Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Ze vzpomínek - část 1.

obrázek k článku Moje muzeum 1945 - 1987, aneb, jak život šel...
Ke konci května roku 1945, nevím již přesně, který to byl den, zazvonil někdo večer u vrátek předzahrádky našeho domu na Spořilově. Ven vyšla moje matka a viděl jsem, že hovoří s nějakým vysokým, elegantním pánem. Po chvíli se vrátila, zavolala mne a řekla: „To byl pan ředitel Cinner, učil mne na obecné škole v Rohovládově Bělé. Ptal se na tebe a navrhl, že bys mu mohl někdy pomáhat při práci v muzeu. Právě nyní dává dohromady větší množství zbraní, zanechaných zde německou armádou." To mne opravdu nadchlo, já jsem se již dávno o zbraně zajímal, což nebylo nic tak mimořádného vzhledem k původnímu zaměstnání mého otce, plukovníka Vojenského zeměpisného ústavu. To sice byla nebojová složka armády, ale tam otec přišel jako bývalý ruský a pak francouzský legionář.

On také dobře poznal, co to válka je, v roce 1918 prožil těžké boje na západní frontě - ve Francii u Vouziers. Jeho hlavní životní náplní byla matematika a astronomie, vojenskou technikou se nezabýval. Ale z dob jeho výcviku v c. k. domobraně, kam byl jako vysokoškolák zařazen, později pak z důstojnických kursů ve Francii v Excideuil a v St. Maixent zůstaly v jeho knihovně různé publikace a příručky, pojednávající o zbraních. Byly zde ovšem i dějiny I. světové války a některé válečné romány, což všechno jsem, jako nenasytný čtenář, brzo objevil. Prvním dílem, ve kterém jsem se seznámil se všemi tvářemi války a k němuž se stále vracím, byl román G. Gaudy-ho „Granátové jámy verdunské." Dále to bylo rozměrné album fotografií z činnosti našich legií, vydané Památníkem odboje pod názvem „K vítězné svobodě" a konečně KorzenKůhnova „Waffenlehre" z roku 1905, s krásnými nákresy pušek předních evropských armád. Později se můj zájem rozšířil ještě o letectvo a tanky. To všechno přicházelo postupně a vrcholilo v období mých středoškolských studií v Pardubicích, kolem roku 1940. S vojenským stavem jsem se však pochopitelně seznámil již mnohem dříve, v nejútlejším dětství. To jsme žili v Praze a já si z té doby pamatuji otce, oblečeného v uniformu se zelenými výložkami, někdy dokonce opásaného šavlí. Chodili jsme často spolu po Praze a jednou jsem otce doprovázel i na jeho pracoviště v zeměpisném ústavu, kde se to ovšem uniformami jen hemžilo. Vím, že se mně to tehdy velice líbilo. Později, při jedné z podobných procházek po městě, bylo to na Národní třídě, mne otec upozornil na výklad starožitníka, v místech dnešního obchodního domu Máj. Co zde mohlo pětiletého kluka tolik zajímat? Ano, byl to pro něho jistě znamenitý zážitek - ve výloze totiž stálo nádherné, úplné brnění, správně ochranná zbroj. Tu chvíli mám stále před očima, byl jsem zcela šokován. Otec mně vysvětlil, co to je, a já jsem pak stále toužil, něco takového mít doma. Kdybych byl tehdy tušil, že tento válečný oděv se jednou stane mou hlavní odbornou náplní, a to právě v pardubickém muzeu.
Nyní zpět k onomu květnu v roce 1945. Pan ředitel Cinner si pro mne za několik dní přišel a zavedl mne do pardubického zámku, v té době zcela zachovaného a udržovaného. V chodbě hlavní budovy jsme prošli velkými dveřmi do krásného sálu, kde u stěn stály police, zcela zaplněné knihami. Byl bych se hned vrhl na prohlížení zde uložených pokladů, čtenář jsem byl náruživý, a navíc - s tím se již asi člověk narodí, též romanticky založený, milující vše staré a tajemné. Ale pan ředitel mne postrčil do rohu oné místnosti vzadu, kde jsme museli projít úzkou chodbičkou do malé kanceláře s okny, vedoucími do valů. To byla pracovna, kde se scházeli pravidelně členové Muzejního spolku a kustodi muzea. Bylo tam nesmírné vedro - ještě se topilo, zásluhu na tom měla hranatá litinová kamna, umístěná v čele. Vlevo byly dveře, vedoucí do muzejního archivu, jímž se dalo projít až do poměrně prostorné místnosti s kruhovým půdorysem (Arnoštův rondel). Vedle těchto dveří stál zajímavý psací stůl, doplněný nástavbou se šuplátky. Seděl u něho starší, dosti přísně vyhlížející pán, dýmající z velké fajfky. Prohodil několik slov s ředitelem Cinnerem a pamatuji se, že jsem se dosti pohoršil, neboť některá jeho slova nebyla při řeči ve slušné společnosti použitelná. Brzo jsem se dozvěděl, že je to pan řídící učitel Pospíšil, zakladatel Slavína a autor povídek pro mládež. To mně nešlo nějak dohromady, ale ono toho bylo v muzeu ještě mnohem víc, čemu jsem se již v prvních dnech musel hodně divit. Jednou z těchto záhad byla pro mne i postava přísného pána menšího vzrůstu, oděného v uniformu, snad námořního důstojníka. Bylo mně vysvětleno, že jde o pana Vágnera, kustoda numismatické sbírky, takto pojezného ze Srnojed.
