MUDr. Jan Hroch ? policejní lékař

MUDr. Jan Hroch byl rodákem z Pardubic, kde se narodil 18. 6. 1899. Ve městě pak chodil do školy a vystudoval i gymnázium. Za pozornost stojí jeho rodiče. Otec Jan byl odborným učitelem, hudebním pedagogem  a skladatelem, výborným houslistou i pianistou, sbormistrem i dirigentem smyčcového orchestru. Složil např. Výstavní písničku k již proslulé pardubické Výstavě tělesné výchově a sportu v roce 1931.

Jan Hroch byl v roce 1917 odveden na vojnu a v roce 1918 začal studovat Lékařskou fakultu v Praze, kterou ukončil v roce 1923. Při studium na gymnáziu i na Lékařské fakultě se musel částečně vydržovat kondicemi. Po promoci se zdokonalil v jazycích, když působil na klinikách v Německu a Francii. Pracoval i jako operační elév na II. chirurgické fakultě prof. Jedličky v Praze, dále na gynekologické klinice, na klinice pro choroby vnitřní a srdeční atd. V roce 1929 se uchytil v Teplicích jako železniční lékař a byl ve městě jediným českým lékařem. Posléze si otevřel soukromou ordinaci a zastával i jiné medicínské funkce v regionu. Konec nastal po okupaci českého pohraničí v roce 1938, kdy se s celou rodinou uchýlil do Pardubic.

V Pardubicích bydleli v 2. patře Anglobanky dnes (Komerční banka). Zde měli Hrochovi nejen byt, ale byla zde i ordinace MUDr. Jana Hrocha. V Pardubicích působil jako železniční a městský lékař, byl i lékařem policejním. Již v roce 1939 se zapojil do ilegální skupiny škpt. Vovse a Gregora. Během okupace zachránil a pomohl řadě lidí, kterým vykonstruoval anamnézy, jež byly tak dokonalé, že ani němečtí posudkoví lékaři je nedokázali vyvrátit. Sám pak měl za války žlučníkové potíže spojené s bolestmi. Neodvážil se podstoupit operaci, aby náhodou při narkóze něco nevyzradil.

Po válce se znovu vrátil do Teplic, kde medicínsky řešil obrovské zdravotnické problémy spojené s chorobami u 70 tisíc zavlečených osob. V roce 1948 pak i s epidemií obrny. Zasloužil se i o obnovení činnosti lázní v Teplicích, kupodivu řešil i problémy spojené s ochranou zřídel, které byly ohroženy těžbou hnědého uhlí. Jeho odborná  i odborně literární činnost byla rozsáhlá a vždy se v ní odrážela jeho odborná erudice a zkušenosti. Do poslední chvíle pracoval u dětských pacientů bez ohledu na svůj zdravotní stav. Zemřel v plné práci 11. 2. 1957 v pouhých 58 letech. Pohřben byl v Teplicích.

Tolik stručný životopis významného pardubického lékaře.

2. Vzpomínky na okupaci od MUDr. Jana Hrocha

MUDr. Jan Hroch se narodil v Pardubicích (1) a po okupaci Teplic – Šanova v roce 1938, kde působil, se s rodinou přestěhoval do Pardubic. Zde měl svoji ordinaci v budově Anglobanky (2) v bezprostřední blízkosti Zelené brány. Byl lékařem městským i železničním, byl i policejním lékařem. Díky jazykovým znalostem a funkci policejního lékaře se stal osobou, která byla účastna celé řady smutných a tragických událostí okupačních let. Znal se se spoustou pardubických osobnosti, musel i často služebně docházet na gestapo.

V roce 1955 sepsal šest strojopisových stránek pamětí, které popisují události i lidi během německé okupace. Sám do závorky pod nadpisem uvedl: Hrst smutných vzpomínek. Tak tedy zde jsou ve zkratce:

„Dne 2. ledna 1942 odpoledne vyhledal mne u kávy v hotelu na Veselce v Pardubicích hoteliér Košťál (3), abychom si jako obvykle vyměnili zprávy. Bylo to naše pravidelné setkávání od počátku okupace, které jsme si dohovořili tak, aby nevzbuzovalo pozornost. Erna byl v době hospodářské nouze a hlavně lístkového systému stravovatelem našich věrných pomocníků a spojek i některých příbuzných po zatčených vlastencích. Děti popraveného bratra P. (4) živil déle než rok. A na to by se nemělo nikdy zapomínat.

„Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí dělat!“ To byla slova, kterými začal a řekl, že 29. prosince 1942 přistál jako parašutista Bartoš s Jirkou Potůčkem a Valčíkem.(5) Požádal mne o radu, jak opatřit občanské legitimace, jaká je při tom manipulace atd. Druhý den jsem mu přinesl přesné informace, jak by je bylo možné získat a způsob opatření přes pojišťovnu. Doporučil jsem menší město např. Holice či Opatovice. Tam pomohl bratr Pištora a další v Opatovicích (6). Košťál dále líčil, jako měli parašutisté těžkou úlohu v Chrudimi, kde jejich kontaktní adresy nebyly potřebné, protože adresáti byli zatčeni již 1. září 1939 (7) nebo později v průběhu chrudimské letákové aféry. Proto zaměřili svoji pozornost z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu učitele Janáčka (8), u něhož Bartoš zřídil svoji štábní kancelář. U Janáčka se shromažďovaly zprávy a jednou až dvakrát týdně si je Bartoš vyzdvihoval a s Janáčkovou pomocí šifroval, vozil nebo posílal do Ležák k vysílání. Zprávy byly připraveny na proužcích hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout. Přebírala je vzácná choť Janáčkova (9) a schovávala je hned za svou fotografii na malém stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde při žádné prohlídce by určitě slídilům do oka  nepadly. Nabádal jsem k opatrnosti.

V Janáčkově bytě jsem také zažil svoje setkání s por. Bartošem, který tehdy byl snědý, opálený, zdravého a veselého vzhledu. Měl přesné otázky, které několikráte opakoval, aby se nemuselo nic psát. Setkání aranžoval sám učitel Janáček, který ke mně chodil jako pacient. Pošta fungovala přesně každý pátek mezi 11. – 13. hodinou. Bylo to možné proto, že jsem měl náhodou v sousedním domě pacientku, které jsem dával injekce. K ní se chodilo průjezdem a dvorem domu, kde bydleli Janáčkovi. O tom, že se s Janáčkem dobře znám, nikdo nevěděl. Z oněch 42 popravených vlastenců jsem většinou z nich znal jen zběžně, výjma Košťála a Jánského (10). Moje druhé setkání s A. Bartošem bylo tragické. Bylo to v neděli (11), kdy jsem byl volán do Smilovy ulice. Tam jsem našel Bartoše v tratolišti krve, když sebevražedným výstřelem hleděl uniknout svým pronásledovatelům. Převážel jsem ho sanitkou k primáři Snopkovi (12), který ještě večer pokoušel se o zákrok pod přímým dozorem Clagese a Lehneho (13) i ostatních. Clages strašně řádil a asi nikdy předtím a ani potom nebylo nic podobného slyšeno na pardubickém chirurgickém operačním sále. Ještě v noci Bartoš naposledy vydechl, aniž se probral k vědomí, k ohromné zlosti Clagese a Lehneho, kterým smrt vyrvala hlavního svědka.

V sobotu dne 21. června 1942 asi o 14. hodině jsem byl volán do budovy gestapa (14), kde známý pardubický obchodník Hladěna (15) skokem z okna druhého poschodí se vyhnul výslechům gestapa. Byl to hrdinský čin a sám gestapák Linsel (16), který měl Hladěnovu záležitost na starosti jako referent pro skupiny vojenského odporu, nad ním prohlásil: „Ten zachránil moc lidí, ten moc věděl!“

