I na Moravě žijí přátelé Pardubicka

Ale ke sportu se ještě dostaneme, začněme raději úplně od začátku. Naše čtenáře by asi  zajímaly Pardubice Tvého dětství a mládí. Vím, je to už příliš dávno, ale na co si vzpomeneš, to si rádi přečteme.

Pomalu století je dlouhá doba, takže mé vzpomínání také krátké nebude. Narodil jsem se 2.června roku 1915 v Pardubicích, v Pernerově ulici. Proti našemu domu bylo osobní a nákladní povoznictví, kde vedle povozů stál dokonce jeden automobil Laurin a Klement. Majitelkou byla asi padesátiletá slečna Linhartová. Vlevo směrem k Veselce byla výrobna a opravna sudů a směrem ke stadionu, tenkrát hřišti AFK, vpravo restaurace Bubeneč a zase velký dvůr, povoznictví pana Ťápala a instalatérství pana Matušky, jehož syn Pepík, můj velký kamarád, byl fotbalovou hvězdou
S. K. Pardubice. Směrem k hřišti na rohu stál dům kováře Planety s pamětní deskou slavného  budovatele železnic ing. Jana Pernera. Hřiště AFK bylo sice docela blízko, ale já si pamatuji spíš staré hřiště S. K. Pardubic u Husova sboru na Olšinkách, kam mne a kamaráda Oldu Ryšavého vzala občas s sebou jeho teta slečna Linhartová. To už byl z  S. K. Pardubice slavný klub. Seděli jsme nadšeni na dřevěné  tribuně a jen nám trochu vadilo, že stará slečna, právě jako vedle sedící předseda SKP  pan Ota Resch, kouřili oba viržinka jako diví.. Mnohé hráče SKP si ještě pamatuji jménem, jako např. Podhorský, Balcar, Levinský, Piess, Kohoušek, po smrti p. Resche převzal jeho bankovní závod, Vařecha, Kudrna, bratří  Meisnerové, Levý, centrhalv  Svoboda, kapitán a hvězda, Rule, Krčma, Bednařík, Kacovský a další. Můj kamarád Pepík Matuška bydlel u sv. Josefa.

Poblíž, jak si vzpomínám, končil cyklistický závod Praha-Pardubice, v němž vynikal  i pardubický cyklista Fr .Haupt. Po skončení závodu se závodníci vždycky umyli u necek na zahradě a jeli zpět do Prahy, samozřejmě zase na kolech.

Pan Svoboda si po ukončení kariéry vzal za ženu slečnu Rulovou, dceru majitele hotelu Libuše. Později jako Svobodová byla mou tenisovou partnerkou v mix-deblu, to jsem hrál tenis na S. K. Pardubice u Stadionu.

Já jsem si vždycky myslel, žes hrál na LTC Pod zámkem….

I to je pravda a k tomu se ještě dostaneme, nejprve ale dokončeme fotbal. V  S. K. Pardubice jsem léta kopal za dorost. Byli jsme třikrát mistry župy v sestavě Kneifel, (Adámek), Harvánek, Kalivoda, Jarkovský, Procházka, Stejskal, Zelený, Meduna, Hendrych, Herzig a Valsa.. Pokud jde o mne, já jsem s aktivním fotbalem skončil v roce 1936 v „Béčku“ S. K. Pardubice.

Ovšem stejně jako kopaná Tě bavil  taky hokej, pokud vím. Kdy a kde jsi bojoval na ledě?

Už jako student jsem hrál za juniory LTC Pardubice. Hokej tady založil pan ředitel Weiss, vynikající hráč tenisu. Ale velkým průkopníkem hokeje LTC  byl především  obětavý brankář, podnikatel p.Zahradník, který nejen velmi dobře hrál na ledě, ale hlavně byl významným, jak se dnes říká, sponzorem klubu. Jedny z prvních vysokých mantinelů na kluzišti u nás byly právě na LTC v Pardubicích, a to nákladem pana Zahradníka..V zimě, když nebylo tolik práce ve firmě, činili se jeho zaměstnanci především na dvorcích LTC, tedy na kluzišti a kolem něho. Kromě Zahradníka pamatuji ještě  řadu dalších hráčů, jako byli  Dostál, Osman, Kohoutek, Buben, Ráliš,Vávra, Schejbal, Hemerka, Procházka, hrabě Kinský, Dvořákové atd.. Ovšem nezapomenutelnou postavou v zimě v létě na LTC byl kustod Franta Novák.

