Městečko Bohdaneč a okolí ve vzpomínkách

„Vzpomínky – střípky“ jsou uváděny výstižným nadpisem a následným vysvětlujícím textem.

„Vzpomínky – střípky“

Velikáni Bohdanče a jeho okolí

Městečko Bohdaneč se může pochlubit. Stálicí číslo jedna je obrozenecký básní Josef Jaroslav Langer. Stále živé jsou jeho „krakováčky“, což byly a jsou kratinké veršovánky vzniklé na místních tanečních „merendách“. Stálicí číslo dvě je spisovatel Karel Šípek – Josef Peška. Své spolurodáky ztvárňoval v povídkách, ve kterých se mnozí poznali. Jeho spisovatelská ušlechtilost byla k smrti zatracována.

V Rybitví se narodili bratranci František a Václav Veverkovi, vynálezci ruchadla. Bylo předobrazem pluhu, kterým se ruchá – orá na celé zeměkouli. Vynález patří k největším českým vynálezům. V blízkých Osicích narodil se František Škroup. Byl skladatelem původní naší první zpěvohry „Fidlovačky“, k jejíž písni ho inspirovala krajinná krása Polabí při pohledu z jeho rodného hnízda.

Naplňujme heslo „Národ nevážící sobě svých velikánů, neváží si sám sebe!“

Lázně

Byly založeny v roce 1897 a jsou svými léčebnými metodami známy v naší republice i v zahraničí. Léčí se zde nemoci pohybového ústrojí.

Bohdanečští čápi

V lázních žijí a hnízdí desítky let na komíně, který původně patřil lihovaru. S pravidelností se vždy na jaře vracejí, aby zde vyvedli svá mláďata a bavili lázeňské hosty. Jsou to populární ptáci, mistři v topologické orientaci, ve využívání stoupavých vzdušných proudů a plachtění. Létají daleko do kraje za potravou a při svém návratu budí údiv lázeňských hostí. Dobře se pozorují z laviček lázeňského parku. Staří čápi vychovávají vysoko na komíně nové čapí pokolení. V hnízdě a na střechách klapají zobáky, jazykem, kterému nikdo nerozumí. Na svoji přítomnost stále upozorňují, a tak jsou předmětem pozornosti lázeňských hostů, náhodných diváků a bohdanečských občanů.

Škola

Školství zaznamenalo pokrok v 19. století po zavedení povinné školní docházky. V roce 1867 byla postavena na náměstí obecná, v roce 1896 též měšťanská škola. Budovy přežily obě světové války a po neustálé probíhající modernizaci slouží svému účelu dodnes. Podobně tomu bylo i v okolních vesnicích se čtyřtřídkou v Živanicích a dvojtřídkou ve Starých Ždánicích. Učitelský sbor byl minimálně feminizován. K udržení kázně vládla rákoska. Vyplácelo se hotovými zpravidla na ruce. Po výplatě každý provinilec strkal ruce do kapes, aby v zaťatých pěstích štípavou bolest utišil.

Duchovenstvo

Duchovní stav – kněžstvo, bylo v té době stavem váženým a prvním ve státě. Mělo sympatie v národě, neboť během dříve šířené germanizace se neodnárodnilo. Tím velmi přispělo k záchraně národa před jeho zánikem. Mezi národními buditeli bylo velké množství kněží.

Náboženská zkouška

Pro děti to byla veliká slavnost, zkoušejícím byl pan vikář. Náboženství učili učitelé – katecheti. Pan farář přišel do školy pouze několik hodin před náboženskou zkouškou, aby náboženství s dětmi rychle zopakoval. Pan vikář přijel do městečka již odpoledne před dnem zkoušky. Byl přivítán školními dětmi, které ho očekávaly před kostelem. Tam byly nastoupeny ve špalíru v čele s kostelními korouhvemi. Vikářův příjezd ohlašoval hlas největšího zvonu. V kostele proběhlo požehnání a děti se potom rozešly domů, aby se připravily na zítřek. Ráno v den zkoušky byla mše svatá. Před zkouškou byl pan vikář pozdraven uvítacími básničkami od dětí. Potom následovala vlastní zkouška, při níž se zkoušely i ostatní předměty. Po zkoušce byly děti poděleny svatými obrázky a jména nejlepších byla zapsána do „zlaté knihy“. Náboženské zkoušce byli přítomni členové obecního zastupitelstva.

Modlitební knihy

K modlení používali lidé modlitební knihy. Z těch se v kostele ženy modlily, méně muži. Mladší ženský svět míval malé oltáře, u kterých nikdy nescházel bílý vyšívaný šáteček, v létě i kytička z máty nebo rozmarýny. Starší ženy se modlily ze švabachem psaných „nebeklíčů“, prokládaných mezi listy obrázky svatých, přinesených z poutí. Uvnitř na tvrdých deskách nebeklíčů byly zaznamenány rodinné události – narození a smrt členů rodiny. Slabozraké babičky modlily se růženec. Při zvonění poledne a klekání se lidé modlili, taktéž před jídlem. Během pozdvihování znamenali se křížem. O „suchých“ dnech se chodilo s procesím do polí, kde se prosilo za odvrácení povodní, bouřek, sucha a krupobití. Za bouřky při burácení hromu obyvatelé rozsvěcovali hromničky. Neděle a svátky se světily, pouze ve žních nebo o senách při hrozící živelné pohromě výjimečně pracovali.

Křížky a Boží muka

Rozseto jich bylo v okolí Bohdanče značné množství, stály při polních cestách, nebo k nim vedly alespoň vyšlapané cestičky. Děti k nim běhaly, aby se tu pomodlily. Děvčátka je zdobily pugétky z polních květin, umně uvitými věnečky.

Farské pole

Za bohdanečskými zahradami bylo pole pana faráře. Bylo zdrojem veselých a tajuplných výprav dětí do žita. V něm dělaly stezičky a hrály si tu na schovávanou. Vysokým žitem byly chráněny před zrakem rozzlobeného hospodáře. Nepochopitelné jim bylo, proč se pan farář tolik zlobí, když tato hra byla tak veselá.

Měšťanstvo

Nebylo jednolité a pokukovalo po vyšších metách. Byla to uzavřená společnost, která k sobě nikoho nepřipouštěla. Koketovala se vším, nic jí nebylo drahé, ani český jazyk a ráda mluvila německy. Vzájemně si záviděli, neboť jejich kompars viděl do talíře souseda. Těžko bylo venkovskému lidu bráti si z ní příklad a dobře tito činili, když tomu tak nebylo. Zatracovat všechny by nebylo správné, ale charakterů bylo poskrovnu.

Venkovský lid

Tehdejší občané byli lidé zbožní, mravní a pracovití. Rádi chodili do kostela a někteří, zvláště ženy, na poutě. V našem kraji to byla „Svatosalvátorská“ pouť do Chrudimi a „Svatopolská“ ke Svatému Poli v Přelouči. Do dalekých pruských Vambeřic se chodilo též na pouť a s procesím ke studánce u Čívic, kde se prý dráteníku zjevila Panna Maria. Zamilovaní mládenci a panny chodili rádi na poutě. Modlili se tam na dobrý úmysl, aby se za sebe dostali.

Projevování úcty

V té době panovala snášenlivost a vzájemná úcta. Knězi, učitelům, strýcům, kmotrům a zámožným sedlákům líbali při potkání ruku. Sedláci byli zpravidla většině vesnice za kmotra a v příbuzenském poměru. Rodiny bývaly počtem členů velmi početné. Nejstarší syn zpravidla zdědil usedlost, kdežto ostatní sourozenci se přiženili nebo vyvdali jinam. Obyčejně zůstali v rodné vsi, a tak byla vesnice více méně spřátelena. Oslovení „pane“ bylo slyšet zřídka, za to napořád „strýčku“, „kmotřičko“, „pantáto“ a „panímámo“. Čeleď a pracující lid říkal svým chlebodárcům „pantáto“ a „panímámo“. Pozdrav „Má úcta“ se neznal, místo něho se říkalo „Dej vám Pan Bůh dobrýtro – dobré poledne“ a při práci „Pomáhej vám Pan Bůh“.

Sousedská výpomoc

Bylo zvykem, že soused sousedu vypomáhal v případě potřeby, zvláště v neštěstí. Zdarma byl svážen vyhořelým spoluobčanům stavební materiál a různé práce se konaly zadarmo. Více se tehdy udělalo zadarmo, nežli dnes za peníze.

Zemědělci

Život venkovského lidu byl samá práce od časného rána do pozdního večera. Tehdy se všechno, co dnes obstarávají stroje a mechanizmy, dělalo ručně. V zimě za nejtřeskutějších mrazů mlátilo se cepy ve stodolách. Pracovníci i vkládali do obuvi slámu a zevně obuv obalovali hadry, aby na nohou neomrzli. Výnos nebyl v poměru k práci, kterou na úkon vynaložili. Zemědělci svoje hospodářské výrobky vozili na trh do okresního města. Dobytek se neprodával na váhu, nýbrž od oka přicházejícím řezníkům z města. Každou chvíli bylo je vidět vykračovat vsí s velikým řeznickým psem. Ten měl na krku obtočený silný provaz, sloužící k odvádění dobytka. Bylo slyšet volání „Co na prodej?“ Za ploty ve dvorech jim skrytá mládež odpovídala veršem „Hůl na pr....!“ V létě přicházeli husáci na koupi hus, které z obce v hejnu odháněli.

Obchody a živnosti

Byly přístupny z náměstí nebo ulic a různých průchodů mezi ploty. Dveřní vchod býval zpravidla dvoukřídlý, venkovní okna opatřena okřídlením, které se na noc zavíralo. Nad vchodem visela prkenná nebo plechová tabule s firmou, po stranách kovové atributy cechu, kam obchod nebo živnost náležela. K propagaci činnosti sloužily četné tabule. Poblíž vchodových dveří nebo oken byla výstava hotových výrobků, patřících provozní místnosti. Sortiment výrobků byl veliký, prakticky každý obchod nebo živnost obchodoval se vším. Některé malé živnosti byly provozovány bezprostředně v bytech. Vchodové dvéře byly opatřeny zvonkem, který zacinkal při jejich otevření. Obchodníci dětské návštěvníky obdarovávali lízátky, bonbonem, „špalkem“ nebo pohádkami.

Hospodářská stavení

Příbytky, stáje a stavení bývaly jak zevně, tak uvnitř každoročně bíleny vápnem, hlavně před poutí a posvícením. Proto byly následkem dezinfekce čisté a bez štěnic, jimiž se města jen hemžila. Malbu bylo vidět zřídka. Obcemi projížděli vápeníci a voláním „Váp – váp – váp“ na sebe upozorňovali a zvali ke koupi. Příbytky se mnoho nevětraly, zvláště v zimě. Okna se ucpala na zimu mechem, a tak až do jara zůstala uzavřena. Stěny ve světnici zdobily obrazy svatých, u stropu byla zavěšena papírová holubička. V hostincích bylo vidět obrazy našich velikánů – Husa, Žižky, Jungmanna, Havlíčka, Palackého, Riegra a tyrolské krajiny s hrady a zámky.

Selská strava

Strava byla prostá, většinou rostlinná a proto zdravá. Mléko, černý chléb, brambory, luštěniny, cukr, trochu koření a zeleniny byly hlavní složky pokrmů. V neděli se pekly buchty nebo vdolky, o svátcích, pouti a posvícení koláče, vánočky, mazance. Káva a maso přišly na stůl zřídka. Místo kávy se jedla mléčná nebo česneková polévka. O pouti nebo posvícení se zabila drůbež, o masopustě krmník. Chléb se pekl doma v pekárnách. Rejdištěm dětí byla pekárna, výměnkářům místem odpočinku a ohřátí. Mastilo se lněným olejem. Čeládka jedla ze společné mísy s hospodářem – byl to zdravý a neškodný komunismus. Racionální hospodářství přineslo pozdější pěstování cukrovky. Před tím se úhořilo, což znamenalo, že některé polní parcely zůstaly neosety. Na pozemcích ležících úhorem se pásl dobytek.

Pohostinství

Pohostinství bylo odjakživa Slovanům vrozené. O pouti a posvícení se příbuzní navzájem navštěvovali. Při tom děti nesměly se cpát na první místo a míchat se do rozpravy dospělých osob. Tím rodiče učili děti skromnosti a společenským způsobům. Před posvícením a poutí posílaly se příbuzným v blízké obci čerstvé koláče, jako výslužka. Výslužky se též posílaly při svatbě a zabíječce v místě bydliště.

Kolébky

Místo dnešních přepychových kočárků konejšily matky svoje děti v těžkých dřevěných, zděných kolébkách. Často byly děti houpány v loktuších u stropu světnice. 

Zdravotnictví

V případě onemocnění nelze říci, že lékařská pomoc se okamžitě sháněla. Vyzkoušely se nejdříve všechny možné prostředky domácí a babské a teprve, když bylo zle – lidé tomu říkali, že přitížilo – poslalo se pro doktora. Ten se obyčejně potkal na prahu domu s vracejícím se knězem od posledního pomazání. Mnohý mohl býti zachráněn, kdyby mu byla včas zjednána lékařská pomoc. Na lékaře nebylo, ale funus musel být vždycky slavný.

Politika

Politika se nepěstovala, lid žil v klidu, míru, byl skromný, držel na víru, čest a charakter. Porovnáme-li život tehdejší s životem dnešním, tak to byl ohromný rozdíl. Dnes je všude samý spěch, ruch, spolek, samá organizace a při tom sobectví v nejvyšším stupni, honba za mamonem, módou, zábavami a požitkářstvím – lidstvo je čím dál tím neklidnější, nespokojenější a živobytí dražší a těžší. Pomůže jedině návrat k občanským ctnostem, k práci a spořivosti.

Literatura

Zábavná nebo jiná literatura se nepěstovala, zato se pilně čítával Pečírkův kalendář. Do něho se zapisovaly hospodářské účty a různé poznámky, týkající se hospodářství. Na příklad: kobyla Vranka byla připuštěna dne...., kráva Plavka se běhala dne.... atd.

Figurky návsí a městských ulic

V tehdejších dobách oživovaly návsi a městské ulice osoby, který byly od narození „na něco“ chudé. Obyčejně se potloukaly po rodné vesnici nebo ve svém městském rajonu. Živobytí vyžebrávaly obcházením dům po domu. Byli to chudáci, propadlí alkoholu, který je poznenáhlu, ale jistě stravoval. Jejich vášně dráždili pracující výrostci, kteří jim nějaký ten panák zaplatili. Děti na ně pokřikovaly a figurky honily. Ve městech se zdržovali v chudobincích, policajti nebo četníci jim jejich vystupování hatili. Do psychicky narušených stavů je přivedly nešťastné lásky, prohry v kartách nebo ztroskotaná manželství. Počínali si jako blázni a v blázincích obyčejně skončili.

Obecní valné hromady

Bylo to slavnostní vyúčtování obecních příjmů a vydání. Konalo se každoročně v hostinci. Po skončení valné hromady bývala hostina na útraty obce, a té se zúčastnili všichni rolníci. Ženy – sousedky  připravovaly vepřovou pečeni, guláš a černou kávu, jako nápoj se pilo pivo. Plnilo se heslo: „Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“. Na tomto hodokvasu měli účast obecní funkcionáři: strážník, hrobař a pasák.

Silnice a cesty

Doprava bídná, neboť cesty byly špatné a okresní silnice celkem žádné. Pro jízdu do městečka používalo se košatinových vozů, do nichž se položila otep slámy, pokrytá houní. Kočárů a bryček bylo poskromnu, když, tak to byly starodávné dědičné vehikly. Málo se s nimi jezdilo, za to v nich pilně sedávaly slepice a snášely tam vejce. Chodilo se pěšky a lidé uměli vykračovat, takže cesta za nimi mžikem mizela.

„Vzpomínky – střípky“ se rozrostly, jejich bujný růst je nutno násilně ukončit! Ze střípků je možno sestavovat různé obrazy, které nám předvádějí život lidu v koloritu tehdejší doby.

Život před 100 lety probíhal jinak než dnes. Všechno bylo podřízeno bohabojnosti, úctě k bližnímu a majestátu přírody. Těžištěm zaměstnání bylo zemědělství. Životní klima lidu vyvěralo z křesťanské víry, mravnosti a pracovitosti. Mezi lidmi panovala skromnost, veliká většina se spokojovala s pouhým obhájením živobytí, neznámou byla snaha po zbohatnutí.

Při čtení „vzpomínek – střípků“ podvědomě vzniká u čtenáře idylická atmosféra, kterou je zapotřebí ukonejšit. Nejsnazší možnost je pouhé sáhnutí po knihách našich spisovatelů – velikánů, kteří nám ve svých dílech ztvárnili život vesnického a maloměstského lidu. Je to „Babička“ Boženy Němcové, „Západ“ Karla Václava Raise, „Na krásné samotě“ a „Na srdci“ Františka Bernarda Vaňka, „Holoubek“ Jindřicha Šimona Baara a další díla mistrů krásné literatury.