Neuplynuly ani dvě hodiny a do mé ordinace se vřítili dva šoféři od gestapa a dali mně rozkaz: „Pane doktore, vezměte svoje injekce, jedete s námi!“ Teprve během jízdy mně sdělili, že se jim jedna vězeňkyně otrávila. Byla to slečna Lidmila Malá (17). Učitelka Malá se znala s Valčíkem a měla zřejmě od něho pilulku nebo ampulku s nějakým prudkým alkaloidovým jedem (18). Když ji zavolali k výslechu, podařilo se jí pilulku spolknout. Soudím tak, protože neměla v ústech sebemenší poranění. Nežli došla z druhého poschodí věznice (19) dolů na dvůr k autu, začal jed účinkovat a klesla do bezvědomí. Šoféři pro mne tedy jeli, jiní dozorci slečnu Malou odnesli do kanceláře. Našel jsem ji ve stavu hlubokého bezvědomí, téměř bez pulsu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralýzou vzestupujícího typu. Konec nastal za 10 minut po mém příjezdu. Když jsem jí zatlačil oči, dostal jsem rozkaz, abych v 19 hodin přišel do kanceláře gestapa sepsat ohledací protokol. Večer pak během psaní po dozorem samotného Lehneho vpadl do místnosti komisař Kröger (20) – původně profesionální boxer z Hamburku – rozčileně sděloval, že se mu podařilo z kolegy Bartoně (21) dostat přiznání, že vysílačka je ukryta u něj v ordinaci a sice v transformátoru rtg přístroje. Telefonicky sháněli elektromontéra a jeli pro vysílačku (22).

Tragické dny nebraly konce. Ve středu (23) asi v poledne jsem šel Karlovou ulicí od své garáže domů. Najednou zastavil u chodníku známý černý otevřený mercedes pardubického gestapa. „Doktore, musíte s sebou!“ Vzali mne bez výkladu do auta a teprve zase během jízdy jsem se dozvídal, že jedeme na silnici k Rosicím. Před obcí na pravé straně jsou dva hájíčky a k jednomu z nich jsme přes pole zajeli. Tak tam jsem již musel konstatovat smrt telegrafisty Jirky (24), který tam padnul při střetnutí s pronásledovateli. Na nohách měl vypůjčené tenisky, které mu byly malé, tak si je musel na hřbetě rozříznout a dále pumpky měl spuštěné až ke kotníkům. Vedle něj ležely hrábě, které si vzal na cestu až odkudsi od Kostelce, aby nebyl nápadný. (25) V ruce držel křečovitě anglickou armádní pistoli. Při zpáteční cestě jsem se dozvěděl, že ho hradecké gestapo zcela náhodou objevilo v jeho úkrytu. Komisař gestapa si všiml, že domek je větší nežli místnost, v níž byla skrýš za falešnou stěnou.

Třetí ze skupiny, jehož jsme s Janáčkem i Košťálem vždy pokládali za nejlepšího, byl Josef Valčík, který padl v kryptě kostela v Praze (26). Ještě v době, kdy byl Valčík jako vyučenec Společenského hotelu ve Zlíně (papíry opatřil Košťál) zaměstnán jako mixér v kavárně hotelu Veselka, stáli jsme s Košťálem ve vestibulu hotelu. Vtom přicházel komisař Linsel (27) celý uštvaný a utrmácený. Na otázku Košťálovu, co dělá, odpověděl, že již celý týden po Pardubicích honí jednoho parašutistu a že není po něm ani stopy. Košťál na o odpověděl: „Ernst, z toho si nic nedělej a pojď s námi raději na jeden koňak!“ A tak došlo ke groteskní situaci, že pronásledovaný s pronásledovatelem se sešli u barového pultu a s námi oběma srdečně si přiťukli. „Prosit the King!“ – mělť tehdy anglický král narozeniny. Linsel tomu nerozuměl. My jsme se s Košťálem měli co držet, abychom se neušklíbli.

Myslím, že se málo oceňuje pomoc, kterou věci poskytl inspektor Hebký (28). On to byl, který „samičku“, tj. vysílačku přivezl, jak vzkázal, za nosiči svého kola do Bohdanče. Tam obstarával ing. Jánský její přechodné umístění, když to začalo být v Ležákách horké. Hebký také po mnoho dnů přechovával Bartoše v kanceláři vzájemné pojišťovny v Pasáži. Bartoš přespával na malé pavláčce, odkud byl z kanceláře vchod odzadu a sklepením domu se dalo pod Pasáží přejít na druhou stranu. Toto mně Hebký ukázal.