Od dvorců pokrytých ledem máme už jen krůček k tenisu, jenž vedle jezdectví patřil k Tvým sportům nejoblíbenějším. Sám se na Tebe pamatuji, jak Ti ani dlouhé bílé kalhoty nepřekážely při bleskovém dobíhání míčů a přesných for – i bekhendech ze základní čáry i na síti….

Jako mnoho dalších jsem s tenisem začínal na dvorcích S. K. Pardubice u Stadionu, partnerkami mi tady byly dámy Svobodová, Rálišová a nejčastějšími partnery Kolman, Hampl, Zich a Provazník..Vyhráli jsme  tady jednu z tenisových  skupin východních Čech.

V roce 1939 jsem tenisově přestoupil do důstojnického klubu, kde byla pod Vinicí i známá vojenská plovárna, v době okupace  značně poničená a po 2. světové válce znovu obnovená. Za války se řada závodníků i rekreačních hráčů přesunula z plovárny na dvorce LTC Pod zámkem. V důstojnickém klubu i Pod zámkem jsem se velmi sblížil se svým velkým přítelem Frantou Černým, stýkaly se i naše rodiny a je mi velmi líto, že když  ho chci při cestě do rodného města navštívit, musím už zamířit na pardubický hřbitov. Kde jsou ty doby, když jsme spolu vyhrávali turnaje a mistrovství v pánské čtyřhře. Díky za vše, Franto!

Pokud jde o klub LTC Pod zámkem, byla to samá městská honorace. Z předních hráčů vedle Franty Černého a Zahradníka si vzpomínám i na Stehna, Mičku, JUC Racka, řed. Weisse. Z dam byla zde známou hráčkou sestra p. J. France Vlasta, provdaná Kordová. Jejími syny jsou Petr a Pavel Kordové, tenisoví trenéři a je i babičkou bývalého reprezentanta Petra Kordy. To, že nosí slavné tenisové jméno, bylo vidět i na její hře. K sestavě dam patřila ještě jména Dr. Rezková, pí  Novotná  a slečna učitelka Těšíková. To byla přítelkyně jednoho z nejzáhadnějších tenistů na LTC, nájemce Zámečku  německého hraběte Fuggera, o němž se psalo také ve Zprávách. Do Pardubic se údajně přistěhoval proto, že to byl velký milovník koní. Podle jiného neověřeného zdroje byl hrabě Fugger špionem německého Wehrmachtu. Jezdil po městě v ošumělém autě Ford a nakupoval u firmy „Klaban a Pazdera“.. Vzdor udání telefonistek, měl prý jako Němec volný přístup do jezdeckých kasáren i na letiště v Hradci Králové. Můj tenisový partner Franta Černý, jenž s ním byl na turnaji v Brně, mi řekl, že Fugger po okupaci přiletěl do Protektorátu jako generál letectva a byl hostem hrabat v Medlešicích, kam při pobytu v Pardubicích často zajížděl.

Ale vraťme se ještě k Tvému „životaběhu“.Domníval jsem se vždycky, žes bydlel na Skřivánku a najednou čtu o Tvém dětství v Pernerovce…?

Z Pernerovy ulice jsem se s rodiči přestěhoval v roce 1930 na Skřivánek do Češkovy ulice 1172. Tady jsem navštěvoval obecnou školu na Skřivánku, potom jsem studoval reálku a maturoval v roce 1934 už v nové budově. Vojenskou službu jsem absolvoval jako dragoun rovněž v Pardubicích. Nejdříve školu důstojníků v záloze v Dašicích, potom do roku 1939 do 15. března na Zámečku, kam jsem se zase po skončení války jako voják vrátil.

A co Tvá civilní zaměstnání, byla také v Pardubicích?

