to několik drobných vystoupení a jeden koncert vskutku representační. Předsedkyně pražské pobočky KPP paní Dr.  Marie Svobodová nás pozvala do Prahy, kde jsme hráli 22. října 1977 v Janáčkově síni před početným a elitním obecenstvem. Zde jsme se seznámili se skladatelem Janem Hanušem, jehož „Malé meditace na staročeské chorály“ patřily k našim nejoblíbenějším skladbám. Jednu z nich pro nás dokonce ochotně přepracoval tak, aby si zde zahrálo všech osm členů CMP. Navíc jsme si vysloužili velmi kladnou recensi v „Hudebních rozhledech“.

Můžeš dnes s odstupem stručně zhodnotit celou 20letou existenci a práci CMP?

Vidím zde dva poločasy. Během prvého jsme budovali instrumentář a notový archiv, hledali hráče a sbírali zkušenosti. Toto slovo slyším ale nerad, protože většina mých zkušeností pramení z chyb, kterých jsme se dopustili a těch bylo hodně. Druhý poločas přinesl stav téměř stabilizovaný, přízeň publika a zároveň jistou rutinu, která může být i nebezpečná. Nechme ale promluvit čísla. Celkem jsme absolvovali 215 vystoupení, z toho 59 koncertů samostatných, 58 výstupů při různých vernisážích a zbytek tvoří drobná, příležitostná vystoupení. Kromě toho jsme strávili plných 120 dní na zámku v Doudlebách n. Orl. a zde  odehráli téměř 900 minikoncertů před 25 tisíci posluchači. Na repertoáru jsme měli přes sto skladeb z období renesance a baroka.

A poslední otázka, stýská se Ti dnes po pardubickém Collegiu?

Na to nemám čas. Od roku 1987 žiji v Chrudimi a zde jsem založil soubor Consort, který je pokračováním CMP. To už je ale jiná kapitola…

Za rozhovor poděkoval Ivan Ladýř