Zajímavá je skutečnost, že padáky a další předměty skupiny pálil Hladěna v garáži, kterou měl pronajatou šéf gestapa Clages. V garáži prý byla kamínka pro zimní období. Toto mně Hladěna říkal. Ten byl velice šikovný a dovedl se dostat přímo do středu nepřítele. Jeho informace byly jedny z nejlepších zvláště v době, kdy začalo pronásledování. Pardubické gestapo však první informace dostalo z Prahy a hledali Valčíka na Veselce, což se Košťálovi na několik týdnů podařilo znamenitě odvrátit.

Během období, kdy celá skupina byla ve vězení pardubické donucovací pracovny, byl jsem tam povolán dvakrát. Poprvé při smrti slečny Malé a podruhé to bylo kvůli panu Valentovi (29). Byl to opět komisař Linsel, který mne volal, abych vyšetřil Valentův stav, ale to už bylo po popravách členů skupiny. Valenta po pokusu o sebevraždu se dostal do nemocnice a tam díky velmi dobrému zákroku prim. Horáčka (30) byl zachráněn na životě. Navíc dostal, myslím že od samotného primáře Horáčka, velmi dobrou informaci, jak dělati choromyslného. Dělal to tak znamenitě a odpovídal tak přesně, že Linsel byl celý nešťastný, co teď s ním, když je to skutečný blázen. Vystihl jsem Valentovu šikovnost při vyšetřování , které jsem prováděl za přítomnosti Linsela, Kerbera (31) a ještě dvou dozorců. Otázky sugestivně položené zodpověděl Valenta tak znamenitě, že diagnózu si udělali věznitelé sami. Slíbil jsem Linselovi, že se mu o tento případ postarám a když dovolí, že to zařídím hned. Ten byl rád, že se toho zbaví a dal souhlas, který si dal telefonicky potvrdit od Clagese či Lehného – nevím, kdo dal povolení. A tak ještě v kanceláři vězeňského dozorce jsem vyhotovil dlouhé německé parere (32) s podrobným vylíčením anamnézy z prvního sebevražedného pokusu a u nynějších známek choromyslnosti. Parere jsem napsal na úřední papír a s razítkem služebny pardubického gestapa a nechal současně podepsat Linselem jako intervenujícím úředníkem. Znal jsem již dobře německou služební mašinérii a věděl jsem, že průklep půjde také nahoru do pražské ústředny. Sledoval jsem tím několik cílů, jednak svoji bezpečnost a možnost další práce, jednak Valentovu záchranu. Věděl jsem, že při jakékoliv kontrole v ústavu choromyslných musí být tento případ úředně mimo podezření. Proto mně tolik záleželo na úředním razítku a formuláři. Počítal jsem dobře. Parere působilo, jak mi bratr Valenta po revoluci sám potvrdil, všude jako kouzelný proutek a usnadňovalo kolegům v ústavu situaci při držení Valenty vzdor dalším úředním dotazům. Rád jsem po revoluci pod přísahou potvrdil, že údaje tohoto vysvědčení nejsou pravdivé a že byly učiněny v nouzi pro záchranu lidského života.

Tehdy jsem zařídil jeho převoz do Německého Brodu (33) za doprovodu našeho městského dezinfektora pana Skřivánka. Spadl mi kámen ze srdce,  když mi pan Skřivánek říkal, že vysvědčení bylo asi moc dobré, protože Valenta musel hned na uzavřené oddělení. Sice v ústavu byl neustále pozorován, ale nikdy nevypadl z role.

Pardubický Zámeček se svým smutně proslulým popravištěm byl sice v mém rajónu, ale nikdy jsem tam lékařskou dohledávací službu nedělal. Od 19 hodin, kdy to vždy začínalo, nebyl nikdo z civilistů do Zámečku vpuštěn. Krátce před příjezdem vozů se zatčenými a s intervenujícími úředníky gestapa pardubického či hradeckého, přijela šedá vojenská motorka s přívěsem nebo někdy vojenské auto z pardubického letiště. Přivezlo mladého vojenského lékaře, s nímž rovněž přijel sanitní poddůstojník, který později v roce 1944 působil v kasárnách na Hůrkách. Tito dva vojáci obstarávali ohledací službu.

