Živelné pohromy v obci Rosice nad Labem

Tímto „přechodníkovým“ souvětím ze 17. století si dovolím krátkou odbočku.

Až do konce 19. století byly požáry víceméně na denním pořádku! Kolik z nich nebylo ani zapsáno. U mnoha záznamů chybí rok a přesné datum. K tomu, aby požár vznikl, stačilo v 17. století velmi málo. Svítilo se lojovými a voskovými svícemi. Lojovice se používaly hodně o svátcích. Voskové svíce byly v té době velmi drahé. Je to docela zvláštní, protože tehdy bylo včelařství poměrně velmi rozšířeno a bylo dostatek vosku. V roce 1650 stál tucet svící v Pardubicích 12 tolarů. Voskovice („hromničky“) byly rozsvěcovány jen za bouří a hromobití.

K rozdělávání ohně se používaly ocilky a troud (někdy dokonce i z chorošů, dřevokazných hub).

Sirky a jejich dostupnost byly záležitostí až poslední třetiny 19. století.

V domácnostech si lidé vyráběli vlastní sirky, dřevěné. Nařezaly se z tenkých dřívek a konce se smáčely v roztavené síře. Oschlé se svázaly do otýpek a vkládaly do sucha na pec.

V 18. století pak byly v oblibě olejové kahany. V roce 1789 se lampy dočkaly skleněného válce (cylindru). Elektřina byla do Rosic nad Labem zavedena v letech 1915 – 1917.

Z roku 1539 se zachovalo nařízení, v němž se praví: „Když by se v noci pokřik stal aneb k šturmu zvonění....podruhové a čeleď domácí, aby s konvemi a sekerami  běželi, a kdož by prázden běžel, ten pokuty 1 kopu grošů aby dal...!“

Rychtář a konšelé měli povinnost 1x měsíčně prohlédnout všechna stavení. Škůdce, který by oheň úmyslně založil, mohl být bez milosti vržen do ohně a spálen!

Vraťme se zpátky k požárům. V roce 1633 vyhořela v Rosicích n. L. čp. 10, 33 a 34.

V roce 1639 vyhořel grunt čp. 17 Jiřího Nováka a čp. 13 Václava Všetečky (v roce 1680 zde hořelo znovu).

Roku 1641 za „švédských válek“ vyhořelo čp. 11 Martina Dřízy. Do roku 1648, kdy války 30 letá skončila, vyhořelo ještě mnoho gruntů. Mnohé z nich však díky neopatrnosti při manipulaci s ohněm. Roku 1707 hořelo u Vojtěcha Bolomského (čp. 14). Roku 1719 u Václava Holického (čp. 15) a o rok později u Jiřího Pětiokého (čp. 31). Rolu 1798 bylo čp. 20, patřící Václavu Mrňavkovi v plamenech a téhož roku hořelo v Rosicích během posvícení znovu. Vše začalo v čp. 6, kdy se manželce Václava Víška vzňalo na ohništi při přehřívání máslo. Ohnivá směs vylétla komínem a padla přímo na čp. 15. Odtud se oheň rozšířil na celou ves. Rosice vyhořely tenkráte celé, až na školu a čp. 1, 35, 36 a 39.

Roku 1848 shořela fara (čp. 12) a hospodářská stavení čp. 11 (Václav Kořínek) a čp. 10 (František Konečný). Požár byl založen úmyslně a celá událost se snad seběhla takto: V hostinci došlo při tancovačce ke sporu, následné hádce a rvačce mezi podruhem Schejbalem a jedním z husarů, kteří v tu dobu v Rosicích byli. Husar se pomstil Schejbalovi tak, že zapálil obilí, které měl uložené ve farské stodole (na místě dnešní školní zahrady).

V roce 1852 (25. 2.) vznikl v nočních hodinách další velký požár v obci. Snad byl založen také úmyslně. Vypukl v hostinci čp. 4 a vinopalně (čp. 8). Oheň byl tak prudký, „že dobytek nebylo možné vyvésti“!

V úterý 19. 9. 1854 vypukl o sedmé hodině večerní v čp. 13 požár. Plameny uchvátily celý obytný dům se třemi komorami a krátce poté oheň přeskočil na sousední stodolu.

Dne 16. 9. 1872 o druhé hodině ranní vznikl požár ve stohu za stodolou Matěje Tuxy (č. 8) . Oheň vznikl pravděpodobně zapařením slámy.

Dne 26. 7. 1873 na sv. Annu vypukl požár u Matěje Tuxy znovu. Oheň přeskočil i na sousední dům čp. 9  a  na špejchar vdovy Anny Půlpánové.

Roku 1885 (30. 4.) vznikl požár kolem 4. hodiny ranní na parní pile. Oheň vznikl ve sklepě, kde se shromažďovaly piliny k vytápění parních kotlů. Stavení pily bylo pokryto lepenkou, která ohni urychlila cestu. Hořící prkna, kterými byla pila obklopena, vydávala tak mocný žár, že se nebylo možné k ohni přiblížit. Oharky dopadaly jako ohnivý déšť až na nádraží. Ohrožené vagóny byly odvlečeny do bezpečí.

Tento požár jen urychlil vznik hasičského sboru v Rosicích n. L. (ustavující schůze se konala dne 29. 11. 1885).

Sbor pracoval nejen při požárech, ale i při povodních, zvláště při „velké vodě“ z roku 1926. Touto informací se dostáváme od ohnivých kohoutů k vodě.

Roku 1432 se při velké povodni vyskytlo v řekách (zvláště na Pardubicku) mnoho lososů. Lidé je podle záznamů v kronice zabíjeli klacky a sekerami!

Roku 1445 před svátkem Jana Křtitele strhla velká voda na „Pardubsku“ mosty a mlýny. Následovaly záznamy povodí z let : 1473, 1474 („kobylkový rok“), 1484, 1582, 1589 a 1590.

Roku 1589 (29. 2.) bylo dokonce zaznamenáno i zemětřesení (kronika str. 75).

Roku 1629 na den sv. Rocha nastala strašlivá průtrž mračen, která zničila veškerou úrodu.

V 17. století přišla velká voda do Rosic v letech: 1635, 1637 a 1666. Několikrát se objevil též mor! („tělo zčernalo a v 1 – 3 dnech následovala smrt!“).

V zimě roku 1709 prý v panských lesích zmrzlo přibližně 600 jelenů a 200 kusů černé zvěře.

Z 18. stol. vyberme pouze roky: 1733 (sněhová kalamita, sníh ležel až do 3. 7.!), 1740 (velká povodeň), 1771 (opět sněhová kalamita, lidé se živili následkem neúrody mlátem a polním česnekem, zmizely i kočky!), 1775 (další neúroda, lidé jedí šťovík a lebedu), 1787 (tuhá zima, lidé byli pochováni bez rakví).

Z 19. století vyberme pouze roky: 1806 (silné deště, které trvaly nepřetržitě 14 dní), 1810 (katastrofální sucho), 1844 (velká povodeň, klasům na polích byly vidět jen vrcholky!), 1866 („chroustový a housenkový rok“), 1880 (velká vichřice).

Náš stručný přehled živelných pohrom zakončíme již klasickým rokem na živelné katastrofy, 1929. Dne 4. 7. (čtvrtek) zasáhla Rosice n. L. jako i jiná místa naší republiky zdrcujícím způsobem neuvěřitelně silná vichřice, mající rychlost orkánu! Nejvíce byli poškozeni: Jaroslav Štěpánek, Rudolf Livora, Marie Holubová, František Bartoníček a Čeněk Knížek. Josefu Šimůnkovi a Augustínu Šulcovi vichr zlikvidoval celé domy. Ve vsi nebylo snad jediné chalupy, která by více či méně nebyla poškozena. 

V kronice jsou na stránkách 179 – 180 nakresleny obrázky škod na některých staveních.

Použitý materiál:

SokA Pardubice: Pamětní kniha obce Rosic nad Labem (od nejstarších dob – do roku 1967).

Soukromý archiv autora.