Při své příští návštěvě v zámku jsem pak poznal další, zajímavé postavy pardubického muzejního života. O těch se zmíním dále v textu, ale i v kapitole „osobnosti". Již jsem naznačil, že v oné kanceláři bylo vedro. Mimochodem - tato místnost dnes již v zámku neexistuje, byla součástí josefínské přístavby mezi kaplí a rondolem. To téměř tropické podnebí měla na svědomí nejen ta zvláštní kamna, ale především jejich topič, domovník v zámku, pan Jung. O panu Jungovi, právě tak jako o tehdejších správcích sbírek, pokud vím, se mnoho písemných vzpomínek nezachovalo. Přece však, díky neúnavné péči archiváře Bičíka, pravidelně doplňujícího Slavín, se dnes můžeme seznámit s osudy alespoň některých dobrovolných pracovníků muzea, většinou členů Muzejního spolku. Podrobněji se zde o nich zmíním tam, kde jsem se s nimi setkal v přímé návaznosti na moje zaměření. A tak tedy začnu hned s panem Jungem. To byl skvělý člověk, poctivec, pracující v prostorách zámku od slunka do slunka. V jeho hubené, téměř vychrtlé postavičce by byl nikdo nehledal obrovskou energii a obratnost. Ráno vždy zatopil v kanceláři a zmizel. Nebylo těžké ho nalézt - stačilo se podívat na některou ze zámeckých střech, kde bylo stále co na práci. Není tedy divu, že střechy byly stále jako nové, pokrývači se nikdy neobjednávali. Také hodiny byly v pořádku, schody i další součásti budov. Pan Jung bydlel v prvním zámeckém průjezde, vcházelo se k němu dnes již zazděnými dveřmi přímo za obloukem brány. Žil sám, měl pouze několik koček a tak, při vší úctě k němu, to někdy v jeho království nevypadalo nejuspořádaněji. Byl jsem u něho jen dvakrát, ale stačilo to. Mám podezření, že jeho micky si donášely kořist dovnitř. Zvláštní „vůně" by tomu nasvědčovala. Po uplynutí zimního období pak bylo nutno hledat pana Junga nejen na střechách či v sálech zámku, ale především na valech. Zde byl pravou rukou další významné postavy muzejního života 40. let. Touto osobností byl pan inspektor Zháněl, bývalý úředník c. k. pardubického velkostatku, zámecký správce. Mne si brzo oblíbil a vždy jsem byl jedním z prvních, kdo od něho dostal výslužku -část sklizně z valů. Byly to především hrušky. Pan inspektor byl přesným a přísným úředníkem, dochvilným a nesmírně korektním, všeobecně oblíbeným. Méně však již oblíbeným u pardubických pánů kluků. Ti se však na valy málokdy odvážili, pan Jung stačil všechno uhlídat sám a měl opravdu respekt. Neodpustím si zde kritiku, která obvykle vychází z pera starých historiků a je vedena oním známým „to za nás bylo všechno jinak". Ale ono je to, alespoň zde, zcela pravda. Zde dva lidé dokázali udržovat s minimálními náklady nejen základní stav budov, ale i rozlehlou zeleň, s mnoha ovocnými stromy a velkými plochami trávníků. Toto všechno bylo navíc zhodnoceno ekonomickou prozíravostí a rozumem takového úředníka, jakým byl pan inspektor. Na podzim, při jedné ze schůzí spolku dostali všichni členové ovoce z valů, připravené v sáčcích. Další bylo možné přikoupit, nebo bylo prodáváno pravidelným odběratelům z města.
Když toto všechno srovnám s tím, co následovalo po roce 1950, je mně smutno. Ale po pravdě řečeno, ani dnes to není lepší, a asi ještě dlouho nebude. Napomáhají tomu „odborné" zásahy různých institucí, příslušná ministerstva nevyjímaje. Raději nyní přejdu k mému prvnímu seznámení se sbírkou zbraní v muzeu. Že tam taková sbírka je, to jsem věděl z jedné návštěvy v zámku ještě před tím, než mne získal ředitel Cinner pro práci ve spolku. Oddělení zbraní se nacházelo hned za tzv. sloupovým sálem, v poměrně malé místnosti, z níž vedou schody do výše položených sálů (dnes - t.j. r. 1995, sklad a depositáře). V muzejním fotoarchivu je zachována řada snímků bývalých expozic, mezi nimiž je i fotografie „zbrojnice". Kustodi tento prostor jinak nenazývali a já brzo po svém nástupu, jako novopečený člen spolku, jsem zcela vážně a bez ironie byl nazýván zbrojířem. K tomuto titulu jsem byl tehdy nějak lhostejný, spíše však mně vadil. Ale byl jsem šťastný, že jsem v prostředí mně tak vyhovujícím. A také, což je zajímavé, mezi oněmi „starými pány". Byl jsem vždy samotář, s mládeží sobě rovnou jsem se nikdy nestýkal, klukovské hry jsem neznal. Toto prostředí mně bylo víc než příjemné.
Ve staré zbrojnici zaujmul každého návštěvníka na první pohled věnec zbraní, rozvěšených na stěně. Jeho středem byla souprava, náležející k výstroji a výzbroji kavkazského šlechtice, tzv. čerkeská zbroj. Podél stěn, v několika stojanech byly umístěny dlouhé palné zbraně a nad nimi visely šavle a různé části vojenské výzbroje. Byla to tedy instalace v dnešní době zcela nemožná, nehledě na tu okolnost, že výstavní prostory nebyly vůbec hlídány. I na tom lze velmi dobře demonstrovat, k jaké devastaci mravů a všeho, co s ní souvisí, dochází v tak osvícené době, jakou je konec 20. století. Lidé se dříve pohybovali v muzeu s úctou, nikoho ani nenapadlo něčeho se dotknout, natož něco ukrást.
Šel jsem tedy s panem ředitelem Cinnerem do expozic, ale nejdříve jsme v kanceláři vyjmuli z malé, zasklené skříňky několik klíčů, z nichž dva byly obrovských rozměrů. Ty patřily k visacím zámkům železných dveří v další místnosti za sloupovým sálem, opačně položené než zbrojnice. Skříňka v sobě skrývala všechny základní klíče celého muzea a je neuvěřitelné, že pro tak rozlehlé prostory s mnoha vitrínami to bylo, pokud dobře pamatuji, nejvíce 30 kusů - přesněji, v několika případech svazků klíčů. Také je zajímavé, že po mém druhém příchodu do muzea v roce 1960 zde ona „klíčnice" ještě sloužila. Takto vyzbrojeni jsme vyšli na schodiště do 1. poschodí (dnes je předěleno masivní ocelovou mříží). Já jsem nedočkavě utíkal napřed a tu jsem slyšel, jak na mne pan ředitel volá: „Ctirade, počkej trochu, mně už je dvacet pryč..." V tom měl pravdu, ale fyzicky na něho dosud málokdo stačil - byl to nadšený, činný sokol, ve svém věku neuvěřitelně zdatný. Svou ráznou chůzí a přímou postavou byl znám v širokém okolí Holubovy ulice, kde bydlel, tedy jen kousek od nás.
Přišli jsme do sloupového sálu (sál rytířský), pak do vedlejší místnosti, kde jsem ještě v temže roce instaloval svou první výstavu, převážně již moderních zbraní, a kde později byl umístěn depositář skla. A z této místnosti, jak jsem již naznačil, vedly železné, renesanční dveře na tzv. přechod přes valy. Zajištění dveří obstarávaly dvě ploché, železné tyče s oky pro visací zámky. Pan ředitel ony zámky odstranil, otevřel a já jsem zůstal bez dechu. V malé prostoře, vedoucí jednak ke schodišti na přechod, jednak ke schodům do nižších prostor ve věžici, stály opřeny o zdi, či na hromadě ležely různé moderní vojenské pušky i kulomety. Můj pohled však zcela magnetickou silou byl přitažen velkým samopalem, jehož stav se dnes ve sběratelské terminologii označuje jako „fabrikneu" - tedy předmět, který právě vyšel z továrních dílen. Svítil svým krásným černěním a leskem načervenalého dřeva pažeb. To však nebylo všechno. V jeho bubnovém zásobníku se nacházelo 50 kusů nábojů ráže .45 (11mm), svítících žlutavě-zlatým leskem. Ano, byl to slavný Thompson-Colt vz. 1921 A, který zde zůstal jako dar některého z příslušníků našich západních jednotek. Pan ředitel mne však hned trochu zmrazil. Vzal onen samopal, vyjmul zásobník (uměl s těmi všemi zbraněmi velice dobře zacházet) a poznamenal, že náboje hodí do Chrudimky, bude to prý bezpečnější. Stalo se tak, ale dnes již neexistuje ani samopal - byl roztaven v chrudimské Transportě v roce 1952, zároveň s asi 25 kulomety a téměř 100 puškami a samopaly různých typů, což se stalo na základě rozhodnutí tehdejších pardubických úředníků SNB. Jedinou památkou na zmíněnou slavnou zbraň je fotografie, představující mého již zesnulého přítele, Ing. Svobodu, opatřeného koženou bundou a americkou přilbou, držící před „tropickou houštinou" Thompsona. Snímek jsme nazvali „Boje na Guadalcanalu". Ovšem - to bylo těsně před rokem 1948...

O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem