MIKULÁŠ ALEŠ A PARDUBICE

Zelená brána, zbytek městského opevnění z první poloviny 16. století, se znovu opravovala v letech 1902 – 1903. Již před zahájením restauračních prací vznikl v pardubické veřejnosti návrh, vzešlý patrně z iniciativy členů Musejního spolku, aby plocha nad západním vjezdem byla vyzdobena nějakým výjevem z historie města. Místní časopis „Osvěta lidu“ o tom psal: „Na západní stěnu Zelené brány, zející prázdnotou, chtěl namalovat Mikuláš Aleš velký obraz historický: Vilém z Pernštejna táhne do boje. Požadoval na náčrtek nepatrný obnos a byl by celý  obraz nestál více než 400 zl. Nevyskytl se nikdo, kdo by nabídku tu přijal. Jaká by to byla ozdoba pro Pardubice! Kdo ví, kolik staletí uplyne, než se nám narodí malíř tak národní a tak rázovitý, jako je Aleš. Dáváme tuto záležitost rozhodujícím činitelům na uváženou. Snad se vyskytne nějaký peněžní ústav, který ozdobu tu na svůj náklad opatří“) 7)

Celé akce a dalšího jednání se ujal pardubický Musejní spolek. Již ve výborové schůzi 14. srpna 1901 se usnesl, aby byl dotázán výbor umělecké výstavy z roku 1899, zda by byl ochoten z finančního přebytku výstavy tuto akci podpořiti. Zatím se ovšem uvažovalo o pernštýnském motivu výzdoby, protože se došlo k názoru, že fresková technika by příliš trpěla povětrnostními vlivy.

Zatím oznámil výbor umělecké výstavy, že podpoří akci částkou 200 K, bude-li proveden výjev o vzniku znaku města Pardubic, jak navrhl pan učitel Potěšil. Musejní spolek hned zahájil jednání s Alšem a sochařem Bohumilem Vlčkem. Tento odepsal dopisem z 21. července 1902, že je ochoten plastiku provést za 500 K a Aleš že za karton požaduje 200 zl. a žádal o podrobné údaje.

Zvláštní komitét Musejního spolku, který pečoval o veškeré práce týkající se opravy Zelené brány, zadal tedy Alšovi a Vlčkovi práci a podal oběma umělcům příslušné plánky a návrhy a v dohodě s městskou radou byly požádány o finanční příspěvky další místní ústavy.

Aleš zahájil hned práci na návrhu: jeho pardubičtí přátelé ho již koncem srpna 1902 pobízejí k dokončení obrazu dopisem, kde mimo jiné stojí: „Srdečný pozdrav obce starších král. města Pardubic, jež v nemalé necháváš prý nejistotě a dlouhém čekání na zprávu o vylíčení pádu Mediolánských. Dokud čas a nálada slouží, rádi by viděli všichni dobří přátelé města a to ještě roku letošního, na Zelené bráně městské onen pád Mediolána a vítězství dobrých hejtmanů českých v materiálu tvrdém vyvedený“8)

Aleš neméně vtipně odpověděl architektu B. Dvořákovi: „ Milý Božo, páni hejtmani prý hned na dřevo a zatím se zdá, že já zdřevěním sám. Prosím Tě, buď tak už laskavý, pobídni to – neníť člověk živ jen od foršusu, ale tady atd. atd.“ 9)

Brzy potom ale Aleš obraz poslal Musejnímu spolku: ten jej předložil ke schválení městské radě, která pověřila spolek dokončením akce s podmínkou, že obraz zůstane majetkem městského muzea. Mezi členy spolku panovalo ještě sice rozdílné mínění, jak má být Alšův návrh proveden. Brojilo se proti plastice, že prý Alšův obraz tím ztratí malířskou osobitost, ale nakonec z praktických zřetelů přece jen zvítězilo mínění, aby Vlček provedl nebarevnou plastiku. Přesto se ale práce dále zdržela průtahy zaviněnými městským stavebním úřadem 10).

Proto se k sochařské práci přikročilo až na jaře 1903; v květnu bylo Vlčkovi postaveno lešení a už v srpnu byl celý výjev nad vjezdem do Zelené brány od Zeleného předměstí dokončen. Místní časopis „Osvěta lidu“ o tom referoval: „ Alšův obraz provedený p. Vlčkem, byl již na bráně odhalen a není jediného občana kolemjdoucího, jehož by obraz ten neupoutal. Pardubice vykonaly k velkému mistru Alšovi svoji povinnost, a doufáme, že konati budou svoji povinnost také zdejší bohatí soukromníci“. Vyzývá je dále, aby kupovali díla předních českých umělců a podporovali je tak. Článek končí: „Za tím účelem vedli jsme také v listě našem mnohou tuhou šarvátku, aby umění zde přišlo poněkud ke cti, a zaznamenáváme s radostí, že obraz Alšův došel zde tak krásného provedení na místě tak významném“11).

O nové výzdobě brány bylo mnoho psáno v místním tisku; nechme promluvit činitele nad jiné povolaného, místního notáře, spisovatele JUDr. Josefa Štolbu. Časopis „Máj“ 12) otiskl jeho fejeton, kde kromě historie brány, píše o její umělecké výzdobě: „A průčelí věže této opatřeno bylo v nejnovější době péči obecního zastupitelstva velkým plastickým obrazem, jenž vyplňuje celý prostor mezi klenbou a okny a jest proveden podle náčrtku Mikuláše Alše sochařem Bohumilem Vlčkem a obemknut tímže zděným rámcem, jímž opatřeny jsou staré erby pánů z Pernštýna. Mohl by býti sice spor o to, hodí-li se obraz na předbraní, jež sloužíc jen výhradně účelům obhajovacím, nikdy podobné výzdoby nemívalo; mohl by být dále spor o to, neměl-li obraz, když již tam byl umístěn, po příkladě starých, plastickými výzdobami opatřených domů vyplniti celé průčelí až po hoření římsu bez jakéhokoliv zarámování a mohlo by se také dále uvažovati, neměl-li by obličej Ješkův jeviti většího pohnutí, v situaci takové i pro báječného hrdinu zajisté přirozeného. Poněvadž ale akademické spory o věci tyto nemají pro skutečnost žádné ceny více, třeba posuzovat věc tak jak jest. A tu arci upříti nelze, že obraz jest Alšem výborně navržen a Vlčkem v měřítku mnohonásobně zvětšeném mistrovsky proveden“.

Plastika představuje erbovní pověst o vzniku znaku půlkoně. Ješek z Pardubic, který se podle této pověsti zúčastnil s českým panovníkem Vladislavem II. tažení do Itálie r. 1158, vloudil se jednoho dne s několika druhy na výzvědy do Milána. Když prchali na koních z města branou ven, spustil strážce brány rychle železnou mříž a ta mu přepůlila koně za zády na dva kusy. Ješek prý vzal přední polovinu koně na ramena a donesl ji až do českého tábora, kde ji položil k nohám Vladislavovým. Za svůj udatný čin byl pasován na rytíře a obdržel do znaku přední půlku stříbrného koně v červeném štítě. Tento znak užívali od 14. stol. páni z Pardubic a město Pardubice od 16. stol.

Celý náklad této výzdoby hradila  městská rada částkou 1308,30 K za podpory Občanské záložny (200 K) a výboru umělecké výstavy (200 K). Alšův originál je dnes uložen v krajském museu v Pardubicích.

Poznámky:

7) Čís. 46 ze dne 8. 6. 1901.

8) „Samostatné směry“, čís. 39, ze dne 30. 8. 1902, str. 2.

9) Korespondenční Alšův lístek z 3. 9. 1902.

10) Viz „Osvěta lidu“, čís. 78, ze dne 1. 10. 1902.

11) Čís. 74, ze dne 29. 8. 1903, str. 3.

12) Roč. II., čís. 20, str. 315-316 (s dvěma ilustracemi).