Pod dojmem atentátu na Heydricha byli příslušníci pardubického gestapa v neustálém strachu. Ten byl tak velký, že po celou dobu se neodvážili chodit napříč náměstím do úřadu, nýbrž vždy se plížili podél stěn domů. Teprve po Jirkově (Potůčkově) smrti jim zase otrnulo. Proto také vyšetřování dělali ve spěchu a pospíchali i s popravou zatčených. To vedlo k záchraně mnoha lidí, protože neobjevili celou zpravodajskou skupinu, kterou sice tušili, ale hledali jinde než byla.

Touto hrstkou úryvkovitých vzpomínek jsem chtěl položit kytičku na hrob našich drahých sester a bratří, kteří padli, aniž pověděli, co věděli“.

Poznámky:

1) MUDr. Jan Hroch, nar. 18. 6. 1899 v Pardubicích.

2) Anglobanka – nyní Komerční banka, Nám. Republiky č. 222.

3) Arnošt (Erna) Košťál, nar. 1904, majitel hotelu Veselka.

4) Ze strojopisu nelze poznat, o koho šlo.

5) Paraskupina SILVER A ve složení npor. Alfréd Bartoš, nar. 23. 9. 1916, des. Jiří Potůček,
     nar. 12. 7. 1919, rotmistr Josef Valčík, nar. 2. 11. 1914.

6) Antonín Pištora, nar. 1905, úřadník pardubické nemocenské pojišťovny.

7) Akce Albert (Aktion Albert) – rozsáhlá zastrašovací akce. Dne 1. 9. 1939 v den německé
    agrese proti Polsku bylo zatčeno asi 1000 Ćechů.

8) Josef Janáček, nar. 1898, odborný učitel, Pardubice, Valdštejnova 1842.

9) Ludmila Janáčková, manželka J. Janáčka – oba popraveni 2. 7. 1942.

10) Ing. Josef Jánský, nar. 1901, Pardubice, Chrudimská ul., ředitel velkostatku.

11) 21. června 1942.

12) Prim. MUDr. Jaroslav Snopek, přednosta chirurgického oddělení pardubické nemocnice.

13) Bernard Clages, nar. 26. 6. 1902, vrchní komisař a přednosta pardubické služebny gestapa.
      Walter Lehne, nar. 19. 3. 1891 v Magdeburgu, vrchní sekretář a zástupce G. Clagese.

14) 21. června 1942 byla neděle. Služebna gestapa byla na nynějším Nám. Republiky
      ve 2. poschodí, dnes je to jedna z budov magistrátu.

15) František Hladěna majitel obchodu a auty, motocykly, koly. Dům byl na dnešní Tř. Míru
      ve dvoře, ale už byl zbourán.

16) Ernst Linsel – sekretář pardubického gestapa.

17) Lidmila Malá – učitelka, spolupracovnice parašutistů.

18) Alkaloidy – účinné toxické látky rostlinného původu (např. strychnin, nikotin, akotinin
      a spousta dalších).

19) Pardubická donucovací pracovna na Židově byla věznicí gestapa. Odtud se zatčeni
      převáželi k výslechům na gestapo, ale také na popraviště na Zámečku.

20) Walter Kröger, nar. 24. 6. 1907 v Neumünsteru, jeden z nejvýkonnějších a nejsurovějších
      úředníků gestapa.

21) MUDr. Josef Bartoň, nar. 1899, dětský lékař, popraven 2. 7. 1942. Jeho manželka Emilie
      umučena v Osvětimi.

22) Šlo patrně o zavádějící informaci.

23) Bylo to 2. 7. 1942.

24) Des. Jiří Potůček, telegrafista paraskupiny SILVER A.

25) Potůček se ukrýval u Burdychů v Končinách u Červeného Kostelce.

26) Pravoslavný kostel sv. Karla Boromejského, později sv. Cyrila a Metoděje.

27) Viz odkaz 16.

28) Antonín Hebký, nar. 1899, úřadník a spolupracovník parašutistů.

29) František Valenta, spolupracovník parašutistů z Mikulovi. Dne 27. 6. 1942 ho šlo gestapo
      zatknout. V garáži obchodního družstva se pokusil o sebevraždu, když se snažil podřezat  
      krční tepny zahradnickým nožem.

30) Prim. MUDr. Václav Horáček, první primář krčního oddělení pardubické nemocnice.

31) Willy Körber – asistent gestapa.

32) Parere – odborný lékařský posudek.

33) Dnes Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod.