Čtyřicáté výročí úmrtí pana ředitele Antonína Ullricha

V kostele to byl pan farář P. Rudolf Doležal. O této výrazné osobnosti, o jeho nejen kněžské činnosti, ale také o všestranném společenském působení jsem se již ve Zprávách v r. 1995 zmiňoval. Byl vynikající zpěvák – barytonista, hrál na klavír, varhany, byl zakladatelem loutkářského kroužku, sám si loutky i vyráběl. Byl přítelem rodu Matěje Kopeckého ml., režíroval divadelní hry. Hluboké přátelství ho vázalo k osobě pana Antonína Ullricha. Byly to dvě postavy spřízněné hlavně láskou k hudbě.

O osobnosti pana ředitele Antonína Ullricha  a o jeho výchovné hudební činnosti u nás podrobněji:

Pan Antonín Ullrich se narodil 6. října 1874 v Dašicích. V letech 1888 – 94 studoval na instrumentálním oddělení Hudební konzervatoře v Praze. Po absolutoriu nastoupil na vojenskou službu v Bosně-Hercegovině u hudby. Po skončení prezentační služby byl jmenován městským kapelníkem v Kotoru v Dalmácii, působil jako korepetitor u Královského dvorního  divadla v Bělehradě. Jako sbormistr u zpěvácké družiny „Stankoviči“ uplatňoval své dirigentské znalosti a nadání. V Srbsku těžce onemocněl a vrátil se domů do Dašic. Na radu a přímluvu svého strýce Františka Schillera, řídícího učitele sezemické školy, se stal varhaníkem v kostele v Sezemicích.

Roku 1903 byl jmenován městským kapelníkem. A to byl počátek jeho úspěšné výchovné činnosti na poli múzickém, šťastný pro celý kraj. Rok nato dal dohromady kapelu, do níž vstoupili bývalí vojenští hudebníci a pak další, které si postupně vychovával. Využil svých dirigentských zkušeností z Bělehradu a v roce 1906 se podílel na založení zpěváckého sboru „Bendl“, jehož dlouholetým sbormistrem se stal. Spolek měl až 75 členů. Ještě před 1. světovou válkou řídil dvanáctičlenný hudební kroužek zpěváckého spolku „Bendl“. Po válce se jeho aktivita zvýšila a z malého domku č. 21 na Tyršově (dnes Malém) náměstí se denně ozývaly kouzelné, a často i méně libé tóny hudebních nástrojů žáků pana ředitele Ullricha. I já jsem mezi ně patřil. Na tehdejší dobu to byla vlastně Lidová škola umění za řízení- vedení jedné osoby. Ve dne pan ředitel vyučoval a večer se zkoušelo. Třeba na nějakou hudební akademii, nacvičovaly se veselé kuplety apod. Obzvláště před Mikulášem, Silvestrem. Připravovaly se i památné operety, např. Perly panny Serafinky, Tulák, Dům u tří děvčátek, které se pak hrávaly v přírodě před vyprodaným hledištěm, i několikrát na sokolském nebo sportovním hřišti.

Jako varhaník řídil početný chrámový sbor a malý orchestr. Nácviku půlnočních věnoval obzvláště značnou pozornost. Byla zpívána i slavná mše Jana Jakuba Ryby. Vzpomínám na jednu předvánoční zkoušku. Zadní prostor kůru zaplnil sedmi až desetičlenný orchestr – převládaly smyčce. Kolem varhan zpěváci, vpravo ženský sbor, vlevo muži, za varhanami seděl pan ředitel. Tehdy v jedné zadní části kůru „šlapala“ měchy Božena Horáková, osobnost rozumu poněkud mdlého, ale dobračka. Zkouška se chýlila k závěru. Vše klapalo. Varhany – orchestr – zpěváci. Prostě koncert a pan ředitel jen pokyvoval uspokojením hlavou. Údery trianglu oznamovaly půlnoc, pan ředitel vytáhl i pozitiv, aby mohlo zaznít fortissimo. „Narodil se nám v této době…“ a varhany jen kvikly…a my zpěváci zaslechli jen hlasitý šepot: „Boženo!“ Božena Horáková zaujatá nádherou zvuků houslí zapomněla „šlapat“. Trhlo jí to tělem a honem začala měchy plnit. Varhany spustily a s nimi orchestr a sbor. Před vlastní půlnoční poklepal pan ředitel Božence po ramenou a jen připomněl: „Nezapomeň!“

Rádi jsme chodili do kina v dobách němého filmu. A i tady pod plátnem seděl u klavíru pan ředitel Ullrich zpravidla ještě s jedním houslistou a svou hrou podmalovával děj promítaného filmu. V době plesů mnozí členové Ullrichovy kapely velmi často vyhrávali k tanci i za osobního řízení pana ředitele. Celá Ullrichova dechovka, která se rozrostla až na 30 členů, často koncertovala na místním náměstí.

Bylo to před čtyřiceti lety, 2. července 1963, kdy nás pan ředitel navždy opustil.

A jak jsem začal, tak i končím. Hudebnost národa a výchova k ní závisí i dnes na lidech typu pana ředitele Ullricha, na něž dodnes vzpomínáme s úctou a vděčností.