Prof. Jaroslav Faktor NA PANA PROFESORA FAKTORA BUDEME VZPOMÍNAT S LÁSKOU A VDĚKEM

Tentokrát se mi vzpomínka na výborného člověka a významnou osobnost píše obzvláště smutně, když se vracím  k jeho  vyprávění,jak jsem je zaznamenala při  návštěvě počátkem října 1999, kdy jsem panu profesorovi, milovanému latináři naší třídy, přišla blahopřát k pětaosmdesátým narozeninám.

Profesor Jaroslav Faktor neměl nijak snadný život.Pocházel z devíti dětí, z malé vesničky Žimutice u Týna nad Vltavou a maminka mu zemřela, když mu bylo osm let. V slunných podzimních dnech, i v plískanicích a zimních závějích chodil denně do školy šest kilometrů.Po maturitě na klasickém gymnáziu v Českých Budějovicích byl přijat na Karlovu univerzitu v Praze, kde se věnoval zvláště klasické filologii, řečtině i latině a myšlenky antických filozofů a básníků jej pak provázely po celý život. Později dálkově studoval ještě němčinu, i tu zvládl tak dokonale, že  obtížná díla Goethova a Schillerova čítával v originále.Pilným a úspěšným posluchačem  byl na KU po čtyři roky, až do 17.listopadu 1939, kdy po demonstraci při pohřbu Jana Opletala Němci zatkli a popravili devět studentských předáků a 1200 vysokoškoláků odvlekli do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Jaroslav Faktor byl mezi nimi.Bylo zjevné, že manifestační rozloučení s Janem Opletalem bylo pouze záminkou k tomu,aby Němci mohli zavřít české vysoké školy.S pražskými vysokoškoláky byli totiž v Sachsenhausenu vězněni i posluchači  např.z Brna, kde se žádný Opletalův pohřeb nekonal.

Když Jaroslava Faktora 20.prosince 1940 z koncentráku pustili, zůstal v evidenci gestapa a byl nasazen na těžkou práci v žulových kamenolomech u Rožmitálu.Tam zůstal až do 13.května 1945, kdy s odchodem na západ spěchající Schörnerovy armády 2.světová válka po tvrdých bojích skončila i tady.

Po osvobození pokračoval Jaroslav Faktor ve  studiích na filozofické fakultě KU, úspěšně je dokončil a brzy nastoupil  dráhu středoškolského profesora. Na pardubickém gymnáziu ve Štefánikově ulici, na Smetanově náměstí a v dalších ústavech ve městě a okolí učil  latinu,němčinu,logiku, dějiny filozofie, zeměpis, ba i tělesnou výchovu, a to plných 42 let.

Měl Pardubice velmi rád. Pamatuji se,jak dojatě vzpomínal na svůj oblíbený park v Jiřinkách, kam vozíval dcerku Janu, když byla ještě v kočárku.  Znal to tam všude velmi dobře, do  Rotundy chodil na obědy, k Jezírku poslouchat hudbu a pobavit se  s mládeží, v Autopavilonu trénoval basketbal. Sport   miloval i jako divák, vyprávěl mi, co všechno s bratrem stihli v Pardubicích za jediný víkend, od fotbalu a basketu až po atletiku a  večer ještě hokej. Ani toto chladné prostředí mu nebylo nijak cizí, býval zde  se studenty při hodinách tělesné výchovy na ledě často už od pěti hodin ráno.

Prof. Faktor miloval hory a rád  tam jezdíval s žáky na třídní výlety i sám se aktivně zúčastňoval horolezeckých soustředění s náročnými výstupy.Nikdy se však nedozvěděl, proč jej organizátoři na ně  najednou přestali zvát. Jeho žena Zdena je o to poprosila, měla o svého muže příliš velký strach.

Smrt kmotřička  mu i tak zkřížila cestu hned několikrát, už v koncentračním táboře či v krutých bojích s ustupujícími Němci v roce 1945 při  náročných horolezeckých výstupech nebo když blesk uhodil přímo do kabiny lanovky v Tatrách či v Praze pak do trolejbusu, kterým jel, nebo když se vlak se studenty cestujícími s ním do Tater srazil s jiným rychlíkem u Vrútek. Ale vždycky se zatím prof. Faktorovi podařilo se štěstím vyváznout.. Až letos podlehl zákeřnému viru.

Ve východních Čechách znají mnozí profesora Faktora spíš z jeho obětavé práce ve Svazu osvobozených politických vězňů, později Svazu bojovníků za svobodu. Hrdě mi ukazoval v kazetě pečlivě uložené řády a diplomy, jeden z roku 1947 za aktivní účast v protiněmeckém odboji ještě dokonce s podpisem prezidenta Dr. E. Beneše. Ale byl to především vynikající pedagog. Ani když v roce 1974 odcházel z gymnázia do důchodu, svou milovanou kantořinu neopustil. Učil ještě na  dalších školách v Pardubicích, v Chrudimi i v Hradci Králové.

Tolik jsem tenkrát počátkem října 1999 přála panu profesorovi k pětaosmdesátinám hodně zdraví, žel vydrželo mu ještě sotva pět let.Ovšem vzpomínka nás, jeho vděčných žákyň a žáků, dnes jak známých  osobností, tak i docela obyčejných lidí, tato vzpomínka na pana profesora Faktora vydrží jistě hodně dlouho, o tom jsem přesvědčena...