SKLADATELÉ NAŠEHO KRAJE

VÁCLAV JAN TOMÁŠEK (narozen r. 1774 ve Skutči, zemřel r. 1850 v Praze.) Narozen v početné tkalcovské rodině důkladnější hudební základy získal v Chrudimi a pak na piaristickém gymnáziu v Jihlavě. Odešel do Prahy, vystudoval práva, ale zcela se věnoval hudbě. Ač neměl speciální hudební vzdělání, svou pílí a nadáním se prakticky jako samouk vypracoval na vůdčí osobnost pražského hudebního života první poloviny XIX. století. Doživotně zabezpečen rentou od hraběte Buquoye, v jehož rodině vyučoval, mohl se plně věnovat organizační, pedagogické a skladatelské činnosti. Napsal mj. řadu klavírních skladeb, písní (na verše J. W. Goetha a Rukopis královédvorský), skládal chrámovou hudbu (Missu solemnis a dvě rekviem), operu Serafínu ad. Stal se přední mezinárodně uznávanou osobností, mezi jeho přátele patřili např. Haydn, Goethe, Beethoven, Wagner, Berlioz, Paganini aj.

FRANTIŠEK ŠKROUP (1801 v Osicích – 1862 v Rotterdamu) je v české hudbě nejvýraznějším představitelem doby předsmetanovské. Narodil se v učitelské muzikantské rodině. Po absolvování hradeckého gymnázia odešel do Prahy na práva, ale studia nedokončil. Ihned se zapojil do pražského hudebního života a rychle získal významné postavení. Ve svých dvaceti šesti letech se stal druhým dirigentem Stavovského divadla a o deset let později povýšil na kapelníka prvního. Spolu s přáteli uváděl na scénu díla v českém jazyce. Pilně komponoval, složil mj. tři české a sedm německých oper. Jeho „Dráteník“ je pokládán za první skutečně českou operu. Je zajímavé, že pražské Národní divadlo zařadilo do repertoáru v sezóně 2002 – 2003 jeho operu „Der Meergeuse“ (Mořský géz). Psal též scénickou hudbu a jeho nejproslulejší skladbou je naše národní hymna, součást Tylovy „Fidlovačky“. Tuto píseň Škroup také cituje v „Ouvertuře k otevření městského divadla v Chrudimi“. Má též zásluhy o sbírání a vydávání „Věnce ze zpěvů vlasteneckých…“ Po neshodách s vedením divadla odešel po třiceti letech kapelnické funkce do Holandska, kde zanedlouho zemřel.

JAN NEPOMUK ŠKROUP (1812 v Osicích – 1892 v Praze). Jan brzy kráčel po hudební dráze svého staršího, slavnějšího bratra Františka. I on záhy získal v pražském prostředí významné postavení. Stal se druhým dirigentem Stavovského divadla, kde pokračoval v úsilí o česká představení. Mimoto byl i kapelníkem kůru u Sv. Víta a ředitelem Žofínské akademie, což bylo sdružení pro pěstování hudby. Uplatňoval svůj organizační talent, ale nezapomínal na komponování. Složil větší počet chrámových děl a několik oper. Dodnes žije v našem povědomí píseň „Bývali Čechové“, sbor z jeho opery „Švédové v Praze“. Z církevní hudby si uchovala známost dodnes hraná a zpívaná papežská hymna. Francouzský skladatel H. Berlioz ve svém dopise z Prahy vysoce vyzvedl jeho muzikálnost.