V Pardubicích jsem se v dubnu 1945 oženil a trvalé bydliště jsem měl u rodičů do roku 1960. Do roku 1946 jsem byl zaměstnán jako revizní úředník Okresní nemocenské pojišťovny v Pardubicích. Absolvoval jsem řadu kvalifikačních kurzů s náročnými zkouškami. Tenkrát panovaly v tomto oboru  jiné poměry než ty, jež dnes vymysleli naší zákonodárci. Například byly jen dvě pojišťovny dělnická a úřednická, dnes jich je nejméně dvacet. Tenkrát také měl stát pro krytí finanční potřeby pojištění druhý státní  zlatý poklad. Každá nemocenská pojišťovna měla svého exekučního úředníka, v Pardubicích to byl p. Bubák a nepřicházelo v úvahu, že by zaměstnavatel za jediný měsíc nezaplatil za svého zaměstnance pojištění.

Dalším mým zaměstnavatelem byl podnik Východočeské plynárny Pardubice. Tato organizace měla ředitelství v našem městě, ředitelem byl ing. Vencl. Do tohoto společenství patřily i plynárny Jablonec, Liberec, Dvůr Králové n.L., Hradec Králové, Chrudim, Něm. Brod, Lanškroun, Kolín, Český Brod a České Budějovice. Tento rozsah činnosti svědčí dostatečně o významu plynárenského ředitelství v Pardubicích. Už plynárny začaly stavět první plynovody, ale potom vznikl podnik, jenž se na tyto stavby specializoval – Plynostav, kam jsem přestoupil. Působil jsem jako technik a vedoucí odboru na podnikovém ředitelství a v roce 1956 jsem jako ředitel převzal  výstavbový závod v Břeclavi. Tento závod od mého nástupu až do mého odchodu z  Plynostavu v roce 1990 položil neuvěřitelných 1285 km potrubí  všeho druhu  od úzkých trubek místních plynovodních sítí až po velkorozměrové roury ropovodů a vysokotlakých plynovodů  o průměru tři čtvrtě metru. To byl výkon, jenž dodnes nebyl překonán, nejen v Plynostavu, ale  v celém našem plynárenství. Právě  tak jako měsíční výkon mého závodu v listopadu roku 1965 na Mezistátním plynovodu, kdy za 3O dnů bylo položeno 7 ,8 km  velkorozměrového potrubí. Ani tento rekord nebyl doposud překonán. Náš závod významně přispěl k plynofikaci Moravy a především Slovenska.

Obávám se, Pavle, že pro naše čtenáře jsou technické rekordy závodů Plynostavu na trase tématem příliš vzdáleným, že by třeba raději slyšeli, jak a kdy jsi se vlastně stal členem KPP a co to pro Tebe znamená ve vzdálené Olomouci?

Kdy to bylo, už si nepamatuji přesně, ale dá se to snad zjistit v evidenci klubu (tam je datum – 16. 2. 1976….), ale vím, že to bylo na nádraží, kde mne potkal pan stavitel Krupař se slovy: „Takový známý pardubický sportovec a že Ty snad ani nejseš členem Klubu přátel Pardubic?“ Než jsem stačil  odpovědět, měl jsem v ruce přihlášku a propisku a od té doby jsem členem a jsem tomu velmi rád. Vy, kteří žijete v Pardubicích, si to ani tak asi neuvědomujete, co náš klub znamená pro Pardubáky „daleko od domova“.. Přímo kouzelným kontaktem je skvěle redigovaný klubový časopis  Zprávy, který nás stále vrací vzpomínkami do rodného města.  Především ta rozmanitost informací, člověk si tam může dosadit hned konfrontaci s vlastními zážitky. Například při čtení materiálů o činnosti fašistické obce v Pardubicích jsem si vzpomněl na strýce legionáře, jenž prodělal celou ruskou anabázi. Ten říkal: „Gajda byl skvělý voják, ale jako politik úplně nemožný“. Také jsem si při čtení toho článku uvědomil, že oddaným členem fašistů v Pardubicích byl i náš rodinný lékař pan doktor Kučera.

 Na Zprávy se vždycky velice těším a všem, kteří je obětavě připravují a rozesílají, srdečně děkuji, dělají velmi záslužnou práci, tu my „přespolní“ členové umíme ocenit. Všem  srdečný pozdrav od Pavla Jarkovského z Olomouce. (Tedy z Pardubic, t. č. v Olomouci).