BEDŘICH SMETANA (1824 v Litomyšli – 1884 v Praze). U tohoto zasloužilého zakladatele české národní hudby se zmiňme jen o hlavních bodech jeho života. Narodil se v rodině zámožného, nakonec však zchudlého sládka. V Plzni dokončil gymnázium a odešel do Prahy studovat kompozici u J. Proksche. Založil pedagogický hudební ústav, ale pronásledovala ho nepřízeň osudu. Zemřely mu tři z jeho čtyř dcer a manželka se vážně roznemohla. Odchází za lepší existencí do Švédska a vrací se až po pěti letech. Zatím ovdověl a znovu se oženil. V Praze se těžko prosazuje, až teprve po úspěchu „Braniborů v Čechách“ a zvláště „Prodané nevěsty“ se stává šéfdirigentem Prozatímního divadla. V roce 1874 zcela ohluchl a jeho stav se nezadržitelně  zhoršoval. Zemřel  v pražském ústavu pro duševně choré. Dílo, které zanechal, je skutečně bohaté: osm oper, díla vokální, kvartetní, klavírní a symfonická. Cyklus symfonických básní „Má vlast“ a své poslední tři opery (Hubička, Tajemství a Čertova stěna) komponoval už ve stavu úplné hluchoty. Svou hudbou, dirigentským umem i publikační činností vydatně přispěl do vlastenecké pokladnice emancipujícího se národa.

EDUARD NÁPRAVNÍK (1839 v Býšti – 1916 v Petrohradě). Jako mnoho našich hudebníků pocházel i on z kantorské rodiny. Do Prahy přišel na sklonku Škroupova působení. Studoval tu na varhanní škole a v Praze složil mnohá varhanní, houslová a písňová díla (na český text). V r. 1861 odešel do Ruska, které se mu stalo druhou vlastí. České kořeny se v jeho hudbě ztrácejí a Nápravník nejen v hudbě přejímá ruský způsob myšlení. Jako první dirigent carského Mariinského divadla postupně začal ovládat velkou část ruského hudebního dění. V celosvětové premiéře uváděl na scénu a sám dirigoval opery Čajkovského a  Rimského-Korsakova, dílům Musorgského a Borodina naopak moc nepřál. Je s podivem, jaké vážnosti a autority tento původem chudý učitelský synek z malé obce mezi Holicemi a Hradcem v carském prostředí dosáhl. Pokud jde o jeho vlastní tvorbu, zkomponoval celkem čtyři opery, z nichž prověrkou času prošla jediná jménem „Dubrovskij“, která se hrála i u nás a v Rusku se objevuje na repertoáru podnes. Mimoto složil ještě čtyři symfonie, několik předeher, koncertní a komorní díla, písně, sbory atd. I z nich se některé uváděly u nás. Se jménem Eduarda Franceviče (přijal po ruském způsobu i jméno otcovské) je úzce spojen vývoj ruské opery po stránce reprodukční a v Rusku se stále těší velké vážnosti.

BOHUSLAV MARTINŮ (1890 v Poličce – 1959 v Liestalu u Basileje). Od nejútlejšího věku měl rodné město a přilehlou krajinu jako na dlani. Díval se na ně z kostelní věže, kde jeho otec s celou rodinou a živností obýval skromný byt. Tento pohled z jeho srdce nikdy nezmizel, i když polovinu svého života strávil v cizině. Nadaného chlapce poslali nejdřív na pražskou konzervatoř studovat hru na housle, ale školu nedokončil, stejně jako studium skladby na mistrovské škole u J. Suka. R. 1923 dostal totiž stipendium do Paříže a tam už zůstal až do roku 1940, kdy před Němci uprchl do Spojených států. R. 1953 se vrátil do Evropy a střídavě žil ve Francii, Itálii a ve Švýcarsku, kde také zemřel s pověstí renomovaného skladatele. Na francouzském smutečním oznámení (manželka byla Francouzka) bylo pod jeho jménem prostě, ale výstižně uvedeno: compositeur tchéque. Byl po trojici Dvořák - Smetana – Janáček naším dalším skladatelem, který se ve světě trvale prosadil. Začínal jako stoupenec výbojné avantgardy, ale jeho styl se postupně oprošťoval a zařadil ho k nejvýznamnějším symfonikům. Zanechal bohaté dílo: 15 oper, 12 baletů, 6 symfonií, 27 instrumentálních koncertů a množství písní a kantát. Řada děl dokumentuje jeho horoucí vztah k vlasti. Po válce se chtěl vrátit a stát se profesorem skladby, což by prestiž našeho hudebního školství výrazně posílilo. Jednání ze strany státu se však neúnosně protahovala. Do vlasti a rodné Poličky se tak nakonec vrátily už jen skladatelovy ostatky.

JAROSLAV DOUBRAVA (1909 v Chrudimi – 1960 v Praze). Jméno tohoto skladatele do hudební veřejnosti neproniklo v takové míře, jak by si jeho hodnotné dílo zasloužilo. Vzniká tak dojem, jako by pracoval někde v ústraní a bez publicity, ačkoliv tomu tak zcela nebylo. Narodil se v kantorské rodině a učitelský osud byl předurčen i jemu. Maturoval na chrudimském učitelském ústavu a několik let v Chrudimi a Přelouči také učil. Hudba ho však  táhla jinam. Slušné základy, které získal na učitelském ústavu – vzpomeňme, že podmínkou přijetí tu byla hra na housle – rozšířil pilným soukromým studiem, zejména v letech 1931-37 u Otakara Jeremiáše. Po válce své znalosti uplatňoval v hudebním vysílání Čs. rozhlasu. A kromě toho samozřejmě komponoval. Byl pokládán za intelektuálního skladatele. Vytvořil cenná díla symfonická, komorní, vokální i díla hudebně dramatická (opery a balety Sen noci svatojánské, Křest sv. Vladimíra, Balada o lásce, Král Lávra, Don Quijote). Jeho poslední díla přinášela melodickou linii a pozoruhodnou instrumentaci poučenou u Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka i Sergeje Prokofjeva.

PETR EBEN (1929 v Žamberku). Ebenovo dospívání bylo vážně poznamenáno nacistickou perzekucí, které byl vystaven pro podíl židovské krve v jeho rodu. V hudební tvorbě se to mj. projevilo přejímáním lidových podnětů a zvýšeným zduchovněním hudebního cítění. Po maturitě v Českém Krumlově studoval na pražské Akademii múzických umění hru na klavír a skladbu. Neobyčejné nadání uspíšilo jeho uplatnění jako skladatele, pedagoga, klavíristy a varhaníka. Proslul i jako výborný improvizátor. Vyučoval na pražské filozofické fakultě, na Akademii a několik semestrů i na univerzitě v britském Leedsu. Všude byl oceňován jeho laskavý, ale vysoce odborný způsob výuky. Po sametové revoluci se stal na kratší dobu ředitelem Pražského jara, kde úspěšně využíval svých znalostí, známostí a jazykových schopností. Jeho dílo je početné a rozmanité. Obsahuje skladby orchestrální (např. Pražské nokturno), instrumentální koncerty (klavírní i varhanní), oratoria (Posvátná znamení), kantáty (Pocta Karlu IV.), balet (kletby a dobrořečení), varhanní cykly, komorní hudbu, skladby duchovní (čtyři mše), vokální i skladby pro děti. Poslední oblast, kam svým dílem dosud nezasáhl, naplnil církevní operou Jeremiáš na vlastní text podle S. Zweiga. Petr Eben je dobře obeznámen s nejnovějšími hudebními proudy, ale pokud jich užívá, nerezignuje na sdělnost. Jeho díla jsou známa a provozována i v zahraničí.

Osm výše uvedených nejzasloužilejších skladatelů doplňme ve zkratce ještě deseti jmény jejich krajanů. A začněme dvěma kantory: choceňským TOMÁŠEM  NORBERTEM KOUTNÍKEM (1698 – 1775) a českotřebovským MARTINEM BROULÍKEM (1751 – 1817). Oba mj. komponovali líbivé pastorely s českou melodikou. Snad pardubický rodák JAN KŘTITEL NERUDA (1739 – 1813) byl autorem poměrně početné hudby symfonické, komorní a chrámové. ALOIS HNILIČKA z Ústí n. O. působil v Chrudimi přes 30 let jako regenschori. Je autorem 216 skladeb, tj. nástrojových koncertů, komorní i symfonické hudby, kantát, opery atd. Žil 1826 – 1909. Další kantor ROMAN NEJEDLÝ (1844 – 1920) se učil na pražské varhanické škole a v Litomyšli se stal ředitelem kůru a sbormistrem. Složil několik sborů a zpěvohru Andulku. Vysokomýtský rodák MIROSLAV PONC (1902 – 1976) absolvoval studium skladby u J. Suka a vzdělával se i v cizině. Nebál se experimentovat. Stal se dirigentem činoherního orchestru Národního divadla. Psal díla instrumentální, orchestrální i vokální, často hudbu scénickou. LUBOR BÁRTA (1928 – 1972) se narodil v Lubné u Svitav. Studoval hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě v Praze. Při komponování vycházel od menších forem k hudbě instrumentální za orchestrálního doprovodu. Složil pozoruhodné symfonie a vokální díla. FRANTIŠEK KOVAŘÍČEK (1924 – 2003), rodák z Litětin u Pardubic, skládal díla pro sólové nástroje, pro komorní i velký orchestr, hudbu vokální i operní. Na konzervatoři i Akademii učil skladbě. Byl dlouholetým předsedou Hudební mládeže ČR. V sousedství v Horní Rovni se r. 1928 narodil MILOŠ VACEK.  Po absolvování  Akademie pilně skládal. Jádrem jeho tvorby jsou hudebně dramatické formy. Napsal řadu oper, muzikálů a baletů. Od 70. let se přiklonil k hudbě symfonické. Nebylo by správné opomenout významného autora skladeb pro dechové soubory. Je jím JINDŘICH PRAVEČEK z Výprachtic na Lanškrounsku, narozen 1909, absolvent mistrovské houslové školy na konzervatoři, známý vojenský dirigent. Pro dechovou hudbu napsal nebo upravil na sto padesát skladeb.

Ke všem těmto dosud uvedeným rodákům z Pardubického kraje by se dali přiřadit i skladatelé, kteří k našemu kraji mají vztah nepřímý či zprostředkovaný. Je to např. známá muzikantská rodina STAMICŮ, jejíž děd byl v Pardubicích jirchářem. Zajímavý FRANTIŠEK VLADISLAV HEK (Jiráskův F. L. Věk), který po sobě zanechal i dílo skladatelské, žil nejen v Dobrušce na Hradecku, ale i v Litomyšli a zemřel v Kyšperku (nynějším Letohradě). Lyrický JOSEF SUK rád jezdil do Pardubic, aby se tu mj. setkával se členy  „svého“ pěveckého spolku, který měl a dosud má v názvu skladatelovo jméno. VÍTĚZSLAV NOVÁK jako profesor konzervatoře se zamiloval do své žačky, dcery skutečského mlynáře, oženil se s ní a ve Skutči pak trávil hodně času při odpočinku i komponování. Ze současné doby lze  uvést přiklad skladatele JAROSLAVA KRČKA  z Prahy, toho času dirigenta Komorní filharmonie Pardubice.

Je pochopitelné, že tento už tak dost dlouhý výčet jmen, byť silně zredukovaný, vyvolá námitky, proč je právě uveden ten a naopak opominut onen. V tomto článku však mohlo jít jen o velmi hrubé orientační zmapování skladatelského potenciálu. Ale přesto může různým krajovým orgánům a institucím posloužit přinejmenším k připomenutí, ne-li k dalšímu zpracování. Např. dramaturgie Komorní filharmonie by mohla zvážit, zda by nebylo možné (záslužné by to bylo určitě) z naznačeného skladatelského fondu připravit koncert nebo dokonce malý cyklus, který pod názvem „Skladatelé našeho kraje“ (nebo poetičtějším „Hudba našeho kraje“) by mohl být provozován nejen např. při slavnostech pátého výročí vzniku Pardubického kraje. Řada zapomínaných jmen a děl by tak mohla být překvapivě oživena. A vše by mohlo být ještě zajímavější, kdyby se podařilo získat k vystoupení i spřízněné sólové interprety. Pardubická konzervatoř i divadlo by k tomu také mohly říci své, a právě tak i festival Smetanova Litomyšl. Skladatelské zázemí Pardubického kraje je hodnotné a bohaté, bylo by z čeho vybírat.